Nadměrný odpočet DPH

Článek 183 první pododstavec směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty má být vykládán v tom smyslu, že: osoba povinná k dani má nárok na to, aby její vnitrostátní daňový úřad zaplatil úroky z prodlení při nadměrném odpočtu daně z přidané hodnoty, pokud tento daňový úřad tento nadměrný odpočet nevrátil v přiměřené lhůtě. Způsoby uplatnění těchto úroků patří do procesní autonomie členských států, která je vymezena zásadami ekvivalence a efektivity, přičemž vnitrostátní pravidla týkající se zejména okamžiku, od kterého se mají počítat případně dlužené úroky, nesmí vést k tomu, aby osoba povinná k dani byla zbavena přiměřené náhrady za ztrátu. způsobenou opožděným vrácením uvedeného nadměrného odpočtu.

Zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “) ukládá v souvislosti s podáním daňového přiznání za poslední zdaňovací období kalendářního roku plátcům daně řadu povinností. Některé z těchto povinností jsou spojeny s uplatňováním odpočtu daně. Vedle ročního vypořádání kráceného nároku na odpočet daně podle § 76 zákona o DPH je uloženo plátcům daně, kteří uplatňují odpočet daně v poměrné výši podle § 75 zákona o DPH , provést případnou opravu odpočtu daně, pokud v průběhu kalendářního roku uplatňovali odpočet daně v poměrné výši na základě poměrného koeficientu, který byl stanoven kvalifikovaným odhadem.

Odpočet DPH je základním nástrojem zásady neutrality DPH, která je zase základním kamenem celého systému DPH, jak platí v rámci Evropské unii již od začátku její harmonizace.1) Podmínky pro uplatnění odpočtu DPH lze rozdělit na materiální, formální, a časové. – materiální (věcné) jsou použití přijetého plnění v rámci ekonomické činnosti plátce pro vyjmenované činnosti2) dle § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH “), – formální jsou představovány požadavkem na držení daňového dokladu od dodavatele zdanitelného plnění dle § 73 odst. 1 ZDPH 3). Pro účely tohoto článku jsou rozhodné podmínky časové, které jsou upraveny v § 72 odst. 3 a § 73 odst. 3 ZDPH .

Rozsudek SD EU ve věci C-293/21 – UAB „Vittamedtechnologijos“ v likvidaci, ze dne 4.října 2022, který se zabýval nárokem na odpočet DPH při vstupu společnosti do likvidace.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu 9 Afs 147/2020-34 ve věci fyzické osoby V. H., ze dne 21. července 2022, který rozhodl, že správce daně si může od policie vyžádat informace z kamerových systémů o pohybu konkrétního motorového vozidla pro účely odpočtu DPH z pořízeného automobilu.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu 3 Afs 223/2020-66 ve věci BERAN JIŘÍ s. r. o. ze dne 19. dubna 2022, který rozhodl, že není možné paušálně a bez důkladného uvážení tvrdit, že podnikatel musí opatřovat nespecifikované důkazní prostředky tak, aby vždy v budoucnu vyhověl požadavkům daňových orgánů.

Firma s. r. o., plátce DPH, vznikl nadměrný odpočet do 200 Kč, který FÚ nevrací. V ostatních pohledávkách je odpočet zaúčtován, ale nebude proplacen. Co s tím?

Ve vztahu k úrokům z úroků z prověřování nadměrného odpočtu (§ 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu) na dani z přidané hodnoty se uplatní obecný zákaz anatocismu.

Článek se zabývá analýzou právní úpravy záloh na daňový odpočet, která by měla sloužit k možnosti vyplacení nesporné části daňového odpočtu. Článek se věnuje jak historickým souvislostem dotčené právní úpravy, ze kterých vyvěrají soudní rozhodnutí podstatná pro výklad dotčené právní úpravy, tak řešení dílčích otázek, které se pravděpodobně budou stávat předmětem sporu.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021, čj. 9 Afs 52/2021-42

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 5. 2021 ve věci C-844/19 INSS

Zásada jednání v dobré víře je jedním ze základních právních principů. Takovému jednání proto přísluší významná ochrana. V daňové oblasti je v dobré víře ten (daňový subjekt), který může vzhledem ke konkrétním okolnostem být důvodně přesvědčen o oprávněnosti (zákonnosti) svého jednání, zejména pak o oprávněnosti údajů ve svém daňovém přiznání a dalších svých daňových tvrzeních. Jedná-li tedy daňový subjekt správně (tj. souladně se smyslem a účelem hmotného a procesního daňového práva) nebo v omluvitelném omylu, tj. chybově nebo se neorientuje v často komplikovaném hmotném daňovém právu, nejedná se o porušení zásady jednání v dobré víře. Daně již ze své povahy (zde má autor na mysli zejména povahu daně jako povinného finančního odvodu do veřejného rozpočtu, když protihodnota, kterou každý daňový subjekt z veřejného rozpočtu získává – například dopravní infrastruktura, školství, zdravotnictví, vnitřní a vnější bezpečnost apod. – není bezprostředně hmatatelná či kvantifikovatelná a daňový subjekt ji v okamžiku platby odvodu nevnímá) nutně svádí k účelovému jednání směřujícímu k umělé redukci vlastní daňové povinnosti. Zásada jednání v dobré víře se tak v rozhodovací činnosti správce daně explicitně objevuje nejen v oblasti řešení řetězcových podvodů na dani z přidané hodnoty (karuselové podvody, akviziční podvody, tuzemské řetězcové podvody), ale také v oblasti oprav základu daně a daně či při rozhodování o prominutí příslušenství daně, a to jednoduše proto, že tuto zásadu je třeba vnímat jako univerzální pravidlo.

Cílem a smyslem tohoto opatření je tak umožnit správci daně získat informace o vybraných transakcích realizovaných plátci a identifikovat – ve spojení s dalšími údaji, které má správce daně k dispozici – riziková spojení osob (řetězce, karusely), neoprávněně odčerpávající finanční prostředky z veřejných rozpočtů formou vyplácených nadměrných odpočtů. Významný faktor v tomto ohledu představuje právě včasnost zajištění údajů, které správce daně navzájem porovnává, jednotlivá kontrolní hlášení spojuje formou „párování“, a tedy již v okamžiku podání kontrolního hlášení disponuje s údaji, které mu umožňují provést včasnou analýzu a identifikovat možná riziková spojení plátců, kteří neoprávněně krátí daň a uplatňují nárok na odpočet daně, kterou jiný článek řetězce neodvedl.

Je bohužel známou skutečností, že systém DPH a úprava zákona o dani z přidané hodnoty (zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “), nejsou k neziskovým subjektům příliš vstřícné a systém uplatnění daně není nijak jednoduchý. Řekl bych, že pro příspěvkové organizace to platí dvojnásob. Jedním z hlavních důvodů, proč je pro tyto subjekty plátcovství DPH ve většině případů nutným zlem, které přináší negativní finanční dopad, je komplikovaný a pro tyto plátce nevýhodný odpočet daně na vstupu. Jeho vysvětlení bude předmětem následujícího příspěvku.

S ohledem na základní ústavní zásady i zásady fungování evropského systému daně z přidané hodnoty bylo judikatorně dovozeno, že plátce (daňový subjekt) má nárok na vrácení části nadměrného odpočtu, která není mezi správcem daně a daňovým subjektem nikterak sporná. Protože k tomu hmotné i procesní daňové právo mlčelo, bylo nezbytné způsob výplaty nesporné části nadměrného odpočtu zcela nově kodifikovat. K této legislativní změně dojde od 1. 1. 2021 a promítne se zejména do ustanovení § 174a a 174b zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád ).

Změna žalobního typu v průběhu řízení JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Daňové spory, a. s. Odmítá-li správce daně rozhodnout bez zbytečného odkladu o nesporné (neprověřované) části nadměrného odpočtu daně z...

Dnešní soudnička nepotěší žádného plátce DPH, resp. jeho interního či externího daňového poradce. Finanční správě a posléze ani soudům nestačil pro uznání nároku na odpočet z nákupů zboží daňový doklad existujícího plátce, výpověď dodavatele o uskutečněném plnění ani návaznost na zdanitelný prodej zboží. Důvodem byla řada „drobných“ pochybností o nákupech, které – což je nejpodstatnější – plátce neodstranil, byť byl zastoupen dlouholetým daňovým poradcem. Nejčastějším důvodem neuznání odpočtu daně sice v praxi stále zůstává vědomé nebo jen nedbalé zapojení do daňového podvodu, ovšem nepříjemně sílí tzv. důkazní nouze. Hlavní poselství, které by si měl čtenář odnést je, že není radno podcenit kvalitu ani obsah odvolání a soudních podání.

Bankovní rada České národní banky na svém zasedání dne 7. 5. 2020 rozhodla s účinností od 11. 5. 2020 o snížení repo sazby z dosavadní výše 1,00 % na 0,25 %. V roce 2020 šlo o již čtvrtou změnu repo sazby, ke které ČNB podle svého prohlášení ze 7. 5. 2020 přistoupila mimo jiné i s ohledem na negativní vývoj české ekonomiky v souvislosti s šířením viru SARS-CoV-2.

V minulém příspěvku jsme se věnovali problematice „spojených osob“ v daních z příjmů, ovšem „spojené osoby“ nejsou jen doménou daní z příjmů, ale setkáme se s nimi rovněž na poli daně z přidané hodnoty (dále také jen „DPH“). V DPH nejde o stěžejní téma provázející každý obchodní případ sjednaný třeba mezi mateřskou a její dceřinou společností, proto i odborná veřejnost často tápe. „Spojené osoby“ promlouvají do DPH konkrétně ve třech případech. Nejvýznamněji pokud cena sjednaná neodpovídá ceně obvyklé, na rozdíl od daní z příjmů je pro účely DPH rozsah tohoto daňového testu podstatně užší. Nemilým překvapením dále může být, že věřitel nemůže opravit základ daně, a tak snížit svou DPH na výstupu z neuhrazené tzv. nedobytné pohledávky za „spojenou osobou“. A do třetice – a to i co do významnosti v běžné praxi – najdeme „spojené osoby“ v DPH v problematice tzv. skupiny, která může být jedním (souhrnným) plátcem této daně, a to nejen usnadní administrativu, ale může přinést i vyšší odpočet DPH.

Součástí vládního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), a další související zákony je také novela zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “). Touto novelou zákona o DPH , která by měla nabýt účinnosti v průběhu roku 2020, je navrhováno upravit v návaznosti na novelizaci daňového řádu pravidla pro vracení nadměrného odpočtu. Touto novelou je jednak navrhováno zavedení institutu zálohy na nadměrný odpočet a návazně také faktické prodloužení lhůty pro vrácení nadměrného odpočtu. V následujícím článku jsou nejprve vymezeny základní pojmy, které jsou důležité pro aplikaci pravidel pro vznik a vrácení nadměrného odpočtu. Návazně jsou shrnuta základní pravidla pro uplatňování odpočtu daně. V dalším textu jsou v návaznosti na daňový řád shrnuta aktuálně platná pravidla pro vracení nadměrného odpočtu podle zákona o DPH . V závěrečné části textu je upozorněno na navrhované změny pravidel pro vracení nadměrného odpočtu, které by měly nabýt účinnosti v průběhu roku 2020.