Daňová kontrola

Daňová kontrola je právně upravena v § 85 až 88 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“ nebo „DŘ“).

Na rozdíl od postupu k odstranění pochybností, který podle § 89 odst. 1 DŘ slouží pouze k objasnění konkrétních pochybností o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného řádného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení a dalších písemností předložených daňovým subjektem nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, slouží daňová kontrola k obsáhlému a časově i personálně náročnému dokazování správnosti, průkaznosti nebo úplnosti daňových tvrzení. Je na příslušném správci daně, aby přistoupil k daňové kontrole, což může učinit i tehdy, nemá-li žádné pochybnosti (například pouze prověří správnost tvrzení daňového subjektu, resp. údajů, jež jsou uvedeny v daňovém tvrzení).

Jak bylo již uvedeno, kterým je podle § 10 odst. 1 DŘ správní orgán nebo jiný státní orgán (dále jen „orgán veřejné moci“), v rozsahu, v jakém mu je zákonem nebo na základě zákona svěřena působnost v oblasti správy daní. Podle § 10 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vykonávají správu daní finanční úřady, které mohou v rámci provádět postupy při správě daní včetně daňových kontrol na celém území České republiky.

Kromě toho finanční úřady v rámci věcné působnosti vykonávají také například kontrolu:

Podle § 12 DŘ správce daně provádí daňovou kontrolu kterými jsou zaměstnanci, kteří se bezprostředně podílí na výkonu pravomoci správce daně, nebo osoby oprávněné k výkonu pravomoci správce daně zákonem nebo na základě zákona (podle § 12 odst. 3 DŘ úřední osoba prokazuje svoje oprávnění k úkonům při správě daní služebním průkazem, pokud tak stanoví zákon, popřípadě jiným způsobem).

Pro úřední osoby a další zaměstnance zařazené v organizačních útvarech orgánů finanční správy, jejichž působnost zahrnuje provádění daňových kontrol a související činnost v oblasti daňového procesu, vydalo Generální finanční ředitelství (dále jen „GFŘ“) Metodickou pomůcku k procesním aspektům daňové kontroly, čj. 50071/15/7100-40124-506246 (dále jen „Metodická pomůcka“). V další metodické pomůcce GFŘ, čj. 65447/14/7100-401124-011654, která řeší především procesní aspekty postupu k odstranění pochybností podle § 89 až 90 DŘ, je zakomponováno řešení vztahu daňové kontroly a postupu k odstranění pochybností.

Obvykle je daňová kontrola prováděna až po stanovení daně, tj. po vydání platebního, resp. dodatečného platebního výměru (zpravidla po nabytí právní moci těchto rozhodnutí). Daňová kontrola však může být provedena také po podání řádného nebo dodatečného daňového tvrzení, ale před stanovením daně; v těchto případech musí ale správce daně vždy vyhodnotit, zda by v daném případě nebylo k dosažení daného účelu vhodnější uplatnit postup k odstranění pochybností podle § 89 a 90 DŘ než daňovou kontrolu. V některých případech je daňová kontrola prováděna po uplynutí zákonné lhůty pro podání řádného daňového tvrzení, jestliže toto tvrzení nebylo podáno; v těchto případech má ale přednost před zahájením daňové kontroly výzva podle § 145 odst. 1 DŘ. V mimořádných případech může být daňová kontrola provedena před uplynutím zákonné lhůty pro podání řádného daňového tvrzení (například pokud správce daně potřebuje zjistit výši nesplatné a dosud nestanovené daně, jejíž úhradu hodlá zajistit v souladu s § 167 a násl. DŘ, a výši daně nelze zjistit jiným způsobem, například v rámci vyhledávací činnosti dle § 78 DŘ).

Za určitých podmínek lze dle judikatury daňovou kontrolu zahájit výjimečně i před vznikem daňové povinnosti nebo v průběhu odvolacího řízení (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 92/2008-147, ze dne 27. 7. 2010).

Podle § 90 odst. 3 DŘ může správce daně přistoupit k daňové kontrole i v návaznosti na postup k odstranění pochybností, pokud v jeho průběhu shledá důvody k pokračování v dokazování. K přechodu z postupu k odstraňování pochybností na daňovou kontrolu dochází zejména v těch případech, kdy v průběhu postupu k odstraňování pochybností daňový subjekt na výzvu správce daně předloží takové důkazní prostředky, které je nutné prověřit prostřednictvím dalších šetření a zjišťování.

V § 19 zákona č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jsou upraveny tzv. při jejichž provádění v rámci mezinárodní spolupráce při správě daní spolupracuje správce daně s příslušnými orgány jiných členských států Evropské unie nebo států, se kterými má Česká republika uzavřenou mezinárodní smlouvu v oblasti daní.

Daňová kontrola může být zahájena pouze z moci úřední (pokud by daňový subjekt sám požádal správce daně, aby u něj provedl daňovou kontrolu, bylo by takové podání považováno pouze za podnět či sdělení). To, které daňové subjekty budou podrobeny daňové kontrole, záleží tedy jen na úvaze správce daně, případně se správce daně řídí svým plánem daňových kontrol nebo interními směrnicemi.

Správce daně není povinen oznamovat daňovému subjektu, že u něj bude zahájena daňová kontrola, avšak podle Metodické pomůcky je s ohledem na zásadu součinnosti podle § 6 odst. 2 DŘ vhodné daňový subjekt o záměru správce daně provést daňovou kontrolu informovat neformálně, například telefonicky (o takovémto telefonickém hovoru je nezbytné vyhotovit úřední záznam). Záměr provést daňovou kontrolu může správce daně daňovému subjektu oznámit rovněž písemně.

Podle § 87 odst. 1 DŘ je daňová kontrola zahájena Z toho vyplývá, že daňová kontrola musí být zahájena fakticky, tj. nestačí, aby správce daně daňovému subjektu pouze formálně oznámil, že zahajuje daňovou kontrolu. Dojde-li v průběhu daňové kontroly ke změně místní příslušnosti, může daňovou kontrolu dokončit správce daně, který ji zahájil.

Při zahájení daňové kontroly musí být sepsán ve kterém správce daně kromě náležitostí podle § 60 odst. 3 DŘ vymezí předmět a rozsah daňové kontroly tak, aby bylo jednoznačně patrné, čeho se bude kontrola týkat. Z protokolu o zahájení daňové kontroly by měl být identifikovatelný skutečný průběh jednání, tzn. i takové úkony, které je možno kvalifikovat jako skutečné zahájení kontroly (například vyžádání si nebo převzetí podkladů pro kontrolu). Pokud by správce daně pouze sepsal protokol o zahájení daňové kontroly, aniž by začal fakticky zjišťovat či prověřovat příslušné skutečnosti, nejednalo by se o faktické zahájení daňové kontroly a daňovou kontrolu by bylo možno považovat za fakticky zahájenou až prvním následujícím úkonem, který by správce daně učinil v souladu se zákonem.

Po sepsání protokolu o zahájení daňové kontroly (případně již v průběhu ústního jednání, o němž je protokol sepisován) musí bezprostředně následovat kroky správce daně, jimiž jsou prověřovány konkrétní daňově skutečnosti (například výše marže, způsob vedení evidence zásob, počet zaměstnanců, využití obchodního majetku). Podle Metodické pomůcky není faktickým zahájením daňové kontroly míněna pouze situace, kdy úřední osoba správce daně bude fyzicky kontrolovat jednotlivé účetní a daňové doklady, účetní sestavy apod.

Daňová kontrola může být zahájena (a ukončena) Podle § 148 odst. 1 DŘ nelze daň stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky, přičemž tato lhůta počíná běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení. Podle § 148 odst. 2 DŘ se ve stanovených případech lhůta pro stanovení daně prodlužuje o 1 rok (například pokud v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení daně došlo k podání dodatečného daňového tvrzení). Podle § 148 odst. 3 DŘ běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byla fakticky zahájena daňová kontrola (na počítání lhůt dle § 148 odst. 3 DŘ je nutno aplikovat pravidlo uvedené v § 33 odst. 1 DŘ).

Podle Metodické pomůcky se v případech, kdy je daňová kontrola zahájena před uplynutím lhůty pro podání řádného daňového tvrzení, zahájení daňové kontroly nepovažuje za úkon podle § 148 odst. 3 DŘ, který by prolamoval běh prekluzivní lhůty pro stanovení daně podle uvedeného ustanovení, neboť v těchto případech při zahájení daňové kontroly ještě neběží lhůta pro stanovení daně.

Podle § 85 odst. 1 DŘ jsou daňové povinnosti, tvrzení daňového subjektu nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně vztahující se k jednomu daňovému řízení. Správce daně předmět daňové kontroly prověřuje ve přičemž podle § 85 odst. 3 DŘ lze rozsah daňové kontroly v jejím průběhu rozšířit nebo zúžit.

Podle Metodické pomůcky je nutno rozsah daňové kontroly chápat jako ty skutečnosti, které budou v rámci daného předmětu (tj. dané daně za dané zdaňovací období) kontrolovány, a buď bude kontrolován celý rozsah, nebo si může správce daně určit, že bude kontrolovat např. jen skutečnosti vztahující se k jednomu obchodnímu případu nebo skutečnosti vztahující se k jednomu obchodnímu partnerovi daňového subjektu nebo jen výdaje (nikoli příjmy) apod. Jestliže je daňová kontrola vymezeného předmětu prováděna ve vymezeném rozsahu (nikoli však v rozsahu plném) a daňový subjekt požaduje v rámci této daňové kontroly zohlednění skutečnosti, která s vymezeným rozsahem daňové kontroly nesouvisí (například je prováděna daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob v rozsahu odpisů hmotného majetku a daňový subjekt hodlá v jejím rámci uplatnit výdaj na nákup materiálu), pak správce daně sdělením upozorní daňový subjekt na vymezený rozsah daňové kontroly s vysvětlením, že jím požadované zohlednění stojí mimo tento rozsah (pokud se ovšem sám správce daně nerozhodne, že rozsah daňové kontroly rozšíří). Uvedený postup ale nelze použít, stanoví-li daňový zákon jinak. To, v jakém rozsahu bude daňová kontrola zahájena a případně rozšířena či zúžena, závisí na posouzení (rozhodnutí) správce daně.

Obvykle se předmět daňové kontroly vztahuje k jedné dani za jedno zdaňovací období nebo k jednotlivé skutečnosti, ale podle § 85 odst. 4 DŘ může správce daně daňovou kontrolu zahájit i pro další daňová řízení rozšířením daňové kontroly probíhající k jinému daňovému řízení. To znamená, že daňová kontrola může být rozšířením probíhající kontroly zahájena jak pro stejnou daň (která již je předmětem kontroly) za další zdaňovací období, tak pro další daně za určitá zdaňovací období.

Podle § 86 odst. 1 DŘ je daňový subjekt povinen Jestliže daňový subjekt správci daně neumožní zahájit daňovou kontrolu (případně neumožní rozšíření rozsahu daňové kontroly), pak podle § 87 odst. 2 DŘ k tomu může být správcem daně vyzván (podle Metodické pomůcky by správce daně měl před vydáním výzvy učinit alespoň jeden marný pokus o zahájení daňové kontroly). Podle § 87 odst. 3 DŘ správce daně ve výzvě stanoví:

K tomu je v § 87 odst. 4 DŘ stanoveno, že den, který je daňový subjekt povinen podle odstavce 3 písm. c) sdělit, musí nastat nejpozději patnáctý den ode dne uplynutí lhůty uvedené ve výzvě a musí být sdělen správci daně nejméně 3 pracovní dny před navrhovaným termínem zahájení daňové kontroly.

Dále je k tomu v § 87 odst. 5 DŘ stanoveno, že pokud daňový subjekt nevyhoví výzvě podle odstavce 2 ve stanovené lhůtě, aniž by sdělil správci daně závažné důvody, pro které nemůže výzvě vyhovět, nebo neumožní-li ve sděleném termínu zahájit a následně provést daňovou kontrolu, může správce daně stanovit daň podle pomůcek, nebo daň sjednat za podmínek uvedených v § 98 odst. 4 DŘ. Nevyhovění výzvě k umožnění zahájení daňové kontroly není podle Metodické pomůcky možné postihovat pořádkovou pokutou dle § 247 odst. 2 DŘ.

Ode dne oznámení výzvy podle § 87 odst. 2 DŘ se přerušuje běh lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování, přičemž zákon pro tento případ výslovně nestanoví, kdy počne běžet nová lhůta s výjimkou případu, kdy lhůta stanovená ve výzvě marně uplynula. V § 87 odst. 6 DŘ je stanoveno, že marným uplynutím lhůty stanovené ve výzvě nastávají účinky podle § 148 odst. 3 DŘ a odpadá překážka pro podání dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování k dani, která měla být předmětem daňové kontroly. To znamená, že pokud daňový subjekt po marném uplynutí lhůty stanovené ve výzvě podá dodatečné daňové přiznání či dodatečné vyúčtování, je správce daně povinen toto podání v nalézacím řízení zohlednit. Účinky podle § 148 odst. 3 DŘ nenastávají v situaci, kdy daňový subjekt na výzvu sice reaguje, sdělí správci daně termín, kdy je připraven k zahájení daňové kontroly, ale ve sděleném termínu zahájení daňové kontroly neumožní. Odpadnutí překážky pro podání dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování se obdobně jako její vznik týká pouze situace, kdy existuje poslední známá daň ve smyslu § 141 odst. 1 DŘ.

Podle § 85 odst. 2 DŘ se daňová kontrola provádí u daňového subjektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly nejvhodnější. Daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, je podle § 86 odst. 3 písm. a) DŘ povinen To neznamená, že daňová kontrola musí být vždy provedena v sídle či místě pobytu daňového subjektu. Vhodným místem k provedení daňové kontroly může být například provozovna nebo kancelář daňového subjektu se standardním vybavením a přístupem k sociálnímu zázemí. Vhodným místem ale může být například i sídlo (kancelář) daňového poradce či účetního, případně jiného zástupce daňového subjektu, pokud se tam nacházejí účetní doklady a jiné písemnosti daňového subjektu. Vhodnost místa, které daňový subjekt zajistí k provedení kontroly, posuzuje správce daně s ohledem na konkrétní okolnosti daňové kontroly, zejména rozsah kontrolovaných písemností, předpokládanou časovou náročnost, dostupnost nabízeného místa pro úřední osoby apod. Pokud daňový subjekt nemá k dispozici vhodné místo k provedení daňové kontroly a tato skutečnost je správcem daně ověřena, rozhodne správce daně o provedení daňové kontroly v prostorách správce daně, popřípadě je možné část daňové kontroly provést v prostorách správce daně a část u daňového subjektu.

Podle § 86 odst. 3 písm. b) až e) DŘ je daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, dále povinen:

Tato povinnost neplatí pro nepodnikající fyzické osoby [tj. například pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob mající pouze příjmy z nájmu podle § 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“)].

Podle § 92 odst. 3 DŘ daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Daňový subjekt má tedy nejen povinnost sám daň přiznat formou daňového tvrzení, které je podle § 1 odst. 3 DŘ základem pro správné zjištění a stanovení daně, ale má také povinnost svá tvrzení doložit (tzv. důkazní povinnost).

Důkazní povinnost může daňový subjekt splnit předložením konkrétních důkazních prostředků (záleží především na něm, jaké důkazní prostředky pro svá tvrzení předloží, resp. navrhne jejich provedení). S důkazní povinností daňového subjektu (tj. povinností navrhovat či předkládat důkazní prostředky) je spojeno i důkazní břemeno daňového subjektu (procesní odpovědnost za to, že budou správci daně prokázány skutečnosti ve smyslu § 92 odst. 3 DŘ).

Daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím nebo jinými povinnými evidencemi (například daňovou evidencí podle § 7b ZDP, evidencí pro účely daně z přidané hodnoty podle § 100 a 100a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů) a účetními a daňovými doklady. Tyto důkazní prostředky ale samy o sobě zpravidla ještě neprokazují, že se daná operace opravdu uskutečnila. Daňovým subjektům lze proto doporučit, aby po dobu běhu lhůty pro stanovení daně ve svém vlastním zájmu uchovávali veškeré důkazní prostředky tak, aby bez problému unesli své důkazní břemeno. Podle § 93 a násl. DŘ lze jako důkazních prostředků užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně a které nejsou získány v rozporu s právním předpisem, a to i těch, které byly získány před zahájením řízení. Jde zejména o tvrzení daňového subjektu, listiny, znalecké posudky, svědecké výpovědi a ohledání věci, veškeré podklady předané správci daně jinými orgány veřejné moci, které byly získány pro jimi vedená řízení, jakož i podklady převzaté z jiných daňových řízení nebo získané při správě daní jiných daňových subjektů. Tvrzením daňového subjektu užitým jako důkazní prostředek přitom může být také daňové tvrzení tohoto subjektu k jiné dani nebo jinému zdaňovacímu období (anebo jednotlivé skutečnosti), případně jiné jeho tvrzení v jiném daňovém řízení či v daňovém řízení jiného daňového subjektu anebo mimo správu daní.

Povinnosti unést důkazní břemeno se nelze zprostit ani v situaci, kdy byly příslušné podklady již jednou podrobeny dokazování při daňové kontrole či jiném postupu správce daně, neboť provedení takového důkazu nevylučuje, aby byl daňový subjekt vyzván k jeho opětovnému předložení. Také například sdělení daňového subjektu, že mu bylo odcizeno kompletní účetnictví, další písemnosti a doklady, jej nezbavuje povinnosti prokázat údaje, které uvedl (respektive byl povinen uvést) v daňových tvrzeních.

Podle § 92 odst. 4 DŘ může správce daně v případě, že to vyžaduje průběh daňové kontroly, vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence.

Požadavek na prokázání určité skutečnosti však musí být objektivně splnitelný. Uvedené ustanovení DŘ nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám, anebo co je povinen tvrdit. V souladu s negativní teorií důkazní není možné požadovat prokazování „negativních“ skutečností (například výzvou). Výzva dle § 92 odst. 4 DŘ musí být vždy jasná, konkrétní, určitá a srozumitelná a musí z ní být jednoznačně patrno, co je požadováno prokázat. Praxe (a také například Nejvyššího správního soudu) ale ukazuje, že ne vždy jsou uvedené zásady dodržovány.

Zaměstnanci nebo jiné osoby, které vykonávají činnosti daňového subjektu, mají při jednáních se správcem daně postavení třetích osob ve smyslu § 22 DŘ. Obvykle se jedná o osoby podávající vysvětlení dle § 79 DŘ (například účetní poskytne informace o vedení účetnictví, evidenci zásob) nebo osoby v postavení svědka dle § 96 DŘ (například je příslušný zaměstnanec navržen daňovým subjektem jako svědek k prokázání skutečnosti, že zboží bylo dodáno konkrétnímu odběrateli).

Tato povinnost souvisí s důkazní povinností daňového subjektu podle § 92 odst. 3 DŘ.

Podle § 86 odst. 3 DŘ plní daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, také povinnosti podle § 82 DŘ, kde jsou daňovým subjektům stanoveny povinnosti při místním šetření. Znamená to, že při daňové kontrole je daňový subjekt povinen:

Podle § 86 odst. 2 DŘ má daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, právo:

Podle DŘ má daňový subjekt při správě daní obecně (tedy nejen při daňové kontrole) řadu dalších práv:

Kromě pravomocí, které odpovídají povinnostem daňového subjektu, u něhož je prováděna daňová kontrola (zejména se jedná o pravomoc provádět dokazování podle § 92 a násl. DŘ), má podle § 86 odst. 4 DŘ správce daně při provádění daňové kontroly rovněž pravomoci podle § 80 až 84 DŘ upravujících místní šetření, například:

V případě vstupu do obydlí tak může správce daně činit pouze za současného splnění těchto podmínek:

V rámci svých požadavků na přístup do provozních prostor daňového subjektu je správce daně limitován pouze zásadou přiměřenosti, takže může uplatňovat své právo na přístup vždy, kdy to vyhodnotí jako účelné.

Podle § 255 DŘ může správce daně vstupovat do prostor, v nichž se mohou nacházet písemnosti, které obsahují skutečnosti, na něž se podle jiného právního předpisu vztahuje povinnost mlčenlivosti poradce ve smyslu § 29 odst. 2 DŘ, pouze za přítomnosti poradce, který je vázán povinností mlčenlivosti. Toto ustanovení je nutno aplikovat jak na případy, kdy poradce je sám v postavení kontrolovaného daňového subjektu, tak na případy, kdy poradce je zástupcem daňového subjektu, u něhož je prováděna daňová kontrola, případně v postavení třetí osoby. Pokud poradce o některých písemnostech, které jsou požadovány správcem daně, prohlásí, že obsahují skutečnosti, na něž se podle jiného právního předpisu (například podle § 6 odst. 9 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů) vztahuje povinnost mlčenlivosti poradce, může se správce daně s jejich obsahem seznámit jen se souhlasem a za přítomnosti zástupce příslušné komory (České advokátní komory či Komory daňových poradců České republiky), kterého na základě žádosti správce daně ustanoví její předseda z řad jejích zaměstnanců nebo z řad poradců.

Z § 107 odst. 1 DŘ vyplývá, že náklady na pořízení kopií nese daňový subjekt.

Pokud daňový subjekt požadované záznamy a informace v uvedené formě nepředloží, nebo je předložit odmítá, ačkoliv je správci daně známo, že jimi v této formě disponuje, je správce daně v rámci daňové kontroly oprávněn vyzvat daňový subjekt k jejich předložení výzvou v souladu s § 11 odst. 1 písm. d) DŘ a § 81 odst. 2 DŘ. Nesplnění této výzvy může být sankcionováno pořádkovou pokutou dle § 247 odst. 2 DŘ, a to i opakovaně. Důsledkem nesplnění této výzvy ale nemůže být stanovení daně podle pomůcek dle § 98 DŘ.

Další pravomoci správce daně při provádění daňové kontroly vyplývají z některých dalších ustanovení DŘ upravujících obecně pravomoci správce daně při správě daní, například:

Jak bylo uvedeno dříve, daňový subjekt má právo být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky v rámci dokazovaní práv a povinností. O provádění svědecké výpovědi musí správce daně daňový subjekt včas vyrozumět, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Ve vyrozumění daňového subjektu o provádění svědecké výpovědi správce daně uvede označení věci, ve které bude svědek vypovídat, a označení svědka, nehrozí-li nebezpečí, že by došlo ke zmaření účelu výpovědi.

Podle § 96 odst. 2 DŘ může svědeckou výpověď odepřít ten, kdo by tím způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým. Podle § 96 odst. 3 DŘ nesmí být jako svědek vyslechnut ten, kdo by porušil povinnosti spojené s utajováním informací podle jiného právního předpisu (§ 2 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti), nebo zákonem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti (například zákon o církvích a náboženských společnostech), ledaže by byl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má.

Podle § 95 odst. 1 DŘ může správce daně ustanovit znalce k prokázání skutečností rozhodných pro správné zjištění a stanovení daně, pokud:

Jestliže je při daňové kontrole správcem daně vyžádán znalecký posudek, musí kontrolovaný daňový subjekt spolupracovat při jeho vypracování s ustanoveným znalcem. Je-li ve věci daňového subjektu prováděn výslech znalce, má daňový subjekt právo být tomuto výslechu přítomen a klást znalci otázky týkající se podávaného znaleckého posudku.

Kromě plnění povinností, které odpovídají právům daňového subjektu, u něhož je prováděna daňová kontrola, musí správce daně při provádění daňových kontrol dodržovat řadu dalších ustanovení upravujících obecně povinnosti správce daně při správě daní, například:

Podle § 52 DŘjsouúřední osoby vázány povinností mlčenlivosti o tom, co se při provádění daňové kontroly dozvěděly o poměrech jiných osob. Podle § 52 odst. 2 DŘ může daňový subjekt správce daně nebo jinou osobu zúčastněnou na správě daní zprostit povinnosti mlčenlivosti ohledně údajů, které se ho týkají, a údajů, které byly využity při dokazování jeho povinností při správě daní, s uvedením rozsahu údajů a účelu zproštění.

Podle § 53 DŘ o porušení povinnosti mlčenlivosti nejde, poskytne-li správce daně informace získané při správě daní například:

Pokud správce daně při daňové kontrole již provedl dokazování ve vztahu ke všem skutečnostem, u nichž to považoval pro správné stanovení daně za nezbytné, sepíše Ten obsahuje zejména výsledky skutkových a právních závěrů správce daně, důkazy, z nichž správce daně vycházel, a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení, případně uvedení důvodů, proč neprovedl a nezohlednil důkazní prostředky navržené daňovým subjektem nebo z jakých důvodů nelze stanovit daň dokazováním. Podle § 88 odst. 2 DŘ správce daně s výsledkem kontrolního zjištění seznámí daňový subjekt, včetně hodnocení dosud zjištěných důkazů, a předloží mu jej k vyjádření.

Na žádost daňového subjektu stanoví správce daně přiměřenou lhůtu, ve které se může daňový subjekt vyjádřit k výsledku kontrolního zjištění a navrhnout jeho doplnění. Nedojde-li na základě tohoto vyjádření ke změně výsledku kontrolního zjištění, nelze již v rámci projednání zprávy o daňové kontrole navrhovat jeho další doplnění.

O zahájení, průběhu a ukončení daňové kontroly sepíše správce daně která podle § 88 odst. 1 DŘ obsahuje výsledek kontrolního zjištění, včetně hodnocení důkazů zjištěných v průběhu daňové kontroly, a odkaz na protokoly nebo úřední záznamy o:

Zprávu o daňové kontrole podepisuje kontrolovaný daňový subjekt a úřední osoba. Správce daně po podpisu předá stejnopis zprávy o daňové kontrole kontrolovanému daňovému subjektu. Podpisem zprávy o daňové kontrole je ukončeno její projednání, zpráva o daňové kontrole se považuje za oznámenou a současně je ukončena daňová kontrola. Případné odepření podpisu zprávy o daňové kontrole kontrolovaným daňovým subjektem bez dostatečného důvodu nemá podle § 88 odst. 6 DŘ vliv na použitelnost zprávy o daňové kontrole jako důkazního prostředku (o tomto musí být ve zprávě kontrolovaný daňový subjekt prokazatelně poučen). Okamžikem bezdůvodného odepření podpisu nastávají též účinky projednání, oznámení zprávy o daňové kontrole a ukončení kontroly.

V případě, že se kontrolovaný daňový subjekt odmítne seznámit se zprávou o daňové kontrole nebo ji projednat anebo se jejímu projednání vyhýbá, doručí mu ji správce daně do vlastních rukou; podle § 88 odst. 5 DŘ se den doručení zprávy o daňové kontrole pokládá za den jejího projednání a ukončení daňové kontroly.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2018.