Dokazování

Zásada legitimního očekávání je jednoznačně jednou z nejdůležitějších zásad daňového řízení. Podle § 8 odst. 2 daňového řádu „správce daně dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“ Tato zásada souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů a tvoří pro ni určité hranice, aby v případech skutkově totožných správce daně nerozhodoval pokaždé jinak. Zásada legitimního očekávání ale nemá v právním řádu, a tudíž ani v daňovém řízení, nadřazenou pozici. Tato zásada se neuplatní, je-li v rozporu se zásadou legality. To již judikoval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 13. 9. 2017, č. j. 2 Afs 345/2016-34, v němž uvedl, že „[j]edním ze závažných důvodů, na základě nichž může správní orgán prolomit zásadu legitimního očekávání, může být např. rozpor rozhodování správního orgánu s právními předpisy.“ Postupoval-li by totiž správce daně v této věci stejně jako v případě daňové povinnosti za rok 2008, jednal by v rozporu se zásadou legality. Pokud totiž stěžovatelka tvrdí, že mělo být v obou případech postupováno stejně, neboť se jednalo o stejnou (daňově relevantní) situaci, pak postup správce daně za zdaňovací období roku 2008 nelze brát jako východisko pro uplatnění zásady legitimního očekávání pro postup za rok 2007. Je zcela evidentní, že u daně za rok 2007 měl správce daně pochybnosti o uplatněných výdajích, kdežto u daně za rok 2008 takové pochybnosti neměl. Pokud se skutečně jednalo totožnou výchozí situaci, nabízí se otázka, jestli správce daně postupoval správně u daně z příjmů za rok 2008, uznal-li stěžovatelkou uplatněné výdaje podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů bez dalšího. V nyní projednávané věci je však jasné, že pochybnosti správce daně vyvolaly přechod důkazního břemene na stěžovatelku a ta nebyla s to tyto pochybnosti vyloučit a důkazní břemeno ohledně uskutečnění prací deklarovanými dodavateli unést. V takovém případě musí ustoupit zásada legitimního očekávání zásadě legality, a tedy principu správného a zákonného stanovení daně. Ani námitka porušení legitimního očekávání není důvodná.

Stejně jako krajský soud a žalovaný, nemá ani Nejvyšší správní soud pochybnosti o tom, že zaměstnanci stěžovatelky vykonávali práce, při nichž docházelo ke spotřebě pohonných hmot. Jak ale výstižně uvedl krajský soud, pro splnění hmotněprávních podmínek pro vznik nároku na odpočet DPH nestačí prokázat, že se uskutečnily nějaké pracovní cesty a stěžovatelka vynaložila nějaké náklady na nákup pohonných hmot. Stěžovatelka měla konkrétně prokázat kdy, kam a proč vozidla jezdila, jaký druh pohonných hmot v jaké nákupní ceně a v jakém množství, při použití kterého vozidla, či pracovního nástroje (hladičky, vibrační lišty, elektrocentrály, vysoušeče, horkovzdušné ventilátory, frézy apod.), byl spotřebován a tyto skutečnosti spojit s konkrétním daňovým dokladem, na jehož základě uplatnila nárok na odpočet DPH. Jednoduše řečeno, bylo třeba, aby stěžovatelka propojila nákup pohonných hmot a jejich spotřebu při konkrétních pracovních cestách či při konkrétní pracovní činnosti; to se jí nepodařilo. Jistě není třeba trvat na tom, aby stěžovatelka prokázala spotřebu konkrétního litru pohonných hmot; takový požadavek by byl přehnaný. Stěžovatelka však byla povinna prokázat, kdy a kam konkrétně jela, za jakým účelem (v rámci uskutečňování konkrétního zdanitelného plnění), jaké palivo (v jaké nákupní ceně) při tom spotřebovala a v jakém množství. To spolehlivě neprokázala. Při prokazování těchto skutečností lze tolerovat určitou míru nepřesností, které nezbytně v reálných podmínkách vznikají; ovšem stěžovatelka požadované informace dokládala pouze v obecně rovině (například v předložené knize jízd uvedla cíl cesty jako „pracovní schůzka“, „servis“, „nákup zboží“ apod.).

Nejvyšší správní soud se však nemůže ztotožnit s žalovaným i faktickými důsledky závěrů krajského soudu v tom, že by bylo nezbytné konkrétně identifikovat pracovníky dodavatelů, aby bylo možné určit, jakou část plnění poskytnutého odběrateli vykonali dodavatelé a jakou naopak stěžovatelka. Seznam zaměstnanců není v nyní posuzované věci, s ohledem na povahu plnění, nezbytný ani pro prokázání deklarovaných dodavatelů. Není totiž rozhodné, zda konkrétní služby skutečně vykonali sami dodavatelé za pomoci vlastních zaměstnanců, pracovníků zaměstnaných na dohodu o provedení práce pracovníků, či využili subdodavatelů.

Pokud tedy správce daně poté, co daňový subjekt nevyhověl výzvě (k prokázání uskutečnění přijatých zdanitelných plnění), přistoupil k ústnímu jednání, při němž daňový subjekt uvedl osobu, která zjevně mohla objasnit, zda ke zdanitelným plněním skutečně došlo, bylo namístě tuto osobu předvolat a vyslechnout. Jestliže tak neučinil správce daně, měl toto pochybení napravit žalovaný v odvolacím řízení, neboť podle § 50 odst. 3 věta druhá a třetí zákona o správě daní a poplatků vyšly-li při přezkoumávání najevo skutečnosti odvolatelem sice neuplatněné, ale mající podstatný vliv na výrok rozhodnutí, lze k nim rovněž při rozhodování přihlédnout. Při tom nebyl odvolací orgán vázán návrhy odvolatele, a mohl proto změnit rozhodnutí odvoláním napadené i v neprospěch odvolatele. Pod pojmem vyjít najevo je nutno rozumět jakýkoli způsob přibytí informace o skutečnosti, jež může být pro výsledek řízení rozhodná, do dispoziční sféry správního orgánu. Je-li uvedená informace obsahem správního spisu, je nutno ji nepochybně považovat za vyšlou najevo. Pokud se tedy do sféry správce daně či žalovaného odvolacího orgánu dostala informace vztahující se k projednávanému případu, bylo jejich povinností zabývat se jí z moci úřední bez ohledu na to, zda byla taková skutečnost výslovně daňovým subjektem navrhována jako důkaz.

Krajský soud uvedl sice velmi stručně, ale věcně správně, že vliv na tento závěr nemůže mít ani stěžovatelčino tvrzení, že společnost com/tech zahrnula příslušný daňový doklad do kontrolního hlášení za září roku 2016 a příslušnou částku přiznala v rámci daňových povinností. Tyto skutečnosti totiž v kontextu posuzovaného případu sice mohly podpořit závěr, že „nějaké“ plnění mezi stranami proběhlo, nikoli však to, zda toto plnění odpovídá deklarovanému plnění, z něhož si daňový subjekt nárokuje odpočet daně. Podobně se tomu má se stěžovatelkou uváděným zaplacením plnění, neboť ani z toho není zřejmé, zejména s přihlédnutím k okolnostem nyní projednávaného případu, zda došlo ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o DPH o zdanitelné plnění, které stěžovatelka použila v rámci své ekonomické činnosti.

Odbornou literaturu nakupujeme od jednoho knihkupeckého řetězce, který prodává odborné knížky (daně, účetnictví, právo) levněji než samotný nakladatel. Vzhledem k tomu, že odborné knihy jsou i tak drahé, tak k objednávce obdržíme až 3 knihy zdarma. Ty tituly zdarma nejsou odborné a jsou to knihy které dá se říct nikdo nekupuje, a proto je dávají zdarma jako dárek. Na faktuře pak tyto knihy zdarma figurují jako objednané za standardní cenu a pak je tam další položka dárek k objednávce MINUSEM, kde je odečtena cena knih přidaných jako dárek. Tyto knihy v práci pak necháváme zdarma k rozebrání a v případě totálního nezájmu je vyhodíme. Máme si k fakturám schovávat i nějaké emaily, kde je vidět, že knihy jsou k objednávce zdarma? Abychom pak prokázali, že jsme si tyto knihy neobjednali a že si někdo nekupuje na náklady společnosti zábavnou literaturu. 

Nestačí prokázat – jak výstižně uvedl krajský soud –, že se uskutečnily nějaké pracovní cesty a stěžovatelka vynaložila nějaké náklady na nákup pohonných hmot. Bylo třeba, aby stěžovatelka propojila nákup pohonných hmot a jejich spotřebu při konkrétních pracovních cestách. To se jí nepodařilo. Stěžovatelka nemůže uspět ani s argumentací, že zvolila k druhově určenému nákladu jiný, zákonem nezakázaný, způsob, jak doložit tyto náklady – a to nikoli podle § 24 odst. 2 písm. k) bodu 1 zákona o daních z příjmů , ale podle jeho § 24 odst. 1. I výdaje podle tohoto ustanovení je totiž nutné konkrétně prokázat, a to ve vazbě na zdanitelné příjmy. Důkazní prostředky, které stěžovatelka nabídla, ovšem poskytly jen přibližný obraz toho, jak s pohonnými hmotami nakládala.

Podle § 94 odst. 1 daňového řádu „[l]istina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci, jakož i listina, která je zákonem prohlášena za veřejnou, potvrzuje, že jde o prohlášení orgánu veřejné moci, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, potvrzuje i pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno“. Je nepochybné, že i správní orgán způsobilý k posouzení určité otázky se může dopustit chyby, taková chyba (tedy nepravdivost toho, co je v dané listině osvědčeno nebo potvrzeno) by ovšem musela být prokázána. Žalobkyně byla vyrozuměna o tom, že správce daně vychází především ze sdělení stavebního úřadu již v rámci jednotlivých sdělení o výsledku postupu k odstranění pochybností, následně i v platebních výměrech a v seznámeních vydaných v rámci odvolacího řízení, nenavrhla však žádné důkazní prostředky k prokázání nepravdivosti uvedené listiny.

Nejvyšší správní soud k otázce kontroly kvality zboží uvádí, že v daném případě nelze pominout, že stěžovatelka s kovy obchodovala již od roku 2002. Zboží dodávala prověřeným odběratelům. Lze důvodně předpokládat, že kdyby kvalita zboží byla nedostatečná, ihned by se to projevilo v problémech s jejím odbytem. Žalovaný přitom zjistil, že pouze v jednom případě v minulosti se stěžovatelka setkala s falzifikátem zboží. Vzhledem k této dlouhodobé praxi stěžovatelky, kdy metody kontroly kvality a množství zboží až na jednu výjimku neselhávaly a stěžovatelka je používala i mimo období, kdy byla dle žalovaného zapojena do podvodných řetězců, není dle Nejvyššího správního soudu kontrola kvality zboží prováděná stěžovatelkou dostatečnou indicií o vědomosti stěžovatelky o zapojení do podvodných řetězců. Pokud jde o absenci písemné smlouvy, ta sice bývá jednou z objektivních okolností, která ve svém souhrnu s ostatními může svědčit o vědomosti zapojení do podvodného řetězce. Jde však pouze o okolnost nižšího významu, která musí být podpořena silnými dalšími indiciemi. Samo o sobě jde totiž o praxi běžnou a zákonnou. Občanský zákoník písemnou formu pro kupní smlouvu nevyžaduje. Skutečnost, že v daném případě nemůže jít o silnou indicii vědomosti stěžovatelky o zapojení do podvodného řetězce svědčí i okolnost, že v roce 2013 stěžovatelka kupní smlouvu se svým dodavatelem písemně uzavřenou měla. Přitom již v tomto období se stěžovatelka podle žalovaného zapojila do podvodných řetězců. Pokud jde o prověřování svých dodavatelů, tak zde Nejvyšší správní soud nespatřuje žádnou nestandardní okolnost. Podstatné totiž je, že to nejsou dodavatelé stěžovatelky, kteří byli v rámci řetězců identifikováni jako problematické subjekty. Chybějící daň byla identifikována až v dalších článcích řetězců. Není tedy jasné, čeho by stěžovatelka docílila, kdyby si více prověřovala své dodavatele, ani proč by tak měla dělat. Žalovaný neuvedl, že by se jednalo o problematické dodavatele. Nárůst obchodů v předchozích letech sám o sobě také nemůže být problematický. Pokud stěžovatelka, jak prokazovala, stabilně vykazovala zisk z těchto obchodů, tak nárůst obchodů je z ekonomického hlediska naopak pozitivním faktorem. Absence pojištění, či jiného zajištění transakcí také sama o sobě není problematická, pokud se stěžovatelka s žádnými problémy při obchodování s těmito produkty v minulosti nepotýkala. Z napadeného rozhodnutí ani ze správního spisu nevyplývá opak.

Nárok na odpočet je předpokladem neutrality daně pro plátce, který uskutečňuje zdanitelná plnění nebo osvobozená plnění s nárokem na odpočet. Nad oprávněností nároku bdí správce daně. Někdy lze jeho pochybnostem rozumět, ale jsou případy, jako například v článku uvedené zpochybnění nároku na odpočet při rekonstrukci nemovitosti, kdy závěry správce daně jsou velmi překvapivé. O to více, když jejich autorem je Odvolací finanční ředitelství.

Plátce DPH koupil pozemek za účelem jeho podnikatelského využití, a proto standardně nárokoval plný odpočet DPH na vstupu. Správce daně ale měl pochyby, zda je tvrzený záměr plátce reálný, tedy pravdivý. Dnešní soudnička nám (ne)hezky předvede, jak v praxi může vypadat názorový střet zastánce své jediné pravdy a jejího úředního oponenta, kterým už naštěstí není středověká inkvizice. A šlo o hodně – co do kvality (časté téma), i kvantity (kupa zlaťáků). Spor se obvyklým kolečkem dostal až na stůl Nejvyššího správního soudu..., avšak nepředbíhejme, než prozradíme „kdo je vrah“, osvěžíme si stručně základní pravidla a podmínky nároku na odpočet DPH. Předesílám, že nepůjde o daňový podvod, ale právě o posuzování pravdivosti tvrzení.

NSS zdůrazňuje, že spor se vede o materiál a jiné věci standardně využívané při stavebních pracích a tvořící součást výsledku takových prací. Pro dokazování v této věci je důležité, že stěžovatelka je menší stavební společnost, ve které si její jediný jednatel udržoval osobní přehled o dění ve firmě a byl do realizace staveb osobně zapojen. Stěžovatelka uskutečnila ve zkoumaném období jen menší množství zakázek. Právě proto NSS nevidí nic divného na tom, že jednatel byl schopen propojit (některé) zboží s konkrétní zakázkou. V této zvláštní situaci pak nelze zpochybňovat tvrzení jednatele ani tím, že od sporných transakcí uplynuly dva roky. Co by vypadalo zvláštně či nevěrohodně u většího podnikatele, nemusí vypadat nijak podezřele u podnikatele malého. NSS dává za pravdu stěžovatelce též v tom, že žalovaný hodnotil jednotlivé důkazy izolovaně, nikoli v jejich vzájemných souvislostech. Nepořádek ve skladové dokumentaci a další účetní evidenci ve spojitosti s tím, jakým způsobem jednatel stěžovatelky „propojil“ zboží s jednotlivými zakázkami (viz ony ruční vpisky), mohly důkazní břemeno přesunout zpět na stěžovatelku (viz část III.A.). Ve spojení s dalšími provedenými důkazy to však nebránilo tomu, aby stěžovatelka ve svém nároku alespoň dílem uspěla.

Odborný příspěvek má za cíl přiblížit specifika dokazování na DPH v případě dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie (dále též „JČS“). Tato oblast je aktuálně odbornou veřejností pečlivě sledována, jelikož v rámci správního soudnictví se řeší otázka, zda je možné při dodání zboží do JČS aplikovat pravidla vyplývající z judikatury vztažené ke vstupům, resp. k přijatým zdanitelným plněním (pozn. jedná o rozsudek Soudního dvora Evropské unie, C-154/20 , ve věci Kemwater ProChemie, ze dne 9. 12. 2021, dále jen „SDEU Kemwater“, resp. rozsudek NSS, čj. 1 Afs 334/2017-208, ve věci Kemwater ProChemie, ze dne 23. 3. 2022, dále jen „NSS Kemwater“). Judikatura počínající rozsudky SDEU Kemwater a NSS Kemwater položila základy současného pohledu na osobu dodavatele v rámci tuzemských obchodních transakcí. Při určitém zjednodušení je tak možné dojít k závěru, že tuzemský plátce za určitých okolností splní hmotněprávní podmínky nároku na odpočet daně, i když nebude zřejmé, od jakého konkrétního tuzemského plátce obdržel přijaté zdanitelné plnění. V tomto ohledu není překvapením, spíše to bylo otázkou času, kdy tato pravidla „na vstupu“ budou diskutována v soudním sporu, jenž se dotýká „výstupů“. Konkrétně tomu bylo v případě soudního sporu, který nejprve posuzoval Městský soud v Praze ze dne 18. 8. 2021, čj. 14 Af 4/2020-48, ve věci B2 Energy s.r.o. (dále jen „B2 Energy“). Ten dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala dodání zboží jeho konečným příjemcům prostřednictvím příjemců deklarovaných. Následně v reakci na kasační stížnost žalobkyně (stěžovatelky) řeší tento spor NSS, který ve svém usnesení čj. 4 Afs 291/2021-34 posuzoval otázku, zda lze odepřít nárok na osvobození od DPH při dodání zboží do JČS, jestliže není znám skutečný příjemce zboží, v souvislosti s nímž uplatňuje dodavatel nárok na osvobození od daně. Rozřešení této otázky nechal NSS na Soudním dvoru Evropské unie, když mu položil v tomto světle předběžnou otázku. Soudní dvůr Evropské unie na položenou předběžnou otázku odpověděl rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, C-676/22 , ve věci B2 Energy (dále jen „SDEU B2 Energy“). Tento článek se tedy zaměřuje na interpretaci rozsudku SDEU B2 Energy a na další souvislosti vyplývající z přiléhavé judikatury a poskytuje jeho kritickou oponenturu.

Zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, který využil možnosti, kterou mu přiznává článek 267 SFEU , ukládá povinnost nepoužít právní posouzení vnitrostátního soudu vyššího stupně, pokud má s ohledem na výklad ustanovení unijního práva podaný Soudním dvorem ve formě rozsudku nebo usnesení s odůvodněním ve smyslu článku 99 jeho jednacího řádu za to, že uvedená posouzení nejsou s tímto právem v souladu. Tato zásada však nebrání vnitrostátní právní úpravě, která se omezuje na to, že vnitrostátním soudům nižšího stupně ukládá povinnost odůvodnit jakoukoli odchylku od těchto posouzení. Článek 167, čl. 168 písm. a) a čl. 178 písm. a) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být ve světle zásad daňové neutrality a právní jistoty vykládány v tom smyslu, že nebrání praxi, na jejímž základě daňová správa odepírá osobě povinné k dani nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) související s pořízením zboží, které jí bylo dodáno, z důvodu, že fakturám týkajícím se těchto pořízení nelze důvěřovat na základě okolností svědčících o nedostatku řádné péče ze strany uvedené osoby, přičemž tyto okolnosti jsou v zásadě posuzovány s ohledem na oběžník pro osoby povinné k dani zveřejněný touto správou, pokud – tato praxe a tento oběžník nezpochybňují povinnost uvedené správy právně dostačujícím způsobem prokázat objektivní skutečnosti, na základě kterých se lze domnívat, že se uvedená osoba dopustila úniku na DPH nebo že věděla nebo měla vědět, že dotčené plnění je součástí takového úniku, – uvedená praxe a uvedený oběžník neukládají téže osobě povinné k dani nést břemeno složitého a důkladného prověřování dodavatele, – požadavky uplatňované uvedenou správou jsou v souladu s požadavky stanovenými oběžníkem a – zveřejněný oběžník pro osoby povinné k dani byl formulován jednoznačným způsobem a jeho použití bylo pro procesní subjekty předvídatelné. Směrnice 2006/112 musí být vykládána v tom smyslu, že – brání tomu, aby se daňová správa v případě, že hodlá osobě povinné k dani odepřít nárok na odpočet DPH odvedené na vstupu z důvodu, že se tato osoba podílela na kolotočovém podvodu v oblasti DPH, omezila na prokázání, že toto plnění je součástí kruhového fakturačního řetězce, – uvedené správě přísluší, aby přesně určila skutečnosti zakládající daňový únik a předložila důkaz o podvodném jednání a dále prokázala, že se osoba povinná k dani na tomto úniku aktivně podílela, nebo alespoň věděla či měla vědět, že pořízení zboží nebo služeb, jež uplatňuje na podporu tohoto nároku, je součástí uvedeného úniku, což nutně nevyžaduje identifikaci všech účastníků tohoto úniku a jejich příslušných jednání.

Stěžovatel v kasační stížnosti v této souvislosti dále namítal, že žalovaný nejmenoval taková opatření, která by po stěžovateli bylo možné spravedlivě požadovat a která by reálně mohla zamezit jeho účasti na podvodu. Nejvyšší správní soud se stěžovatelem nesouhlasí. Žalovaný v bodu 128 žalobou napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatelově zaviněné účasti na podvodu mohla zabránit podrobnější smluvní dokumentace, z níž by vyplýval konkrétní rozsah plnění. Stěžovatel by tak jednak minimalizoval obchodní rizika plynoucí ze spolupráce s novým dodavatelem, včetně toho, že bude bez svého vědomí zapojen do daňového podvodu, ale také by zlepšil svou důkazní situaci před očekávanými kontrolami správce daně. Řádně smluvně upravený obchodní model mohl svědčit o jeho dobré vůli, a naopak vyvracet jeho zaviněnou účast na podvodu.

Objektivní okolnosti, které popsaly daňové orgány a které měly prokázat vědomost žalobkyně o jejím možném zapojení do podvodu na DPH, se týkaly zejména vztahu mezi ní a společností ELKO (ústní ujednání o zmocnění, absence písemné rámcové dohody, způsob obchodování, neomezení spolupráce s ELKO). Tyto skutečnosti ale nemohly nijak svědčit ve prospěch tvrzení stěžovatele o tom, že žalobkyně věděla, nebo mohla vědět o podvodu, když se obchodování přímo osobně neúčastnila. S ohledem na udělení plné moci ELKO a ve svědeckých výpovědích popsaný způsob obchodování bylo potřebné objektivní okolnosti a subjektivní stránku (2. krok testu) řešit právě ve vztahu ke společnosti ELKO, jakožto společnosti, která prováděla veškeré obchodování jménem žalobkyně. Ze spisu, ze zprávy o daňové kontrole i z napadeného rozhodnutí plyne, že daňové orgány informace o způsobu obchodování a kontrolních mechanismech přijatých společností ELKO, na které žalobkyně poukazovala jak během daňové kontroly, tak v odvolacím řízení, výslovně vyloučily s odůvodněním, že nijak neprokazují obchodování žalobkyně (viz např. str. 21 a 27 zprávy o daňové kontrole, nebo bod 103 napadeného rozhodnutí). Vzhledem k přičitatelnosti jednání společnosti ELKO žalobkyni jsou ale tyto úvahy zcela mylné. Daňovými orgány uvedené objektivní okolnosti týkající se spolupráce mezi žalobkyní a ELKO svědčí pouze o tom, že žalobkyně vložila ve společnost ELKO velkou důvěru, pokud s ní obchodovala pouze na „dobré slovo“. K prokázání její vědomosti o účasti na podvodu nemají ale tyto objektivní okolnosti žádnou relevanci, zejména s ohledem na to, že chybějící daň byla odhalena na začátku obchodního řetězce, a nikoli u společnosti ELKO.

Závěr o vědomé účasti daňového subjektu na podvodu na DPH může správce daně učinit buď na základě toho, že se daňový subjekt k vědomé účasti sám doznává, nebo pokud je jediné logické vysvětlení jeho počínání to, že o podvodu musel vědět.

Společnost se rozhodla prodat nepoužívaný (již odepsaný) stroj zařazený v DHM. Faktura byla vystavena i uhrazena koncem roku. Ovšem kupní smlouva byla sepsána až počátkem nového roku (s datem nového roku). Také vyřazení majetku, předání na základě předávacího protokolu a nákladního listu proběhlo až počátkem roku nového. Ve smlouvě není specifikováno konkrétně, kdy dojde k převodu vlastnictví (je zde pouze zmínka o výhradě vlastnictví, tedy, že až po zaplacení kupní ceny). V jakém okamžiku je dle Vašeho názoru správné účtovat o výnosu na účtu 641? Ve starém či novém roce?

Akciová společnost má základní kapitál ve výši 50 milionů Kč. Společnost vlastní 2 akcionáři, fyzické osoby, rezidenti v ČR. Akcie nabyli před rokem 2000 od původního vlastníka. Vzhledem k délce vlastnění akcií už nejsou schopni prokázat jejich nabývací hodnotu. V roce 2024 došlo k rozhodnutí snížit základní kapitál z 50 na 2 miliony Kč. Bude příjem společníků podléhat zdanění, pokud základní kapitál nebyl nikdy navýšen z vlastních zdrojů společnosti(zisku) a zároveň společníci nemohou prokázat nabývací hodnotu akcií, které získali v roce 2000? Má nemožnost prokázání nabývací ceny akcií vliv na případné zdanění této výplaty?

Firma, která nám prodává chemii, zaslala v únoru letošního roku dopis, kde sděluje, že připsané body věrnostního programu od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023 vyměnila za finanční bonus, který bude vyplacen formou poukázek v měsíci únoru ve výši 46.200Kč. Upozornila nás, že půjde do KH A5 za únor. Bude se bonus účtovat za rok 2023, nebo 2024? Jak se poukázky účtují? Pokud představenstvo rozhodlo vyplatit to v únorové mzdě společníkům, jak to zaúčtovat?