Přiznání majetková, prokazování původu příjmů

Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele, že shora citovaná právní úprava zakládá daňovým subjektům zpětně hmotněprávní povinnosti. Povinnost prokazovat a danit příjmy zde existovala i před účinností zákona č. 321/2016 Sb. Pokud správce daně doloží, že daňový subjekt uskutečnil výdaje, které neodpovídají jeho dosud vykazovaným příjmům, resp. jsou zde opodstatněné pochybnosti, že daňový subjekt splnil řádně své daňové povinnosti, pak zákon pouze nově stanoví procesní institut, na jehož základě musí daňový subjekt prokázat, že daňové povinnosti řádně plnil. O žádnou novou hmotněprávní povinnost však nejde. Kasační soud připouští, že důsledky použití tohoto procesního institutu jsou samozřejmě hmotněprávní, neboť vede ke stanovení daně, ovšem podle tehdy účinných právních předpisů.

Tématem článku je v praxi velice frekventovaná problematika prokazování dodavatele zdanitelného plnění a rozsah důkazního břemene daňového subjektu. Mou snahou je poukázat na skutečnost, že judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterému svědčí pravomoc vykládat právo Evropské unie, je založena na poněkud jiných východiscích oproti těm, na nichž stojí judikatura Nejvyššího správního soudu a z ní vycházející správní praxe. Tato východiska je nutno brát v potaz při řešení sporů, které v této oblasti každodenně vznikají.

V daňovém řízení se v případě doměření daně neuplatní překážka res iudicata typická pro správní řízení obecně. Právní moc dosavadních rozhodnutí o stanovení daně není jejímu doměření na překážku, možnost doměření daně je limitována pouze uplynutím lhůty pro stanovení daně (§ 148)

Dne 1. prosince loňského roku nabyl účinnosti zákon č. 321/2016 Sb. , kterým se mění některé zákony v souvislosti s prokazováním původu majetku (dále jen „zákon“). Dlužno dodat, že jde o zákon dlouho očekávaný, jehož návrh byl odbornou i neodbornou veřejností diskutovaný a hojně kritizovaný. O tom, zda tato kritika, které předkladatel návrhu zákona z větší části nevyhověl a která má i ústavněprávní rozměr, byla či nebyla oprávněná, nepochybně rozhodnou až soudy. Přestože se chci dále věnovat zejména dosud opomíjené problematice praktické realizace tohoto zákona, dovolím si připomenout alespoň dvě zásadní námitky jeho kritiků.

Nová právní úprava umožňuje správcům daně sledovat naše majetky a osobní spotřebu, jestli odpovídá přiznaným příjmům. A pokud se budou domnívat, že si žijete tzv. na vysoké noze, mohou po vás žádat detailní prokázání zdroje příjmů. Jestliže tak hodnověrně nebo včas neučiníte, čeká vás nejen dodatečné zdanění neadekvátně vyššího majetku a spotřeby, ale rovněž 50 nebo až 100 % sankční penále. I když toto opatření oficiálně cílí na daňové podvodníky, úplatné politiky a úředníky, lze se po zkušenostech obávat, že spíše dolehne na ty, co v daních tzv. neumějí chodit. Navíc nyní přicházející nová právní úprava je věcně nadbytečná, protože stejného cíle je možno dosáhnout již za stávající správy daní.

Návrh zákona o prokazování původu majetku V Poslanecké sněmovně se v prvním čtení projednává vládní návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s prokazováním původu majetku, mediálně známý jako zákon o prokazování původu majetku. Předmětem návrhu je v části první začlenění nových ustanovení § 38x až § 38ze do zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP “), v části druhé pak změna § 227 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník , ve znění pozdějších předpisů, spočívající ve zpřísnění postihu za trestný čin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku, kdy dochází ke zvýšení horní hranice trestu odnětí svobody až na tři léta a nově je zaveden i peněžitý trest. Tento článek jednak stručně pojednává o historických snahách legislativně zakotvit povinnost prokazovat výši a původ majetku v České republice, a dále se zaměřuje na změny, které by přineslo případné schválení návrhu zákona o prokazování původu majetku.