Nová právní úprava timesharingu a obdobných či souvisejících smluv

Timesharing jako nový produkt cestovního ruchu vznikl již v šedesátých letech minulého století ve Francii a poté se relativně rychle rozšířil do dalších zemí v Evropě, ale též v USA a jinde na světě. Podstatou klasického timesharingu je úplatné získání práva strávit určitou dobu (obvykle jeden nebo několik týdnů v roce) v rekreačním zařízení v konkrétně určeném nebo určitelném časovém intervalu během roku. Od smluv týkajících se prostého ubytování se timesharing liší zejména tím, že se obvykle jedná o dlouhodobý vztah. Není výjimkou, že příslušné smlouvy týkající se ubytování v konkrétním ubytovacím zařízení na určitou dobu v roce jsou uzavírány i na dobu mnoha let. Timesharing zažil velký růst zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století a začal představovat alternativu k rekreačním zájezdům a dalším klasickým službám cestovního ruchu.

Přesto, že řada timesharingových smluv byla od počátku uzavírána v rámci Evropy (tj. např. turisté z Británie se na základě timesharingových smluv jezdili rekreovat do Itálie, Španělska apod.), právní úprava timesharingu byla dlouho poměrně nejednotná. Teprve dne 26. října 1994 byla na půdě ES přijata Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES (dále jen První směrnice o timesharingu), která se pokusila vymezit základní rámec úpravy timesharingu v rámci členských států. Cílem směrnice bylo zejména zajistit určitou úroveň ochrany spotřebitelů při uzavírání dlouhodobých timesharingových smluv, odstranit bariéry vnitřního trhu sjednocením některých základních pravidel a dosáhnout zjednodušení úpravy a tím vyšší vynutitelnosti práva v této oblasti. První směrnice o timesharingu si nekladla za cíl úplné sjednocení právní úpravy. Umožnila jednotlivým členským státům zachovat si vlastní úpravu týkající se zejména samotné právní podstaty timesharingu v jednotlivých právních řádech členských států. V současné době proto existuje několik právních modelů pro úpravu timesharingu - např. v Itálii, Španělsku či Portugalsku je timesharing pokládán za věcné právo, v Řecku se spíše blíží nájemnímu právu, ve Francii jsou práva vyplývající z timesharingu pokládána za osobní práva a ve Velké Británii a Irsku funguje timesharing na základě jakýchsi správcovských klubů¹.

Bohužel, stejně jako v řadě jiných odvětví podnikání, též v oblasti timesharingu se v návaznosti na růst tohoto segmentu trhu cestovního ruchu objevila řada nepoctivých obchodníků, kteří se snažili různými způsoby lákat zákazníky na dlouhodobé nevýhodné smlouvy. To byl patrně také jeden z hlavních důvodů, proč v druhé polovině 90. let minulého století začalo odvětví timesharingu stagnovat. Pokles zájmu spotřebitelů o tento druh služeb cestovního ruchu pokračoval nástupem nízkonákladových leteckých společností a dalšími změnami trhu, které snižovaly dřívější atraktivitu timesharingu pro spotřebitele.

Z podnětu Evropské komise byly následně zahájeny konzultace směřující ke zjištění, zda První směrnice o timesharingu plní svůj účel a zda na základě zkušeností s jejím působením není na místě právní úpravu nějak zdokonalit či dokonce přijmout úpravu novou. V rámci těchto konzultací bylo zjištěno, že První směrnice o timesharingu částečně svoji úlohu splňuje, zejména v oblasti ochrany spotřebitele však existují ještě značné rezervy týkající se hlavně následujících oblastí²:

Výše uvedené skutečnosti nakonec vyústily v rozhodnutí, že právní úpravu timesharingu na evropské úrovni je třeba výrazněji rozšířit a zpřísnit, a to zejména proto, aby spotřebitelům byla poskytována určitá úroveň ochrany nejen při uzavírání „klasických“ timesharingových smluv, ale též při vstupování do vztahů, které se timesharingu podobají nebo s ním často úzce souvisejí a které dosud nebyly První směrnicí o timesharingu vůbec regulovány. Dne 14. ledna 2009 proto byla vydána nová směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES, která První směrnici o timesharingu nahradila.

Druhá směrnice o timesharingu určila členským státům EU povinnost uvést svůj právní řád do souladu s uvedenou směrnicí nejpozději do 23. února 2011. Česká republika tuto povinnost splnila doslova na poslední chvíli přijetím zákona č. 28/2011 Sb., který nabyl účinnosti právě dne 23. února 2011. Základ implementace Druhé směrnice o timesharingu byl zakotven do novelizovaných ustanovení § 58 a násl. občanského zákoníku.

Ustanovení § 58 občanského zákoníku definuje, na jaké smlouvy se nová úprava vztahuje. Jedná se o čtyři okruhy spotřebitelských smluv, pro něž zákon též zavádí příslušné legislativní zkratky:

Dle výslovné zákonné úpravy je třeba použít pravidla týkající se výše uvedených smluv též na smlouvy o smlouvách budoucích, v nichž se spotřebitel zavazuje uzavřít některou z uvedených smluv.

V zájmu ochrany spotřebitelů a zabránění možnému obcházení zákonné úpravy⁴ tedy došlo k podstatnému rozšíření právní regulace v oblasti timesharingu a záležitostí s timesharingem souvisejících. Nová úprava se vztahuje na timesharingové smlouvy již tehdy, pokud jsou uzavírány na dobu delší než 1 rok⁵, a nově zahrnuje též smlouvy podobající se timesharingu nebo související s timesharingem, které dřívější úpravou pokryty nebyly. Za smlouvu uzavřenou na dobu delší než jeden rok je třeba dle explicitní zákonné úpravy považovat i takovou smlouvu, která je sice formálně uzavřena na dobu kratší, ale obsahuje ujednání umožňující obnovit nebo prodloužit závazek bez výslovného projevu vůle spotřebitele tak, že celková doba trvání smlouvy v konečném důsledku může přesáhnout dobu jednoho roku.

Výslovně je třeba zdůraznit, že stejně jako předcházející úprava, i nová úprava se vztahuje pouze na smlouvy spotřebitelského charakteru, tj. na takové smlouvy, v nichž na jedné straně vystupuje spotřebitel a na druhé straně poskytovatel, který jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Za poskytovatele je třeba považovat též kohokoliv, kdo jedná jménem příslušného podnikatele nebo v jeho zastoupení.

Jedním ze základních práv spotřebitele je právo na informace potřebné k tomu, aby se mohl kvalifikovaně rozhodnout, zda je pro něj uzavření konkrétní smlouvy výhodné či nikoliv. Informace, které je poskytovatel povinen dle zákona spotřebiteli poskytnout, je možné rozdělit na tzv. předsmluvní informace, které musí mít spotřebitel k dispozici ještě před uzavřením příslušné smlouvy, a na informace, které musejí být dle zákona povinnou součástí samotné smlouvy.

V ustanovení § 60 odst. 1 občanského zákoníku je zakotvena povinnost poskytovatele předat spotřebiteli tzv. předsmluvní informace s dostatečným časovým předstihem, bezplatně a jasným a srozumitelným způsobem. Současně je stanoveno, že předsmluvní informace musejí být spotřebiteli poskytnuty na formuláři, jehož obsah a další náležitosti stanoví svým nařízením vláda. Nařízením, které provádí ustanovení § 60 odst. 1 občanského zákoníku, je nařízení č. 38/2011 Sb., o formulářích pro smlouvy, ve kterých se sjednává dočasné užívání ubytovacího zařízení nebo s tím spojené služby. Toto nařízení ve svých přílohách č. 1 až 4 stanovuje pro každý druh smlouvy dle § 58 občanského zákoníku vlastní formulář týkající se informací pro spotřebitele poskytovaných před uzavřením smlouvy. Například v případě smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení musí být dle příslušného formuláře poskytnuty spotřebiteli mimo jiné tyto informace: specifikace dodavatele, přesné vymezení povahy a obsahu nabývaných práv (včetně popisu konkrétní nemovitosti), vymezení časového období, v němž spotřebitel bude čerpat práva, určení ceny, přehled dalších případných úhrad, přehled dalších služeb atd. Součástí předsmluvních informací by mělo být též informování spotřebitele o tom, zda se může zúčastnit na nějakém výměnném systému a zda poskytovatel přijal chování a kde je tento dokument k dispozici. Dle § 64 odst. 1 občanského zákoníku musejí být předsmluvní informace spotřebiteli poskytnuty v písemné podobě.

Forma závazných písemných formulářů pro poskytování předsmluvních informací byla zvolena v návaznosti na poznatky dřívější praxe. V minulosti totiž docházelo k tomu, že obchodníci neposkytovali spotřebitelům řádně všechny požadované informace nebo je poskytovali v takovém pořadí či formě, které byly pro spotřebitele nepřehledné a matoucí. Těmto praktikám by měla povinná formulářová forma zabránit.

Nad rámec výše uvedených povinností zákon dále ukládá, že každý poskytovatel je povinen v každé reklamě nebo nabídce dočasného užívání ubytovacích zařízení, dlouhodobého rekreačního produktu, dalšího prodeje nebo výměny uvést, jak a kde lze získat předsmluvní informace. Jsou-li shora uvedené produkty nabízeny v rámci nabídkové nebo prodejní akce, je poskytovatel povinen již na pozvánce na takovou akci zřetelně uvést obchodní účel a povahu akce a po celou dobu trvání takové akce je povinen dát spotřebiteli k dispozici veškeré předsmluvní informace.

Novela č. 28/2011 Sb. zakotvila tyto povinnosti nejen přímo do znění občanského zákoníku, ale též do nového ustanovení § 5i zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy. V textu zákona o regulaci reklamy je navíc ještě zakázáno nabízet dočasné užívání ubytovacího zařízení nebo dlouhodobý rekreační produkt formou reklamy jako způsob zhodnocení finančních prostředků spotřebitele (tj. jako investici).

V návaznosti na poskytnutí předsmluvních informací musí poskytovatel spotřebitele před uzavřením příslušné smlouvy dále výslovně upozornit na jeho právo odstoupit od smlouvy, na délku lhůty pro odstoupení a na zákaz přijímání záloh či jiných plnění nebo jejich zajištění před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy.

Pokud má spotřebitel bydliště v některém z členských států EU nebo států Evropského hospodářského prostoru nebo je státním příslušníkem takového státu, výše uvedené informace musí poskytovatel takovému spotřebiteli poskytnout podle jeho volby v jazyce (nebo jednom z jazyků) tohoto státu, pokud se jedná o úřední jazyk EU nebo státu tvořícího EHP.

Smlouva o dočasném užívání ubytovacího zařízení, dlouhodobém rekreačním produktu, dalším prodeji nebo výměně musí být uzavřena písemně. Poskytovatel je povinen uvést do smlouvy bydliště, místo podnikání nebo sídlo každé ze smluvních stran a datum a místo jejího uzavření.

Součástí smlouvy musí být též předsmluvní informace již dříve poskytnuté spotřebiteli. Tyto údaje je možné změnit pouze tehdy, pokud si změny v obsahu smluvní strany výslovně sjednaly nebo pokud je změna vyvolána nepředvídatelnými okolnostmi, které jsou nezávislé na vůli poskytovatele a kterým nebylo možné zabránit. Pokud se má obsah smlouvy lišit od již poskytnutých předsmluvních informací, musí poskytovatel spotřebitele na veškeré změny písemně upozornit ještě před uzavřením smlouvy a změny musí být ve smlouvě výslovně označeny.

Součástí smlouvy musí být také ujednání o právu spotřebitele na odstoupení od smlouvy, ujednání o délce lhůty pro odstoupení a ujednání o zákazu přijetí záloh, jiných plnění nebo jejich zajištění v průběhu lhůty pro odstoupení. Tato ujednání jsou natolik závažná, že zákon požaduje, aby každé z nich spotřebitel zvlášť podepsal. Součástí smlouvy musí být také formulář pro odstoupení od smlouvy vyplněný poskytovatelem (náležitosti tohoto formuláře jsou též stanoveny vládním nařízením č. 38/2011 Sb., a to v příloze č. 5 tohoto nařízení). Formulář pro odstoupení nicméně není pro spotřebitele povinný, tj. spotřebitel může svůj projev vůle směřující k odstoupení od smlouvy učinit i jinak než prostřednictvím předaného formuláře. V každém případě však musí být pro odstoupení od příslušné smlouvy zachována písemná forma. Ihned po uzavření smlouvy je poskytovatel povinen předat spotřebiteli podepsané vyhotovení smlouvy.

Smlouva musí být v souladu s volbou spotřebitele uzavřena v jazyce členského státu EU nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, v němž má spotřebitel bydliště nebo jehož je státním příslušníkem, pokud jde o členský stát EU nebo stát tvořící EHP. Kromě toho dále platí, že pokud se tento jazyk liší od jazyka členského státu EU nebo EHP, na jehož území se nachází nemovitost nebo její část, které se týká smlouva o dočasném užívání ubytovacího zařízení, je poskytovatel povinen předat spotřebiteli též překlad textu smlouvy do tohoto jazyka, pokud se jedná o úřední jazyk EU či státu tvořícího EHP.

V ustanovení § 66 občanského zákoníku jsou nově upraveny některé zvláštnosti, které se týkají pouze smluv o dlouhodobém rekreačním produktu. Tato zvláštní úprava reaguje na dřívější praxi, neboť zejména u smluv o dlouhodobých rekreačních produktech se spotřebitelé v minulosti často setkávali s tím, že původní sliby obchodníků (většinou směřující k zajištění výrazných slev na ubytovací služby) se nenaplnily a přitom spotřebitelé měli jen omezené možnosti vyvázat se ze svých závazků a zbavit se povinných plateb ve prospěch obchodníka, k nimž se smlouvou zavázali.

Pokud tedy spotřebitel uzavře smlouvu o dlouhodobém rekreačním produktu, nepřihlíží se k ujednání, které spotřebitele zavazuje hradit platby dle smlouvy jinak než v rovnoměrných platbách rozdělených do stejnoměrných ročních splátek. Není však vyloučeno sjednat ve smlouvě změnu výše ročních splátek po prvním roce v závislosti na vývoji cen. Poskytovatel je povinen zaslat spotřebiteli výzvu k provedení každé splátky písemně vždy nejpozději 14 dnů přede dnem splatnosti každé takové splátky.

Spotřebiteli dále zákon dává právo písemně vypovědět svůj závazek ze smlouvy o dlouhodobém rekreačním produktu i bez uvedení důvodu po zaplacení druhé splátky, a to ve lhůtě 14 dnů ode dne, kdy byl spotřebitel vyzván k zaplacení jakékoliv následující splátky. Lhůta pro výpověď je zachována i tehdy, pokud spotřebitel před jejím uplynutím výpověď alespoň odešle. V případech vypovězení smlouvy nemá poskytovatel právo požadovat po spotřebiteli žádné další plnění.

Právo odstoupit od timesharingové smlouvy bez udání důvodu obsahovala již původní právní úprava vycházející z První směrnice o timesharingu. První směrnice o timesharingu určovala, že lhůta, v níž je spotřebitel oprávněn od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodu a bez sankcí, by měla být alespoň 10 dnů. V rámci implementace dané směrnice však došlo k tomu, že v různých členských státech byla délka lhůty pro odstoupení různá (např. český zákonodárce implementoval První směrnici o timesharingu stanovením 15denní lhůty pro odstoupení). Zkušenosti z praxe ukázaly, že rozdíly v délce této lhůty jsou pro spotřebitele matoucí a spotřebitelé se často mylně domnívají, že lhůta pro odstoupení podle práva státu, jímž se smlouva řídí, je stejná, jakou určuje právní řád jejich domovského státu. Nová směrnice o timesharingu proto sjednotila lhůtu, v níž je spotřebiteli umožněno odstoupit od smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení, smlouvy o dlouhodobém rekreačním produktu, smlouvy o dalším prodeji nebo smlouvy o výměně, bez uvedení důvodu a bez jakékoliv povinnosti vůči poskytovateli na 14 dnů ode dne uzavření příslušné smlouvy.

Pokud poskytovatel nepředá spotřebiteli řádně vyplněný formulář pro odstoupení, činí lhůta pro odstoupení od smlouvy 1 rok a 14 dnů ode dne, kdy byla smlouva uzavřena. Pokud v průběhu jednoroční lhůty o uzavření smlouvy poskytovatel dodatečně svoji povinnost splní a formulář pro odstoupení spotřebiteli poskytne, končí lhůta pro odstoupení 14. dnem od předání formuláře.

Pokud poskytovatel nepředá spotřebiteli předsmluvní informace, činí lhůta pro odstoupení tři měsíce a 14 dnů ode dne, kdy byla smlouva uzavřena. Pokud poskytovatel předá příslušné informace spotřebiteli dodatečně do tří měsíců od uzavření smlouvy, končí lhůta pro odstoupení 14. dnem po poskytnutí informací.

V případě, že poskytovatel ihned po podpisu smlouvy nepředá její vyhotovení spotřebiteli, plynou shora uvedené lhůty pro odstoupení teprve ode dne, kdy spotřebitel toto vyhotovení smlouvy obdrží. Lhůta pro odstoupení je ze strany spotřebitele zachována, pokud je odstoupení od smlouvy v uvedené lhůtě alespoň odesláno. Jak bylo již výše uvedeno, pro odstoupení od smlouvy spotřebitel může, ale nemusí použít příslušný formulář předaný mu poskytovatelem. Odstoupení je ale třeba vždy učinit písemně.

Pokud spotřebitel uzavírá současně se smlouvou o dočasném užívání ubytovacího zařízení smlouvu o výměně (tj. zejména o účasti spotřebitele v konkrétním výměnném systému), běží pro obě smlouvy pouze jediná lhůta pro odstoupení určená podle smlouvy, v níž se sjednává dočasné užívání ubytovacího zařízení. Pokud spotřebitel odstoupí od smlouvy ohledně dočasného užívání ubytovacího zařízení nebo dlouhodobého rekreačního produktu, vztahují se účinky odstoupení automaticky též na smlouvu, v níž se sjednává výměna, jakož i jakoukoliv další vedlejší smlouvu nebo ujednání, aniž by z toho vyplývaly jakékoliv náklady pro spotřebitele.

Poskytovatel ani jiná osoba nesmějí požadovat po spotřebiteli ani od spotřebitele nesmějí přijmout žádnou platbu zálohy nebo jiné plnění či jejich zajištění dle smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení, dlouhodobém rekreačním produktu nebo výměně, dokud neuplyne lhůta pro odstoupení spotřebitele od takové smlouvy. V případě smlouvy o dalším prodeji nesmí poskytovatel ani jiná osoba od spotřebitele požadovat nebo od něj přijmout jakoukoliv zálohu, jiné plnění či jejich zajištění, dokud nedojde k nabytí či převodu práva, popř. dokud povinnost poskytovatele dle smlouvy nezanikne jiným způsobem. Pokud by spotřebitel před uplynutím shora zmíněných lhůt uznal jakýkoliv dluh z uvedených smluv, určuje zákon výslovně, že takové uznání dluhu je neplatné.

V případě, že spotřebitel hradí své závazky ze smluv dle § 58 občanského zákoníku prostřednictvím odložené platby, půjčky, úvěru nebo podobného finančního produktu, který poskytuje spotřebiteli poskytovatel nebo jiná osoba na základě ujednání s poskytovatelem, vztahují se v případě odstoupení spotřebitele od smlouvy účinky takového odstoupení automaticky též na smlouvu o odložené platbě, půjčce, úvěru nebo jiné obdobné finanční službě, a to aniž by s tím mohly být spojeny jakékoliv náklady pro spotřebitele.

Druhá směrnice o timesharingu si klade za cíl též zvýšení faktické vymahatelnosti práv spotřebitelů v oblasti timesharingu. Proto Druhá směrnice o timesharingu ukládá členským státům povinnost zajistit, aby v zájmu spotřebitelů existovaly přiměřené a účinné právní prostředky nápravy pro zajištění dodržování pravidel ze strany poskytovatelů. Druhá směrnice o timesharingu v souvislosti s vynutitelností práv spotřebitelů akcentuje roli spotřebitelských organizací a různých profesních organizací⁶ a deklaruje, že členské státy by měly usilovat o rozvoj účinných postupů pro mimosoudní řešení stížností a sporů v těchto věcech.

Na půdě České republiky došlo přijetím zákona č. 28/2011 Sb. k novelizaci zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, tak, aby tento předpis byl přizpůsoben nové úpravě obsažené v ustanovení § 58 a násl. občanského zákoníku. V souladu s novou úpravou má na dodržování příslušných ustanovení občanského zákoníku, která se týkají ochrany spotřebitele v oblasti timesharingových a souvisejících smluv, dohlížet Česká obchodní inspekce.

Novelizované znění zákona o ochraně spotřebitele výslovně označuje za správní delikt např. neposkytnutí předsmluvních informací, neupozornění spotřebitele na možnost odstoupit od smlouvy, neuvedení všech potřebných náležitostí smlouvy, požadování či přijetí zálohy od spotřebitele v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku aj. Správním deliktem je též jednání spočívající v tom, že poskytovatel nabízí spotřebiteli dočasné užívání ubytovacího zařízení nebo dlouhodobý rekreační produkt jako způsob zhodnocení finančních prostředků spotřebitele (tj. jako investici). Správní delikty nově definované v ustanovení § 24 odst. 8 zákona o ochraně spotřebitele je možné sankcionovat pokutou do částky 2 000 000 Kč.

Je třeba zdůraznit, že pokutování nepoctivých poskytovatelů dle zákona o ochraně spotřebitele nevylučuje použití dalších možných právních prostředků, které spotřebitelům zákon svěřuje, zejména např. možnosti domáhat se náhrady škody.

Smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení, dlouhodobém rekreačním produktu, dalším prodeji anebo výměně jsou charakteristické tím, že se ve velké většině jedná o smlouvy s tzv. mezinárodním prvkem. Často jsou tyto smlouvy uzavírány mezi spotřebitelem z jednoho státu a poskytovatelem z jiného státu, popř. na území jiného státu leží nemovitost, které se smlouva týká.

Po přijetí Druhé směrnice o timesharingu patrně nebudou vznikat problémy s aplikací nové úpravy, pokud právem rozhodným pro konkrétní smlouvu bude právo jakéhokoliv členského státu EU⁷. Problémy však mohou vznikat v případě, pokud mezinárodní právo soukromé určuje jako právo rozhodné pro smlouvu právo nějakého třetího státu, což se může stát zejména v případě, pokud spotřebitel uzavírá smlouvu v zahraničí v průběhu nějaké exotické dovolené.

Zákonem č. 28/2011 Sb. byl proto doplněn též zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v němž je nyní zakotveno pravidlo, že pokud je u výše uvedených smluv rozhodné jiné právo, než právo členského státu EU, nesmí být spotřebitel zbaven ochrany podle práva členského státu EU, v němž probíhá soudní řízení, pokud se kterákoliv z dotčených nemovitostí nachází na území členského státu EU nebo pokud podnikatel vykonává svoji činnost na území členského státu EU nebo výkon jeho činnosti na území tohoto státu směřuje.

Jelikož nová právní úprava obsažená v zákoně č. 28/2011 Sb., která implementuje do českého právního řádu směrnici 2008/122/ES, nabyla účinnosti teprve dne 23. února 2011, je zatím předčasné jakkoliv hodnotit její dopad na prostředí cestovního ruchu. Na rozdíl od některých jiných států EU, timesharing a jiné produkty jemu podobné nebo s ním související zatím nemají v České republice velkou tradici ani nejsou nijak zvlášť rozšířeny. Je však možné, že právě nová přísnější právní úprava přispěje k celkovému očištění tohoto segmentu trhu od nepoctivých obchodníků, a přispěje tak k vyšší popularitě tohoto způsobu čerpání cestovních služeb i u spotřebitelů v České republice.