Nová daňová podpora spoření na stáří

Biologicky přirozený řád věcí je takový, že kdo chce žit 100 let, musí si odžít třetinu jako kmet, kdy už obvykle nemívá dost sil ani chuti chodit do práce, jenže žití není zadarmo, stále je nutno platit za jídlo, bydlení, elektřinu, vodu, léky, cestování, koníčky… Kde na to vzít? Dobrý hospodář na to pamatoval a něco si naspořil, optimální je vychovat si potomky, kteří vypomohou. V pohádkách se o tom nemluví, ale hlavními důvody dřívějších hodných babiček a dědečků byly reálné existenční obavy, že jinak by mohli přijít o tzv. výměnek od mladých. Což bylo zvykové právo na dožití na určitém místě s rentou, jídlem a drobnými úsluhami. Dnes mohou senioři své potomky i nenávidět a stejně nemusejí živořit. Za což patří dík zejména německému kancléři Otto von Bismarckovi, který roku 1889 zavedl jako první státní penze coby dávky sociálního pojištění, z čehož vzešel dnešní, ve světě běžný průběžný státní důchodový systém.

U nás jej upravuje zejména zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů a hlavní zdroj financování – zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů „tradičně“ stále složitěji. Ve stručnosti se jedná o . Nespornou výhodou – s ohledem na specifika českého kapitalismu – je, že jej nelze vytunelovat. Správu má na starosti převážně Česká správa sociálního zabezpečení, která k 31. 3. 2024 vyplácela a přes milion důchodů pozůstalostních a invalidních. Jak jsme právě prozradili, z tohoto typu pojištění se vyplácejí důchody: starobní, invalidní a pozůstalostní (vdovský, vdovecký a sirotčí).

Pro starobní důchod jsou stěžejní dvě podmínky: (ten narůstá podle roku narození, cílově zatím končí na pro ročník 1972 a mladší). Zákonodárci však právě jednají o zpřísnění regulí, přičemž jde zejména o nahrazení absolutní (pevné) hranice důchodového věku relativní dobou 21 a půl let statisticky očekávaného zbytku života pod penzí. Což nelze brát doslova, neboť sotva mohou pánové doufat, že díky kratšímu věku dožití budou do starobní penze moci odcházet dříve než dámy… Stále méně výhodné jsou předčasné penze až 3 roky před důchodovým věkem, ovšem za cenu trvalého krácení.

Hlavním zdrojem financování důchodového pojištění je , které za daných podmínek se sráží 6,5 % z hrubé mzdy, nad jejíž rámec zaměstnavatelé připlácejí 21,5 % ze stejné základny. Třetí velkou skupinou – početně, nikoli peněžně – jsou , které si na svůj státní důchod platí pojistné 28 % z 55 % dílčího základu daně z podnikatelské činnosti (příjmy snížené o výdaje). Na důchodové pojištění stát lidem přímo nepřispívá, kryje však rostoucí systému desítek miliard a jak jsme loni pocítili (penzisté mile, stát trpce), .

„ “, popěvek z filmu Stvoření světa by bylo požehnáním vyslyšet, protože výše zmíněný stojí a padá na poměru poplatníků důchodců. Aktuálně je to podle zdroje na www.cssz.cz pouze 1,89, resp. 2,26, počítáme-li jen starobní důchodce, a brzy bude hůř… Již od 90. let se diskutuje o důchodové reformě, která by stabilizovala tento a podpořila jej dalšími nosníky.

Mistrem v objevování slepých uliček vývoje byl Jára Cimrman. Na jeho odkaz navázala vláda Petra Nečase (ODS) dobrovolně-povinným , které mělo být tzv. II. penzijním pilířem. Nestalo se, existovalo pouze . S nostalgií připomeňme, že , který spravovala penzijní společnost. , přičemž dotyčné osoby (takže musela očekávat nižší státní důchod) a . Vstup do systému sice byl dobrovolný, ale toto rozhodnutí již nebylo možno zvrátit a k ukončení účasti mělo dojít až pobíráním starobního důchodu nebo smrtí. Zapojit se do důchodového spoření mohli jen mladí od 18 do 35 let, starším tato možnost skončila v půlce roku 2013. Během jeho krátké existence se do II. pilíře nepřihlásilo ani 100 000 lidí.

Daleko úspěšnější byly nápady spadající do , který je dobrovolný a fondový, kde si tedy každý účastník spoří sám pro sebe. Mám na mysli především historicky první