Nekontaktnost

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 12. 2022 ve věci C-247/21 Luxury Trust Automobil

Článek si klade za cíl nabídnout pohled z perspektivy správce daně na problematiku (nejen) podvodů na DPH, na aktuální související judikaturu a její uchopení, přičemž nabízí i přímou reakci na příspěvek Ondřeje Lichnovského s názvem Podvody na DPH a jejich prokazování III, který uvedeným článkem vybízel k doktrinální diskusi. Účelem tohoto příspěvku není rozporovat rozsudky soudů či oponovat odborné veřejnosti nebo daňovým subjektům, potažmo jejich zástupcům, avšak je vhodné korigovat některé, ve výše uvedeném článku prezentované, názory neoprávněně kladené na vrub správce daně (nejen v oblasti daňových podvodů) a rovněž nabídnout i reálný pohled na možnosti Finanční správy. 1)

Kasační soud souhlasí s krajským soudem, že nekontaktnost dodavatele je pouze prvotním zdrojem pochybností správce daně. Sama o sobě však nepředstavuje tak závažnou skutečnost, která by bez dalšího mohla vést k nepřiznání nároku na odpočet DPH.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2022, čj. 9 Afs 216/2020-41

Se stěžovatelkou lze obecně souhlasit, že nekontaktnost jejích dodavatelů by sama o sobě přechod důkazního břemene nemohla zapříčinit; jak je však patrné z výše uvedeného (viz shrnutí v odst. 3 až 5 tohoto rozsudku), pochybnosti o uskutečnění fakturovaných operativních služeb, vyvstaly nejen z uvedeného důvodu, ale i na podkladě řady dalších skutečností. Kromě toho, že daní dodavatelé sídlili na virtuální adrese a neměli ani webové stránky, se jednalo zejména o pochybnosti stran průběhu deklarovaných služeb (podle předložených faktur mělo být zboží jeden den dodáno a druhý den již upravené odesláno konečnému odběrateli), místa dodání zboží před provedením operativních služeb (dodavatel stěžovatelky odmítl toto místo správci daně sdělit), místa, kde měly být služby prováděny (stěžovatelka neměla k dispozici prostory, ve kterých by operativní služby mohly být prováděny; podle předávacích protokolů měly být přitom služby prováděny v Jihlavě nebo v Lukách nad Jihlavou, avšak podle tvrzení stěžovatelky byly práce prováděny především u jejího jednatele v garáži), místa skladování zboží, či způsobu převážení zboží. Rozpory vyvstaly také ohledně ceny za provedení operativních služeb a rozdílu mezi stěžovatelkou předloženým stavem zásob a inventarizací.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 1 Afs 97/2017 , www.nssoud.cz

Následující příspěvek uvedu modelovým případem: Správce daně zahájí u stavební firmy A daňovou kontrolu DPH. Firma A obdrží výzvu k prokázání skutečností 1) , ve které správce daně požaduje předložení důkazních prostředků prokazujících, že firmou A přijatá zdanitelná plnění (typicky např. pomocné stavební práce), deklarované na fakturách vystavených dodavatelem X, byly tímto dodavatelem pro firmu A skutečně provedeny, a to způsobem uvedeným na fakturách. V odůvodnění výzvy může být uvedeno, že sídlo dodavatele X je „virtuální“, dále že dodavatel X je pro správce daně nekontaktní a že za kontrolované období nepodal daňové přiznání.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 6 Afs 148/2016 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 6 Afs 170/2016 , www.nssoud.cz