Řízení

Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty ve spojení se zásadami daňové neutrality, efektivity a proporcionality musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní praxi, podle níž správce daně odpírá osobě povinné k dani nárok na odpočet daně z přidané hodnoty odvedené na základě pořízení zboží, které jí bylo dodáno, s odůvodněním, že faktury týkající se těchto nákupů nelze považovat za věrohodné, jelikož zaprvé vystavitel těchto faktur uvedené zboží nemohl kvůli nedostatku potřebných materiálních a lidských zdrojů vyrobit ani dodat, a toto zboží tedy bylo ve skutečnosti pořízeno od jiné osoby, jejíž totožnost nebyla určena, zadruhé nebyly dodrženy vnitrostátní právní předpisy v oblasti účetnictví, zatřetí dodavatelský řetězec, který vedl k uvedeným nákupům, nebyl ekonomicky opodstatněný a začtvrté u některých předchozích plnění, které byly součástí tohoto dodavatelského řetězce, se vyskytly nesrovnalosti. K takovému odepření lze přistoupit pouze tehdy, je-li právně dostačujícím způsobem prokázáno, že se osoba povinná k dani aktivně podílela na daňovém úniku anebo věděla nebo měla vědět, že jsou uvedená plnění součástí daňového úniku, jehož se dopustil vystavitel faktur nebo jakýkoliv jiný subjekt vystupující na předcházejícím stupni uvedeného dodavatelského řetězce, což musí ověřit předkládající soud.

Jinými slovy, i v případě vyžádání menšího množství podkladů (než celého účetnictví) a kontrolování menšího rozsahu okolností (než jen všech aspektů daňové povinnosti) může za splnění podmínek akcentovaných rozsudkem sp. zn. 4 Afs 14/2017 (a zprostředkovaně rozsudkem sp. zn. 1 Afs 70/2004 ) dojít k překročení mezí vyhledávací činnosti a místního šetření. Bude tak tomu v těch situacích, kdy správce daně namísto pouhého zjišťování podkladových informací a „mapování terénu“ provádí ve své podstatě již zjišťování a ověřování správnosti stanovení daňové povinnosti (viz výše). Krajský soud tedy pochybil, odmítl-li tvrzení stěžovatelky stran nesprávného využití institutu místního šetření pouze s poukazem na to, že po stěžovatelce nebylo správcem daně požadováno kompletní účetnictví (a toto nebylo kontrolováno ve vztahu k její celkové daňové povinnosti). Namísto tohoto povšechného závěru se krajský soud měl nastalou situací komplexně zabývat z pohledu právní úpravy a související judikatury. Měl se tedy zabývat tím, zda žalovaný pouze zjišťoval a vyhledával podkladové informace a důkazní prostředky, či zda již fakticky zjišťoval a ověřoval oprávněnost stěžovatelkou uplatněného odpočtu na výzkum a vývoj.

Více jak tříleté prekluzivní lhůty JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Specialis s.r.o., advokátní kancelář Lze tedy shrnout, že v případě daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013...

Za tímto účelem tak musí daňové orgány zjistit a prokázat nejen objektivní skutečnost, že došlo k narušení neutrality daně (jeden daňový subjekt ji neodvedl a jiný si uplatnil nárok na odpočet), ale zároveň i skutečnost, že uplatnění nároku na odpočet DPH bylo vedeno snahou o získání neoprávněného daňového zvýhodnění.

Podvody na DPH u dvou subjektů JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Specialis s.r.o., advokátní kancelář Jestliže podvod na DPH spočívající v uplatnění (neoprávněného) nároku na odpočet (§ 72 zákona č....

Podstatné však v nyní posuzované věci je, že k zájmu na výběru daní přistupuje další faktor v podobě hrozící nevratné ztráty postavení stěžovatele (správce daně) jakožto přihlášeného věřitele v rámci daného insolvenčního řízení. Důsledkem toho by pak mohla být nemožnost již vybranou daň v budoucnu získat zpět. Takto vymezenou (tvrzenou) újmu stěžovatele ve svých vyjádřeních nevyvrátily žalobkyně ani osoba zúčastněná. Podmínku spočívající v existenci újmy hrozící stěžovateli tedy lze v dané věci považovat za naplněnou.

Tvrdí-li stěžovatelka, že zřízením zástavního práva došlo k zásahu do jejího vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod , musí mít možnost dovolat se ochrany svého práva u soudu. Na rozdíl od daňové exekuce (viz § 179 daňového řádu ) právní úprava neumožňuje osobě odlišné od daňového subjektu, která tvrdí, že zástavní právo bylo zřízeno k věcem v jejím vlastnictví, možnost obrany přímo v daňovém řízení. Tato mezera v právní úpravě, která nepočítá s možností omylu ve vlastníku věci při zřizování správcovského zástavního práva, nemůže jít k její tíži a vést k odepření přístupu k soudu. Soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelka byla oprávněna podat žalobu přímo proti rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva, aniž by měla vyčkávat na výsledek (případného) odvolacího řízení.

Při formulaci tohoto závěru nicméně krajský soud vycházel z nesprávné premisy, že daň je jeden nedělitelný celek. Ona je však souhrnem jednotlivých položek, přičemž každá z těchto položek může mít vliv na konečnou výši daně. Jinými slovy, i změna jedné položky může vést ke změně celé daňové povinnosti. Výzva podle § 145 odst. 2 daňového řádu má tedy své místo i v situaci, kdy má správce daně informace důvodně nasvědčující tomu, že daňový subjekt takovou dílčí položku deklaroval v daňovém přiznání nesprávně.

I. Z hlediska naplnění podmínek dle § 20 odst. 4 zákona č. 357/1992 Sb. , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí není rozhodné, zda z daru mají ekonomický prospěch i dárci (či jejich děti), kteří jsou členy spolku; je třeba rozlišovat mezi stránkou ekonomickou a právní. Ekonomický prospěch pro samotné dárce není závadný, nebyl-li hlavním (zcela převažujícím) účelem transakce. II. Zneužití práva nelze jako výkladovou zásadu aplikovat, pokud provozovaná činnost může mít i jiný účel než jen pouhé dosažení daňového zvýhodnění.

Výjimka z aplikace § 145 odst. 2 DŘ JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Specialis s.r.o., advokátní kancelář Zároveň je však třeba upozornit, že za výjimečných situací, kdy by samotné zpravení...

Předpokladem přerušení lhůty je, že ještě běží. Nejvyšší správní soud tedy nesouhlasí s názorem stěžovatele o „podmíněném“ prodloužení lhůty vydáním výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení, na niž bylo daňovým subjektem reagováno negativně, přičemž důvodnost prodloužení lhůty by se mohla prokázat až daňovou kontrolou zahájenou právě v době tohoto „podmíněného“ prodloužení. Výzva podle § 145 odst. 2 daňového řádu vytváří nezbytný prostor pro toto podání, tedy pro dobrovolné splnění daňové povinnosti daňovým subjektem, a tento prostor mu musí být poskytnut. Pokud výslovně odmítne využít této možnosti a je-li třeba k prokázání správcem daně ve výzvě tvrzeného podezření provedení daňové kontroly, musí být i ta zahájena včas, tedy v původní lhůtě. Operuje-li stěžovatel názorem, že se neumožněním podmíněného prodloužení lhůty dostává správce daně do neřešitelné situace, je třeba poukázat na to, že tato „neřešitelnost“ plyne zcela z jeho postupu, ponechá-li nezbytné úkony na konec lhůty.

Tržní cena v podvodných řetězcích JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Specialis s.r.o., advokátní kancelář Dále lze poukázat na to, že stěžovatel neuvedl, proč při určení referenční ceny vycházel pouze z...

Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou, že výsledky daňového řízení vedeného s žalobkyní jsou zcela nezávislé na výsledcích daňové kontroly u jejího dodavatele, tj. společnosti J. K. Consult. Jak správně poukázala žalobkyně, pokud správce daně dospěje v souvisejících daňových řízeních k odlišným závěrům ohledně téže transakce, musí se v odůvodnění svého rozhodnutí s těmito rozdíly náležitě vypořádat a případné rozpory odstranit. Lze si jistě představit, že k určitému obchodnímu případu bude každá ze stran přistupovat s jinou motivací a svým jednáním může sledovat různé cíle. Posuzuje-li však správce daně takový obchodní případ pro účely daňové, nelze připustit, aby jej nahlížel dvojí optikou. V rozsudku ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007-119 , č. 1572/2008 Sb. NSS , zdejší soud judikoval, že rozhoduje-li jeden správce daně o daňové povinnosti odběratele a jiný správce daně o daňové povinnosti dodavatele, přičemž v obou případech správci daně posuzují tutéž dodávku zboží, jsou daňové povinnosti obou daňových subjektů úzce spojeny společným skutkovým dějem, který je rozhodný pro určení daňových povinností obou. Proto, „[v]yjde-li v určitém daňovém řízení najevo, že v jiném daňovém řízení dospěl správce daně ve věci identické skutkové otázky, která byla rozhodná v obou řízeních, k odlišným skutkovým zjištěním, musí být vzniklý rozpor odstraněn v řádném důkazním řízení“. Opačný postup by byl v rozporu se zákazem libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení. Správce daně má tedy povinnost s určitostí zjistit podstatu a smysl předmětné transakce a ve vztahu ke všem zúčastněným obchodním partnerům ji kvalifikovat stejně. Tomuto požadavku však daňové orgány v nyní projednávané věci nedostály.

Povinnost správce daně přijít věcem na kloub JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Specialis s.r.o., advokátní kancelář Daňová úleva je povzbuzením (vzhledem k výši odpočtu není rozhodující). Zákon samozřejmě stanoví omezující...

Základním předpokladem pro úspěšné uplatnění odčitatelné položky na výzkum a vývoj dle § 34 odst. 4 věty první zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 je v případě experimentálního vývoje ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 130/2002 Sb. , o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací, doložení vývojové činnosti. Daňový poplatník musí doložit, že dosáhl závěrů (výsledků, poznatků, znalostí), které jsou oproti stávající úrovni poznatků a dovedností v daném oboru pro něj nové a dosud nevyužívané. Bez náležité dokumentace nese daňový subjekt riziko, že se při budoucím dokazování v daňovém řízení octne v důkazní nouzi ohledně skutečné novosti svého řešení.

Vyrozumění žalovaného o tom, že neshledal důvody pro vyslovení nicotnosti, nesplňuje formální znaky rozhodnutí. Uvedené vyrozumění může být učiněno i neformálním způsobem. Kromě skutečnosti, že vyrozumění žalovaného není rozhodnutím ani zásahem, nelze postup žalovaného hodnotit ani jako nečinnost, jejímž důsledkem je nevydání rozhodnutí o vyslovení nicotnosti rozhodnutí odvolacího orgánu. Je tomu tak zejména s ohledem na cíl řízení o žalobě podle § 79 s. ř. s. Tím je vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Již shora citovaná judikatura zdejšího soudu však zastává stanovisko, že na vydání pozitivního rozhodnutí o vyslovení nicotnosti není právní nárok, nelze se tak tohoto výsledku domáhat cestou nečinnostní žaloby. Z povahy věci pak rozhodnutí o vyslovení nicotnosti nemůže být osvědčením.

Malé zprostředkování s velkým přínosem JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Daňové spory, a. s. Se stěžovatelem lze zcela souhlasit v tom, že zprostředkovatel může být za své jednorázové, třeba i...

Potvrzení o stavu osobního daňového účtu je totiž ve smyslu výše citované judikatury pouze informací o stavu osobního daňového účtu, z něhož se daňový subjekt dozví o případné chybné evidenci, nikoliv rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. Ani rozhodnutí o námitce proti potvrzení pak nelze považovat za rozhodnutí podle § 65 s. ř. s. , neboť se nejedná o rozhodnutí, kterým by se zakládala, měnila, rušila nebo závazně určovala práva daňového subjektu. Případným zásahem je totiž stále faktická (chybná) evidence daňové povinnosti na osobním daňovém účtu, která vyplývá z jiných rozhodnutí a na jejíž povaze vydání rozhodnutí o námitce proti potvrzení o stavu osobního daňového účtu nic nemění. Je-li námitce vyhověno, pak je nesprávná evidence daně fakticky opravena, v opačném případě evidence daní zůstává nezměněna. Je to tudíž právě žaloba podle § 82 s. ř. s. , kterou se lze proti chybné evidenci daní bránit, a nikoliv žaloba proti rozhodnutí podle § 65 s. ř. s.

Změna žalobního typu v průběhu řízení JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Daňové spory, a. s. Odmítá-li správce daně rozhodnout bez zbytečného odkladu o nesporné (neprověřované) části nadměrného odpočtu daně z...

Existence skutečností, které mohou eventuálně založit obchodní zvyklost, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Obchodní zvyklosti se neprokazují toliko tehdy, pokud jejich existence je v daném případě nesporná, eventuálně lze existenci určité zvyklosti považovat za notorietu nebo je správnímu orgánu známa z jeho vlastní rozhodovací činnosti Daňové orgány se spokojily s důkazy, které si pořídily samy (body 151 a násl. napadeného rozhodnutí). Jak však upozornila žalobkyně, společnost KOVOHUTĚ ROKYCANY, u níž daňové orgány zjišťovaly obchodní praktiky, sice po dlouhá léta zpracovávala měděné katody, nicméně tuto činnost již ukončila z ekonomických důvodů (na trhu nebyla úspěšná). Ani znalecký posudek, který správce daně pořídil u Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské, nelze brát jako nezpochybnitelný důkaz o tom, že jednání žalobkyně se příčilo obchodní praxi v tomto odvětví. Žalobkyně ostatně navrhovala výslechy obou znalců, kteří tento posudek za znalecký ústav vypracovali. Dle ní neměli v tomto směru požadovanou odbornost. Stěžovatel má pravdu, že závěry o „subjektivní stránce“ účasti na takovém podvodu vyvrací svým jednáním zejména daňový subjekt. Avšak stěžovatel pominul, že v tomto případě žalobkyně vlastní „vědomost“ o účasti na podvodu vyvrací skrze námitky proti zjištěním správce daně o tom, jaké jsou v tomto odvětví běžné obchodní praktiky. Vlastně tvrdí, že vše, co činila, není žádným způsobem nestandardní. Tím se snaží popřít zjištění správce daně o jejím obchodování, které údajně nerespektovalo běžné obchodní praktiky (např. zjištění o stanovení ceny dle několik dnů staré LME, názory ohledně toho, co je prémie, provize a marže apod.).