Dotazy a odpovědi: Problematika živnostenského podnikání a reklamní činnosti

Zrušení živnostenského oprávnění podnikatele je v daném případě v souladu s platnou právní úpravou živnostenského podnikání [§ 58 odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „živnostenský zákon“].

Živnostenský úřad může živnostenské oprávnění zrušit, jestliže podnikatel závažným způsobem porušil nebo porušuje podmínky stanovené rozhodnutím o udělení , živnostenským zákonem nebo zvláštními právními předpisy. Pokud podnikatel nesplnil povinnost uhradit pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, porušil zákon České národní rady č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (§ 13 a násl. živnostenského zákona). Živnostenské oprávnění může živnostenský úřad zrušit také na návrh příslušné správy sociálního zabezpečení, a to pokud podnikatel neplní závazky vůči státu.

Zrušení živnostenského oprávnění je v první řadě opatřením, které směřuje k ukončení určité činnosti subjektem, který porušuje platné právní předpisy. Předmětem řízení ve věci zrušení živnostenského oprávnění podle zmíněného § 58 odst. 3 živnostenského zákona nemůže být pouze to, že existuje dluh podnikatele, který se týká plateb pojištění; řízení může být vedeno pouze v případě závažného porušení povinností stanovených konkrétními ustanoveními právních předpisů, tuto právní úpravu je pak potřebné specifikovat konkrétně ve výroku rozhodnutí. Výrok rozhodnutí musí rovněž obsahovat časové vymezení doby, ve které nastaly (nebo trvaly) skutečnosti, jež vedly ke zrušení živnostenského oprávnění.

K charakteru návrhu okresní správy sociálního zabezpečení lze uvést, že se nejedná o návrh dotčeného orgánu státní správy ve smyslu § 58 odst. 2 živnostenského zákona, jímž by byl vázán živnostenský úřad.

Ke zrušení živnostenského oprávnění může dojít také proto, že je závažným způsobem a soustavně porušován živnostenský zákon nebo kontrolní řád [zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), (dále jen „kontrolní řád“)]. Jedná se například o stav, kdy podnikatel ve smyslu § 31 živnostenského zákona a § 7 a násl. kontrolního řádu nepodal pravdivé a úplné informace o svých podnikatelských aktivitách, na výzvu živnostenského úřadu nesdělil, zda provozuje živnost či nikoli, a nepředložil doklady prokazující právní důvod pro užívání prostor, ve kterých má na území České republiky sídlo. Výroková část rozhodnutí v tomto případě neobsahuje žádné časové a věcné vymezení protiprávního jednání, kterého se měl účastník dopustit s odkazy na konkrétní ustanovení právních předpisů, jež měla být porušena.

V daném případě je třeba zjistit obsah smlouvy, od které spotřebitel hodlá odstoupit. Nárok na odstoupení od smlouvy uzavřené distančním způsobem (tj. s využitím prostředku komunikace na dálku) lze uplatnit podle příslušného ustanovení § 1829 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, což je však podmíněno znalostí totožnosti druhé smluvní strany. V případě zjištění prodejce, který nerespektuje právo spotřebitele na odstoupení od smlouvy, lze tento stav řešit soudní cestou nebo mimosoudním řešením spotřebitelského sporu podle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“). Zde je třeba se obrátit na Českou obchodní inspekci, nikoli na orgán dozoru pro oblast regulace reklamy.

Česká obchodní inspekce umožňuje projednání případu mezi spotřebitelem a podnikatelem, a to s cílem spor urovnat uzavřením dohody o vyřešení sporu. Pokud k dohodě nedojde, spotřebitel se musí obrátit na soud.

Orgán dozoru pro oblast regulace reklamy má věcnou kompetenci řešit, zda v daném případě nebyl porušen zákaz reklamy podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), tj. reklamy, která je nekalou obchodní praktikou podle zákona o ochraně spotřebitele, a to § 4 a 5 „nekalá obchodní praktika“ a „klamavé konání“. Podle citovaného ustanovení zákona o regulaci reklamy ve spojení s § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je obchodní praktika nekalá, je-li v rozporu s požadavky odborné péče a podstatně narušuje nebo je způsobilá podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele, kterému je určena, nebo který je jejímu působení vystaven, a to ve vztahu k výrobku nebo službě.

Vzhledem k tomu, že reklama na kosmetický přípravek byla šířena prostřednictvím denního tisku, musí orgán dozoru pro regulaci reklamy zjistit od šiřitele reklamy nezbytné údaje pro vedení případného správního řízení. Konkrétně se jedná o identifikaci osoby „zadavatele“ předmětné reklamy (tj. osoby, která reklamu „zadala“ a objednala ke zpracování), sdělení termínu této objednávky, osoby „zpracovatele“ (tj. osoby, která reklamu „zpracovala“) a kdy se tak stalo. Zjišťování jmenovaných osob zapojených do vzniku reklamní prezentace kosmetického přípravku je potřebné z důvodu šetření dodržování nebo porušení zákona o regulaci reklamy; pro případné správní řízení musí být prokazatelně zjištěna konkrétní osoba „zadavatele“ a „zpracovatele“ posuzované reklamy a jejich porušení zákonných povinností stanovených zákonem o regulaci reklamy.

V případě, že je zjištěn „šiřitel“ reklamy, který sdělí osobu zahraničního „zadavatele“, orgán dozoru pro oblast regulace reklamy zjišťuje další údaje: potvrzení postavení „zadavatele“ reklamy, termín objednávky ke zpracování, osobu „zpracovatele“ a termín zpracování. Nejsou-li uvedené údaje zjištěny, nelze se „zadavatelem“ nebo „zpracovatelem“ reklamy zahájit správní řízení. Je-li prokazatelně zjištěna osoba „šiřitele“ reklamy, neporušila způsobem šíření reklamy povinnosti vyplývající ze zákona o regulaci reklamy. Ustanovení § 6b zákona o regulaci reklamy stanoví, že za obsah reklamy odpovídá „zpracovatel“ a „zadavatel“, „šiřitel odpovídá jen za způsob šíření reklamy a šíření reklamy na loterie a jiné podobné hry, které nebyly povoleny nebo oznámeny podle zvláštního právního předpisu [tj. podle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“)]. Na základě všech uvedených skutečností je odložení případu v souladu s platnou právní úpravou, nelze tedy zahájit správní řízení se „zadavatelem“ a „zpracovatelem“ reklamy na kosmetický prostředek (neboť nebyly prokazatelně zjištěni), osobu „šiřitele“ nelze postihovat, neboť za obsah reklamy není odpovědný (má odpovědnost za způsob šíření reklamy).

Zákon o přestupcích novelizuje zákon č. 204/2015 Sb. Použití nové právní úpravy je takové, že hmotněprávní ustanovení se použijí pouze na přestupky spáchané až po nabytí účinnosti zákona (například pokuty, ustanovení o mladistvých, , změny u skutkových podstat atd.). Rozhodování o přestupcích, které byly spáchány do 1. 10. 2015 (přestože řízení o nich bylo zahájeno po nabytí účinnosti novely), se provádí podle právních předpisů platných před novelou.

Procesní ustanovení se použijí nejen na přestupky, jež byly spáchány po nabytí účinnosti příslušných ustanovení, ale rovněž u přestupků spáchaných před nabytím účinnosti těchto procesních ustanovení (například společné řízení, poškození nemajetkovou újmou, důvody zastavení řízení atd.). Rozhodné je, zda je řízení vedeno v době účinnosti nového procesního ustanovení, či nikoli.

Ustanovení, která nabyla účinnosti k 1. 10. 2015, jsou například tato:

O přerušení lhůty se účastníci nevyrozumívají. S účinností k 1. 10. 2015 došlo ke změně terminologie (§ 35, oblast zemědělství), k legislativně technické změně (vypuštění slov „obecná policie“, neboť obecní policie je ze zákona orgánem obce, § 58a zákona o přestupcích), byl stanoven nový důvod odložení, a to nepodání návrhu na zahájení řízení o přestupku; odložení se realizuje usnesením, § 66 zákona o přestupcích), stanoveny nové důvody zastavení řízení, a to opožděný návrh, návrh nepodala oprávněná osoba, v řízení zahájeném z úřední povinnosti vyšlo najevo, že se jednalo o přestupek projednávaný pouze na návrh (§ 76 zákona o přestupcích), zavedení povinnosti uvést ve výroku vyslovení viny, a to vždy uvést formu zavinění (§ 77 zákona o přestupcích), přezkumné řízení u blokových pokut (§ 85 zákona o přestupcích).

K 1. 10. 2016 nabývají účinnosti tato vybraná ustanovení: nová ustanovení skutkových podstat přestupků proti veřejnému pořádku (§ 47 zákona o přestupcích), občanskému soužití (§ 49 zákona o přestupcích) a proti majetku (§ 50 zákona o přestupcích). Ve vazbě na tyto změny se mění úprava přestupků projednávaných na návrh postižené osoby (§ 68 zákona o přestupcích). Bez návrhu lze také projednat přestupek, pokud je postiženou osobou dítě do 15 let. Zavádí se rovněž evidence přestupků (§ 69, 88, 88a zákona o přestupcích). Nově lze doručovat písemnosti v řízení veřejnou vyhláškou (§ 80 zákona o přestupcích). V případě obviněných osob není možné takové doručování, pokud se nedaří těmto osobám doručovat, je třeba jim ustanovit opatrovníka. Změny se týkají také blokového řízení, existuje zejména nová úprava přezkumného řízení (§ 85 zákona o přestupcích). Nově má pravomoc projednávat určité přestupky Vojenská policie, a to blokově.

Při vyžadování dokladu, který prokazuje právní důvod pro užívání prostor sídla, je třeba vycházet z příslušných ustanovení živnostenského zákona [§ 31 odst. 2, § 46 odst. 1 písm. f) živnostenského zákona] s tím, že smyslem uvedené povinnosti je prokázat obecný právní důvod osoby k předmětným prostorám neboli k adrese.

Tento důvod pro užívání prostor může být založen různými typy soukromoprávních smluvních vztahů, rovněž může vyplývat z právního postavení osoby (například z členství osoby v určitém subjektu). Správním orgánům nepřísluší zasahovat do smluvní volnosti stran a zpochybňovat obsah smluv nebo zpochybňovat (či omezovat) právní postavení osob. Nelze tak vyžadovat předložení dokladu s výslovným souhlasem k umístění sídla – postačuje obecný právní titul, který prokazuje vztah podnikatele k uvedeným prostorám nebo adrese. V daném případě je tak postačující například vyjádření majitele objektu, že osoba má na základě svého členství v družstvu a uzavřené nájemní smlouvy právo určitý prostor na uvedené adrese užívat.

Každý účastník řízení může namítat, že úřední osoba je podjatá, jakmile se o tom dozví. K námitce podjatosti se nepřihlédne v případě, že účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, avšak bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil.

K problematice „podjatosti“ uvádí § 14 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), že .

Podle příslušné soudní judikatury (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 1998, sp. zn. 29 Ca 200/96), má-li mít smysl rozhodnutí o tom, zda je pracovník správního orgánu vyloučen, musí předcházet rozhodnutí ve věci samé. Rozhodovat o této otázce dodatečně zákon samostatně zpětně neumožňuje. Institut námitky podjatosti má vyloučit možnost, aby se na výkonu pravomoci správního orgánu bezprostředně podílely osoby, u nichž lze důvodně pochybovat o jejich nepodjatosti. Jedná se o institut správního řízení, kdy je zřejmé, že směřuje k tomu, aby případná podjatost úředních osob nebránila účelu správního řízení, jímž je vydání rozhodnutí.

Námitky podjatosti vůči oprávněné úřední osobě (například proti tajemníkovi úřadu), které jsou uplatněny až po vydání rozhodnutí ve věci, uplatnit nelze.

Živnostenský zákon (§ 31 odst. 4) stanoví povinnost podnikatele, pokud jde o nákup použitého zboží (nebo zboží bez nabytí dokladu) před uzavřením smluvního vztahu identifikovat jeho účastníky podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, identifikovat předmět smluvního vztahu a vést evidenci o těchto skutečnostech, včetně data uzavření předmětného smluvního vztahu. Evidence musí být k dispozici v provozovně, ve které dochází k identifikaci a v níž se zboží nachází.

Z příslušné judikatury k této problematice (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, čj. 3 A 82/2013-36) vyplývá, že povinnost identifikovat smluvní strany a předmět obchodního vztahu byla poprvé zahrnuta do živnostenského zákona zákonem č. 119/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a to jako prostředek boje proti podílnictví zastaváren na obchodu s kradeným zbožím. Přestože regulace byla primárně cílena na zastavárny, zákonodárce zvolil v živnostenském zákoně (§ 31 odst. 4) obecnější regulaci, jež se vztahuje na všechny podnikatele, kteří disponují s určitým typem zboží. Uvedená právní úprava se vztahuje nejen na zastavárny, ale také další provozovny (například antikvariáty). Důvodem je to, že se mezi zbožím v antikvariátu může nacházet vzácný nábytek, obrazy nebo vzácné tisky.

V případě, že podnikatel v dokladech o nákupu zboží (předmětu smluvního vztahu) toto zboží identifikoval jenom jako „nákup nábytku“, uvedené doklady neobsahovaly údaje umožňující dostatečnou identifikaci nakoupeného zboží, tak jak to stanoví živnostenský zákon (§ 31 odst. 5), spáchal správní delikt podle § 62 odst. 1 písm. l) živnostenského zákona.

Citované ustanovení § 31 odst. 5 živnostenského zákona uvádí, že identifikací předmětu smluvního vztahu se pro účely tohoto zákona rozumí zjištění názvu výrobku, jeho značky a výrobního čísla, jsou-li na výrobku uvedeny, příp. stručný popis výrobku, který by umožnil jeho dostatečnou identifikaci. Další ze zmíněných ustanovení živnostenského zákona [§ 62 odst. 1 písm. l)] k tomu doplňuje, že právnická osoba jako podnikatel nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že v rozporu s § 31 odst. 4 živnostenského zákona neidentifikuje účastníka smluvního vztahu nebo předmět smluvního vztahu, nevede evidenci o účastnících nebo předmětu smluvního vztahu, nebo nemá tuto evidenci přístupnou v provozovně, v níž dochází k identifikaci a kde se toto zboží nachází.

Evidence zboží má podle § 31 odst. 4 živnostenského zákona zaznamenávat, jaké zboží podnikatel koupil, od koho a kdy k nákupu došlo, a to proto, aby sledoval oběh zboží tam, kde jsou nejčastěji realizovány obchody se zbožím, jež pochází z trestné činnosti. Tato evidence rovněž ztěžuje možné podílnictví podnikatelů na trestné činnosti a orgánům činným v trestním řízení zajišťuje důkazní prostředky.

V případě, že podnikatel vedl evidenci, kdy uváděl pouze evidenční čísla zboží, taková evidence nesplňuje svůj hlavní účel, a to aby bylo zřejmé, jaké zboží podnikatel koupil, od koho a kdy. Dojde-li k dalšímu prodeji zboží, není již možné zjistit z nákupních dokladů, co konkrétně bylo předmětem smluvního vztahu. Je zde třeba upozornit rovněž na povinnost vyplývající z ustanovení § 31 odst. 6 živnostenského zákona, která představuje předmětné identifikační údaje evidovat a uchovávat po dobu pěti let ode dne uzavření smlouvy. Jestliže by nákupní doklad neuváděl, k jakému zboží se vztahuje, nemělo by archivování dokladu po prodeji zboží smysl.

Uvedené odvolání by odvolací orgán mohl posuzovat jako řádně podané. Lze vycházet z toho, že podnikatel byl zřejmě vyzván k doplnění chybějícího podpisu, což učinil. Při posuzování tohoto problému je stěžejní, zda lze doplnit podpis po uplynutí přiměřené lhůty, kterou správní orgán podnikateli stanovil, když jej vyzval k odstranění vady podání. Pokud správní orgán vyzval podnikatele pouze neformálně k doplnění podpisu, je možné akceptovat také opožděně doplněný podpis, a to zejména za stavu, že uvedené zpoždění podnikatele nebylo zjevně nepřiměřené, když odvolací orgán ještě nevydal rozhodnutí.

V případě, že správní orgán stanovil k odstranění vady lhůtu usnesením, je toto usnesení závazné nejenom pro účastníky řízení, ale také pro všechny správní orgány. Prominutí lhůty stanovené pro doplnění podpisu podnikatele v případě existence usnesení by bylo možné pouze podle § 41 správního řádu. Při zmeškání lhůty stanovené usnesením by bylo možné odvolání posuzovat jako podnět k přezkumnému řízení.

Zákon o svobodném přístupu k informacím specifikuje náležitosti žádosti o poskytnutí informace (§ 14 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím) s tím, že fyzická osoba v žádosti uvede jméno, příjmení, datum narození, adresu místa trvalého pobytu nebo, není-li přihlášena k trvalému pobytu, adresu bydliště a adresu pro doručování, liší-li se od adresy trvalého pobytu nebo bydliště.

Zákon o svobodném přístupu k informacím dále stanoví, že je-li žádost učiněna elektronicky (§ 14 odst. 3), musí být podána prostřednictvím elektronické adresy podatelny povinného subjektu, pokud ji povinný subjekt zřídil. V případě, že elektronická žádost fyzické osoby nerespektuje všechny uvedené požadavky, není tedy podána prostřednictvím elektronické adresy povinného subjektu, nejsou v ní uvedeny údaje této fyzické osoby (tj. údaje obsažené v § 14 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím), nejedná se o žádost, která je v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím (§ 14 odst. 4).

Problematikou vedení řízení a úkony správních orgánů se zabývá mimo jiné správní řád. Uvedený správní řád stanoví (§ 16 odst. 1), že v řízení se jedná v českém jazyce a písemnosti se vyhotovují rovněž v tomto jazyce, účastníci řízení však mohou jednat a písemnosti předkládat také v jazyce slovenském. Písemnosti vypracované v cizím jazyce účastník řízení musí předložit v originálním znění a současně v úředně ověřeném překladu do jazyka českého, pokud správní orgán nesdělí účastníkovi řízení, že takový překlad nevyžaduje (§ 16 odst. 2 správního řádu).

Každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, ve kterém se vede řízení, má právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků. Toho si obstará na své náklady. Také žadatel, který není občanem České republiky, si v řízení o žádosti sám obstará tlumočníka na své náklady, pokud správní řád nestanoví jinak.

K uvedeným skutečnostem, je však třeba uvést, že s ohledem na úpravu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“), jakožto pramene vyšší právní síly, jež má z principu při aplikaci přednost, se jedná o složitý stav. Jmenovaná Evropská úmluva stanoví [viz čl. 6 odst. 3 písm. a) úmluvy], že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má být neprodleně a podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti jeho osobě, a to v jazyce, jemuž rozumí. Evropská úmluva dále uvádí v čl. 6 odst. 3 písm. e), že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mimo jiné právo na bezplatnou pomoc tlumočníka, pokud nerozumí jazyku, který je používán před soudem (nebo tímto jazykem nemluví). Obdobné principy platí rovněž také pro obvinění z přestupku. Z textu citovaného článku Evropské úmluvy lze pak odvodit to, že písemnosti, jež jsou zasílány obviněné osobě z přestupku, by měly být přeloženy na náklady správního orgánu. Týká se to zejména písemností, kterým musí obviněný rozumět proto, aby nebylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (dá-li osoba najevo, že neovládá jednací jazyk, platí uvedený princip dvojnásob).

V případě, že pachatel prohlásí, že neovládá jednací jazyk, správní orgán by měl doručovat písemnosti současně v jazyce českém, tak také v tom, který pachatel ovládá.

K výše uvedenému dotazu lze tak uvést, že správní orgán by měl na vlastní náklady vypracovat překlad příkazu do mateřského jazyka cizince, tento překlad společně s českým vyhotovením zaslat pachateli s tím, že právní účinky se poté vážou až na doručení zmíněného příkazu v cizím jazyce.

Ano došlo. Nařízení vlády č. 155/2016 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, ve znění pozdějších předpisů, nabylo účinnosti dnem 1. 7. 2016.

V současné době se mění zákon o regulaci reklamy dvěma právními předpisy. V částce 69 Sbírky zákonů byl dne 9. 6. 2016 publikován zákon č. 180/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon o potravinách“).

Zákon o potravinách novelizuje zákon o regulaci reklamy proto, že bylo nezbytné sladit úpravu zákona o regulaci reklamy s úpravou obsaženou ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/40/EU, o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se výroby, obchodní úpravy a prodeje tabákových a souvisejících výrobků a o zrušení směrnice 2001/37/ES. Do zákona o regulaci reklamy byla konkrétně transponována část článku 20 citované směrnice, týkající se reklamy na elektronické cigarety. Další změny se týkají správního trestání.

Zákon o regulaci reklamy je doplněn o nové ustanovení (§ 3a), které upravuje reklamu na elektronické cigarety a náhradní náplně do nich. Nyní se tak zakazuje reklama, jejímž cílem nebo přímým či nepřímým účinkem je propagace elektronických cigaret a náhradních náplní do nich, je-li šířena prostřednictvím služeb informační společnosti nebo v periodickém tisku, neperiodických publikacích, letácích, plakátech nebo jiných tiskovinách, a to s výjimkou publikací určených výhradně profesionálům v obchodě s elektronickými cigaretami a náhradními náplněmi do nich, a publikací, které jsou tištěny a zveřejněny ve třetích zemích, pokud tyto publikace nejsou primárně určeny pro vnitřní trh Evropské unie. Rovněž se zakazuje jakákoli forma sponzorování akcí, činností nebo jednotlivců, jejichž cílem nebo přímým nebo nepřímým účinkem je propagace elektronických cigaret a náhradních náplní do nich, pokud se objekt sponzorování týká několika členských států Evropské unie nebo pokud se akce koná v několika členských státech Evropské unie nebo dosahuje přeshraničního účinku jiným způsobem.

Definice „elektronické cigarety“ a „náhradní náplně elektronické cigarety“ jsou specifikovány v zákoně o potravinách (tzn. v zákoně č. 110/1997 Sb., ve znění zákona o potravinách.) následovně: Nová úprava [§ 2 odst. 2 písm. e) zákona o potravinách] uvádí, že „elektronickou cigaretou“ se rozumí výrobek, který lze použít pro užívání výparů obsahujících nikotin nebo jiných výparů prostřednictvím náustku nebo jakákoli součást tohoto výrobku včetně zásobníku, nádržky i zařízení bez nádržky nebo zásobníku; elektronická cigareta může být jednorázová nebo opětovně naplnitelná pomocí náhradní náplně nebo nádržky nebo opakovaně použitelná pomocí jednorázových zásobníků.“ Stejná právní úprava [§ 2 odst. 2 písm. f) zákona o potravinách] vymezuje náhradní náplň elektronické cigarety jako

Zákon o regulaci reklamy upravuje reklamu na tabákové výrobky (§ 3) tak, že zakazuje tabákovou reklamu a současně z tohoto zákazu připouští celou řadu výjimek. Úprava reklamy na elektronické cigarety (§ 3a zákona o regulaci reklamy) přímo zakazuje tuto reklamu, pokud je šířena určitými komunikačními prostředky (tzn. prostřednictvím služeb informační společnosti či v periodickém tisku, neperiodických publikacích, letácích, plakátech nebo jiných tiskovinách); výjimku z tohoto zákazu stanoví pouze pro publikace, které jsou určeny výlučně profesionálům v obchodě s elektronickými cigaretami a náhradními náplněmi do nich a také pro publikace tištěné a zveřejněné ve třetích zemích, nejsou-li tyto publikace primárně určeny pro vnitřní trh Evropské unie. Uvedená úprava reklamy na tabákové výrobky neobsahuje výjimku pro reklamu šířenou prostřednictvím služeb informační společnosti a určenou výlučně pro odborníky v oblasti obchodu s tímto sortimentem. (Zákazy týkající se reklamy na elektronické cigarety a na náplně do elektronických cigaret byly rovněž promítnuty zákonem o potravinách do dalšího právního předpisu, kterým je zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.)

Je nutné rovněž zmínit, že právní úprava reklamy na tabákové výrobky umožňuje mimo jiného výjimku z obecného zákazu, a to pro specializované prodejny tabákových výrobků a pro ty části provozoven, v nichž se prodává široký sortiment zboží, které jsou určeny k prodeji tabákových výrobků. V případě reklamy na elektronické cigarety takovou výjimku právní úprava neuvádí. Pokud by se jednalo o šířenou tištěnou reklamu, takovouto reklamu nelze umisťovat ani ve specializovaných prodejnách nebo v provozovnách, v nichž jsou v rámci širšího sortimentu zboží nabízeny ke koupi zákazníkům také elektronické cigarety a náhradní náplně do elektronických cigaret.

Jmenovaná novela v podobě zákona o potravinách dopadá také na některá další ustanovení zákona o regulaci reklamy. Například v § 5d odst. 2 zákona o regulaci reklamy se nyní uvádí, že Současně se zde doplňuje odkaz (poznámka pod čarou č. 41), a to na zákon o potravinách. Dále se v § 7 zpřesňuje rozsah dozorové pravomoci Úřadu pro ochranu osobních údajů, a to tak, že text písmena f) zní: Tato úprava je odůvodněna nutností sladit rozsah dozorových pravomocí Úřadu pro ochranu osobních údajů s úpravou § 2 odst. 1 písm. c), která byla provedena zákonem č. 202/2015 Sb. Tato novela zúžila rozsah výslovného zákazu šíření nevyžádané reklamy na reklamu v listinné podobě. Pokud je nevyžádaná reklama šířena jinými komunikačními prostředky, může být z hlediska svého šíření závadná pouze v případě, že se prokáže, že její šíření je nekalou obchodní praktikou.

Další úpravy týkající se správního trestání mají podobu doplnění správních deliktů a přestupků, jež spočívají v porušení povinností podle § 3a; doplňují se rovněž postihy za uvedené protiprávní jednání.

Dochází ke sladění vymezení přestupku šiřitele a správního deliktu šiřitele s povinnostmi stanovenými v § 7a odst. 4 (je tedy povinností šiřitele reklamy sdělit orgánu dozoru na jeho výzvu údaje o zadavateli a zpracovateli reklamy a o osobě, která šíření reklamy objednala; správní delikt a přestupek šiřitele spočívající v porušení povinností dle § 7 odst. 4 však spočíval jenom v tom, že šiřitel nesdělí údaje o osobě, která šíření reklamy objednala.

Další novelou, která mění zákon o regulaci reklamy, je zákon č. 188/2016 Sb., jenž nabývá účinnosti dnem 1. 1. 2017. Tento zákon byl dne 15. 6. 2016 publikován ve Sbírce zákonů (v částce 71) a mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o hazardních hrách a zákona o dani z hazardních her. Nová právní úprava sleduje soulad terminologie zákona o regulaci reklamy s terminologií zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách (dále jen „zákon o hazardních hrách“), zařazuje ustanovení o speciální regulaci reklamy na hazardní hry.

Text zákona o regulaci reklamy [konkrétně § 2 odst. 1 písm. g), § 6b odst. 2, § 8 odst. 1 písm. l), § 8a odst. 1 písm. o), § 8a odst. 2 písm. k), § 8a odst. 3 písm. j) zákona o regulaci reklamy] v původním znění mění text na: (jak uvedeno, jedná se o tzv. „terminologickou“ změnu vzhledem k tomu, že zákon o loteriích a jiných podobných hrách, z něhož dosavadní terminologie příslušných ustanovení zákona o regulaci reklamy vycházela, je s účinností dnem 1. 1. 2017 nahrazen zákonem o hazardních hrách).

V zákoně o hazardních hrách (§ 86) je obsažena definice „základní povolení“, což je „rozhodnutí o udělení oprávnění k provozování druhu hazardní hry“, přičemž „o vydání základního povolení rozhoduje ministerstvo na žádost“. K této problematice se vyjadřuje důvodová zpráva taktoV dané souvislosti je třeba upozornit na zákon o hazardních hrách, kdy § 7 odst. 2 zákona o hazardních hrách obsahuje zákazy týkající se provozování hazardních her. Ustanovení § 84 zákona o hazardních hrách se týká seznamu nepovolených internetových her, který vede, a o zápisu do tohoto seznamu rozhoduje Ministerstvo financí.

Zákon o regulaci reklamy [§ 7 písm. h)] byl upraven ve stejném smyslu. Uvedené ustanovení vymezuje dozorové pravomoci celních úřadů, neboť nově zní (Poznámka: slova „propagace“ a „podpora“ jsou v uvedeném kontextu použita jako synonyma pojmu „reklama“, jejich zařazení do citovaného ustanovení je tak z hlediska rozsahu dozorových pravomocí celních úřadů irelevantní.)

Do zákona o regulaci reklamy je dále nově zařazen § 5j upravující reklamu na hazardní hry. Touto úpravou jsou blíže a podrobněji specifikovány podmínky a omezení, na jejichž základě lze využívat reklamní sdělení v oblasti hazardních her. Z hlediska nástrojů, kterými je sledována ochrana hráčů, jsou zařazena ustanovení, zabývající se zákazem cílení reklamy na nezletilé osoby, a povinnosti informovat (a varovat) o škodlivých účincích, které vyplývají z účasti na hazardní hře.

Právní úprava regulace reklamy na hazardní hry tak odpovídá Doporučení Evropské komise č. 478/2014 ze dne 14. července 2014, o zásadách pro ochranu spotřebitelů a hráčů hazardních her on-line a pro prevenci hraní hazardních her on-line nezletilými osobami.

Zákon o regulaci reklamy v § 5j uvádí, že reklama na hazardní hry nesmí obsahovat sdělení, z něhož lze nabýt dojmu, že účast na hazardní hře může být zdrojem finančních prostředků obdobným získáváním příjmů ze závislé, samostatné nebo jiné obdobné činnosti (jedná-li se o reklamu, která podněcuje k účasti na hazardní hře). Reklama na hazardní hry dále nesmí být zaměřena na osoby mladší 18 let, a to zejména v podobě zobrazení těchto osob nebo užitím prvků, prostředků nebo akcí, které takové osoby převážně oslovují. Tato reklama musí obsahovat sdělení o zákazu účasti osob mladších 18 let na hazardní hře; musí obsahovat viditelné a zřetelné varování ve znění

Dozor nad reklamou na hazardní hry přísluší částečně krajským živnostenským úřadům a částečně celním úřadům. V případě, že se jedná o reklamu na hazardní hry, které jsou zakázány podle zákona o hazardních hrách, jsou orgánem dozoru celní úřady. Pokud by šlo o reklamu povolenou ve smyslu zákona o hazardních hrách, je orgánem dozoru krajský živnostenský úřad.

S nově zařazenou regulací reklamy na hazardní hry se také upravuje správní trestání, resp. doplňují se správní delikty a přestupky, které spočívají v porušení povinností stanovených v § 5j zákona o regulaci reklamy, a to včetně postihů za tato protiprávní jednání.

Zařazení nového ustanovení § 5j do zákona o regulaci reklamy vyplývá z požadavků Evropské komise, jež v dané oblasti žádá nejen zajištění objektivních a předem známých regulačních podmínek, ale také nastavení optimálních podmínek mimo jiné rovněž v oblastech souvisejících s ochranou spotřebitelů před negativními dopady a důsledky souvisejících s provozováním hazardních her. Jedná se především o zajištění dostatečné informovanosti spotřebitelů, a to v zájmu jejich chápání rizik spojených s hazardními hrami. Zvláštní důraz je pak kladen na ochranu nezletilých osob, včetně zavedení pravidel, která minimalizují kontakt mladistvých s hazardními hrami, a to prostřednictvím reklamy na hazardní hry v médiích.

Dalším cílem, který je Evropskou komisí sledován, je to, že reklama na hazardní hry by měla být tzv. „průhlednější“, měla by „vyzařovat“ určitou odpovědnost vůči příjemcům reklamy, resp. neměla by vyvíjet tlak na hraní hazardních her, naznačovat, že hazardní hry jsou řešením osobních, finančních, pracovních a jiných problémů člověka; tato reklama by také neměla obsahovat nepodložená tvrzení o možnostech výhry v hazardních hrách.

Pořádání dětských táborů je možné uskutečňovat podle živnostenského zákona. Tato aktivita spadá do oboru činnosti živnosti ohlašovací volné č. 72 „Mimoškolní výchova a vzdělávání, pořádání kurzů, školení, včetně lektorské činnosti“. Obsahová náplň této živnosti je specifikována v nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, ve znění pozdějších předpisů, kde se mimo jiné uvádí:

V případě, že je pořádání dětských táborů nabízeno v kombinaci s jinými službami cestovního ruchu, tzn. například s dopravou, ubytováním, stravou, organizováním výletů, průvodcovskými službami, je naplněna definice „zájezdu“ ve smyslu zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů].

Je-li zmíněná kombinace služeb cestovního ruchu nabízena podnikatelským způsobem, resp. se jedná o činnost soustavnou, provozovanou samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a za účelem dosažení zisku, potom osoba nabízející kombinaci služeb musí vlastnit příslušné živnostenské oprávnění. Konkrétně se jedná o koncesi pro provozování cestovní kanceláře; toto je spojeno s povinností mít záruku pro případ úpadku, a to buď v podobě pojištění, anebo ve formě bankovní garance.

Pokud jsou v rámci provozování tábora zajišťovány stravovací služby, a jsou-li současně naplněny znaky „živnosti“, jde o podnikání vyžadující obdobně živnostenské oprávnění pro živnost ohlašovací řemeslnou v předmětu podnikání „Hostinská činnost“. Je-li stejným způsobem zabezpečována také výuka dovedností některého ze sportovních odvětví, je k podnikání v této živnosti nezbytné živnostenské oprávnění pro poskytování tělovýchovných a sportovních služeb v dané oblasti.

Živnostenský zákon vyžaduje pro provozování řemeslných živností tzv. odbornou způsobilost, kterou lze podle ustanovení § 21 prokázat několika způsoby. V dané souvislosti se v tomto ustanovení hovoří o „profesní kvalifikaci“ [§ 21 odst. 1 písm. f) živnostenského zákona].

„Profesní kvalifikací“ se podle zvláštního právního předpisu [zákon č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání a o změně některých zákonů (zákon o uznávání výsledků dalšího vzdělávání), ve znění pozdějších předpisů] rozumí odborná způsobilost fyzické osoby vykonávat řádně určitou pracovní činnost nebo soubor pracovních činností v určitém povolání (nebo ve dvou či více povoláních), a to v rozsahu, který je uveden v kvalifikačním standardu. „Úplnou profesní kvalifikací“ je odborná způsobilost fyzické osoby vykonávat řádně všechny pracovní činnosti v určitém povolání.