Cena sjednaná

Skutečnost, že se ceny sjednané mezi spojenými osobami za prodej zboží či poskytování služeb liší od cen, které mezi sebou nespojené osoby běžně sjednávají za obdobných či srovnatelných podmínek, lze zjistit objektivně. Nejedná se o subjektivní kritérium, u nějž by bylo možno zohlednit míru obezřetnosti či úsilí daňového subjektu. Jinými slovy, pokud se ceny mezi spojenými osobami liší od cen mezi osobami nespojenými, jedná se o objektivní skutečnost, holý fakt, který s sebou nese daňové následky. Není úkolem Nejvyššího správního soudu určovat, která z obou takto popsaných metod je v konkrétním případě stěžovatelky přesnější. Stěžovatelka výpovědní hodnotu metody užité správcem daně nezpochybnila; argumentovala pouze, že i její metoda poskytne relevantní data. To však ke zpochybnění metody užité správcem daně nestačí – stěžovatelka neuvádí, v čem je správcem daně užitá metoda vadná nebo proč v konkrétním případě stěžovatelky poskytuje nedostatečně vypovídající informace a proč místo ní měla být jako přesnější nutně zvolena právě a jen metoda, kterou užila ona sama. Stanovení referenčních cen, stejně jako např. stanovení cen obvyklých podle zákona č. 151/1997 Sb. , o oceňování majetku, je totiž vysoce odbornou disciplínou. Tím zdrženlivější by však měl správce daně být, pokud chce takové odborné otázky sám posuzovat, a vyhodnotí-li, že k tomu není odborně způsobilý, měl by využít prostředků, které mu daňový řád k hodnocení odborných otázek poskytuje, zejména znalecký posudek podle § 95 daňového řádu .

Pokud jde o konstatování žalovaného, že stěžovatel si mohl reklamu pořídit levněji „napřímo“ a že zprostředkování reklamy nemá pro stěžovatele přidanou hodnotu, kasační soud považuje za vhodné se k němu vyjádřit, ačkoliv si je vědom, že není jeho úlohou nahradit činnost krajského soudu. Přidanou hodnotu představuje reklama sama o sobě, neboť tímto způsobem podnikatelé udržují svou značku v povědomí veřejnosti. Pokud jde o zprostředkování, představuje přidanou hodnotu to, že zajištění reklamy nemusí podnikatel obstarávat sám a přenechá jej profesionálům. Je proto logické, že cena za služby může být vyšší než v případě přímého sjednání. Je třeba zvážit také to, že daňový subjekt nemusí mít vždy časové, lidské a vědomostní kapacity na to, aby zajistil reklamu na profesionální úrovni vlastními silami. Žalovaný ani správce daně tak nemohou požadovat, aby daňový subjekt vyhledával vždy tu nejvýhodnější nabídku a uzavřel smlouvy přímo se sportovními areály, kde bude reklama vystavena.

Při úpravě základu daně podle § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, lze sjednanou cenu poměřit s cenou zjištěnou podle oceňovacího předpisu pouze tehdy, nelze-li určit cenu na relevantním trhu z důvodu neexistence alespoň v jádru srovnatelných nezávislých transakcí, které by bylo možné přiléhavě korigovat.

Se zdaňováním bezúplatných příjmů v praxi bývají spojeny tři hlavní problémy. Prvním je, že si často ani neuvědomíme, že takový příjem vznikl, zvláště má-li nepeněžní formu. Druhá potíž nastává s pokusem o ocenění nepeněžních bezúplatných příjmů, jelikož stát už léta nevybírá daně v naturáliích (např. 10 % sklizně či zabijačky). A třetí neznámou bývá nejistota ohledně toho, co lze uplatnit jako související daňový výdaj. Těmto starostem daňové právo čelí často tím nejjednodušším způsobem – osvobozuje bezúplatné příjmy od daně. Této příznivé variantě jsme se věnovali v minulém příspěvku . Dnes se podáváme na smutnější alternativu, kdy bezúplatný příjem podléhá dani z příjmů, od níž není osvobozen, a proto vzniká povinnost tento příjem zdanit.