Prokázání skutečností rozhodných pro správné zjištění a stanovení daně

Není přitom pravda, že důkazní břemeno stěžovatelka objektivně nemohla unést. Jak přiléhavě uvedli žalovaný a městský soud, stěžovatelka mohla učinit právně relevantní kroky k získání dokumentů odňatých při domovních prohlídkách (např. podat žádost o vrácení dle § 78 odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb. , trestní řád) či alespoň jejich kopií (v režimu dle § 65 odst. 1 trestního řádu ), neprokázala však, že tyto kroky učinila nebo že orgány činné v trestním řízení vrácení věcí či pořízení kopií odepřely. … Teprve za situace, kdy by stěžovatelka věrohodně doložila, že orgány činné v trestním řízení nereflektovaly její právně relevantní snahu získat pro účely daňového řízení dokumentaci zabavenou v trestním řízení, mohla být opodstatněná námitka, že byl požadavek, aby nárok na odpočet daně prokázala stěžovatelka, objektivně nesplnitelný.

Jak je to v následujících případech používání služebního vozidla zaměstnance: 1. Započtení 1 % vozidla do příjmů: bude hodnota uvedená v účetnictví, pokud byla DPH, pak včetně DPH a včetně ostatní pořiz. nákladů a nákladů za přepis vozidla, za podmínky, že tyto náklady jsou zahrnuty do pořizovací účetní hodnoty? 2. Technický průkaz služebního vozidla neobsahuje údaj o spotřebě, jak doložit nebo jaký způsob výpočtu použít? 3. Pohonné hmoty: hodnota PHM spotřebovaných zaměstnancem, které bude společnosti platit, nebo bude jeho benefitem, pokud platit nebude/musí být stanovena dle dokladů za pořízení v daném měsíci, nebo je možné použít vyhláškovou cenu PHM a pracovat s ní při výpočtu i při odvodu DPH dokladem o použití?

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 5. 2023 ve věci C-620/21 MOMTRADE RUSE OOD versus Direktor na Direkcija

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2023, čj. 1 Afs 141/2022-48

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2023, čj. 9 Afs 214/2022-77

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2023, čj. 8 Afs 201/2021-74

Cílem tohoto článku je analyzovat problematiku obchodování s mincemi vyrobenými z drahých kovů a nabídnout právní názor a řešení, spočívající v určení korektního daňového režimu. Pomíjeny jsou mince vyrobené ze zlata, neboť investiční zlato (vč. zlatých mincí), které splňuje zákonem předepsané podmínky, spadá pod zvláštní režim pro investiční zlato dle § 92 zákona o DPH , a proto je obchodování s ním osvobozeno od daně bez nároku na odpočet daně. 1)

Plátce DPH nárokuje odpočty DPH na základě dokladů o přijaté platbě (zálohy za zboží v plné výši hrazeny předem). Je nutno pro nárok na odpočet dokládat k těmto dokladům o přijaté platbě i konečné faktury (DPH na nich je nulová)?

Článek si klade za cíl nabídnout pohled z perspektivy správce daně na problematiku (nejen) podvodů na DPH, na aktuální související judikaturu a její uchopení, přičemž nabízí i přímou reakci na příspěvek Ondřeje Lichnovského s názvem Podvody na DPH a jejich prokazování III, který uvedeným článkem vybízel k doktrinální diskusi. Účelem tohoto příspěvku není rozporovat rozsudky soudů či oponovat odborné veřejnosti nebo daňovým subjektům, potažmo jejich zástupcům, avšak je vhodné korigovat některé, ve výše uvedeném článku prezentované, názory neoprávněně kladené na vrub správce daně (nejen v oblasti daňových podvodů) a rovněž nabídnout i reálný pohled na možnosti Finanční správy. 1)

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2022, čj. 9 Afs 216/2020-41

Vypadá obchodní nabídka příliš dobře, než aby byla pravdivá? Pak je namístě, aby byla provedena a zaznamenána kontrolní šetření obchodníka prokazujícího přijaté plnění, aby bylo možno konstatovat doložení dobré víry k dotčené transakci a jejímu partnerovi. V rámci dokazování v daňovém řízení se již setrvale na judikaturním podkladu požaduje prokazování obezřetnosti v obchodních vztazích. Není tomu tak pouze v případě obchodů, u kterých je správcem daně zjištěn podvod na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), ale požadovatelná opatření by daňový subjekt měl být schopen doložit v podstatě v jakémkoli obchodním vztahu. Lze konstatovat, že obezřetnost se stala součástí lidské přirozenosti při uzavírání závazků, tedy je běžně uplatňována i v rámci soukromoprávních vztahů. S ohledem na to, že správce daně ve vztahu k DPH může v rámci dokazování od daňového subjektu požadovat, aby vyjevil přiměřená opatření, jež učinil ve vztahu ke konkrétnímu obchodnímu partnerovi, resp. obchodní transakci, dává si tento článek za cíl alespoň rámcově přiblížit důvody, instrumenty a rámce tohoto požadavku.

Je to již více jak pět let, co jsem sepsal podrobný článek o prokazování podvodů na DPH. Již při psaní článku jsem byl v přesvědčení, že na tento bude doktrína či judikatura reagovat a myšlenky v něm uvedené podrobí kritice či dále rozvede. Z pro mě neznámého důvodu k tomu však došlo jen ojediněle. Naštěstí k určitému vývoji v této oblasti došlo, a tak tento příspěvek bude pojednávat o změnách, které se za onu dobu několika let udály. Pozornost bude věnována především přetrvávajícím bílým místům a šedým zónám.

Nejvyšší správní soud se dále neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelky, že v případě pochybností o pravdivosti jejích tvrzení bylo povinností správce daně (žalovaného) provést mezinárodní dožádání za účelem výslechu bývalého jednatele společnosti LOGOS. Soud souhlasí s krajským soudem, že takový postup by byl neúčelný. Jakkoliv nelze předjímat výsledek výslechu uvedeného svědka, jeví se zcela racionálním, pokud žalovaný zvažoval, jaký by mohlo mít provedení navrhovaného důkazu přínos. To zejména za situace, kdy by jeho provedení představovalo nestandardní zátěž jak pro české, tak pro švýcarské daňové orgány. Mezinárodní dožádání nepředstavuje zcela obvyklý způsob zjišťování skutkového stavu v daňovém řízení, a daňové orgány by k němu měly přikročit pouze tehdy, je-li takový postup účelný, a především za situace, kdy nelze potřebné podklady získat jiným způsobem, respektive kdy ani není v moci stěžovatelky si je opatřit (srov. § 9 odst. 1 a § 12 odst. 1 zákona č. 164/2013 Sb. , o mezinárodní spolupráci při správě daní). V nyní projednávané věci žalovaný řádně osvětlil, z jakého důvodu by bylo provedení mezinárodního dožádání nehospodárné a nadbytečné. Nejvyšší správní soud přitom souhlasí s tím, že důkazní břemeno tížilo stěžovatelku, přičemž bylo na ní, aby si již v aktuální době (příslušné zdaňovací období) opatřila potřebné podklady a předložila je na vyžádání správci daně. Tento požadavek nepovažuje soud za nikterak přemrštěný, a to zejména za situace, kdy stranami smluv o postoupení pohledávek byly osoby s ní personálně spojené (ať již přímo její jednatelé, či společnost SILBEN INVEST & FINANCE CORP), od nichž mohla veškeré správcem daně požadované podklady získat, tvrdí-li, že k postoupení pohledávek a konsolidaci půjček skutečně došlo. Naopak případná výpověď bývalého jednatele společnosti LOGOS by sama o sobě nebyla za panující důkazní situace způsobilá tyto skutečnosti prokázat. Nejvyšší správní soud tedy aprobuje závěry krajského soudu o neúčelnosti mezinárodního dožádání.

Tématem článku je v praxi velice frekventovaná problematika prokazování dodavatele zdanitelného plnění a rozsah důkazního břemene daňového subjektu. Mou snahou je poukázat na skutečnost, že judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterému svědčí pravomoc vykládat právo Evropské unie, je založena na poněkud jiných východiskách oproti těm, na nichž stojí judikatura Nejvyššího správního soudu a z ní vycházející správní praxe. Tato východiska je nutno brát v potaz při řešení sporů, které v této oblasti každodenně vznikají.

Podnikatelé by se neměli nechat ukonejšit aktuální vstřícností finanční správy, která je pouze důsledkem snahy podpořit domácí ekonomiku dočasně uspanou situací vyvolanou koronavirovou pandemií. Dříve nebo později správci daně opět „vystrčí drápy“ a budou zase tvrdě vybírat daně, a to včetně jejich velmi obávaného nástroje – stanovení daně podle pomůcek. Stručně řečeno jde o to, že berňák neuzná údaje uvedené v daňovém přiznání a stanoví poplatníkovi daň třeba podle jeho úspěšnějšího konkurenta. A dvojnásob tristní je, že v těchto případech už obvykle nepomůže ani soud, který prověří pouze, zda opravdu nebylo možno daň stanovit tradičně a spravedlivěji dokazováním. Zatímco volbu konkrétních „pomůcek“ pak už totiž soudy obvykle nechávají na posouzení správci daně.

Tak tohle asi leckterou pečlivou účetní nadzvedne ze židle. Přece není možné daňově uplatňovat výdaje zaplacené obvykle hotově za podivných okolností bez řádného dokladu kdovíkomu. Vždyť na každém školení slyší, že pravdou je v daních je pouze to, co se poplatníkovi podaří hodnověrně prokázat. A že by berňák uznal fakturu či pouhý výdajový doklad neznámého (neexistujícího) dodavatele podepsaný nečitelným klikyhákem, no to snad ne! Jenže… Naštěstí podnikatelé mohou rozhodnutí správce daně nechat přezkoumat správním soudem. A soudci věc obvykle nevidí pro-fiskálně a formálně, ani poplatníka coby „sprostého podezřelého“, ale posuzují širší paletu okolností, zvažují smysl a účel daňových ustanovení, zkrátka hledají spravedlnost. Takže skutečně někdy postačí prokázat, že výdaj byl vynaložen za účelem podnikání a osoba dodavatele není až tak podstatná.

Aktuální judikatura - Znalecký posudek před soudem JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Daňové spory, a. s. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 Afs 244/2016,...