Neoprávněné jednání správce daně

Otázka úroků z úroků neboli anatocismu není aktuální judikaturou zatím jednoznačně vyřešena. Záleží tak na přístupu správců daně, jakou cestou se vydají. V následující analýze vývoje soudní praxe v této oblasti podrobně popisujeme klíčové rozsudky Nejvyššího správního soudu a jejich dopady. Významným momentem, na nějž upozorňujeme, se stal zásah Ústavního soudu, který reviduje dosavadní přístupy k problematice úroků z úroků. Kromě rozsudků se zaměřujeme také na legislativní změny, které přinesla novela daňového řádu účinná od 1. 1. 2021, i na výhled do budoucna. K finálnímu uzavření této komplikované právní otázky by totiž mohlo dojít v okamžiku přijetí novely DŘ , která se nyní nachází ve fázi poslaneckého návrhu č. 784/0, tzv. celnického balíčku.

I. Pod pojem vratitelný přeplatek vzniklý v důsledku zrušení, změny nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení (neoprávněného vymáhání) daně užitý v § 254 odst. 4 daňového řádu je třeba zahrnovat vedle přeplatku vzniklého odpadnutím předpisu nesprávně stanovené daně (jistiny) také přeplatek vzniklý předepsáním úroku z nesprávně stanovené daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu .; II. Vratitelný přeplatek vzniklý předepsáním úroku z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 odst. 1 daňového řádu ) musí podle § 254 odst. 4 ve spojení s § 254 odst. 3 daňového řádu správce daně z moci úřední (bez žádosti daňového subjektu) vrátit daňovému subjektu ve lhůtě 15 dní od okamžiku vzniku takového vratitelného přeplatku, tj. od okamžiku předepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně na osobní daňový účet daňového subjektu.

Na účelovost jednání správce daně v souvislosti s neprojednáním zprávy o daňové kontrole stěžovatelka naráží v kasační argumentaci týkající se účinků prodloužení lhůty pro stanovení daně podle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu . Nejvyšší správní soud k tomu připomíná, že konec lhůty pro stanovení daně měl připadnout na 4. 7. 2020 (sobota). Do té doby, resp. do 3. 7. 2020, musel správce daně stěžovatelce doručit dodatečný platební výměr, přičemž aby měl jistotu jeho včasného doručení musel jej s ohledem na § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb. , o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, odeslat alespoň deset dní předem, tj. nejpozději dne 23. 6. 2020. Správce daně dokončil zprávu o daňové kontrole dne 1. 6. 2020 a téhož dne ji odeslal (dne 2. 6. 2020 byla doručena). Za těchto okolností nemůže Nejvyšší správní soud označit jednání správce daně v souvislosti s neprojednáním zprávy o daňové kontrole za jasně účelové kvůli vyhnutí se prekluzi. Správce daně totiž mohl reálně pozvat stěžovatelku na projednání zprávy s dostatečným předstihem např. na 8. 6. 2020 a pokud by se z jednání omluvila, měl další dva týdny, do kterých mohl tento úkon přesunout. Měl tudíž dostatek času na uskutečnění projednání zprávy a následné vydání dodatečného platebního výměru ještě před koncem lhůty pro stanovení daně, což neodpovídá tvrzení stěžovatelky, že správce daně takto postupoval jen, aby se vyhnul prekluzi.

V tomto článku bude pojednáno o základních aspektech spojených s výmazem právnické osoby z obchodního rejstříku ve vazbě na správu daní. Vyhotovením konečné zprávy o průběhu likvidace a předložením návrhu na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrky dochází k ukončení likvidace. Rejstříkový soud by měl poté na základě návrhu likvidátora provést zápis výmazu právnické osoby v likvidaci z veřejného rejstříku, jak ostatně plyne z § 65 zákona č. 304/2013 Sb. , o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVR“). Návrh by měl být takto likvidátorem podán v souladu s § 96 odst. 1 ZVR ve lhůtě pěti dnů. Pokud by se tak nestalo, měl by místně příslušný správce daně učinit vůči rejstříkovému soudu podnět a upozornit v rámci tohoto podnětu v souladu s § 80 ZVR na neshodu mezi stavem zapsaným a skutečným, tj. upozornit na fakt, že právnická osoba již zanikla, avšak tato skutečnost nebyla dosud zapsána do obchodního (veřejného) rejstříku v podobě jejího výmazu.

Byť tedy na první pohled postupoval správce daně správně, pokud v souladu s § 152 DŘ použil platbu stěžovatele směřující k úhradě DPH za leden 2018 na úhradu nedoplatků na DPH za předchozí období, ve světle následného shledání této předchozí daňové povinnosti jako nezákonné musí být exekuce vedená k vymožení nedoplatku na DPH za leden 2018 posouzena jako neoprávněná ve smyslu dle § 254 odst. 2 DŘ . Pojem „neoprávněné vymáhání“ je však nutno chápat šířeji, než pouze v případě zrušení exekučního příkazu soudem. Aplikovat jej lze tedy také v nynějším případě, kdy se vymáhání stalo neoprávněným v přímém důsledku nezákonného stanovení daňových povinností, byť za jiné zdaňovací období. Jak bylo výše vyloženo, v posuzovaném případě Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem shledal přímou souvislost mezi prováděnou exekucí a nezákonností rozhodnutí o stanovení daně, která vede k závěru, že se jednalo o nezákonné vymáhání ve smyslu citovaného ustanovení. Jeví se poněkud absurdní, že se stěžovatel dovolává zásady nemo turpitudinem suam allegare potest, neboť sám tuto zásadu popírá, když upírá žalobci nárok na odškodnění vlastního protiprávního jednání prostřednictvím úroku ve smyslu § 254 odst. 2 DŘ .

Zásada subsidiarity je nedílnou součástí soudního přezkumu aktů veřejné správy. Stanoví hranici, po jejímž překročení je možné obrátit se na správní soud. Dá se na ni nahlížet dvěma pohledy – formálním (kdy se lze na soud obracet) a materiálním (s čím a v jakém rozsahu). V praxi se tak řeší, jaké žalobní typy je možné využít, popřípadě v jakém okamžiku. Výjimečné nejsou ani spory o koncentraci dokazování, resp. o možnost jeho přenesení ze správního do soudního řízení. V článku se budu věnovat formální stránce subsidiarity, konkrétně jednomu případu, u kterého se domnívám, že zmíněný princip dodržen nebyl. Konkrétně se jedná o spor vedený před Krajským soudem v Praze (sp. zn. 43 Af 4/2019 ze dne 28. 1. 2021) a následně před Nejvyšším správním soudem (sp. zn. 2 Afs 25/2021 ze dne 26. 10. 2022). Správní soudy posvětily postup, kdy bylo žalobou napadeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, aniž by došlo k vyčerpání řádných opravných prostředků ochrany.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2022, čj. 10 Afs 122/2022-36

Proto svazovat právo na odškodnění za nezákonný postup orgánů veřejné moci, do něhož spadá i právo na úrok z neoprávněného jednání správce daně, požadavkem na vyčerpání všech prostředků nápravy by představovalo nedůvodné omezení tohoto práva. Tím, že se nositel práva rozhodne nevyužít některého z prostředků nápravy (zde podání správní žaloby), si pouze komplikuje či někdy zcela uzavírá cestu k vyslovení závěru o tom, že postup orgánu veřejné moci byl nezákonný. Pokud však je již takový závěr autoritativně vysloven v jakémkoliv řízení, není právně udržitelný názor o neexistenci nároku na odškodnění.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021, čj. 9 Afs 52/2021-42

Jestliže bylo na daňovém subjektu vymáháno neoprávněně, náleží mu úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, již ode dne zahájení daňové exekuce. Je totiž nemyslitelné, aby správce daně měl neoprávněně k dispozici peněžní prostředky daňového subjektu po určité období, které by nebylo kryto úrokem z neoprávněného jednání správce daně.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, čj. 7 Afs 354/2019-25

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2020, čj. 3 Afs 155/2019-40

Úrok z neoprávněného jednání správce daně je upraven v § 254 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “).1) Účelem tohoto institutu je paušalizovat náhradu škody, která je způsobena daňovému subjektu v důsledku nesprávného, resp. nezákonného rozhodnutí správce daně, a předejít tak komplikovaným řízením podle zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád ), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti“).2) Smyslem tohoto článku je seznámit odbornou veřejnost s vazbou lhůty pro placení daně na úrok z neoprávněného jednání správce daně a poukázat na některé aspekty tohoto vztahu, konkrétně na otázku počátku běhu této lhůty, jejího možného stavění či přerušení.

Dne 28. 3. 2019 byl Veřejnou ochránkyní práv a Komorou daňových poradců ČR uspořádán seminář zabývající se problematikou náhrady škody způsobené při výkonu daňové správy. Semináře se zúčastnili také soudci nejvyšších soudů, advokáti, zástupci Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva financí a Generálního finančního ředitelství.

Nedávno jsme se v tomto periodiku zabývali problematikou daňové kontroly (poznámka redakce: v časopisu UNES č. 7-8/2018 na s. 17), v následujícím příspěvku bychom na toto téma volně navázali a zabývali se blíže místním šetřením. Místní šetření představuje jeden z postupů správce daně v daňovém řízení. Jedná se o součást vyhledávací činnosti a provádí se zejména za účelem získávání důkazních prostředků a potřebných informací pro správu daní. V praxi se jedná o postup velmi frekventovaný.

Úrok z neoprávněného jednání správce daně JUDr. Milan Podhrázký Ph.D. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, čj. 7 Afs 299/2015-61 K předpisům: – § 254...