Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob - stručný náhled

Nejprve musím předeslat, že první návrh zákona na zavedení pravé trestní odpovědnosti právnických osob v České republice neprošel v roce 2004 Parlamentem. V období předcházejícím tomuto datu, i po něm, byly vedeny odborné diskuse, zda je pravá trestní odpovědnost právnických osob jedinou možnou cestou, jíž by měly být do našeho právního řádu inkorporovány právní mechanismy obsahující přiměřené, účinné a odstrašující sankce postihující deliktní jednání vztahující se k právnickým osobám, jak charakterizují sankce stanovené pro postih právnických osob některé mezinárodní úmluvy.¹⁾ Za zmínku stojí, že mezinárodní úmluvy většinou nepožadují po signatářských státech, aby měly v repertoáru svých zákonů trestní zákony zavádějící pravou trestní odpovědnost právnických osob, způsob právní úpravy je ponechán na jejich úvaze. V podstatě je tím řečeno, že účinný, přiměřený a odstrašující model například ve formě správních sankcí je konformní se splněním závazků vyplývajících z těchto mezinárodních úmluv. Také v České republice tak byla zvažována možnost správního postihu právnických osob, toto řešení však bylo zamítnuto pro velkou obsáhlost a roztříštěnost správní materie (pokud jde o vymezení skutkových podstat v úvahu přicházejících deliktů a sankcí za ně), pro nejasnost odpovědi na otázku, zda by řízení proti právnickým osobám vedly soudy nebo jiné orgány a jakým procesním předpisem by se takové řízení řídilo a diskutovaly se i další problémy, jež by deliktní odpovědnost právnických osob ve správní podobě přinesla.

Zákonodárce nakonec v roce 2011 přistoupil k úpravě pravé trestní odpovědnosti právnických osob speciální trestní normou, tedy TOPO, když další možností techniky trestní úpravy tohoto institutu bylo jeho včlenění přímo do trestního zákoníku, jako je tomu v některých zahraničních právních úpravách, například ve Španělsku nebo Portugalsku.²⁾ Důležité je ještě říci, že Česká republika je z časového hlediska jednou z posledních zemí v Evropě, která zavedla do svého právního řádu pravou trestní odpovědnost právnických osob, neboť dříve než ona aprobovaly tento institut do svého právního řádu takřka všechny ostatní evropské země,³⁾ vyjma samozřejmě ty, které řeší stejný problém cestou správní.⁴⁾

TOPO v aktuálním znění obsahuje čtyřicet tři ustanovení⁵⁾ rozdělených do šesti částí. Názvy jednotlivých částí předpisu jsou Obecná část -§ 1 -§ 6, Základy trestní odpovědnosti právnických osob § 7 - § 13, Tresty a ochranná opatření - § 14 - § 27, Zvláštní ustanovení o řízení proti právnickým osobám § 29 - § 41, Zvláštní ustanovení o řízení o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních § 42 a Účinnost - § 48.

Ohledně úvodních obecných ustanovení je důležité zmínit § 1 odst. 2 TOPO upravující subsidiární - podpůrné použití trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb.) na ty problémy, které v oblasti trestního práva hmotného týkajícího se trestní odpovědnosti právnických osob speciálně řešeny nejsou. Stejné ustanovení TOPO pak podpůrně umožňuje použít trestního řádu (zákona č. 141/1961 Sb.) na trestní řízení konané ve věcech právnických osob, jestliže procesní záležitosti, jež je třeba řešit, úprava TOPO neobsahuje. Dostáváme se tak ke smíšené charakteristice TOPO jako předpisu obsahujícího současně ustanovení trestního práva hmotného i trestního práva procesního.⁶⁾

Subsidiarita však neplatí opačným směrem, tedy jestliže trestní zákoník nebo trestní řád nějaký institut neupravují, nemůže si orgán aplikující právo v praxi podpůrně pomoci úpravou obsaženou v TOPO. Z tohoto důvodu není například možné uložit fyzické osobě v trestním řízení tresty zákazu plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži (§ 21 TOPO), zákazu přijímání dotací a subvencí (§ 22 TOPO) a zveřejnění rozsudku (§ 23 TOPO), neboť takové druhy trestu trestní zákoník nezná a na fyzické osoby lze uplatnit pouze tento předpis. V trestním řízení proti právnickým osobám pak nemůže soudce vydat zjednodušené rozhodnutí bez nařízení hlavního líčení -trestní příkaz, jímž by byly právnické osobě uloženy tresty zákazu plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži (§ 21 TOPO), zákazu přijímání dotací a subvencí (§ 22 TOPO) a zveřejnění rozsudku (§ 23 TOPO), protože § 314 odst. 2 písm. e) tr. řádu možnost uložení těchto druhů trestů trestním příkazem v taxativním výčtu trestů, u nichž to lze, nepřipouští. Klíčovým obecným ustanovením TOPO je § 6 vymezující subjekty podléhající zákonu, a tedy trestní odpovědnosti právnických osob, lépe řečeno, jsou zde jmenovány subjekty, jejichž trestní odpovědnost je vyloučena a subjekty, jejichž trestní odpovědnost je zúžena. Trestně odpovědná není Česká republika jako celek, ani její jednotlivé orgány - například soudy, státní zastupitelství nebo orgány konstituované Ústavou - například Poslanecká sněmovna, Senát. Územní samosprávné celky jako kraje nebo obce pak nejsou odpovědny pouze při výkonu veřejné moci. Majetková účast těch právnických osob, které samy nejsou trestně odpovědné, na jiné právnické osobě, však nevylučuje trestní odpovědnost subjektu takový majetek zahrnující. TOPO sám pak definici pojmu právnická osoba nevymezuje a subjekty, které jsou právnickými osobami, definují předpisy občanského práva.⁷⁾

Třeba dodat, že z důvodu vlastní státní suverenity nemohou být trestně odpovědné podle TOPO ani cizí státy, i když to výslovně v zákoně řečeno není, a nemohou trestně odpovídat ani veřejnoprávní mezinárodní organizace.⁸⁾ Trestní odpovědnosti podle TOPO nepodléhají ani subjekty, na něž podle předpisů občanského práva není pohlíženo jako na právnickou osobu, jinými slovy subjekty bez právní subjektivity,⁹⁾ ačkoliv i takové subjekty mohou do určité míry disponovat s majetkem a jednat prostřednictvím k tomu oprávněných fyzických osob.

Právnické osoby jsou trestně odpovědné za trestné činy, jejichž skutkové podstaty popisuje trestní zákoník. Nejsou však odpovědny za všechny trestné činy, jež tento předpis zná a za něž mohou odpovídat fyzické osoby. Katalog trestných činů, za které mohou být právnické osoby činěny trestně odpovědnými, prošel od nabytí účinnosti TOPO, od 1. 1. 2012 do dnešního data, významnými změnami. Zákonodárce v původním znění zákona totiž vycházel z premisy, že právnická osoba bude trestně odpovědná pouze za trestné činy expresivně vyjmenované v taxativním výčtu obsaženém v § 7 TOPO. Důvodová zpráva k zákonu hovořila o potřebě zavést trestní odpovědnost právnických osob toliko ve vztahu k nezákonným jednáním, z nichž považovaly za nutné činit deliktně odpovědnými právnické osoby mezinárodní závazky. Výčet trestných činů obsažený v TOPO však takové představě od počátku neodpovídal, byl širší (obsahoval například navíc i trestné činy daňové) a rovněž byl od počátku kritizován i za to, že některé trestné činy naopak do výčtu zařazeny nebyly -například trestné činy proti životu a zdraví.¹⁰⁾

Bylo tak více než zřejmé, že se bude muset katalog trestných činů vyjmenovaných v TOPO rozšiřovat vždy, když vyvstane aktuální potřeba zavést trestní odpovědnost právnických osob za nějaký další trestný čin (trestné činy). Zákonem č. 141/2014 Sb., s účinností od 1. 8. 2014, se tak seznam rozrostl o trestné činy znásilnění (§ 185 trestního zákoníku), účast na pornografickém představení (§ 193a trestního zákoníku), navazování nedovolených kontaktů s dítětem (§ 193b trestního zákoníku) a lichvu (§ 218 trestního zákoníku).

Nezůstalo však jen u toho. Od 1. 12. 2016 je v účinnosti zákon č. 183/2016 Sb., jež radikálně změnil TOPO v tom smyslu, že zavedl trestní odpovědnost právnických osob za všechny trestné činy v trestním zákoníku, s výjimkou trestných činů v ustanovení § 7 TOPO výslovně vyjmenovaných. Výčet trestných činů je tak v § 7 TOPO stále, nyní však v opačném významu, neboť tam jsou výslovně jmenovány ty trestné činy, za něž právnické osoby odpovědny být nemohou. I k tomuto způsobu úpravy se nyní vedou diskuse o oprávněnosti vyloučení trestní odpovědnosti právnických osob u toho či kterého trestného činu, popřípadě o nutnosti zahrnout do katalogu některé trestné činy další, u nichž aktuálně trestní odpovědnost právnických osob vyloučena není, ač by být podle toho či onoho názoru vyloučena být měla.

Trestní odpovědnost právnických osob je v jednotlivých právních řádech většinou pojata tak, že právnickou osobu zavazuje jednání fyzické osoby za ni jednající, spočívající v tom, že fyzická osoba naplní znaky skutkové podstaty určitého deliktu (trestného činu) a tento delikt je posléze přisuzován (v právní terminologii se používají výrazy „přičítán“, „vytýkán“) právnické osobě, jestliže reálně zároveň existuje určitá zákonem vymezená vazba právnické osoby k jednající fyzické osobě a spáchanému deliktu.

V § 8 TOPO je, mimo jiné, vymezen okruh fyzických osob, které svým jednáním mohou trestní odpovědnost právnické osoby založit, když odstavec 1 písm. a) až písm. c) se týká osob jednajících ve vedoucím, řídícím postavení (například statutární orgán, osoba vykonávající řídící nebo kontrolní činnost atd.) a odstavec 1 písm. d) pak osob v pozici podřízené (zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení). Třeba však říci, že ve skutečnosti jde vždy o jednání nebo opomenutí osoby ve vedoucím postavení, protože § 8 odst. 2 písm. b) TOPO upřesňuje podmínky, za nichž lze jednání zaměstnance nebo osoby v obdobném postavení právnické osobě přičítat a ty spočívají například právě v tom, že osoba ve vedoucím postavení dá osobě v podřízeném postavení pokyn k jednání nebo nad ní při její činnosti nevykonává dostatečný dohled nebo kontrolu. Proti tomu jednání osob ve vedoucí pozici je ve smyslu § 8 odst. 2 písm. a) TOPO možno právnické osobě přičítat bez dalšího na základě jejich vlastního jednání. Také okruh vymezení fyzických osob doznal od nabytí účinnosti TOPO změn, neboť zákon č. 183/2016 Sb. s účinností od 1. 12. 2016 teoreticky zúžil okruh v úvahu připadajících osob specifikovaný v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a), b) TOPO doplněním, že musí jít o osoby ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby.

Nutnou podmínkou, aby mohlo být jednání fyzické osoby přičítáno právnické osobě, je, že k němu došlo v zájmu nebo v rámci činnosti právnické osoby. Postačuje přitom i jen jedna z těchto dvou alternativ. Do 30. 11. 2016 TOPO znal ještě třetí variantu, když mohlo být právnické osobě přičítáno jednání jejím jménem, přičemž zákonodárce tato slova novelizací zákonem č. 183/2016 Sb. z TOPO vypustil, s tím, že výklad tohoto pojmu je velmi široký a nepostihuje skutečnost, že právnické osobě mají být přičítány jen delikty, s nimiž je úzce a funkčně spojována z titulu svého vlastního předmětu činnosti.

Zákon č. 183/2016 Sb. pak rovněž výslovně umožnil právnické osobě, aby se trestní odpovědnosti zprostila, když v novém ustanovení § 8 odst. 5 za podmínku k tomuto postupu považuje ze strany právnické osoby vynaložení veškerého úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu odpovědnými osobami zabránila.

Otázkami, v praxi dosud uspokojivě nezodpovězenými, zůstává jednak výklad pojmů veškeré úsilí a spravedlivě požadovat a jednak i to, kdo je primárně povinen existenci podmínek ke zproštění se trestní odpovědnosti v trestním řízení prokazovat. K té druhé části si dovolím poznamenat, že se pohybujeme na poli trestního řízení, důkazní břemeno by tak měla logicky nést obžaloba. Bude ale obžaloba muset v každém jednotlivém případě provádět dokazování v tomto směru, jakoby neexistence patřičného úsilí byla u právnické osoby základním znakem skutkové podstaty každého posuzovaného trestného činu? Nebo tato skutečnost bude ověřována pouze tam, kde bude obhajobou tvrzena, jakoby šlo o okolnost vylučující protiprávnost činu?¹¹⁾

Závěrem k problémům vlastní konstrukce trestní odpovědnosti právnických osob zmiňuji, že s ohledem na rozsah a účel tohoto článku podávajícího základní informace ponechávám stranou další věci zasluhující širokého výkladu, jakými jsou nezávislost trestní odpovědnosti právnické osoby na trestní odpovědnosti fyzické osoby - tedy právnická osoba může trestně odpovídat, i když se nezjistí konkrétní fyzická osoba, která za ni jednala (§ 8 odst. 3 TOPO), souběžné pachatelství fyzických a právnických osob (§ 9 odst. 3 TOPO), tedy trestní odpovědnost právnické osoby může nastoupit vedle vlastní trestní odpovědnosti osoby fyzické, nevylučuje současnou trestní odpovědnost za ni jednajících osob a konečně nástupnictví v trestní odpovědnosti subjektů, které vstupují do práv a povinností „provinivší se“ právnické osoby (§ 10 TOPO), tedy trestní odpovědnost právnických osob, na rozdíl od odpovědnosti osob fyzických, se „dědí“, přenáší na její nástupce, což je zásada naprosto odporující představě o individuální trestní odpovědnosti, jíž se trestní právo obecně řídí.

K ustanovením TOPO upravujícím tresty a ochranné opatření (§ 14 - § 26), jež je možno v trestním řízení právnické osobě uložit, pouze zmíním jejich výčet v § 15 TOPO - zrušení právnické osoby, propadnutí majetku, peněžitý trest, propadnutí věci, zákaz činnosti, zákaz plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži, zákaz přijímání dotací a subvencí, uveřejnění rozsudku. Čtyři z těchto osmi trestů trestní zákoník ve vztahu k fyzickým osobám nezná, když jde konkrétně o zrušení právnické osoby, zákaz plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži, zákaz přijímání dotací a subvencí, uveřejnění rozsudku.

Tyto, i ostatní druhy trestů, lze právnickým osobám ukládat v podstatě za stejných podmínek jako osobám fyzickým, je však nutno navíc zohlednit podle obecného ustanovení § 14 TOPO skutečnosti týkající se výhradně právnických osob, zejména zda právnická osoba vykonává činnost ve veřejném zájmu, dále působení právnické osoby po činu, a důsledky, které lze očekávat od trestu pro budoucí činnost právnické osoby a nakonec důsledky, které může mít jeho uložení na třetí osoby, zejména se přihlédne k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem a věřitelů právnické osoby. Specifické podmínky ukládání trestu právnickým osobám, domnívám se, právnické osoby oproti osobám fyzickým zvýhodňují, neboť je brán významněji v potaz společenský význam řádně fungujících právnických osob a dopad jejich potrestání na, často široký, okruh fyzických osob tvořících jejich zaměstnanecký substrát a osoby stojící kolem - spotřebitele, věřitele apod.

Základním trestem ukládaným právnické osobě by měl být a je¹²⁾ trest peněžitý, tedy finanční sankce postihující majetek právnické osoby. Ten je možno vyměřit ve 20 - 730 denních sazbách, tedy ve stejném rozsahu jako u fyzických osob,¹³⁾ výše denní sazby je pak stanovena dle zvláštního ustanovení TOPO (§ 18 odst. 2) v rozmezí od 1 000 Kč do 2 000 000 Kč), což znamená, že výše denní sazby je stanovena u právnických osob podstatně přísněji než u osob fyzických (od 100 Kč do 50 000 Kč).

Na rozdíl od ukládání peněžitého trestu fyzické osobě se však u právnické osoby nestanoví (neboť s ohledem na charakter právnické osoby je to i z podstaty věci vyloučeno) náhradní trest odnětí svobody pro případ, že peněžitý trest nebude vykonán. Důsledkem této odlišnosti nutně musí být problematičtější vymahatelnost výkonu peněžitého trestu u právnických osob.

TOPO zná i ochranná opatření, jež je možno právnické osobě uložit - zabrání věci (včetně zabrání náhradní hodnoty a spisů a zařízení) a zabrání části majetku. Jiná ochranná opatření známá z trestního zákoníku - ochranné léčení a zabezpečovací nebo ze zákona o soudnictví nad mládeží č. 218/2003 Sb. - ochranná výchova se v řízení proti právnickým osobám nemohou uplatnit pro svůj přísně individuální personální charakter svědčící pouze fyzickým osobám.

TOPO pak zachovává dualismus sankcí ukládaných právnickým osobám (pokud není zákonem výslovně stanoveno jinak, je možné uložit trest vedle ochranného opatření) stejně jako trestní zákoník.

Z ustanovení týkajících se výhradně trestního řízení proti právnickým osobám je užitečné uvést § 31 odst. 1 TOPO, jež stanoví, že společné trestní řízení proti právnické a fyzické osobě je pravidlem a orgány činné v trestním řízení mohou konat proti každé z těchto osob oddělené řízení, jen když pro to existují objektivní a závažné důvody. Není-li toto ustanovení respektováno, může dojít k trestnímu stíhání jednoho jednání zakládajícího trestný čin před dvěma samosoudci (senáty) souběžně, jedno řízení je vedeno proti fyzické osobě, druhé proti právnické, je pak nutno provádět i dvojí dokazování ke stejnému skutku a v rámci nezávislého soudního rozhodování hrozí i nezanedbatelné riziko, že v každém řízení budou důkazy ke stejnému skutku zhodnoceny jinak.

Dále je důležité říci, že je vyloučeno, aby fyzická osoba, která je svědkem (nebo obviněným či poškozeným) v téže věci, zastupovala právnickou osobu, byť je dle zákona jejím statutárním orgánem. Pokud neexistuje nebo není zvolena pro trestní řízení jiná fyzická osoba k zastupování právnické osoby, ustanoví právnické osobě soud opatrovníka (§ 34 odst. 4 a 5 TOPO). Ustanovení § 35 odst. 2 TOPO pak upravuje výrazně odlišně od trestního řízení proti fyzickým osobám otázku nutné obhajoby, když vylučuje, aby se na řízení proti právnické osobě uplatnila ta část trestního řádu, jež ukládá orgánům činným v trestním řízení, aby stíhaná fyzická osoba za určitých podmínek (například, když je ve vazbě, když je ohrožena trestní sazbou v horní hranici vyšší než 5 let atd.) měla vždy obhájce z řad advokátů. Právnická osoba nemusí být v těchto případech zastupována obhájcem, nebrání jí to však v tom, aby si pro trestní řízení obhájce sama zvolila.