Trestný čin

Rozsudek v daňové trestní věci může významně ovlivnit daňové řízení. Je pak na správci daně, aby vyhodnotil, zda skutečnosti zjištěné v rámci trestního řízení dopadají také do řízení daňového. Tento příspěvek se zabývá postupem správce daně, který následuje po (právní moci) rozsudku v daňové trestní věci.

Jakkoli orgány činné v trestním řízení a především soudy nemohou při rozhodování o daňových trestných činech bez dalšího vycházet z rozhodnutí správce daně, naopak to vždy neplatí. Pokud je totiž někdo pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, rozhodující skutkový stav je i pro účely daňového řízení v takovém rozsudku vymezen ve výroku o vině. Považuji pak za nemyslitelné, aby byl výsledek daňového řízení s takovým výrokem o vině v rozporu. Správce daně by neměl být schopen či dokonce nucen rozhodnout ve věci stanovení daně tak, že jednání, které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, bude mít v rovině daňového práva účinky zamýšlené pachateli tohoto trestného činu. V takovém případě by se ochranná funkce trestního práva rozplynula, neboť hodnoty, které má chránit, by byly pošlapány doslova navzdory současnému uplatnění trestní represe. Judikatura správních soudů se přiklání k závěru, že správní orgány a (v případě soudního přezkumu jejich rozhodnutí) správní soudy jsou zásadně povinny respektovat výrok o vině pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání trestného činu i pro účely jimi vedených řízení o souvisejících otázkách. Formuje se pak i judikatura ve vztahu k otázkám, za jakých podmínek lze závěry orgánů činných v trestním řízení využít jako důkazu v daňovém řízení v případech, kdy nejsou okolnosti rozhodné pro stanovení daně v trestním řízení obsaženy ve výroku o vině. Tento trend považuji za obecně pozitivní, neboť předchází nežádoucím situacím, kdy je státní moc uplatňována chaoticky a různé orgány veřejné moci zakládají svá rozhodnutí na vzájemně neslučitelných závěrech. Tento článek jsem proto koncipoval jako příspěvek do diskuse nad tématem závaznosti rozhodnutí o daňových trestných činech pro daňové řízení, kdy jsem se pokusil objasnit základní východiska vzájemného vztahu obou rozhodnutí a osvětlit jejich vztah v praxi, a to zejména na základě dostupné judikatury správních soudů k souvisejícím otázkám.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2023, čj. 6 Afs 125/2021-56

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2022, čj. 10 Afs 513/2021-48

S. r. o. dostává od OSVČ každý měsíc fakturu za úklidové práce a pomocné práce na zakázkách. V minulosti si firma ověřila, že má dodavatel platné IČ a tudíž je registrován na Živnostenském úřadě, není plátce DPH. Dodavateli však bylo IČ před časem odebráno (pravděpodobně z moci úřední), firma o tom ví, nicméně stále od dodavatele přijímá jeho práci a faktury za ni proplácí. Vzhledem k tomu, že práce od dodavatele slouží firmě k dosažení, zajištění a udržení příjmů předpokládá, že může faktury účtovat do daňových nákladů i nadále, pokud prokáže jejich oprávněnost. 1) Je tato domněnka správná? 2) V návaznosti na povinnost nahlašovat podezření na trestný čin (firma neví, zda dodavatel odvádí z přijatých částek daň z příjmů)- musí firma provést nějaké úkony, aby byla nenapadnutelná z důvodu vědomí o neoprávněném podnikání?

První část příspěvku přiblížila důvody vzniku institutu nespolehlivého plátce i způsob jeho zakotvení v právním řádu ČR. Byly zde též rozebrány jednotlivé skutkové podstaty nespolehlivého plátce a procesní postupy správce daně při přidělení statusu nespolehlivosti plátce, včetně účinků spojených s vydáním rozhodnutí o nespolehlivosti plátce. Příspěvek dával též návod, jak se bránit proti rozhodnutí o udělení statusu nespolehlivosti plátce jak před správcem daně a odvolacím orgánem, tak následně i v rámci správního soudnictví. V dokončení tohoto příspěvku bude čtenář seznámen s problematikou uplatňování nároku na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí o nespolehlivosti plátce v rámci civilního soudnictví a je zde rovněž řešena otázka, nakolik má rozhodnutí o nespolehlivém plátci charakter trestní represe, kdy je nutno též uplatnit garance práva na spravedlivý proces. Příspěvek doprovází odkazy na aktuální judikaturu jak civilních, tak i správních soudů, kterou měl autor k dispozici v době psaní tohoto příspěvku.

V první části příspěvku je pojednáno o důvodech vzniku institutu nespolehlivého plátce i způsobu jeho zakotvení v právním řádu České republiky. Dále jsou zde rozebrány jednotlivé skutkové podstaty nespolehlivého plátce a procesní postupy správce daně při přidělení statusu nespolehlivosti plátce, včetně účinků spojených s vydáním rozhodnutí o nespolehlivosti plátce. Součástí článku je i návod, jak se bránit proti rozhodnutí o udělení statusu nespolehlivého plátce jak před správcem daně a odvolacím orgánem, tak i v rámci správního soudnictví. Článek je doprovázen výběrem z aktuální judikatury správních soudů k uvedené problematice.

První část příspěvku čtenáři přiblížila ekonomický jev inflace jako takový, diferencovala mezi jednotlivými typy inflace (mírná, pádívá, hyperinflace), objasnila, jak probíhá měření inflace, nastínila, v čem inflace společnosti škodí (náklady inflace), a to včetně exemplifikace. Autor dále akcentoval, že sepjetí práva a (makro)ekonomie je nejvíce markantní v oblasti finančního práva a obecně v právu tam, kde se vyskytují kvantitativní právní normy, které jsou inflačními impakty nejvíce dotčeny. Gró předchozí části příspěvku spočívalo v osvětlení ekonomického jevu inflace v České republice a zmapovalo dosavadní inflační vývoj ve vazbě na vývoj vybraných totožných, ale českých kvantitativních právních norem, tedy ve vazbě na českou trestní legislativu (škoda nikoliv nepatrná) a daňovou legislativu (výše hranice obligatorního plátcovství DPH).

Strašákem č. 1 v roce 2022 je inflace – redukuje reálnou hodnotu úspor a úroky věřitelů stírá. Inflace neoddiskutovatelně působí též na kvantitativní právní normy, tj. právní normy vyjádřené absolutní (číselnou) hodnotou. Nejsou-li kvantitativní právní normy pravidelně novelizovány o inflaci, s narůstající mírou (kumulativní) inflace se právní norma více či méně vzdaluje svému původnímu účelu a smyslu. Již Abraham Lincoln pravil, že (reprezentativní) demokracie je vláda lidu, lidem a pro lidi. Právo je nástroj mající zajistit blahobyt lidské společnosti a její reprodukci. Řadu let nenovelizovaná kvantitativní právní norma se však pomalu, ale jistě stává nástrojem absurdity a odcizení. Nebylo by lépe, kdyby zákonodárce věnoval inflaci větší pozornost?

Lhůty pro řádné stanovení a placení daně mají de lege své časové limity. Vezmeme-li však v úvahu případy, kdy v souvislosti s úmyslným porušením daňové povinnosti souběžně probíhá trestní řízení, pak ona stanovená či v budoucnu stanovená daň může obíhat okolo daňového subjektu jako satelit i po pěknou řádku let následujících. Pojďme si tedy nyní, a to i v souladu s aktuální judikaturou, projít některé důležité vazby správy daní a trestního řízení. Ponechme nyní stranou bagatelní daňové delikty, které musí být řešeny výhradně ve sféře správy daní.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2021, čj. 6 Afs 263/2020-46

Aktuálně se v Poslanecké sněmovně projednává zákon, kterým se mají novelizovat trestní předpisy, přičemž předmětná novela na jedné straně především reaguje na přijaté směrnice EU a na druhé straně má zakotvit do zákona č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník “), nový trestný čin „účast na nestátní ozbrojené skupině zaměřené na působení v ozbrojeném konfliktu probíhajícím na území jiného státu“. Navržené novele trestního zákoníku se budu věnovat v tomto článku.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2021, čj. 10 Afs 163/2021-46

Dnem 1. 10. 2020 nabyl účinnosti zákon č. 333/2020 Sb. , kterým se mění trestní zákoník , trestní řád a některé další zákony (dále jen „novela 333/2020 Sb. “), který přinesl zdánlivě kosmetické změny trestněprávních předpisů, ovšem v širších souvislostech nepochybně změny poměrně zásadní. Pojďme si ty nejpodstatnější změny, které mají samozřejmě přesah i do trestního práva daňového, ve stručnosti představit.

František Vrba dále uvedl, že předmětem fakturace byly webové reklamy, průzkumy trhu a marketingové studie, přičemž z těchto činností byly realizovány jen webové reklamy formou zobrazení bannerů na webových stránkách business-inform.com. Faktury za reklamu byly nadhodnoceny. Společnost APM Agency neměla žádné zaměstnance, pouze vystavovala faktury. Smyslem těchto činností bylo podle Františka Vrby pro odběratele získat volné finanční prostředky v hotovosti prostřednictvím předmětných nepravdivých dokladů. Pro APM Agency vystavovala fiktivní nákladové faktury jako subdodavatel INTERNATIONAL BUSINESS CONSULTING, s.r.o. Se stěžovatelkou jednal pouze Ing. J. S. Platba za vystavenou fakturu stěžovatelce byla převedena na účet APM Agency, hotovost poníženou o provizi vybíral František Vrba a předával ji Ing. J. S., který ji dále předával zástupci stěžovatelky. Provize APM Agency činila 7 až 10 %. Reklama na webových stránkách business-inform.com probíhala, hotovost ponížená o provizi se vracela objednateli služby. Webové stránky přitom pro reklamu registroval František Vrba sám, software na provoz vytvořili programátoři na objednávku, bannery grafici na web design a statistiky návštěvnosti zpracovávala do roku 2012 INTERNATIONAL BUSINESS CONSULTING, s.r.o. přes portál „Sto reklam“, následně je zpracovával František Vrba v Excelu, přičemž šlo o smyšlené hodnoty a údaje. Údaje ve statistikách byly navýšené oproti skutečnosti (předtím byla návštěvnost několik desítek), na předmětné stránky neprobíhala nikde reklama, jednalo se v zásadě pouze o návštěvy techniků, případně klientů kontrolujících si zobrazení jejich bannerů.

Daňový únik tak nepochybně nastal u dodavatele stěžovatelky (společnosti X), přičemž tento byl založen na tom, že pro výkon funkce jednatele byl angažován Y jakožto osoba trpící mentální retardací lehkého stupně, který dle svých výpovědí neměl o existenci X, její činnosti a fungování vůbec ponětí a nijak se na jejím chodu (včetně podání daňových přiznání) nepodílel a uvedený dodavatel za kontrolovaná zdaňovací období v konečném důsledku nepřiznal DPH, přestože nepochybně prostřednictvím dalších osob vykonával jemu přičitatelnou ekonomickou činnost a poskytoval zdanitelná plnění nemalého rozsahu (minimálně ve prospěch stěžovatelky). Ať již bylo účelem popsaného uspořádání společnosti X cokoliv, nepochybně se tento její „způsob fungování“ odrazil rovněž v rovině plnění daňových povinností. Tato společnost nebyla řádně registrována k DPH a nebyla jí ani řádně stanovena daň z uskutečněných zdanitelných plnění. Závěr žalovaného a krajského soudu, že společnost X (tedy dodavatel stěžovatelky) daň v kontrolovaných zdaňovacích obdobích nepřiznala, zatímco stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet na základě přijatých dokladů od této společnosti, čímž došlo k narušení neutrality DPH, tak obstojí. Z hlediska existence daňového podvodu pak není podstatná otázka platnosti jednání Y ani to, zda skutečně došlo ke zfalšování jeho podpisů, ale to, zda zapojení takto omezené osoby (lhostejno, zda se ze strany JUDr. U. jednalo o využití či zneužití její naivity) vedlo v konečném důsledku k neodvedení vybrané daně, kterou si další účastník řetězce odečetl.

Napadený rozsudek není nepřezkoumatelným pro vnitřní rozpornost, která by spočívala v tom, že se krajský soud zabýval otázkou zneužití práva a zkoumal, zda hlavním účelem dotčených plnění bylo získání daňového zvýhodnění. K posouzení této otázky byl vázán pokynem Nejvyššího správního soudu ve zrušujícím rozsudku. Na druhou stranu, Nejvyšší správní soud nezavázal krajský soud, aby rozhodnutí žalovaného zrušil, pokud uzavře, že v posuzované věci ke zneužití práva nedošlo. Kromě posouzení uvedené otázky kasační soud uložil krajskému soudu také, aby zkoumal, zda si žalobkyně byla či měla být vědoma, že se přijetím sporného plnění účastní podvodu na DPH spáchaného dodavatelem. Jedná se o dvě alternativy, z nichž každá by mohla vést (při splnění všech podmínek) k odepření nároku na odpočet. Koncept zneužití práva Soudní dvůr používá v různých oblastech unijního práva, včetně práva daňového. Společným znakem je, že míří na tzv. čistě umělé situace, kdy fyzická či právnická osoba záměrně uměle vytvoří podmínky pro získání výhody plynoucí z unijního práva, aniž by právní normy formálně porušila. I přes formální splnění podmínek stanovených právem tak nedojde k dosažení cíle těchto norem. V oblasti daní Soudní dvůr uznává, že osoba povinná k dani má právo na volbu struktury své činnosti tak, aby omezila svůj daňový dluh, a pokud má možnost volby mezi dvěma plněními, neukládá jí unijní právo, aby si zvolila takové plnění, s nímž je spojeno placení nejvyšší částky daně. Za zneužití je však považována situace, kdy ze všech objektivních okolností vyplývá, že hlavním účelem dotčených plnění bylo získání daňového zvýhodnění. I přes formální použití podmínek stanovených relevantními ustanoveními šesté směrnice [resp. v současnosti platné směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty, dále jen „směrnice o DPH “] a vnitrostátních předpisů provádějících tuto směrnici by poskytnutí daňového zvýhodnění osobě povinné k dani bylo v rozporu s cílem sledovaným těmito ustanoveními. Soudy jsou proto oprávněny zjistit skutečný obsah a význam dotčených plnění a mohou přitom vzít v úvahu čistě umělý charakter těchto plnění, jakož i právní, hospodářské nebo personální vztahy mezi subjekty účastnícími se plánu na snížení daňové zátěže (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 2. 2006, Halifax, C-255/02 , odst. 73-75 a 81). Za zneužití práva lze proto obecně označit obcházení smyslu a účelu právních norem, aniž by muselo dojít k jednání v rozporu s jejich zněním. Naopak podvodem na DPH dochází k porušení právních norem. Podvody na DPH mohou nabývat různých forem. Jak výstižně poznamenal generální advokát Ruiz-Jarabo Colomer ve svém stanovisku ke spojeným věcem Kittel a Recolta (C-439/04 a C-440/04, odst. 35), ve skutečnosti existují varianty tak neobvyklé a spletité, jako je představivost těch, kteří je připravují, ve všech případech jde v podstatě o to, že není odvedena určitá částka získaná jako DPH (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2011, č. j. 9 Afs 44/2011 – 343 ). Jedná se tedy o dva odlišné způsoby, jak neoprávněně získat daňový prospěch. Žalobkyni proto nelze přisvědčit, že existence podvodu na DPH je podmíněna tím, že bylo shledáno zneužití práva.

Pro předplatitele verze DAUC EXPERT jsme na portále uveřejnili expertní příspěvky číslo 3/2019. Zaměřujeme se na vybrané rozsudky v judikatuře Nejvyššího soudu k daňovým a souvisejícím trestným činům, výkladové problémy postavení dlužníka a insolvenčního správce v daňovém řízení a soudním řízení správním nebo příklady institutů zákona o daních z příjmů, u kterých by mohly vznikat obavy z oslabení právní jistoty v důsledku zavedení zásady zákazu zneužití práva.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018. sp. zn. 1 Afs 427/2017 , www.nssoud.cz

Na správci daně tedy leží důkazní břemeno k prokázání buď vědomosti daňového subjektu o účasti na podvodu, anebo takové neobezřetnosti daňového subjektu, že kdyby k ní nedošlo, subjekt by s největší pravděpodobností rozpoznal, že se do podvodu na DPH svým jednáním zapojil, a mohl by se takového zapojení vyvarovat.