Nezaplacená daň

Nepodat daňové tvrzení, tedy hlášení či přiznání řádně a včas, anebo dokonce vůbec? Nezaplatit či se opozdit v úhradě svých daňových povinností? Ani jedno, ani druhé nevěstí nic dobrého – u všech typů daní totiž hrozí neplatičům či opozdilcům postihy. Jak se těmto sankcím, pokutám, penále, či dokonce daňové exekuci vyhnout, si přečtěte v následujícím příspěvku.

Jako chybějící daň nelze chápat pouze situaci, kdy je daň vyměřena a konkrétní daňový subjekt ji neuhradí. Chybějící daň, jakožto předpoklad prokázání existence podvodu na dani, je nutno chápat jako narušení neutrality daně, přičemž toto narušení může být představováno již jen tím, že daňový subjekt nepodá daňové přiznání. V případě nepodání daňového přiznání nelze vyčíslit konkrétní výši daňového úniku, neboť správce daně nemá žádné podklady pro její vyčíslení. Obdobně je nutno považovat za součást daňového úniku (a za porušení neutrality DPH) i takové jednání článků v řetězci, které neumožní kontrolu podaného daňového přiznání a tvrzené daně, neboť takové jednání rovněž brání správnému výběru daně.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2023, čj. 8 Afs 201/2021-74

V současné době se stále více skloňuje problematika finančních potíží, do kterých se fyzické i právnické osoby mohou dostat z různých důvodů. Finanční úřady však ze zákona naplňují svůj cíl, což je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady, takže se kromě zjišťování a stanovování daně zaměřují také na úhradu příslušných daňových povinností. Pokud pak daňový subjekt neuhradí daň včas, může správce daně přistoupit k vymáhání daně, což s sebou může nést další dodatečné problémy pro daňový subjekt. Pokud daňový subjekt nemá dostatek prostředků pro úhradu daňové povinnosti, je namístě zkusit požádat alespoň o splátkový kalendář. Tento příspěvek upozorňuje na důležité aspekty vymáhání daní a dané oblasti jsou také vysvětleny na praktických příkladech.

Článek plynule navazuje na první část, která se věnovala problematice příčinné souvislosti v kontextu tuzemské judikatury. V dokončení článku se zabýváme dvěma okruhy, které úzce souvisí s otázkou chybějící daně, a navazujeme právě na závěry učiněné k příčinné souvislosti. Konkrétně se věnujeme otázkám spojeným s povinností sladit závěry daňových řízení jednotlivých článků řetězce a účelové úhradě chybějící daně. Opět se budeme snažit poukázat na některé judikaturní závěry, které danou oblast rozvíjí.

Článek nemá ambici vysvětlovat teoretické základy institutu podvodu na DPH, ostatně v této oblasti již několik publikací existuje, mj. od autorů tohoto článku. V současnosti zaznívají názory, že oblast podvodů na DPH je z pohledu právních otázek vyřešena a spory se vedou pouze o skutkový stav případů. Tomu však plně neodpovídá praktická stránka věci, kde se dle našich zkušeností vedou spory o teoretické uchopení klíčových pojmů, se kterými se při řešení podvodu na DPH musí správce daně vypořádat. Dle našeho názoru je podstatná část zmíněných sporů vyvolána judikaturou, resp. její interpretací, kdy správní soud na základě velmi specifického skutkového stavu vyřkne určitý názor a tento je následně přebírán jako obecně aplikovatelný. Považujeme proto za nezbytné zabývat se spíše širším pozadím sporných otázek a hledat takové odpovědi, které umožní principiální posouzení sporných případů. V článku se budeme věnovat aktuálnímu pojetí tzv. příčinné souvislosti, účelovým úhradám chybějící daně a povinnosti sladit výsledky daňového řízení jednotlivých článků řetězce.

Za účelem zabránění daňovým únikům a ztrátám veřejných rozpočtů na dani z přidané hodnoty prosadilo Ministerstvo financí řadu legislativních nástrojů. Jedním z nich je ručení příjemce zdanitelného plnění za nezaplacenou daň jeho poskytovatelem. Cílem tohoto příspěvku je upozornit na limity tohoto institutu tak, jak byly formulovány Soudním dvorem Evropské unie a následně i Nejvyšším správním soudem.

V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud v obecné rovině nepochybně souhlasí se stěžovatelem v tom, že podvodů na DPH se mohou účastnit i subjekty, které do nich nejsou aktivně zapojeny. V jejich případě se pak zkoumá pouze to, zda věděly anebo vědět mohly a měly, že se takového podvodu účastní. Je zřejmé, že pokud se určité transakce účastní alespoň tři subjekty, je možné, aby k daňovému podvodu došlo mezi dvěma z nich a u třetího se posuzovala pouze otázka, zda o podvodu věděl či vědět mohl a měl. Zapojit se do daňového podvodu se podle Nejvyššího správního soudu lze i v té formě, že jeden ze subjektů svými nestandardními kroky vznik daňového podvodu umožní, aniž by současně muselo být jednoznačně prokázáno (mohlo být vůbec zjistitelné), že sám tento subjekt je v důsledku takového postupu zvýhodněn. Přestože tedy v obecné rovině není nutno zpochybnit požadavek na určitou míru (aktivního) zapojení obou subjektů transakce do tvrzeného podvodu, je třeba pod zapojením se do daňového podvodu chápat i kroky, které vznik podvodu umožní a se samotným neodvedením daně (získáním zvýhodnění) souvisí jen nepřímo.

Nad rámec již uvedeného Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem uvádí, že ze spisu nevyplývá, zda lze DPH, kterou společnost PRESSTEX neodvedla, přiřadit právě k těm zdanitelným plněním, z nichž žalobce nárokoval odpočet. To by mohly případně prokázat dokumenty z daňové kontroly společnosti PRESSTEX, z nichž by vyplývalo, která plnění byla předmětem doměření DPH; požadavek krajského soudu na takové podklady nelze tudíž označit za zcela neoprávněný.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 4 Afs 366/2019 , www.nssoud.cz

Institut zákonného ručení za DPH nezaplacenou poskytovatelem plnění byl zaveden v české legislativě prostřednictvím novely zákona o DPH , s účinností od 1. 4. 2011. Institut ručení reflektuje jedno z opatření zavedené v rámci boje proti daňovým únikům na DPH. S dalšími novelami zákona o DPH se ručení postupně rozšiřovalo o nové důvody ručení a v současné době tento institut představuje značné podnikatelské riziko pro plátce DPH. Institut ručení je umožněn směrnicí Rady 2006/112/ES , přičemž primárním cílem ručení je právě boj proti daňovým únikům na DPH.

Ručení příjemce zdanitelného plnění za nezaplacenou daň bylo jako nástroj proti daňovým únikům zavedeno v roce 2011. Novelizacemi zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o DPH ), v dalších letech byly podmínky pro ručení ještě upřesněny a postupně doplňovány další případy, kdy může být ručení ze strany správce daně od příjemce zdanitelného plnění požadováno. Také v novele zákona o DPH , která je součástí tzv. daňového balíčku, je navrhováno další rozšíření možnosti ručení příjemce zdanitelného plnění a vedle institutu nespolehlivého plátce je navrhováno zavedení institutu nespolehlivé osoby.