Omyl

Jde-li o odůvodnění napadeného rozsudku, krajský soud opravil celé pasáže odůvodnění tak, aby se rozsudek týkal pouze daně z příjmů právnických osob, a nikoliv nároku na odpočet DPH. Změnil tak zásadně odůvodnění napadeného rozsudku, aby odpovídalo předmětu řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2016, čj. 34321/16/5200-11435-711918. Nejde proto o zjevnou nesprávnost, kterou by bylo možné opravit postupem podle § 54 odst. 4 s. ř. s. O tom, že ze strany účastníků řízení nemohlo jít o zjevnou chybu, svědčí to, že stěžovatelka v kasační stížnosti sporuje závěry týkající se DPH, přestože předmětem řízení bylo doměření daně z příjmů právnických osob. Nebyla si proto vědoma toho, že krajský soud nezamýšlel uvést v napadeném rozsudku úvahy týkající se DPH, a že by proto mělo jít o zjevnou nesprávnost. Krajský soud tak zatížil napadené řízení vadou, jestliže opravil celé pasáže odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud nadto nesouhlasí s postupem, jakým krajský soud opravu rozsudku provedl. Škrtnutím prvního listu originálu rozsudku na č. l. 161 soudního spisu se krajský soud snažil odstranit chybnou verzi rozsudku. Soudní řád správní však neumožňuje, aby soud autoremedurně zrušil vlastní rozsudek (navíc neformálním způsobem pouhým škrtnutím!), který byl vyhotoven v nesprávném znění, a aby následně vydal rozsudek nový. Zjevné nesprávnosti podle § 54 odst. 4 s. ř. s. je třeba opravit přímo v originálu rozsudku. Týká-li se oprava výroku, je třeba vydat opravné usnesení. Není-li však možné opravit výrok nebo odůvodnění rozsudku postupem podle § 54 odst. 4 s. ř. s. nebo není-li případně možné vydat doplňující rozsudek podle § 166 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, nebo opravit odůvodnění rozsudku k návrhu některého z účastníků řízení podle § 165 téhož zákona (přiměřené použití podle § 64 s. ř. s. ), nezbývá krajskému soudu než vyčkat na zrušení rozsudku Nejvyšším správním soudem ke kasační stížnosti některého z účastníků řízení. Takto měl postupovat krajský soud v nyní projednávané věci, neboť byl dán důvod pro zrušení jeho rozsudku, a to pro nesrozumitelnost.

Nejvyšší správní soud se s ohledem na výše uvedené ztotožňuje s posouzením krajského soudu, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro postup podle § 165 odst. 3 daňového řádu . Aby bylo možno posuzovanou situaci podřadit pod režim § 165 odst. 3 daňového řádu , musela by stěžovatelka jednat ve zřejmém omylu v okamžiku provedení platby, tedy muselo by dojít ke zjevnému rozporu mezi projevem vůle a vůlí samotnou v okamžiku provedení úkonu. Zjištěné okolnosti však přesvědčivě nasvědčují naopak tomu, že stěžovatelka při úhradě částky 3 803 499,57 Kč vycházela z toho, že plní svou vlastní povinnost, která jí vyplývala z kupní smlouvy a z nijak nezpochybněných rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Tedy nelze hovořit o žádném rozporu mezi vůlí stěžovatelky a jejím projevem. … Stěžovatelka se tedy dobrovolně rozhodla k datu splatnosti uvedenému na faktuře vystavené ČKD plnit na účet žalovaného, přestože si musela být vědoma toho, že jí dosud nebylo dodáno veškeré zboží dle kupní smlouvy. Sama stěžovatelka rovněž sdělila, že v době, kdy žalovanému potvrdila existenci závazku vůči ČKD (přípis ze dne 8. 4. 2016), byla o jeho existenci přesvědčena. Až následně, po zjištění, že jí nebudou náhradní díly definitivně dodány a nebude jí vrácena provedená úhrada, se začala bránit tím, že došlo k omylu i při vyhotovení přípisu ze dne 8. 4. 2016. Nejvyšší správní soud má proto ve shodě s krajským soudem a žalovaným za to, že stěžovatelka věděla, z jakého titulu úhradu provedla, a to, že společnost ČKD svoji část závazku nedodržela, nelze dodatečně připisovat zřejmému omylu při úhradě. Pokud by stěžovatelka úhradu bez dalšího provést nechtěla, jistě by platbu za nedodané plnění neuskutečnila.

Bez opakování historického vývoje a přístupů k jednomu ze základních problémů právní filozofie, tedy zkoumání střetu přirozenoprávního myšlení s pozitivně právními názory, je nutno si přiznat, že současná situace jak v legislativě ve smyslu tvorby a přijímáních právních předpisů, zejména zákonů, tak i v jejich interpretaci, je velmi složitá a lze říci přímo nepřehledná. To se týká beze zbytku, někdy i větší měrou, procesních pravidel pro odlišná řízení. Nelze zde ani rozebírat veškeré vlivy způsobující tento nežádoucí stav, ale pokusme se aspoň zrekapitulovat něco z vývoje interpretace daňového řádu při změně stavu dogmatického pozitivně právního výkladu zákonů v devadesátých letech minulého století, jenž je příslušný exegetickému pozitivismu, na současné přiklánění se k přirozenoprávnímu myšlení a analytickému pozitivismu spojenému s anglosaskou právní kulturou. Na počátku příštího roku nabude účinnosti poměrně zásadní novela zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, provedená zákonem č. 283/2020 Sb. , kterým se mění zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, který se stal platným 26. 6. 2020 a v účinnost vstupuje dnem 1. 1. 2021. To lze v tomto okamžiku považovat za aktuálně poslední stupeň legislativního vývoje daňového procesu k dnešnímu dni.

Opravy zřejmých nesprávností JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Daňové spory, a.s. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 7 Afs 144/2015, www.nssoud.cz K předpisům: - §...