Odvolací řízení

Naopak v souladu se zásadou dvojinstančnosti posouzení důkazu provedl nejdříve správce daně a tento jeho závěr byl přezkoumán žalovaným jako odvolacím orgánem.

V rámci probíhajícího odvolacího řízení proti platebního výměru na DPH jsme požádali našeho správce daně o seznam všech písemností z daňového spisu. Požádali jsme o opisy některých listin, ale bylo nám odpovězeno, že se jedná o písemnost sloužící výlučně pro potřeby správce daně, která je založena ve vyhledávácí, a tedy neveřejné části spisu. Jak prosím postupovat dále ? Přece máme právo vědět alespoň čeho se písemnost týkala a komu byla určena zvláště kdy nám Odvolací finanční ředitelství stanovilo lhůtů, abychom se vyjádřili k dosavadnímu kontrolnímu zjištění. 

Dokazování hraje klíčovou roli v zásadě v rámci každého soudního, daňového či správního procesu, a to ve vztahu ke zjištění skutkového stavu věci, v ideálním světě co nejvíce se přibližujícího ke skutečnému a pravdivému skutkovému ději. V jednotlivých procesech je zásadním aspektem dokazování i rozložení důkazního břemene (v návaznosti na povinnost tvrzení) jednotlivých stran řízení. Podstatou dokazování v daňovém řízení je dostatečně spolehlivé zjištění relevantního skutkového stavu, když tento dokazovací proces se odvíjí od unesení důkazního břemene primárně ze strany daňového subjektu; nejedná-li se například o případy dle ust. § 92 odst. 5 daňového řádu , kdy důkazní břemeno naopak tíží správce daně 1) . V průběhu dokazování se posuzují různé právní a skutkové okolnosti, které mají ve svém konečném důsledku zásadní vliv na formulaci závěrů správce daně v kontextu zásady volného hodnocení důkazů dle ust. § 8 odst. 1 daňového řádu . Při dokazování by správce daně skutečně měl posuzovat každý důkaz podle své úvahy, jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Při posuzování některých praktických skutečností a okolností však tato „dokazovací“ zásada nezřídka dostává tzv. „co proto“. Cílem článku je zamyšlení a praktický vhled do některých vybraných praktických právních a skutkových okolností, které ovlivňují výsledky daňových řízení, a které jsou předmětem mnoha argumentačních sporů mezi daňovými subjekty, správci daně a vlastně i na úrovni soudů.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel tuto úvahu krajského soudu, jak ji lze vysledovat z odůvodnění napadeného rozsudku, svou kasační argumentací relevantně nezpochybnil. Samotná jeho námitka, že by býval postupem dle § 36 odst. 2 daňového řádu prodloužil žalobkyni lhůtu k vyjádření alespoň do 9. 7. 2018, pokud by tehdy lhůtu býval považoval za alespoň obecně prodloužitelnou, je podle názoru Nejvyššího správního soudu lichá. Je totiž zcela nerozhodné, jak by býval stěžovatel postupoval, kdyby se nebyl mýlil v otázce prodloužitelnosti lhůty dle § 115 odst. 2 daňového řádu ; podstatné naopak je, že se stěžovatel mýlil a v důsledku toho lhůtu postupem podle § 36 odst. 2 daňového řádu neprodloužil, čímž právě zapříčinil vznik zákonné fikce vyhovění žádosti (§ 36 odst. 3 věta první téhož zákona), takže byla lhůta ex lege prodloužena až do 31. 7. 2018. Nejvyšší správní soud poznamenává, že je to právě stěžovatel, kdo má prostřednictvím kasačních námitek předestřít argumentaci, jež je alespoň myslitelnou měrou způsobilá zpochybnit nosné důvody napadeného soudního rozhodnutí; Nejvyšší správní soud nemůže nedostatek jeho aktivity v tomto směru suplovat, neboť by tím porušil zásadu rovnosti účastníků soudního řízení a právo žalobkyně na spravedlivý proces.

Jakkoliv i správce daně pracoval s verzí, že sporná částka představuje výdaj podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů (např. s. 9 zprávy o daňové kontrole), současně o ní uvažoval jako o výnosech (zejména s. 22 či 51 zprávy), přičemž zcela v závěru zprávy o daňové kontrole uvedl, že shromážděné důkazy nevyvrátily pochybnosti správce daně o „nevykázání částky 3.500.000,- Kč jako výnosu z prodeje zboží.“ Za těchto okolností byl postup žalovaného, který bez dalšího (aniž by o této skutečnosti stěžovatele vyrozuměl) vycházel z odlišného právního posouzení, způsobilý zkrátit stěžovatele na jeho právech jako účastníka řízení. V tomto ohledu jsou tedy výhrady obsažené v kasační stížnosti opodstatněné a samy o sobě představují dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Odvolání je základním a nejdůležitějším opravným prostředkem pro možnost nápravy rozhodnutí správce daně, zejména platebních výměrů. Pro jeho podání však platí striktní pravidla, jejichž nedodržení může způsobit nemožnost rozhodnutí finančního orgánu zvrátit. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat sporům z této oblasti.

Nejvyšší správní soud dává krajskému soudu za pravdu v tom, že argument účelovostí a pozdním předložením návrhu na výslech svědkyně nemůže obstát. Stěžovatel není oprávněn neprovést svědecký výslech jen proto, že jej žalobkyně navrhla až v průběhu odvolacího řízení.

Smyslem práva na seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření se k nim není pouze povědomí daňového subjektu o skutečnostech, které by mohly být rozhodnými pro posouzení věci. Podstatné je, aby daňový subjekt věděl, které konkrétní důkazy v jeho věci správní orgán hodlá použít, a aby měl v rámci vyjádření možnost předestřít správnímu orgánu vlastní hodnocení těchto důkazů, důkazy zpochybnit či navrhnout důkazy jiné.

Asi začnu otázkou: Čím upoutat pozornost čtenáře k několika poznámkám o přezkumném řízení při správě daní? Odpovím si tak, že se jedná o právní instrument, který má svůj vývoj i v nové daňové soustavě přijaté po roce 1989 a je podle mého názoru poměrně málo využíván na to, jak úzce je provázán se základní zásadou zákonnosti zakotvenou nejen v Ústavě České republiky, ale i deklarovanou v § 5 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „DŘ “ nebo „daňový řád “).

I v nynějším případě bylo na městském soudu, aby obdobným způsobem zvážil na straně jedné procesní pochybení správce daně a na straně druhé dopady do hmotných práv žalobkyně, a to i vzhledem ke stěžovatelově následné snaze poskytnout žalobkyni dostatečnou příležitost, aby mohla v odvolacím řízení uplatnit skutečnosti, jež by jinak mohla uplatnit v daňové kontrole.

Nejvyšší správní soud však zohlednil i (stěžovatelem nezpochybňované) tvrzení žalovaného, že krajskému soudu předložil spis v té podobě, v jaké jej měl sám k dispozici v odvolacím řízení. S ohledem na závazný právní názor Ústavního soudu, že tento spis nevyhovoval požadavkům zákona, lze proto konstatovat, že ani žalovaný nerozhodoval na základě řádně vedeného a kompletního spisového materiálu. Měla-li skutečnost, že správní soudy rozhodovaly na základě spisu stiženého výše popsanými vadami, za následek závěr Ústavního soudu o porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod , nezbývá než ze stejných důvodů konstatovat, že rozhodnutí žalovaného učiněné na základě téhož spisu je stiženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.

Rozhodnutí v neprospěch odvolatele JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Specialis s.r.o., advokátní kancelář Odvolací orgán je povinen dle § 115 odst. 2 věty druhé zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu,...

Prodloužení lhůty k vyjádření se v odvolacím řízení (§ 115 odst. 2 DŘ) JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Specialis s.r.o., advokátní kancelář Žádost daňového subjektu dle § 36 odst. 1...

Povinnosti odvolacího orgánu podle § 115 odst. 2 DŘ II JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Specialis s.r.o., advokátní kancelář V tomto kontextu však není povinností odvolacího orgánu zasílat daňovému subjektu...

Povinnosti odvolacího orgánu podle § 115 odst. 2 DŘ I JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Specialis s.r.o., advokátní kancelář Z § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu,...

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2019, čj. 9 Afs 87/2018-38

Uvedené skutečnosti jednoznačně dokládají, že žalobkyně neměla v daňovém řízení reálnou možnost seznámit se s důležitými podklady pro žalobou napadené rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Teprve až v odvolacím řízení byly tyto listiny zařazeny do daňového spisu, o čemž se však žalobkyně vůbec nedozvěděla. Nemůže obstát argument stěžovatele, že žalobkyně mohla obsah listin zjistit ze seznámení s výsledky postupu k odstranění pochybností a z odůvodnění platebního výměru. Účastník řízení musí mít možnost se s podklady rozhodnutí seznámit přímo, nikoli v podobě již ovlivněné jejich interpretací ze strany orgánu veřejné moci. Ačkoli má stěžovatel pravdu, že nejde o typickou situaci předvídanou § 115 odst. 2 daňového řádu , který mu v případě provádění dokazování v odvolacím řízení ukládá seznámit odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy a umožnit mu vyjádřit se k nim, opomíná obecné ustanovení § 6 odst. 3 daňového řádu , dle něhož je správce daně povinen umožnit osobám zúčastněným na správě daní uplatňovat jejich práva. Právě toto ustanovení bylo v posuzovaném daňovém řízení porušeno.

Vydáním pravomocného rozhodnutí (rozsudku) soudu ještě nekončí daňové řízení. Rozhodující přitom je, zda daňový subjekt měl či neměl úspěch ve věci. Pokud daňový subjekt se svojí žalobou ve správním soudnictví neuspěl, je věc pravomocně skončena. Určitá šance na úspěch je možná pouze v případě, kdy došlo k porušení Listiny základních práv a svobod , anebo v případě, kdy došlo k porušení práva EU. V prvním případě se svých práv lze domáhat u Ústavního soudu, ve druhém případě u Evropského soudního dvora. Celý daňový spor se tak může výrazně časově prodloužit.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 9 Afs 275/2016 , www.nssoud.cz/