Pokud podnikatel zapomene na nějakou z bezpočtu jeho daňových povinností nebo ji splní pozdě, anebo nesprávně, čeká jej zpravidla od správce daně „výchovná“ sankce v podobě penále, pokuty či úroku z prodlení. Přičemž asi každý – i takto potrestaný podnikatel – uzná, že za provinění měl přijít trest, diskuse pochopitelně již může být ohledně jeho přiměřenosti. V produkčním věku jsou totiž nyní převážně lidé, kteří neprošli modernou školního vzdělávání poslední dekády, která místo trestání za chyby spíše odměňuje a chválí za „nechyby“. Je sporné, zda by tento přístup „cukru“ bylo možné zavést také ve vztahu finanční správy vůči daňovým subjektům, a zda by byl efektivnější, nežli dnešní systém „biče“. Ovšem chybovat samozřejmě může také finanční úředník, resp. obecně správce daně. Provinilý úředník se sice prakticky nemusí obávat, že by musel on sám poškozenému poplatníkovi nebo plátci újmu nahradit, nicméně právní předpisy – nutno dodat, že neochotně a spíše pod tlakem soudní judikatury – umožňují, aby v těchto případech správce daně poškozenému daňovému subjektu zaplatil určité finanční odškodnění. Jedná se pro něj o zdanitelný příjem nebo ne, anebo je to někdy tak a jindy onak?
Je nutno zdanit odškodnění od správce daně?
Ing.
Martin
Děrgel
Od berní k daním a sankcím za daňové chyby
Finanční správa je podnikateli zpravidla nahlížena jako spolek berních úředníků, jejichž cílem a často i radostí (ne-li posedlostí) je braní berní ber kde ber. Původní označení daní – berně – neskrývaně na plná ústa sdělovalo jejich pravou podstatu – brát ve smyslu ubírat z majetku poplatníka. Naproti tomu dnešní pojetí daní je složitější, zejména u DPH, kterou za určitých podmínek stát naopak „vrací“ podnikateli, a to
a priori
bez ohledu na to, jestli ji reálně uhradil v kupní ceně svému dodavateli (od něhož ji stát „vzal“). Zvláště v poslední době to v praxi vypadá na renesanci důrazu na maximální výběr daní, na úkor základních daňových zásad – spravedlnost, přiměřenost a neutralita. Nejkřiklavějšími příklady nedávných dnů jsou: nadužívání zajištění budoucí (možné) daně, zdlouhavé vracení nadměrných odpočtů (vratek) DPH, hojení daňových ran od dodavatelů skrze ručení jejich vesměs poctivých odběratelů (přece „vědět měli a mohli“, že dodavatel daň nezaplatí…), komplikování registrace plátců DPH, přenášení důkazního břemene při podezření na daňový podvod na daňové subjekty, apod.Často se nakonec ukážou tato pro-berní opatření jako přehnaná a neoprávněná, ale
satisfakce
se dočkají obvykle jen daňové subjekty, jež se nespokojí s „automatickým“ zamítnutím odvolacím finančním ředitelstvím, a svou právní ochranu (boj) dotáhnou až před Nejvyšší správní soud. Soudci – vzešlí z moudré spravedlnosti starého římského práva – totiž daleko citlivěji zvažují zmíněné daňové zásady a ctí obecné pravidlo, že dokud není vina prokázána beze všech pochybností, je nutno na daňový subjekt nahlížet jako na nevinný a poctivý. Po úspěchu ve sporu se správcem daně přichází čas na vyrovnání účtů. Morální očista zajisté potěší, ale podnikatelé jsou především ekonomickými jednotkami, kterým daňové
obstrukce
reálně způsobují větší či menší finanční potíže. Například preventivní zablokování platebních účtů zajišťovacím příkazem znemožní úhrady dodavatelům a paradoxně rovněž dobrovolnou úhradu daní, dlouze nevyplácený nadměrný odpočet DPH nutí čerpat drahé provozní úvěry, zátah finanční správy znejistí a odradí i letité obchodní partnery, kvalitní právní a daňové zastoupení stojí nemalé peníze, a také čas, energii i nervy, které pak chybí v provozu a rozvoji firmy atp. Jako jsou známé na straně jedné „výchovné“ sankce za prohřešky daňových subjektů, tak na straně druhé existují rovněž finanční reparace plynoucí naopak jim při nepravostech správců daně. Čímž se dostáváme k meritu věci – tato odškodnění od správce daně jsou pro příjemce zdanitelným příjmem nebo ne? Obecně je sice náhrada škody pro podnikatele zdanitelným příjmem, ale nebylo by poněkud nemravné, aby takto stát na své chybě vydělal?Čtyři typy odškodnění za chyby správce daně
V procesním daňovém zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“), najdeme tři typy odškodnění daňových subjektů, které jim za stanovených podmínek vyplácí správce daně. Za čtvrtý typ lze považovat odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOŠ“), které se neomezuje pouze na chyby „berňáků“. Přibližme si tyto typy odškodnění „chyb“ správce daně stručně citacemi stěženích ustanovení. Důvod, proč pojem – chyba – dáváme do uvozovek, se vyjeví záhy.
1.
Úrok z pozdě vráceného přeplatku na dani podle § 155 odst. 3 a 5 DŘ:
–
„Pokud v době podání žádosti o vrácení vratitelného přeplatku dosahuje vratitelný přeplatek nejméně částku 100 Kč, poukáže jej správce daně do 30 dnů ode dne obdržení žádosti….
–
Je-li poukazován správcem daně vratitelný přeplatek na žádost po lhůtě
stanovené v odstavci 3 nebo po lhůtě stanovené zákonem pro vrácení vratitelného přeplatku, který se vrací bez žádosti, náleží daňovému subjektu úrok z vratitelného přeplatku, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů
, platné pro první den příslušného kalendářního pololetípoznámka:
k 1. 7. byla repo sazba 1 % p. a.
, pro druhé pololetí 2018 je proto úrok z přeplatku 15 % p. a.
). Tento úrok daňovému subjektu náleží ode dne následujícího po dni, ve kterém uplynula stanovená lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku, do dne jeho poukázání daňovému subjektu. …“
2.
Úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu § 254 odst. 1 a 2 DŘ:
–
„Dojde-li ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu správce daně, náleží daňovému subjektu úrok
z částky, která byla daňovým subjektem uhrazena na základě tohoto rozhodnutí nebo v souvislosti s tímto rozhodnutím, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů
, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí poznámka:
k 1. 7. byla repo sazba 1 % p. a.
, pro druhé pololetí 2018 proto činí úrok z neoprávněného jednání správce daně 15 % p. a.
), a to
ode dne následujícího po dni splatnosti nesprávně stanovené daně, nebo došlo-li k úhradě nesprávně stanovené daně později, ode dne její úhrady
. Tento úrok nevzniká v případě peněžitého plnění v rámci dělené správy.–
V případě, že bylo na daňovém subjektu vymáháno neoprávněně, náleží mu za dobu neoprávněně vedeného exekučního řízení úrok podle odstavce 1 ve dvojnásobné výši
; ….“3.
Úrok z dlouhodobě zadrženého daňového odpočtu dle § 254a DŘ odst. 1 a 3:
Poznámka:
Uvádíme ve znění účinném od 1. 7. 2017
, tj. po novele zákonem č. 170/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní. Přičemž u daňového odpočtu uplatněného v řádném či dodatečném daňovém tvrzení, u kterého lhůta pro podání uplynula před tímto dnem, se uplatní úrok ještě podle § 254a DŘ, ve znění účinném před 1. 7. 2017. Současně bylo toto ustanovení přeřazeno z části čtvrté „Následky porušení povinností při správě daní“ do části páté „Společná, zmocňovací, přechodná a závěrečná ustanovení“, aby bylo zřejmé, že nejde o sankční opatření, ale jen o paušalizovanou náhradu „ceny peněz“, jak bude dále v textu komentováno.–
„Daňovému subjektu náleží úrok z daňového odpočtu stanoveného správcem daně ode dne následujícího po uplynutí doby 4 měsíců od posledního dne lhůty stanovené pro podání řádného daňového tvrzení
nebo dodatečného daňového tvrzení, ze kterého vyplývá, že daňovému subjektu má vzniknout daňový odpočet, nebo ode dne, kdy bylo toto tvrzení podáno, pokud bylo podáno po lhůtě stanovené pro jeho podání, do dne vrácení daňového odpočtu nebo jeho použití na úhradu nedoplatku, nejpozději však do uplynutí lhůty pro jeho vrácení
.“Poznámka:
při ještě dále trvajícím prodlení se uplatní pro daňový subjekt výhodnější vyšší sankční úrok podle § 155 odst. 5 DŘ ad výše).–
Poznámka:
Právní úprava před červencem roku 2017 zakládala nárok na úrok z daňového odpočtu pouze, když důvodem prodlení jeho vyplacení (vrácení) byl postup k odstranění pochybností (tzv. vytýkací řízení) vztahující se k příslušnému daňovému přiznání (tvrzení), nikoli daňová kontrola. A navíc až po pěti měsících trvání kontrolního postupu správce daně. Obojí bylo častou výtkou plátců, daňových poradců i Nejvyššího správního soudu (viz soudní spor „Kordárna“ čj. 7 Aps 3/2013-34 ze dne 25. 9. 2014).–
„Úrok z daňového odpočtu odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 2 procentní body
poznámka:
před 1. 7. 2017 bylo toto zvýšení jen jeden procentní bod, údajně aby tuto možnost daňové subjekty nezneužívaly), platné pro první den příslušného kalendářního pololetí
“ (poznámka:
k 1. 7. byla repo sazba 1 % p. a.
, proto činí pro druhé pololetí 2018 úrok z daňového odpočtu 3 % p. a.
).4.
Náhrada škody způsobené správcem daně nebo jeho nesprávným úředním postupem podle ZOŠ:
Poznámka:
ZOŠ má 41 paragrafů, proto si ocitujeme jen pár stěžejních, nebo zajímavých ustanovení.–
„Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
–
Územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu, kterou způsobily při výkonu veřejné správy a) nezákonným rozhodnutím, b) nesprávným úředním postupem.
–
Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě
(dle článků 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).–
Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.
–
Nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily.
–
Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se dle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.“
Poznámka:
Výše ad 2 a 3 uvedené odškodňovací úroky z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 odst. 6 DŘ) a z dlouhodobě zadrženého daňového odpočtu (§ 254a odst. 6 DŘ) se započítávají na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně.Odškodnění od správce daně – zdanit nebo ne?
I bez detailní znalosti zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“),
se nabízí jako spravedlivé řešení nezdanění tohoto příjmu. Jinak by přece správce daně nepřímo skrze daň z příjmu snižoval efektivní výši poskytnutého odškodnění
a lapidárně řečeno by – dosti nemravně – vydělával na svém prodlení či jiném daňovém provinění ad výše. Jak už tomu ale bývá – zajisté nejen v daních – záležitost není až tak přímočará, s čímž koresponduje složitější a méně přehledná daňově-právní úprava. Buďme optimisty a snažme se najít právní argumenty pro „spravedlivé“ nezdanění odškodnění od správce daně.Nezdanění příjmu lze obecně docílit dvěma způsoby: i) vyloučením z předmětu daně z příjmů, ii) ponecháním příjmu sice v předmětu daně, ale jeho osvobozením od příslušné daně.
První cesta byla zvolena např. pro věcně blízký příjem z titulu spravedlivého zadostiučinění přiznaného Evropským soudem pro lidská práva ve výši, kterou je Česká republika povinna uhradit, nebo pro odškodnění přiznané mezinárodním trestním soudem. Jak se může zájemce přesvědčit pohledem do § 3 odst. 4 písm. d) a i) ZDP, resp. § 18 odst. 2 písm. d) ZDP. Avšak pro nezdanění odškodnění plynoucího od českého správce daně – za určitých podmínek (!) – byl stanoven druhý způsob. Tento typ příjmu speciálně osvobozují tři ustanovení, dvě jsou určená poplatníkům daně z příjmů fyzických osob (dále jen „DPFO“), a jedno pro poplatníky daně z příjmů právnických osob (dále jen „DPPO“). Pro přehlednost citujeme pouze relevantní
výběr z těchto ustanovení, což avizuje symbolika tří teček v závorce.Podle § 4 odst. 1 písm. z) ZDP
se od DPFO osvobozují:
–
„příjmy z úroků z přeplatků zaviněných správcem daně, (…)“
Podle § 19 odst. 1 písm. n) ZDP
jsou od DPPO osvobozeny:
–
„příjmy z úroků z přeplatků zaviněných správcem daně49) a
(…)“Máte-li dobrý zrak, najdete v poznámce pod čarou 49 ještě dnes – 8 let po jeho zrušení (!) – odkaz na předchůdce DŘ, na zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). A to konkrétně na § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, který upravoval odškodňovací úrok za opožděné vrácení přeplatku. Tuto vysloužilou poznámku pod čarou ale nelze brát moc vážně, ze dvou důvodů. Zaprvé podle Ústavního soudu ČR:
„
. A zadruhé, dle čl. 55 odst. 5 Legislativních pravidel vlády Poznámky pod čarou nejsou normativní
, přesněji závaznou součástí pravidla chování … jsou pouhou legislativní pomůckou
, která nemůže být závazným pravidlem pro výklad právního předpisu a stanovení pravidel chování. … Text poznámky pod čarou proto nemůže odůvodnit rozšiřující výklad … ve prospěch státu a restriktivní
výklad v neprospěch stěžovatele …“se text v poznámkách pod čarou samostatně zpravidla nenovelizuje
. Lze však v rámci novely daného ustanovení právního předpisu poznámku pod čarou vypustit, anebo novou poznámku doplnit. Přičemž k novelizaci § 19 odst. 1 písm. n) ZDP doposud ještě nedošlo.–
„přijatá náhrada majetkové nebo nemajetkové újmy, (…)
–
osvobození se nevztahuje na:
–
náhradu za ztrátu příjmu,
–
náhradu za škodu způsobenou na majetku, který
byl zahrnut do obchodního majetku
pro výkon činnosti, ze které plyne příjem ze samostatné činnosti, v době vzniku škody,
–
náhrada za škodu způsobenou
na majetku sloužícím v době vzniku škody k nájmu,
–
plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
v souvislosti s činností, že které plyne příjem ze samostatné (alias
podnikatelské) činnosti poplatníka
,–
náhradu za škodu způsobenou poplatníkem
v souvislosti s nájmem
,“Pro účely tohoto článku postačí, když čtenář udrží v paměti, že od daní z příjmů jsou osvobozeny:
–
u všech poplatníků – příjmy z úroků z přeplatků zaviněných (!) správcem daně,
–
jen u fyzických osob – jiné náhrady majetkové a nemajetkové újmy, kromě náhrady za ztrátu příjmu.
Co patří mezi úroky z přeplatku – zaviněného – správcem daně?
Jak jsme zdůraznili vykřičníkem, v ustanoveních ZDP osvobozujících úroky z přeplatků je
podmínka, že má jít o přeplatky – zaviněné (!) – správcem daně
. Což logicky znamená, že kromě přeplatků zaviněných, u nichž jsou odškodňující úroky bez pochyby osvobozeny od daní z příjmů, ještě existují přeplatky správcem daně nezaviněné
, u nichž je osvobození úroků od daně sporné. Ovšem výkladový problém je s tím, jak jedny od těch druhých jednoznačně odlišit čili které přeplatky na dani jsou „zaviněné“ správcem daně a které ne. Za účelem vyjasnění sporného výkladu před rokem a půl proběhl speciální tzv.
koordinační výbor
, což je diskuze na problémy předestřené daňovými poradci, k nimž se vyjadřují zástupci Generálního finančního ředitelství (dále jen „GFŘ“). Z praktického hlediska je podstatné, že postupy odsouhlasené na těchto jednáních jsou bezpečné
, obvykle je totiž uznává Odvolací finanční ředitelství i správní soudy. Texty jsou dostupné na webu finanční správy: http://www.financnisprava.cz/cs/dane-a-pojistne/prispevky-kv-kdp/zapisy-z-jednani/2017. Šlo o příspěvek č. 498/22.03.17 „Osvobození úroků z přeplatků zaviněných správcem daně a otázka případného zdanění náhrady škody požadované po státu“
, jehož autory byli Ing. Eva Veselá a Ing. Bc. Jiří Nesrovnal
. Autoři příspěvku hledali odpověď na podmínku osvobození úroků z přeplatku – že šlo o „zavinění“ správce daně v důvodové zprávě k letité novele ZDP zákonem č. 149/1995 Sb., který tato osvobození přinesl:
–
„Úrok, který je při splnění podmínek … povinen zaplatit poplatníkovi správce daně (finanční úřad) …, je svou podstatou určitým opatřením ve prospěch poplatníka na úkor státního rozpočtu a
docházelo by k paradoxní situaci, že by byl povinen částku takového úroku uvést jako příjem ke zdanění. Účelem navrhovaného opatření je tedy zabránit takovým nesrovnalostem
.“Z historického a teleologického výkladu tudíž podle předkladatelů příspěvku jednoznačně vyplývá cíl dané právní úpravy, kterým bylo – a zřejmě i nadále je – široké (úplné) osvobození úroků přiznávaných daňovým subjektům, a to dříve (před rokem 2011) podle zákona o správě daní a poplatků, dnes podle jeho nástupce – DŘ.
Podle jejich názoru jsou od obou daní z příjmů osvobozeny všechny tři typy odškodňovacích úroků:
–
Úrok z pozdě vráceného přeplatku podle § 155 odst. 5 DŘ
–
Úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 1 a 2 DŘ
–
Úrok z dlouhodobě zadrženého daňového odpočtu podle § 254a DŘ
Ovšem zástupci GFŘ souhlasili s tímto závěrem pouze u prvních dvou typů úroků.
Naproti tomu úroky přiznané správcem daně dle § 254a DŘ však mají dle GFŘ naprosto odlišný charakter.
Jejich podstatou není sankcionování správce daně pro nesplnění některé z jeho povinností, neboť prověřování oprávněnosti (správnosti) nadměrných odpočtů je oprávněním, resp. povinností, správce daně… Jelikož však osoba povinná k dani nemůže dočasně disponovat finančními prostředky, které odpovídají částce nadměrného odpočtu DPH, nese hospodářské znevýhodnění, které může být kompenzováno zaplacením úroků, čímž je zaručeno dodržení zásady daňové neutrality. … Proto je úrok z nadměrného, resp. zadrženého odpočtu, přiznáván daňovému subjektu za nepřiměřeně dlouhou dobu prověřování… Tentokrát tedy úrok představuje pouze určitou paušální náhradu „ceny peněz“, a u těchto úroků proto nelze souhlasit s osvobozením od daně
.A co náhrada újmy podle ZOŠ – osvobozena od daně nebo ne?
Doposud řešené
úroky z daňového přeplatku
zaviněného správcem daně a úroky z daňového odpočtu nemusejí být dostačujícím odškodněním daňového subjektu
. Pak se dostává na pořad dne výše zmíněný speciální odškodňovací zákon – ZOŠ – sanující obecně většinu neblahých následků škod způsobených výkonem veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to včetně daňových nepravostí úřadů. Za stanovených podmínek se přitom nahrazuje jak majetková škoda, tak případně i vzniklá nemajetková újma.Načež logicky vyvstává otázka, jaký daňový režim má náhrada škody přiznaná dle ZOŠ. Jak bylo výše citováno,
ZDP výslovně vylučuje z předmětu DPFO i DPPO jen v běžné praxi výjimečný příjem plynoucí z titulu spravedlivého zadostiučinění přiznaného Evropským soudem pro lidská práva
(dále jen „ESLP“) ve výši, kterou je Česká republika povinna uhradit, nebo z titulu urovnání záležitosti před ESLP na základě smíru nebo jednostranného prohlášení vlády ve výši, kterou se Česká republika zavázala uhradit. Sice se praví „Co je psáno, to je dáno“, jenže soudy již opakovaně konstatovaly, že psaný text zákona je pouze prvním ze způsobů přiblížení se právu, je totiž třeba zohlednit mimo jiné také účel přijaté normy.
Někdy proto může platit i to, co výslovně v zákoně napsáno není.
A nedalo by se tímto výkladem rozšířit osvobození od daně i na další odškodnění od státu plynoucí nejen z titulu ESLP, ale také na základě ZOŠ? Podporu této vstřícné argumentaci najdeme v rozhodnutí Nejvyššího soudu
30 Cdo 1290/2014 ze dne 16. 9. 2015: „… jevilo by se logickým, aby částky přiměřeného zadostiučinění přiznané podle § 31a ZOŠ podléhaly stejnému daňovému režimu jako částky spravedlivého zadostiučinění přiznané poškozeným v řízení před ESLP
...“.
Také tomuto nejednoznačnému problému věnovali pozornost autoři zmíněného příspěvku řešeného v rámci koordinačního výboru se zástupci správce daně. Podle jejich názoru by
náhrada škody podle ZOŠ
přiznaná – ať již Ministerstvem financí ČR nebo soudem – neměla podléhat zdanění, což podporuje rovněž
. Nicméně jelikož právní úprava ZDP je nejednoznačná, doporučují judikatura
ESLPpro právní jistotu daňových subjektů
– do přijetí legislativní úpravy ZDP – tento závěr potvrdit prostřednictvím hromadného prominutí daně
umožněného § 260 odst. 1 písm. a) DŘ: „Ministr financí může z moci úřední, pokud jde o daně, které spravují jím řízené správní orgány, zcela nebo částečně prominout daň nebo příslušenství daně a) z důvodu nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů, nebo …
“.S tímto názorem však
nesouhlasili zástupci Finanční správy
. Z jejich obsáhlé argumentace vybíráme:–
Na náhradu škody dle ZOŠ je pro možnost jejího osvobození od DPFO (tato není vyjmuta z předmětu DPFO) nutné aplikovat § 4 odst. 1 písm. d) ZDP, podle kterého je od DPFO osvobozena mj. přijatá náhrada majetkové nebo nemajetkové újmy, přičemž osvobození se nevztahuje na: 1. náhradu za ztrátu příjmu, … (poznámka: více viz citace výše). Pro možnost osvobodit náhradu škody dle ZOŠ je tedy nutné posoudit charakter uvedené náhrady ve vztahu k tomuto ustanovení ZDP.
Co se týká přiměřeného zadostiučinění za vniklou nemajetkovou újmu dle § 31a ZOŠ, lze toto plnění od DPFO dle § 4 odst. 1 písm. d) ZDP osvobodit.
–
Dle § 18 odst. 1 ZDP
předmětem DPPO jsou příjmy z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem, není-li stanoveno
jinak. Zároveň dle § 18 odst. 2 písm. d) ZDP jsou z předmětu daně vyňaty pouze příjmy plynoucí z titulu spravedlivého zadostiučinění přiznaného ESLP.
Tuto skutečnost potvrzuje i závěr Nejvyššího soudu 30 Cdo 1290/2014, ze kterého vyplývá, že: „Zákonodárce obdobný přístup jako u spravedlivého zadostiučinění nabytého poškozeným v souvislosti s řízením před ESLP v případě zadostiučinění vyplaceného v penězích podle § 31a ZOŠ nezvolil.“.