Důkaz

Zásada legitimního očekávání je jednoznačně jednou z nejdůležitějších zásad daňového řízení. Podle § 8 odst. 2 daňového řádu „správce daně dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“ Tato zásada souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů a tvoří pro ni určité hranice, aby v případech skutkově totožných správce daně nerozhodoval pokaždé jinak. Zásada legitimního očekávání ale nemá v právním řádu, a tudíž ani v daňovém řízení, nadřazenou pozici. Tato zásada se neuplatní, je-li v rozporu se zásadou legality. To již judikoval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 13. 9. 2017, č. j. 2 Afs 345/2016-34, v němž uvedl, že „[j]edním ze závažných důvodů, na základě nichž může správní orgán prolomit zásadu legitimního očekávání, může být např. rozpor rozhodování správního orgánu s právními předpisy.“ Postupoval-li by totiž správce daně v této věci stejně jako v případě daňové povinnosti za rok 2008, jednal by v rozporu se zásadou legality. Pokud totiž stěžovatelka tvrdí, že mělo být v obou případech postupováno stejně, neboť se jednalo o stejnou (daňově relevantní) situaci, pak postup správce daně za zdaňovací období roku 2008 nelze brát jako východisko pro uplatnění zásady legitimního očekávání pro postup za rok 2007. Je zcela evidentní, že u daně za rok 2007 měl správce daně pochybnosti o uplatněných výdajích, kdežto u daně za rok 2008 takové pochybnosti neměl. Pokud se skutečně jednalo totožnou výchozí situaci, nabízí se otázka, jestli správce daně postupoval správně u daně z příjmů za rok 2008, uznal-li stěžovatelkou uplatněné výdaje podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů bez dalšího. V nyní projednávané věci je však jasné, že pochybnosti správce daně vyvolaly přechod důkazního břemene na stěžovatelku a ta nebyla s to tyto pochybnosti vyloučit a důkazní břemeno ohledně uskutečnění prací deklarovanými dodavateli unést. V takovém případě musí ustoupit zásada legitimního očekávání zásadě legality, a tedy principu správného a zákonného stanovení daně. Ani námitka porušení legitimního očekávání není důvodná.

Nejvyšší správní soud se však nemůže ztotožnit s žalovaným i faktickými důsledky závěrů krajského soudu v tom, že by bylo nezbytné konkrétně identifikovat pracovníky dodavatelů, aby bylo možné určit, jakou část plnění poskytnutého odběrateli vykonali dodavatelé a jakou naopak stěžovatelka. Seznam zaměstnanců není v nyní posuzované věci, s ohledem na povahu plnění, nezbytný ani pro prokázání deklarovaných dodavatelů. Není totiž rozhodné, zda konkrétní služby skutečně vykonali sami dodavatelé za pomoci vlastních zaměstnanců, pracovníků zaměstnaných na dohodu o provedení práce pracovníků, či využili subdodavatelů.

Pokud tedy správce daně poté, co daňový subjekt nevyhověl výzvě (k prokázání uskutečnění přijatých zdanitelných plnění), přistoupil k ústnímu jednání, při němž daňový subjekt uvedl osobu, která zjevně mohla objasnit, zda ke zdanitelným plněním skutečně došlo, bylo namístě tuto osobu předvolat a vyslechnout. Jestliže tak neučinil správce daně, měl toto pochybení napravit žalovaný v odvolacím řízení, neboť podle § 50 odst. 3 věta druhá a třetí zákona o správě daní a poplatků vyšly-li při přezkoumávání najevo skutečnosti odvolatelem sice neuplatněné, ale mající podstatný vliv na výrok rozhodnutí, lze k nim rovněž při rozhodování přihlédnout. Při tom nebyl odvolací orgán vázán návrhy odvolatele, a mohl proto změnit rozhodnutí odvoláním napadené i v neprospěch odvolatele. Pod pojmem vyjít najevo je nutno rozumět jakýkoli způsob přibytí informace o skutečnosti, jež může být pro výsledek řízení rozhodná, do dispoziční sféry správního orgánu. Je-li uvedená informace obsahem správního spisu, je nutno ji nepochybně považovat za vyšlou najevo. Pokud se tedy do sféry správce daně či žalovaného odvolacího orgánu dostala informace vztahující se k projednávanému případu, bylo jejich povinností zabývat se jí z moci úřední bez ohledu na to, zda byla taková skutečnost výslovně daňovým subjektem navrhována jako důkaz.

Krajský soud uvedl sice velmi stručně, ale věcně správně, že vliv na tento závěr nemůže mít ani stěžovatelčino tvrzení, že společnost com/tech zahrnula příslušný daňový doklad do kontrolního hlášení za září roku 2016 a příslušnou částku přiznala v rámci daňových povinností. Tyto skutečnosti totiž v kontextu posuzovaného případu sice mohly podpořit závěr, že „nějaké“ plnění mezi stranami proběhlo, nikoli však to, zda toto plnění odpovídá deklarovanému plnění, z něhož si daňový subjekt nárokuje odpočet daně. Podobně se tomu má se stěžovatelkou uváděným zaplacením plnění, neboť ani z toho není zřejmé, zejména s přihlédnutím k okolnostem nyní projednávaného případu, zda došlo ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o DPH o zdanitelné plnění, které stěžovatelka použila v rámci své ekonomické činnosti.

Pro projednávanou věc je rovněž relevantní, že registrace jména domény je časově omezená a v případě neprodloužení dojde k její expiraci. Tím se doménové jméno znovu uvolňuje pro možnost nové registrace, nezávislé na registraci předchozí. Veřejné seznamy doménových jmen (WHOIS) obvykle obsahují u každé domény pouze údaje o aktuálním držiteli, nikoli však informace o držitelích předchozích, jak správně upozorňuje žalobkyně. Výzvou na CZ.NIC jakožto správce domény nejvyšší úrovně „.cz“ by bylo možné ověřit, kdo (a zda vůbec) měl doménové jméno is-sport zaregistrováno v letech 2012 a 2013, taková výzva však v projednávané věci vydána nebyla. Ani použití služby Wayback Machine (dostupné z web.archive.org) nedává definitivní odpověď na otázku, zda daná webová stránka v předmětném období existovala, či nikoli. Jak správně vyhodnotil krajský soud, absence záznamu o webové stránce na doméně is-sport.cz v letech 2012 a 2013 svědčí pouze o tom, že daná služba tuto stránku nezaznamenala, nikoli o tom, že stránka vůbec neexistovala. Již z principu fungování obdobných služeb je zřejmé, že častěji budou zaznamenány webové stránky široce navštěvované, na něž je hojně odkazováno, méně často pak stránky využívané pouze úzkým okruhem osob. Skutečnost, že webová služba automatizovaně zaznamenávající obsah internetu na určitou webovou stránku nenarazila, tedy obzvláště v případě vzácně používané stránky nemusí znamenat, že taková stránka nemohla existovat. Z výše uvedeného je zřejmé, že dílčí závěr stěžovatele o prokázání neexistence webové stránky provozované na doméně druhé úrovně is-sport.cz skutečně nemá oporu ve spisu. K zaujetí takto definitivního závěru by bylo nutné prokázat, že doménové jméno is-sport skutečně nebylo v letech 2012 a 2013 vůbec zaregistrováno, příp. že zaregistrováno sice bylo, ale Insider Solution neměla žádný titul, na jehož základě by mohla tuto doménu použít k provozu své webové stránky. Na druhou stranu je však nutné upozornit, že neprokázání neexistence webové stránky v žádném případě neprokazuje její existenci. Pokud tvrzená webová stránka v relevantní době skutečně existovala, žalobkyně si mohla pořídit snímek obrazovky či tehdy platné záznamy z registru WHOIS, nic takového však nedoložila. Mohla rovněž navrhnout stěžovateli, aby si vyžádal údaje o případných předchozích registracích doménového jména is-sport.cz u CZ.NIC, ani to však neučinila (přestože jí stěžovatel sdělil své pochybnosti o existenci webové stránky v seznámení se zjištěnými skutečnostmi a důkazy v rámci odvolacího řízení).

Závěrem lze tedy shrnout, že jistě lze dát stěžovateli za pravdu, že vedení řádného účetnictví je plně žádoucí, zákonem obecně vyžadované a v praxi budou nejčastěji posuzovány právě případy, ve kterých hmotný majetek je v rámci vedeného účetnictví (viz též judikatura odkazovaná stěžovatelem) řádně evidován. V opačných případech má správce daně možnost s daňovým subjektem vést řízení o příslušném přestupku, tj. má k dispozici nástroj, jak do jisté míry „nežádoucí“ jednání sankcionovat. Nelze však paušálně vyloučit situace, ve kterých odpisovaný majetek v účetnictví uveden není (případně je zařazen nesprávně). V rovině daňových výdajů (nákladů) však subjektu musí být umožněno jinými prostředky doložit splnění rozhodných podmínek dle § 24 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů , potažmo § 26 odst. 5 téhož zákona; nikoliv tento daňový výdaj (náklad) „kontumačně“ vyloučit (k tomu viz judikatura citovaná výše).

NSS zdůrazňuje, že spor se vede o materiál a jiné věci standardně využívané při stavebních pracích a tvořící součást výsledku takových prací. Pro dokazování v této věci je důležité, že stěžovatelka je menší stavební společnost, ve které si její jediný jednatel udržoval osobní přehled o dění ve firmě a byl do realizace staveb osobně zapojen. Stěžovatelka uskutečnila ve zkoumaném období jen menší množství zakázek. Právě proto NSS nevidí nic divného na tom, že jednatel byl schopen propojit (některé) zboží s konkrétní zakázkou. V této zvláštní situaci pak nelze zpochybňovat tvrzení jednatele ani tím, že od sporných transakcí uplynuly dva roky. Co by vypadalo zvláštně či nevěrohodně u většího podnikatele, nemusí vypadat nijak podezřele u podnikatele malého. NSS dává za pravdu stěžovatelce též v tom, že žalovaný hodnotil jednotlivé důkazy izolovaně, nikoli v jejich vzájemných souvislostech. Nepořádek ve skladové dokumentaci a další účetní evidenci ve spojitosti s tím, jakým způsobem jednatel stěžovatelky „propojil“ zboží s jednotlivými zakázkami (viz ony ruční vpisky), mohly důkazní břemeno přesunout zpět na stěžovatelku (viz část III.A.). Ve spojení s dalšími provedenými důkazy to však nebránilo tomu, aby stěžovatelka ve svém nároku alespoň dílem uspěla.

Podle Nejvyššího správního soudu tak není pochyb, že obsahem daňového spisu byly relevantní informace o osobě účetního B. a ten tak byl pro daňové orgány dostatečně známým (potenciálním) svědkem. Relevanci informací o účetním B. nikterak nepopírá skutečnost, že daňové orgány i krajský soud vyhodnotily svědeckou výpověď Jana Lengála jako nevěrohodnou, neboť tento závěr učily výhradně ve vztahu ke způsobilosti této výpovědi vyvrátit pochybnosti správce daně a prokázat faktické uskutečnění zdanitelných plnění. Možnost provedení jeho svědecké výpovědi k důkazu tedy vyplývala ze spisu, čímž se dostala do dispoziční sféry daňových orgánů. Jde tak o informaci, jež vyšla najevo ve smyslu § 8 odst. 1 a § 114 odst. 3 daňového řádu a výše citované judikatury (srov. rozsudek NSS z 24. 2. 2016, čj. 6 Afs 243/2015-52, bod 14). Je bez významu, že informaci do řízení „vnesla“ osoba odlišná od stěžovatelky, neboť k přibytí informace může dojít jakýmkoli způsobem. Vzhledem k obsahu informací, jež byly o účetním B. daňovým orgánům známy, jde osobu, u níž zjevně přichází v úvahu, že by mohla objasnit, zda ke zdanitelným plněním skutečně došlo od deklarovaného dodavatele a v deklarovaném rozsahu. Nepřiléhavá je i argumentace krajského soudu, že správce daně nemá povinnost sám vyhledávat důkazy, neboť důkaz svědeckou výpovědí účetního B. již byl známý a v dispozici správce daně, a proto jej nebylo třeba vyhledávat.

S ohledem na argumentaci stěžovatele považuje Nejvyšší správní soud za nutné doplnit, že rozhodujícím hlediskem pro vyřazení určité písemnosti z vyhledávací části spisu ve smyslu § 65 odst. 2 daňového řádu je, zda tato písemnost v kontextu nynějšího daňového řízení „mohla být uplatněna jako důkaz“, tedy nikoliv zda jako důkaz skutečně uplatněna byla. Zdůrazňuje-li tedy stěžovatel opakovaně, že přeřadil všechny písemnosti, které byly v odvolacím řízení uplatněny jako důkaz, v anonymizované podobě do „nevyhledávací“ části spisu a že s těmito písemnostmi žalobce řádně seznámil, pomíjí zákonnou úpravu. Pro přeřazení písemností z vyhledávací části spisu není rozhodné, zda se o tyto písemnosti opírá stěžovatel ve svém rozhodnutí (využil je do své argumentace, jak uvádí v úředním záznamu na č. l. 10 odvolacího spisu), ale zda s ohledem na jejich obsah mají tyto písemnosti vypovídací hodnotu ve vztahu ke zjišťovanému skutkovému stavu. Jinými slovy, závěr, zda určitá písemnost „může být uplatněna jako důkaz“ ve smyslu § 65 odst. 1 písm. a) daňového řádu , má objektivní povahu. Pouze skutečnost, že stěžovatel dané písemnosti neosvědčil jako důkaz pro své rozhodnutí, neznamená, že tyto jsou „bez relevance ve vztahu k předmětnému odvolacímu řízení“, jak uvedl stěžovatel ve vyjádření k žalobě.

Podstata pochybností žalovaného spočívá v tom, že stěžovatelka neprokázala přesný počet odvysílaných spotů digitální reklamy na LED obrazovkách, a ani další jí navrhované důkazy by podle něho tuto skutečnost nebyly schopné prokázat. Dle Nejvyššího správního soudu však takový důkazní standard, který v případě plnění opakujícího se v řádech desetitisíců jednotek vyžaduje prokázání každé takové poskytnuté jednotky, jde nad rámec toho, co lze po daňových subjektech v daňovém řízení požadovat. Je třeba si uvědomit, že v realitě života věci často nejdou přesně tak, jak si je daňové subjekty předem naplánují – termíny se posouvají, skutečnost se oproti představám zpožďuje či mění, původní záměry je třeba upřesnit. Pokud uvedené posuny odpovídají běžné lidské zkušenosti s neurčitostí a nepředvídatelností života a není z nich patrné jejich umělé upravování, fingování apod., není zásadně důvodu jen na základě nich přistupovat k tvrzením daňového subjektu se vstupní nedůvěrou.

Úřední záznam o podaném vysvětlení pořízený podle § 158 odst. 6 trestního řádu lze v daňovém řízení vedeném podle daňového řádu použít jako důkazní prostředek za podmínky, že byl pořízen nezávisle na příslušném daňovém řízení, v souladu se zákonem a že byl daňovému subjektu zpřístupněn, aby se mohl seznámit s jeho obsahem, vyjádřit se k němu a případně navrhnout důkazy vlastní.

Naopak v souladu se zásadou dvojinstančnosti posouzení důkazu provedl nejdříve správce daně a tento jeho závěr byl přezkoumán žalovaným jako odvolacím orgánem.

Daňová řízení či prověřování daňových povinností neprobíhají vždy rychle. Přestože se prekluzivní lhůty zdají být na první pohled dostatečně dlouhé, není vždy otázka jejich dodržení problémem okrajovým a sporů z této oblasti přibývá. V dnešním výběru judikatury se věnujeme zajímavým soudním rozhodnutím z této oblasti.

Zneužití práva je poněkud tajemný pojem, který umožňuje správci daně napadnout jednání daňového subjektu i v případě, že nic nezastíral a formálně vyhověl textu právních předpisů. Pokud se však zjistí, že tak činil v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu s převažujícím účelem získání daňové výhody, pak finanční úřad může k takovému jednání nepřihlédnout a neuznat jej. Z výše uvedeného je zřejmé, že není jednoduché posouzení otázky, co je ještě dovolená daňová optimalizace spočívající v oprávněné snaze neplatit daně v maximální možné výši, a co naopak již činnost v rozporu s úmyslem zákonodárce. Je třeba zdůraznit, že do této kategorie nespadají podvody, falešné faktury či např. uzavření smlouvy, jejíž psaný obsah je v rozporu s tím, co reálně nastalo. Přímo do daňového řádu , zákon č. 280/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), se zneužití práva dostalo v rámci jeho novely č. 80/2019 Sb. , která je účinná od 27. 3. 2019. V soudních přích se však tato otázka posuzovala již skoro od začátku tohoto tisíciletí. Problematice judikatury z oblasti zneužití práva jsme se již v našem časopise věnovali v číslech 11 a 12/2011, 5/2016 a 3/2019. Nejprve se tedy pokusíme krátce shrnout tehdy publikované rozsudky.

NSS se stěžovatelkou nesouhlasí. Krajský soud v bodě 37 napadeného rozsudku dostatečně vysvětlil, že stěžovatelčině zaviněné účasti na podvodu mohla zabránit podrobná smluvní dokumentace, z níž by vyplýval stěžovatelkou tvrzený důvod obchodování (např. kdyby upravovala marži za „zprostředkování“, rozložení rizik a způsob tvorby cen, zmocňovala pana Břicháčka k jednání se stěžovatelčiným odběratelem i dodavatelem a odpovědnost za vady). NSS již výše vysvětlil, že stěžovatelčino vysvětlení kvazi zprostředkovatelské role nemá oporu ve zjištěných skutečnostech. Kdyby však stěžovatelka skutečně zastávala roli, jakou tvrdí, je pravděpodobné, že by si ji smluvně upravila, aby jednak minimalizovala obchodní rizika z ní plynoucí, včetně toho, že bude bez svého vědomí zapojena do daňového podvodu – ale také proto, aby zlepšila svou důkazní situaci před očekávanými kontrolami správce daně. Smluvně upravený obchodní model mohl svědčit o její dobré vůli, a naopak vyvracet její zaviněnou účast na podvodu.

§ 93 odst. 1 daňového řádu , podle něhož jako důkazních prostředků lze užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci (vyjma důkazních prostředků nezákonných). Z dokazování tedy nejsou vyloučeny důkazní prostředky v režimu utajovaných informací. Jinými slovy, nepostačuje, že zákonodárce v daňovém řádu výslovně neupravil tento způsob dokazování, vedení spisu apod., ale postačuje, že tento způsob dokazování nevyloučil. Nemá zde též žádnou relevanci, že se ke zkoumané konkrétní otázce dosud nevyslovila judikatura správních soudů. Jak uvedeno výše, pouhé „mlčení“ zákonodárce a judikatury nemůže implikovat zákaz předkládat důkazní prostředky daného druhu, resp. příkaz daňovému subjektu, aby volil jen takové důkazní prostředky, které nebudou obsahovat utajované informace – tento zákaz, resp. příkaz by musel být výslovně stanoven zákonem.

V některých případech nejsou daňové subjekty či finanční orgány spokojeny s výsledkem daňového řízení a hledají cesty, jak jej zvrátit. Možností je obnova řízení, která má však velmi přísná pravidla. Jedním z nejdůležitějších je požadavek, aby oproti původnímu řízení vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění příjemce rozhodnutí nebo správce daně uplatněny již dříve. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury. V našem časopise jsme se touto problematikou již zabývali v čísle 2/2014 a 9/2020. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejících příspěvků. Nejvyšší správní soud dne 11. 7. 2012 pod čj. 1 Afs 43/2012-42 řešil případ, kdy daňovému subjektu chyběly doklady, které prokazovaly jeho tvrzení uvedené v daňovém přiznání. Proto mu byla doměřena daň a neuspěl ani v odvolání. Dodatečně pak zjistil, že předmětné dokumenty byly založeny omylem u jiného daňového subjektu, a požádal proto o obnovu řízení. Ta mu však povolena nebyla, neboť nešlo o nové doklady, které by bez jeho zavinění nebylo možno v původním řízení použít. Zmíněnou situaci totiž není možno chápat jako nově vzniklou skutečnost bez zavinění daňového subjektu.

Daňová odčitatelná položka na podporu výzkumu a vývoje je i nadále středem zájmu daňových kontrol. Daňové subjekty, které uvažují o jejím využití, se tak musí mít na pozoru a přípravu souvisejících podkladů v nejmenším nepodceňovat.

Finanční orgány a orgány činné v trestním řízení spolu často spolupracují. Přestože jsou vedeny obdobným cílem – zabránit či trestat daňové úniky, nepostupují podle stejných předpisů, i postavení jednotlivých zúčastněných osob se může před těmito orgány různit. Dnešní výběr z judikatury správních soudů je věnován zajímavým rozsudkům zejména z hlediska využitelnosti důkazů získaných orgány činnými v trestním řízení pro řízení daňové.

Samotná zpráva ale obsahuje z podstatné části jen sdělení výsledků šetření, bez přiložení nějakých zpráv či podrobnějšího vysvětlení postupu. To se týká např. žalovaným často používané informace o tom, že se stěžovatelův odběratel vědomě účastnil obchodu s falešnými obchodními fakturami, případně naznačení toho, že stěžovatelův odběratel byl součástí karuselového podvodu páchaného na území Česka, Polska a Maďarska (blíže srov. odpověď na č. l. 25 daňového spisu). NSS tím neříká, že daňové orgány jiného členského státu nemohou takové informace v rámci výměny uvést, z povahy věci ale pak české daňové orgány musí brát tyto informace jen jako doprovodné a nanejvýš jimi dokreslit své závěry opřené o jiné důkazy. To samo o sobě z rozhodnutí žalovaného příliš patrné není. Žalovaný v tomto ohledu jistě mohl postupovat pečlivěji (žalovaný např. na některých místech přehledně nerozlišuje, jaké závěry vzešly z postupu polských orgánů jako celku, a co naopak přímo vypověděl stěžovatelův odběratel). Podobně mohl žalovaný podrobněji pracovat i se závěrem, že deklarovaný polský odběratel také působil jako zprostředkovatel stěžovatele (byť je k němu v odpovědi polských orgánů přiložena alespoň smlouva, která to má dokládat), konkrétně mohl zvážit, zda tato informace jako taková vylučuje dodání zboží odběrateli.