Právo na informace, 2. část

Zatímco v prvním díle judikatury věnované právu na informace jsme se dozvěděli o možnosti získat interní pokyny Ministerstva financí, které nebyly původně určeny pro veřejnost, ale jen pro správce daně, v následujícím případě se pokusil žalobce hranici práva na informace posunout ještě dál - požadoval . Poskytnutí těchto informací mu bylo odepřeno, přestože jiný správce daně (v jiném kraji) obdobné informace bez problémů vydal. Krajský soud žalobu zamítnul s odkazem na § 2 odst. 4 ZSPI, dle kterého se povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucích rozhodnutí a vytváření nových informací.

Nejvyšší správní soud však s touto argumentací nesouhlasil, krajskému soudu věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že danou věc není možno posuzovat podle zmíněného § 2 odst. 4 ZSPI. Krajský soud se bude muset zaměřit na § 11 odst. 1 písm. a) ZSPI, dle kterého povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu. Nejvyšší správní soud však ponechal na krajském soudu, aby rozhodl a odůvodnil, zda požadované zápisy z porad metodiků pod citované ustanovení ZSPI spadají či nikoli. Věc se tedy v říjnu 2011 vrátila zpět ke krajskému soudu k dalšímu rozhodování. V době sestavování tohoto textu je tedy zřejmé, že .

Žalobce požádal dne 5. 2. 2011 Finanční úřad v Třeboni o poskytnutí informace dle ZSPI. , a tudíž se jej postupy obsažené ve zmíněných zápisech bezprostředně týkají.

Své rozhodnutí odůvodnil tím, že závěry, postupy nebo výklady přijaté na poradách metodiků nelze považovat za informace, které by podléhaly zákonu o svobodném přístupu k informacím. Jejich hlavním účelem není vydávat řídící pokyny, ale sjednocovat hlediska na postup v případě určitých situací. Zápis z porady má metodicko-koordinační a řídící charakter a neovlivňuje jiné subjekty než služebně podřízené. Požadované informace mají povahu informací o názorech, které povinný subjekt není dle § 2 odst. 4 ZSPI povinen poskytnout.

Odvolání podané žalobcem proti rozhodnutí finančního úřadu bylo zamítnuto finančním ředitelstvím s tím, že zápisy obsahují pouze názory, které jsou vyloučeny z povinnosti zveřejnění dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Jakmile následně dojde k přijetí jednotného stanoviska, je bez zbytečného odkladu vypracován metodický pokyn, který je zveřejněn neomezenému počtu uživatelů.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud žalobu zamítl.

Rovněž v tomto případě se podaná žádost týkala informací metodicko-koordinačního charakteru neovlivňujících jiné subjekty než služebně podřízené. Přesto Finanční ředitelství v Hradci Králové požadovanou informaci poskytlo. Je zde tedy zjevná nerovnost a nejednotnost v poskytování informací metodicko-koordinačního charakteru, která není ničím rozumným zdůvodněna. Jako taková je tato nerovnost dle mínění stěžovatele v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu.

Podle § 2 odst. 4 správního řádu správní orgán dbá při rozhodování též . Uvedené však . Jinak by totiž první rozhodnutí jakéhokoliv správního orgánu v České republice bez dalšího vázalo jakékoliv jiné správní orgány.

Odlišnosti ve správní praxi by měly být sjednocovány činností nadřízených správních orgánů, resp. rozhodovací činností správních soudů. Specifickým případem odlišností v rozhodovací praxi různých správních orgánů by mohlo být vybočení z ustálené správní praxe (k tomu srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, publ. pod č. 1915/2009 Sb. NSS, ve věci ), o to se však v projednávaném případě zjevně nejedná.

Kasační námitka je proto nedůvodná. Klíčovou otázkou totiž není porušení § 2 odst. 4 správního řádu, ale správnost výkladu zákona o svobodném přístupu k informacím.

(§ 2 odst. 4 ZSPI). Toto ustanovení bylo do uvedeného zákona včleněno zákonem č. 61/2006 Sb. V důvodové zprávě k této novele se uvádí:

Jak uvedl Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/2010-86, ve věci Oživení, o. s. (publ. pod č. 2128/2010 Sb. NSS), ustanovení § 2 odst. 4 ZSPI upravuje tři samostatné okruhy situací.

Jejich jednotícím prvkem je, že se týkají žádosti o informace, které dosud neexistují, a povinný subjekt by je musel teprve vytvořit, aby mohl žádosti vyhovět.

Do důsledku vzato by totiž pod tento pojem musela být subsumována většina výstupů činnosti povinných subjektů, neboť téměř každá lidská činnost (procesy uvnitř veřejné správy či jiných subjektů nevyjímaje) je ovládána subjektivním prvkem v podobě nějakého podezření, pochybnosti, domněnky, názoru, či dokonce přesvědčení. Rovněž formalizovaná rozhodnutí, která představují základní formu činnosti správních orgánů, jsou založena na určitém názoru rozhodujícího orgánu. Dotažení pojetí pojmu názor, k němuž tenduje žalovaný a krajský soud, do absurdna by znamenalo, že pod pojem názor spadá i správní rozhodnutí jako projev činnosti povinného subjektu, neboť vyjadřuje názor povinného subjektu na skutkovou a právní stránku předmětu rozhodnutí, a proto by i toto rozhodnutí bylo vyloučeno z působnosti ZSPI.

S tímto názorem se zdejší soud plně ztotožňuje.

, a to ať již pro služebně podřízené osoby či instančně podřízené správní orgány, nebo pro adresáty veřejné správy. , vyjádřený (resp. schválený) představenými osobami povinného subjektu, či o názor zaujatý úředními osobami, které se dané problematice věnují, aniž by měl „punc“ názoru oficiálního.

Nejvyšší správní soud je toho názoru, že (k tomu srov. § 3 odst. 3 ZSPI k informacím obsahující definici informace). Nedopadá tak na případy, kdy názory povinného subjektu byly zachyceny např. na list papíru, v elektronickém dokumentu atp.

Ze správního spisu plyne, že stěžovatelem požadované informace, tedy zápisy z porad metodiků týkajících se výkladu ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, objektivně existují.

Tato skutečnost ostatně není mezi účastníky řízení sporná. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že .

Kasační námitka je důvodná. S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud nesprávně aplikoval § 2 odst. 4 ZSPI, který na věc nedopadá. , neboť krajský soud se zatím nezabýval dalšími pro věc podstatnými ustanoveními zákona. V dalším řízení proto krajský soud posoudí, zda jsou splněny podmínky pro postup dle § 16 odst. 4 ZSPI. ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) ZSPI, a to v návaznosti na argumentaci stěžovatele uplatněnou v žalobě.

V praxi může docházet k otázkám, jaký vztah má ZSPI vůči daňovému řádu (či k dřívějšímu zákonu o správě daní a poplatků - „ZSDP“). Právní úprava v daňovém řádu či ZSDP obsahuje pravidla pro vedení spisu daňového subjektu i pro nahlížení do něj, rozdělení na část spisu, která může být zpřístupněna, a na část „tajnou“, zabývá se též otázkami povinné mlčenlivosti správce daně. Z toho je zřejmé, že ne všechny informace umožňují tyto zákony zpřístupnit, a to nejen ty, které se týkají jiných daňových subjektů, ale i řadu dokumentů, které se týkají té konkrétní osoby, která o ně žádá.

Na druhé straně zde existuje ZSPI, který byl přijat právě kvůli možnosti občanů získat informace, které by jim byly jinak utajovány. Střet mezi uvedenými předpisy řeší pochopitelně i soudy. V předcházejících textech jsme uvedli rozsudky, kdy správci daně museli poskytnout informace o tom, komu bylo prominuto příslušenství daně a za jakých podmínek. Zde neobstála argumentace povinnou mlčenlivostí správce daně a před soukromými zájmy dostal přednost zájem veřejný, neboť prominutí příslušenství daně bylo vyhodnoceno jako určitý druh veřejné podpory.

Z následujícího rozsudku však plyne, že požadovat informace dle ZSPI sice může i účastník řízení vedeného dle ZSDP, nicméně tato možnost je výrazně limitována. V daném případě požadoval stěžovatel od správců daně informace o svém odvolání. Tuto žádost neoznačil výslovně jako žádost dle ZSPI, což byla pro něj první „přitěžující“ okolnost. Dále pak soudy dovodily, že tam kde existuje speciální úprava (nejen ZSDP, ale např. i správní řád či stavební předpisy) o nahlížení do spisu či jiné dokumentace, má tato speciální právní úprava přednost před ZSPI. Stěžovatel tedy nebyl v daném případě úspěšný. Vzhledem k tomu, že daňový řád též obsahuje úpravu nahlížení do spisu (podobně, jako zrušený ZSDP), dá se předpokládat, že závěry z tohoto rozsudku budou využitelné i v podmínkách daňového řádu.

celkem v osmi samostatných bodech . Finanční ředitelství na tuto žádost stěžovateli odpovědělo přípisem ze dne 27. 2. 2006. Konstatovalo, že podané odvolání mu dosud nebylo postoupeno, proto je žádost nedůvodná. Závěrem finanční ředitelství konstatovalo, že i kdyby mu bylo předmětné odvolání již postoupeno, nebylo by možné akceptovat požadavek stěžovatele na sdělení skutečností uvedených v jeho podání.

S odvoláním proti neposkytnutí informací nebyl žadatel úspěšný, následovala žaloba, kterou městský soud odmítnul.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ve svých úvahách byl veden především § 23 ZSDP (nahlížení do spisu), § 24 ZSDP (mlčenlivost) a § 2 ZSPI (povinné subjekty k podávání informací).

Nejvyšší správní soud nejprve připomněl svůj rozsudek ze dne 13. 12. 2006, č. j. 5 As 3/2006-70, podle něhož

, který v něm disponuje jinými procesními prostředky k ochraně svých hmotných práv a právem chráněných zájmů.

V projednávané věci stěžovatel svůj první stížní bod formuluje tak, že jelikož svou žádost ze dne 6. 2. 2006 podal elektronicky, nebylo možné ji vyřídit podle ustanovení § 23 ZSDP. Taková námitka podle svého obsahu nesměřuje proti důvodům rozhodnutí městského soudu, a nemůže tak být úspěšná.

Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá, že finanční ředitelství vydalo dne 30. 3. 2006 výzvu podle u stanovení § 21 odst. 8 ZSDP, ve které chtělo „násilně“ překonat vůli stěžovatele a vyřídit žádost podle ZSDP. Pro posouzení důvodnosti této námitky je třeba vyjít z obecně platné zásady, kterou připomněl ve svém usnesení i městský soud, dle níž jsou podání účastníků i jiných osob posuzována podle jejich obsahu, nikoli podle formálního označení [§ 2 odst. 7, § 21 odst. 6 ZSDP; § 14 odst. 3 ZSPI; § 37 odst. 1 správního řádu]. Stěžovatel ve své žádosti vznesl požadavek ohledně informací týkajících se probíhajícího odvolacího daňového řízení, v tomto smyslu byl finančním ředitelstvím informován. Nejvyšší správní soud se s takovým právním posouzením zcela ztotožňuje.

Pokud by finanční ředitelství žádost takto posoudilo, šlo by z jeho strany o pouhou spekulaci, nepodloženou a nelogickou z hlediska procesních předpisů.

Dle dalšího bodu kasační stížnosti považuje stěžovatel za nesprávný názor, jímž městský soud rozlišuje mezi aplikací ZSPI a ZSDP. Zde jde o samotné meritum sporu, . Touto problematikou se již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. Lze odkázat např. na rozsudek ze dne 27. 1. 2004, č. j. 5 A 158/2001-100, publikovaný pod č. 204/2004 Sb. NSS, podle kterého:

Analogický závěr je vysloven v pozdějším rozsudku téhož soudu ze dne 15. 9. 2008, č. j. 6 As 52/2007-80:

I tato citovaná rozhodnutí tak podporují výše vyslovený závěr o správnosti postupu finančního ředitelství podle ZSDP. Dalším obdobným rozhodnutím k problematice vztahu ZSPI a jiného právního předpisu je rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 5 As 7/2004-53, ve kterém je konstatována specialita zvláštního právního předpisu (§ 133 stavebního zákona - úprava nahlížení do územně plánovací dokumentace a dokumentace staveb) vůči ZSPI.

Nejvyšší správní soud se vyjádřil též ke vztahu ZSPI a nového správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.). V rozsudku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 As 38/2007-78, dovodil, že . Tento závěr podporuje právní názor vyslovený ve výše citovaném rozsudku č. j. 5 A 158/2001-100. Jak zmiňuje sám stěžovatel v kasační stížnosti, podle názoru městského soudu s posledně citovaným rozhodnutím zdejšího soudu.

Městský soud nadto v odůvodnění kasační stížností napadeného usnesení svůj právní názor odůvodnil i . Nejvyšší správní soud se na tomto místě jednoznačně přiklání k výkladu provedenému městským soudem.

V závěru kasační stížnosti stěžovatel poukazuje na ustanovení § 11 odst. 4 ZSPI, které taxativně vyjmenovává probíhající řízení, z nichž se informace neposkytují, přičemž upozorňuje na skutečnost, že odvolací řízení daňové v taxativním výčtu zde obsaženém uvedeno není.

Proto je možné z něj požadovat informace.

Nejvyšší správní soud se v této části se stěžovatelem ztotožňuje, o správnosti tohoto názoru svědčí i prvně citované rozhodnutí kasačního soudu č. j. 5 As 3/2006-70, dle kterého

I v následujícím případě byl učiněn pokus o nahlédnutí do vlastního spisu pomocí ZSPI. Ani zde nebyl žadatel úspěšný, protože dílem je možno nahlédnout do spisu na základě ZSDP (dnes daňového řádu) a i když není použití ZSPI zcela vyloučeno, mělo by v případě jeho využití jít o informace, které už jsou někde zachyceny (např. v papírové či elektronické podobě). Žadatel však požadoval sdělení názoru správce daně, což není informace, která by spadala pod ZSPI.

dne 6. 6. 2007 ze dne 31. 5. 2002 a ze dne 8. 10. 2003, které se vztahovaly k uvedeným fakturám. Přitom v prvé ze zpráv mělo být uvedeno, že se správci daně nepodařilo získat doklady k uplatnění faktur v daňových nákladech a ve druhé, že společnosti Centrum byl z titulu uvedených faktur neoprávněně vyplacen odpočet DPH ve výši 6 900 000 Kč. S těmito závěry se ztotožnil i žalovaný v odvolacím rozhodnutí Městský soud v napadeném rozsudku.

Požadované informace byly v podstatě závěry správce daně vzešlé ze shromažďování důkazních prostředků a z hodnocení důkazů ve vztahu ke konkrétní daňové povinnosti. Takové hodnocení se zpravidla promítne v rozhodnutí. V tomto případě se však jednalo o konstatování, které správce daně učinil až po skončení daňového řízení. Ani to však neznamená, že jde o informaci ve smyslu zákona o informacích, nýbrž se jednalo o názor správce daně založený na jeho dřívějším dokazování.

Předmětem rozhodnutí žalovaného ovšem bylo pouze to, zda je či není přípustná požadovaná informace. Městský soud dospěl k závěru, že informaci bylo nutno odepřít proto, že byly ve skutečnosti požadovány úvahy správního orgánu, které ho vedly k určitému navenek vyjádřenému závěru. Pro tuto úvahu je podstatný pouze obsah podané žádosti. Nejvyšší správní soud proto neshledal kasační námitku důvodnou.

Stěžovatel požadoval především označení dokumentu z jeho daňového spisu, který byl pro správce daně důkazem, že jím byl uplatněn odpočet DPH ze dvou konkrétně označených daňových dokladů. Tuto žádost by ovšem bylo možno vyložit i tak, že žádal o sdělení podkladu pro úvahu správního orgánu, která jej vedla k určitému závěru. To ovšem nelze vnímat jinak než jako požadavek na sdělení myšlenkového postupu správního orgánu. Formulace druhé otázky pak výslovně požaduje sdělení o důvodech rozdílu mezi dvěma zprávami podanými správcem daně Policii ČR. Tyto zprávy stěžovatel měl k dispozici, cituje z nich a spíše než dotaz na konkrétní informaci je otázka zdůrazněním rozdílu v obou zprávách, které také v kopii k žádosti připojil. Přitom z prvé připojené zprávy je zřejmé, že správce daně vycházel z toho, že se mu nepodařilo získat podklady potřebné k posouzení dotazu Policie, ze druhé zprávy (doplnění) je zřejmé, že dohledal doklady i údaje o výplatě (vrácení) nadměrného odpočtu na základě rozhodných dvou faktur. Z toho pak dovodil závěr o neoprávněně vyplacené částce a výši zkrácené daně.

Je pravdou, že se nejednalo o probíhající daňové řízení, v němž by bylo vydáno rozhodnutí, na které zákon klade požadavky co do jeho obsahu a zdůvodnění přijatého závěru, a proti němuž se lze bránit opravnými prostředky i správní žalobou. Zde byly podány dvě zprávy orgánům činným v trestním řízení a stěžovateli z nich zjevně není pochopitelné, jak správce daně (patrně zejména v doplnění zprávy) dospěl k názoru pro něho nepříznivému.

Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že se domáhal vydání konkrétních listin či informací, obsažených na konkrétním hmotném nosiči, které byly podkladem pro podané zprávy. Znění žádosti však tomu nenasvědčuje. Domáhal se nikoliv jejich vydání, ale jejich označení, ač v prvé zprávě správce daně je výslovně uvedeno, že podklady k dispozici nemá a ve druhé zprávě, že vycházel pouze z dokladů o výplatě nadměrného odpočtu, který má k dispozici.

Tímto ustanovením se okrajově zabýval i městský soud a vycházel z něho žalovaný. Proto je třeba k tomu uvést, že ZSDP je zde zvláštním zákonem upravujícím poskytování informací ve smyslu § 2 odst. 3 ZSPI. Je třeba vnímat i skutečnost, že ZSPI poskytuje v § 10 ochranu informacím o majetkových poměrech osob, získaným mimo jiné na základě daňových zákonů.

Přitom povinný subjekt je povinen informace, které podal, rovněž zveřejňovat podle § 5 odst. 3 ZSPI zákona o informacích. I to jsou důvody vylučující vyhovění žádosti stěžovatele, pokud jí skutečně mínil označení či zaslání konkrétního daňového dokladu, ať již z jeho spisu či ze spisu jiného daňového subjektu.

Zákon má sloužit k veřejné kontrole činnosti státních a jiných orgánů a veřejných institucí a stěžovatelova žádost o informace se s tímto cílem zjevně míjela.

Právní posouzení věci městským soudem bylo tedy správné a kasační námitka naplněna nebyla. Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou.

Finanční úřad neposkytnul žadateli informaci o tom, jaké osobní údaje o něm shromažďuje. (Nepostupoval dle ZSPI, ale dle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů). Subjekt se bránil žalobou na nečinnost správního orgánu a v jejím rámci žádal, aby bylo úřadu nařízeno požadované informace poskytnout. Žaloba ani následná kasační stížnost nebyla úspěšná, protože žadatel se měl v rámci svých práv nejprve obrátit na Úřad pro ochranu osobních údajů a teprve v případě nespokojenosti s postupem tohoto úřadu podat správní žalobu.

Městský soud

V dané věci jde nepochybně o veřejné subjektivní právo žalobce na poskytnutí informace podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů.

Podle § 4 odst. 1 písm. a), b), c) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují mimo jiné o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy a o ochraně proti nečinnosti správního orgánu a o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu.

V daném případě nemohl žalobce uplatnit ochranu formou žaloby na přezkoumání správního rozhodnutí, neboť o právu žalobce na informace podle zákona č. 101/2000 Sb. se nevydává žádné rozhodnutí (a to ani fikcí, jak je tomu u ZSPI), nejde ani o zásah, neboť se žalobce domáhá splnění povinnosti, ovšem nejsou splněny ani podmínky žaloby na ochranu před nečinností podle § 79 a násl. s. ř. s. Žalobce se nedomáhá uložení povinnosti vydat rozhodnutí nebo osvědčení podle § 81 s. ř. s., jednoznačně se domáhá splnění povinnosti, kterou má správce informací přímo ze zákona. (§ 2, § 21 odst. 1 citovaného zákona),

Nečinnost žalovaného byla podle žaloby spatřována v nesdělení informací, které jsou k osobě stěžovatele uchovávány v informačních systémech žalovaného správního úřadu a povinnost tyto informace poskytnout byla žalobou požadována. Podle § 12 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb. (ve znění rozhodném v době podání žaloby i rozhodnutí městského soudu), musel správce informací jednou za rok bezplatně, jinak kdykoli za přiměřenou úhradu nepřevyšující náklady nezbytné na poskytnutí informace, subjektu údajů na základě písemné žádosti poskytnout informace o osobních údajích o něm zpracovávaných, pokud zákon nestanoví jinak.

Jedná se o zákonnou povinnost, o níž se rozhodnutí nevydává, a to ani v negativním případě. (v rozhodné době se jednalo o pokutu podle § 46 odst. 1 zákona ve výši do 10 000 000 Kč).

Postup Úřadu pro ochranu osobních údajů je dán zákonem, spočívá v opatření, uložení sankce či jiném rozhodnutí vydaném podle § 41 ve správním řízení.

Za situace, kdy žalovaný nebyl povinen vydat rozhodnutí, a kdy při nesplnění jeho zákonné povinnosti byl příslušný konat Úřad pro ochranu osobních údajů, nebyly splněny podmínky řízení a Městský soud v Praze v souladu se zákonem žalobu podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.

Tímto rozhodnutím městského soudu nebylo porušeno právo na ochranu základních práv a svobod soudní mocí zaručené čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani právo na ochranu základních práv a svobod soudní mocí podle čl. 4 Ústavy ČR, neboť . Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost neshledal důvodnou.

V posledním rozsudku dnešního výběru je probírána žádost o poskytnutí informací celním úřadem o tom, zda celníci prošli psychologickým vyšetřením, a dále o sumarizaci protiprávních rozhodnutí vydaných dotčeným celním úřadem, včetně protiprávně uložených pokut a nevybraného cla a daní z důvodu .

Celní úřad odmítnul informace poskytnout s tím, že údaje o tom, zda bylo provedeno psychologické vyšetření celníků, jsou údaji citlivými, které nemusí zveřejnit a u požadavků na další informace ohledně protiprávních rozhodnutí, pokut a nevybraných daní úřad prohlásil, že je sumarizované nemá, a proto že je není povinen poskytnout.

Celní úřad však neuspěl ani u krajského ani u Nejvyššího správního soudu. U informací o provedeném či neprovedeném psychologickém vyšetření totiž nebyly požadovány konkrétní výsledky u jednotlivých osob, ale pouze sdělení, zda vyšetření bylo provedeno či nikoli, a to dle názoru soudů nepředstavuje citlivý údaj, který by nebylo možno poskytnout. Odmítnutí předání zbylých informací označily soudy za nepřezkoumatelné, tedy za situaci, kdy celní úřad nedostatečně zdůvodnil skutečnost, že tyto údaje nemá k dispozici. Přitom zároveň vyjádřily pochybnost o tom, zda skutečně úřad nesleduje, jak dopadla jeho rozhodnutí v porovnání se zákonem, popř. zda by skutečně bylo pro úřad příliš obtížné takovouto informaci vytvořit.

Žalobce požadoval po celním úřadu následující informace:

Předmětem projednávané věci je základní právo na informace, kterému podle čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod odpovídá povinnost státních orgánů a orgánů územní samosprávy přiměřeným způsobem poskytnout informace o své činnosti. Tato povinnost však není bezbřehá a je nutně omezena ústavně chráněnými zájmy a zaručenými právy a svobodami, jakož i dalšími pravidly pro možná omezení práva na informace, jejichž podmínky a provedení stanoví zákon; tím je ZSPI, jenž zmíněnou informační povinnost limituje, např. pokud je požadovaná informace obchodním tajemstvím (§ 9) nebo je označena za utajovanou informaci (§ 7), stanoví, že ji povinný subjekt neposkytne.

Pokud jde o informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje, stanoví § 8a ZSPI, že povinný subjekt je poskytne, ale jen v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu. Takovým předpisem je, i podle nenormativního odkazu daného zákonného ustanovení, mimo jiné zákon o ochraně osobních údajů, který ve svém § 4 písm. a) vymezuje , kterým je: ; v ustanovení § 4 písm. b) dále vymezuje tzv. , kterým je osobní údaj: .

pod body 1) až 7) žádosti žalobce, tj. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a k námitce stěžovatele, dle kterého se v případě požadované informace naopak jedná o citlivý údaj vypovídající o zdravotním stavu, konstatuje následující.

Z hlediska výsledného posouzení předmětné právní otázky je klíčové cílové směřování žádosti žalobce, která byla formulována tak, že primárně nesměřovala vůči soukromí uvedených osob - celníků - zařazených služebně u Celního úřadu Svitavy (v takovém případě by jistě bylo na místě poskytnout ochranu - viz dále), ale mířila na splnění základních zákonných předpokladů pro výkon služby u bezpečnostního sboru v případě těchto osob, které byly žalobci z výkonu služby známy; ostatně všechny ve své žádosti označil příjmením s příslušnými akademickými tituly (Ing., Mgr. či Bc.).

Z právní úpravy - zákona o služebním poměru -jednoznačně vyplývá, že Celní správa České republiky je bezpečnostním sborem (§ 1 odst. 1 a předpokladem pro přijetí do služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru je mj. zdravotní, osobnostní a fyzická způsobilost [§ 13 odst. 1 písm. e)], což je dáno především povahou (zejm. psychickou a fyzickou náročností) služby v bezpečnostním sboru. Osobnostní způsobilost občana posuzuje psycholog psychologického pracoviště bezpečnostního sboru a za osobnostně způsobilého se považuje občan, u něhož byly podle závěru psychologa bezpečnostního sboru zjištěny takové osobnostní charakteristiky, které jsou předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru (§ 15 odst. 2 a 3).

Osobnostní způsobilost je tak jedním ze zákonných předpokladů pro výkon služby u bezpečnostního sboru a pouze na základě obecného vymezení jednotlivých osobnostních charakteristik, které v návaznosti na výše uvedené zákonné zmocnění stanoví vyhláška č. 487/2004 Sb. (např. emoční stabilita, žádoucí motivace, postoje a hodnoty či odolnost vůči psychické zátěži),

Citlivé údaje nepochybně tvoří zvláštní kategorii osobních údajů ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů a smyslem jejich odlišení je především potřeba zaručit těmto údajům speciální, větší ochranu; k tomu srov. obecně využitelná východiska v části IV.1.d/, body 1 57. a 1 58. nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, dostupného z http://nalus.usoud.cz, který v souvislosti s naznačenou zvýšenou ochranou poukázal mj. na to, že: .

(včetně případných závěrů k její duševní anamnéze), založené v osobním spise vedeném u bezpečnostního sboru, a to v rámci dokumentace o průběhu služebního poměru příslušníka, kterou tvoří zejména:

Za takových okolností by pak jistě byly dány předpoklady pro omezení práva na informace; analogicky lze v tomto ohledu odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2009, č. j. 1 As 98/2008-148, publikovaný pod č. 1944/2009 Sb. NSS, který se na podkladě předchozího zákona o služebním poměru (č. 186/1992 Sb.) nezabýval přímo možností poskytnutí informací ohledně způsobilosti k výkonu služby, ale služebním hodnocením policisty, ke kterému uvedl, že se: .

Žádné z výše předestřených informací však nebyly předmětem žádosti žalobce, což v napadeném rozsudku zdůraznil též krajský soud. , přičemž na základě uvedené právní úpravy je zcela zřejmé a veřejně dostupné, jakými obecnými osobnostními kategoriemi musí být vybaven každý příslušník bezpečnostního sboru. Skutečnost, zda tomu tak opravdu je či není (a dotčená osoba tak nesmí být ve služebním poměru, což ovšem nevylučuje její případný pracovní poměr k některému bezpečnostnímu sboru), přitom nelze vyloučit z kontroly prostřednictvím ZSPI.

Na základě těchto skutečností tedy Nejvyšší správní soud nepřisvědčil shora uvedené námitce stěžovatele, a to i v návaznosti na svoji judikaturu, podle které:

; viz rozsudek ze dne 6. 8. 2010, č. j. 7 As 47/2010-62, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 4. 2010, č. j. 10 Af 6/2010-29, jehož závěrů se stěžovatel v kasační stížnosti dovolával.

Co se týče druhé z námitek podávaných v kasační stížnosti, která směřuje proti závěrům krajského soudu ohledně žalobce, Nejvyšší správní soud považuje za nutné předeslat, že krajský soud neposkytnutí předmětných informací neposuzoval meritorně (věcně).

Rozhodnutí povinného subjektu, jakož i žalovaného odvolacího orgánu, krajský soud vyhodnotil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a proto nemohl rozhodnout, zda jsou či nejsou dány důvody pro odmítnutí žádosti žalobce ve shora specifikovaných bodech. Proto nenařídil a ani nemohl nařídit žalovanému, resp. povinnému subjektu jejich poskytnutí, jako to učinil v případě informací požadovaných pod body 1) až 7); předmětná rozhodnutí povinného subjektu a stěžovatele pouze zrušil s tím, že

Proti tomuto závěru krajského soudu však stěžovatel nijak konkrétně nebrojí a obsahem kasační stížnosti se ve své podstatě dovolává meritorního posouzení věci.

K tomu však v tuto chvíli za žádných okolností nemůže ze strany kasačního soudu dojít, neboť nejprve by k takovému posouzení muselo dojít ze strany krajského soudu, což se zjevně nestalo. Krajský soud posuzoval otázku zákonnosti rozhodnutí stěžovatele a jemu předcházejícího rozhodnutí povinného subjektu pouze z hlediska jeho přezkoumatelnosti, nikoli věcné správnosti; tu lze z povahy věci posuzovat až poté, co napadené rozhodnutí vyhoví požadavku přezkoumatelnosti, neboť je-li nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí prostě nelze věcně přezkoumat.

Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani druhé kasační námitce a ve shodě s krajským soudem uzavírá, že v dalším řízení je stěžovatel povinen své rozhodnutí opatřit řádným odůvodněním, jež nelze nahradit ani vyjádřením k žalobě, resp. vyjádřením obsaženým v kasační stížnosti.

Právo na řádné odůvodnění a jemu odpovídající povinnost správního orgánu je jedním ze základních principů materiálního právního státu, kterým je respektování zásady předvídatelnosti zákona, právní jistoty a vyloučení prostoru pro případnou svévoli ze strany exekutivní moci, respektive rozhodujících správních orgánů.

nutné postupovat nejen v intencích zrušovacího rozsudku krajského soudu, ale též , jakkoli by jejich vyhledání bylo podmíněno zvýšeným, příp. mimořádným úsilím, jak je naznačováno v kasační stížnosti; k tomu srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 61/2006 Sb., kterým bylo citované ustanovení § 2 odst. 4 do zákona o svobodném přístupu k informacím včleněno, a (sněmovní tisk č. 991, 4. volební období 2002-2006, digitální repozitář, www.psp.cz).

Požadavek na poskytnutí informací dle ZSPI je bezesporu cennou možností, jak se dostat k potřebným informacím, které úřady někdy tají, a to pochopitelně nikoli jen v daňové oblasti. Nejčastějším důvodem odmítnutí informace pak bývá tvrzení úřadu, že:

Jak plyne z výše uvedené judikatury, ne vždy je zamítnutí poskytnutí informace úřadem beznadějné. Po zamítnutí odvolání je možno obrátit se na správní soud.