Nesprávný úřední postup

V tomto článku bude pojednáno o problematice posečkání daně a následném vymáhání daňových nedoplatků u daňových dlužníků, kteří ne vždy nutně dodržují podmínky pro posečkání a současně nedbale plní své další daňové povinnosti. Přitom v souvislosti s touto jejich laxností dochází nezřídka ke vzniku daňových nedoplatků nezanedbatelné výše.

Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě s městským soudem k dílčímu závěru, že rozhodnutí nelze považovat za nezákonné pouze proto, že jím správce daně vyměřil daň v nesprávné výši, jak tvrdí stěžovatelka. Podstatné je, zda správce daně vyměření nesprávné výše daně zavinil. Pojem zavinění však nelze v tomto případě spojovat s porušením právní povinnosti ve formě úmyslu či nedbalosti, jako je tomu v deliktním právu, ale s objektivním pochybením správce daně, jehož výsledkem je nezákonné rozhodnutí. V tomto smyslu proto není třeba zkoumat formu zavinění správce daně, ale postačí objektivní zjištění nezákonnosti. Nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu je proto pouze takové rozhodnutí, které bylo změněno nebo zrušeno v důsledku pochybení správce daně. Ani rozsudek ze dne 26. 10. 2017, č. j. 5 Afs 27/2017 - 45, na který stěžovatelka odkazuje, není s uvedeným závěrem v rozporu, neboť rovněž zdůrazňuje, že je pro přiznání úroku dle § 254 daňového řádu rozhodné, zda správce daně při vydání rozhodnutí postupoval lege artis. Na stejném principu stojí i stěžovatelkou zmíněná novelizace § 254 daňového řádu zákonem č. 283/2020 Sb. , která nadto v odst. 3 písm. b) již výslovně zakotvuje, že [ú]rok z nesprávně stanovené daně nevzniká v případě stanovení daně nebo daňového odpočtu, pokud následně vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění správce daně uplatněny v řízení již dříve a mohly mít podstatný vliv na toto stanovení. Tato úprava má dle důvodové zprávy zabránit právě tomu, aby správce daně mohl být postižen za chyby, které objektivně nezavinil a které by mohly být výsledkem i úmyslného jednání daňového subjektu. Výklad zastávaný stěžovatelkou by vedl k pravému opaku. Umožňoval by totiž, aby daňové subjekty získaly úrok podle § 254 daňového řádu i v případě, že by právě za tímto účelem záměrně prokazovaly svá daňová tvrzení až po vydání platebních výměrů. Takový výklad odporuje nejen smyslu a účelu úroku za neoprávněné jednání správce daně, ale i samotnému cíli a zásadám správy daní.

Zásada subsidiarity je nedílnou součástí soudního přezkumu aktů veřejné správy. Stanoví hranici, po jejímž překročení je možné obrátit se na správní soud. Dá se na ni nahlížet dvěma pohledy – formálním (kdy se lze na soud obracet) a materiálním (s čím a v jakém rozsahu). V praxi se tak řeší, jaké žalobní typy je možné využít, popřípadě v jakém okamžiku. Výjimečné nejsou ani spory o koncentraci dokazování, resp. o možnost jeho přenesení ze správního do soudního řízení. V článku se budu věnovat formální stránce subsidiarity, konkrétně jednomu případu, u kterého se domnívám, že zmíněný princip dodržen nebyl. Konkrétně se jedná o spor vedený před Krajským soudem v Praze (sp. zn. 43 Af 4/2019 ze dne 28. 1. 2021) a následně před Nejvyšším správním soudem (sp. zn. 2 Afs 25/2021 ze dne 26. 10. 2022). Správní soudy posvětily postup, kdy bylo žalobou napadeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, aniž by došlo k vyčerpání řádných opravných prostředků ochrany.

Nelze souhlasit ani s výtkou, že krajský soud vytvořil jakousi výjimku z § 77 daňového řádu (bod 15 kasační stížnosti). Krajský soud pouze uvedl, že úřední osoba nemůže být automaticky podjatá jen proto, že v řízení pochybila a za její chybu může být odpovědný stát, který by vůči ní mohl uplatnit regresní nárok. NSS s tímto závěrem souhlasí. Vždy je třeba zkoumat skutečný poměr úřední osoby k daňovému subjektu nebo k předmětu daně [§ 77 odst. 1 písm. c) daňového řádu ], nikoli automaticky vylučovat úřední osoby podle toho, zda daňový subjekt uspěje či neuspěje se zásahovou žalobou proti jejich postupu při správě daní. Jednotlivé pochybení úřední osoby, byť by třebas i bylo důvodem pro odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, není bez dalšího důvodem pro její vyloučení z daňové kontroly. K této okolnosti zpravidla musí přistoupit další konkrétní skutečnosti.

První část příspěvku přiblížila důvody vzniku institutu nespolehlivého plátce i způsob jeho zakotvení v právním řádu ČR. Byly zde též rozebrány jednotlivé skutkové podstaty nespolehlivého plátce a procesní postupy správce daně při přidělení statusu nespolehlivosti plátce, včetně účinků spojených s vydáním rozhodnutí o nespolehlivosti plátce. Příspěvek dával též návod, jak se bránit proti rozhodnutí o udělení statusu nespolehlivosti plátce jak před správcem daně a odvolacím orgánem, tak následně i v rámci správního soudnictví. V dokončení tohoto příspěvku bude čtenář seznámen s problematikou uplatňování nároku na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí o nespolehlivosti plátce v rámci civilního soudnictví a je zde rovněž řešena otázka, nakolik má rozhodnutí o nespolehlivém plátci charakter trestní represe, kdy je nutno též uplatnit garance práva na spravedlivý proces. Příspěvek doprovází odkazy na aktuální judikaturu jak civilních, tak i správních soudů, kterou měl autor k dispozici v době psaní tohoto příspěvku.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 7 Afs 519/2018 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 1 Afs 79/2018 , www.nssoud.cz

Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 1 Afs 58/2017-42