Ručení

Ručitelská výzva dle § 171 odst. 1 daňového řádu se považuje za rozhodnutí o stanovení daně, které musí být vydáno v prekluzivních lhůtách týkajících se stanovení daně.

Odepření nároku na odpočet DPH na vstupu z důvodu zapojení do daňového podvodu nebrání skutečnost, že vůči příjemci zdanitelného plnění již bylo uplatněno ručení za nezaplacenou daň z tohoto plnění.

S ohledem na výše uvedené tedy platí, že nedojde-li k uskutečnění zdanitelného plnění dle § 2 odst. 2 zákona o DPH , není možné § 109a zákona o DPH aplikovat. Pokud přesto daňový subjekt učiní platbu zvláštního zajištění daně, avšak k této platbě nelze vztáhnout žádné uskutečněné zdanitelné plnění, nelze aplikovat § 109a zákona o DPH . Za takové procesní situace proto finančním orgánům nic nebrání vrátit učiněnou platbu přímo osobě, které platbu učinila, požádá-li o její vrácení.

U ručitelského prohlášení je dle § 2018 odst. 2 občanského zákoníku vyžadována písemná forma. Předpokladem vzniku ručení je existující dluh dlužníka, lze se však zaručit i za dluhy budoucí či podmíněné, případně za soubor dluhů. Ručením může být zajištěn dluh celý či jeho část.

Ukrajinská firma - právnická osoba podniká v ČR již 18 let. Je plátcem DPH. Z důvodu vysokého obratu musela ke svým 25 zaměstnancům uzavřít smlouvy i s OSVČ (plátci DPH nejsou). V roce 2020 získala zajímavou zakázku, na kterou vyslala část zaměstnanců a část živnostníků, s kterými má smlouvu. Doposud neměla žádné problémy, ale nyní řeší situaci, že odběratel, kterému fakturovala s přenesenou daňovou povinností, DPH na výstupu neodvedl. Zda si ji přiznal na vstupu, nám není známo. Jedná se o 3 zdaňovací období roku 2020 a 2 zdaňovací období roku 2021. Tento odběratel už s námi nekomunikuje, pohledávky nám ale zaplatil. Nekomunikuje ani se správcem daně. Máme očekávat, že DPH bude vymáhat správce daně na naší firmě? Jaká by v takovém případě byla DPH na vstupu? Stalo by se DPH nákladem?

Každá obchodní společnost vstupuje do smluvních vztahů se svými obchodními partnery. Z těchto vztahů vznikají pohledávky na jedné straně a závazky na straně druhé. Při dodání výkonů (materiál, zboží nebo služba) odběratelům vzniká dodavateli pohledávka s určitou předem stanovenou dobou splatnosti. Po tuto dobu poskytuje dodavatel odběrateli tzv. obchodní úvěr. Odběratel a dodavatel jsou obchodní partneři, kteří by měli dodržovat zásady poctivého obchodního vztahu, čímž je mj. řádné a včasné plnění. Odběratelé se obecně snaží co nejvíce protahovat termíny splatnosti svých závazků, a dodavatelé ve snaze zajistit si odbyt a udržet si partnera se snaží jim vyhovět. Ovšem takový styl řízení pohledávek mohou praktikovat jen do určité míry, jinak ohrozí i svou vlastní existenci. Neplacení pohledávek má pro věřitele i daňové dopady, protože účetní jednotka musí zdanit svůj výnos a u plátců odvést i DPH, a to bez ohledu na to, zda dostane či nedostane zaplaceno od svého odběratele. Každý dodavatel se musí řádně starat o své pohledávky, které se stávají předmětem řízení s cílem omezit nebezpečí vzniku jejich nedobytnosti. Řízení problematických či přímo nedobytných pohledávek je časově i finančně velice náročné, a samozřejmě nepřináší takové užitky, které by přineslo jejich včasné uhrazení. V první řadě je důležité včas se zaměřit na prevenci vzniku problémů při hrazení faktur od odběratelů. Před uzavřením obchodního vztahu je třeba prověřit důvěryhodnost odběratele, monitorovat jeho platební morálku a následně uzavřít podrobnou obchodní smlouvu s navrženými dodacími a platebními podmínkami. Způsob placení by měl být nastaven tak, aby poskytl dodavateli maximální možnou záruku uhrazení jeho pohledávky. Avšak i sebelépe zajištěná pohledávka ještě zdaleka nedává dodavateli stoprocentní jistotu, že dostane řádně a včas zaplaceno. Významným nástrojem prevence nezaplacení pohledávek jsou zajišťovací instrumenty.

Článek se zabývá úpravou zvláštního způsobu zajištění daně, která je obsažena v § 109a zákona o dani z přidané hodnoty . Diskutována je především podstata právní úpravy jako zajištění úhrady daně, přičemž zkoumány jsou účel právní úpravy, mechanismus fungování, problematické aspekty a návaznost dotčené právní úpravy na obecnou úpravu placení daní. Článek se také věnuje specifickým situacím, za kterých je vhodné zvláštního způsobu zajištění daně využít, a možným rizikům, která z toho mohou plynout ve vztahu k soukromoprávnímu vztahu poskytovatele a příjemce zdanitelného plnění..

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. 9. 2022 ve věci C-227/21 HA.EN.

Ručení představuje zpravidla závazek uhradit dluh za jinou osobu, pokud jej sama nesplní. Rozlišujeme ručení dobrovolné (např. bance za půjčku poskytnutou známému) a povinné stanovené zákonem (např. ručení společníků s. r. o. za její dluhy do výše nesplacených vkladů). V daních se uplatňují oba typy, ručení dobrovolné je asi nejčastější při zajištění spotřební daně, zatímco povinné se uplatňuje především na poli DPH. Ovšem zde zájmy české správy daní narazily na mantinely práva EU. A tak i když zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “) uvádí 9 typů ručení za DPH, reálně již tři z nich soudy zneplatnily.

Ručení příjemce zdanitelného plnění představuje jeden z nástrojů, který měl sloužit k potírání daňových podvodů. Jeho smyslem bylo založit ručitelský závazek příjemce zdanitelného plnění za daň, která z tohoto plnění nebyla úmyslně odvedena, a to za situace, kdy o tom věděl nebo vědět měl a mohl. Jako takový byl do § 109 zákona o dani z přidané hodnoty vložen s účinností od 1. 4. 2011 zákonem č. 47/2011 Sb. Postupem času pak byly přidávány zvláštní skutkové podstaty, s nimiž zákonodárce vznik ručení spojoval. Jedná se přitom o poměrně svéráznou implementaci čl. 205 směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty. Cílem tohoto článku je poukázat na dvě výkladová úskalí spojená se vznikem ručitelského závazku podle § 109 zákona o dani z přidané hodnoty , a to, zda jej lze aplikovat na situaci, kdy se daňový subjekt účastní podvodu na dani z přidané hodnoty, a na situaci, kdy obchoduje s osobou se statusem nespolehlivého plátce.

Následující příspěvek se zaobírá problematikou ručení – jednoho z tradičních soukromoprávních institutů představující prostředek k zajištění dluhu – v praxi obcí a měst. Na rozdíl od soukromoprávních subjektů totiž existuje v prostředí územních samosprávných celků poměrně výrazné omezení použití tohoto instrumentu, a to z důvodu jeho rizikovosti s poukazem na předchozí neblahou praxi v hospodaření obcí.

Lhůty pro řádné stanovení a placení daně mají de lege své časové limity. Vezmeme-li však v úvahu případy, kdy v souvislosti s úmyslným porušením daňové povinnosti souběžně probíhá trestní řízení, pak ona stanovená či v budoucnu stanovená daň může obíhat okolo daňového subjektu jako satelit i po pěknou řádku let následujících. Pojďme si tedy nyní, a to i v souladu s aktuální judikaturou, projít některé důležité vazby správy daní a trestního řízení. Ponechme nyní stranou bagatelní daňové delikty, které musí být řešeny výhradně ve sféře správy daní.

Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že stejně jako nemůže pouhé poskytnutí úplaty příjemcem zdanitelného plnění zcela nebo zčásti bezhotovostním převodem na účet vedený poskytovatelem platebních služeb mimo tuzemsko založit bez dalšího ručitelský vztah [§ 109 odst. 2 písm. b) ZDPH , bod 38 odůvodnění rozsudku Kovář plus], nemůže ručitelský vztah založit ani samotné naplnění předpokladů uvedených v § 109 odst. 2 písm. c) téhož zákona (poskytnutí alespoň částečné úplaty na jiný než „zveřejněný“ účet; kvalifikovaná výše úplaty). Aby mohlo být ručení uplatněno, musí k tomu navíc přistoupit další okolnosti, ze kterých bude zjevné, že takovýto příjemce plnění věděl, či vědět mohl a měl, že záměrem takovéto platby je právě nezaplacení daně.

Pokud dodavatel neuhradí svoji daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty, počítá § 109 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty (dále jen ZDPH ), s možností ručení příjemce zdanitelného plnění za tuto daň. Zajímavým soudním sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Dobrých zpráv není nikdy dost... Dosud platilo, že odběratel (plátce) ručí za daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) neuhrazenou dodavatelem u zdanitelného plnění částky přesahující 540 000 Kč, pokud ji alespoň zčásti poskytl na účet nezveřejněný správcem daně. Naštěstí tomu už tak není! Před dvěma měsíci Nejvyšší správní soud vynesl převratné rozhodnutí, že takto paušálně ručení za DPH dodavatele neplatí. Ano, v zákoně je sice tato povinnost stále uvedena, ale díky soudní ochraně není už prakticky vymahatelná. Jde přitom o zrušení již třetího speciálního důvodu ručení plátců za DPH dodavatelů. V roce 2018 soud zrušil ručení kvůli úhradě na zahraniční účet a na jaře 2021 za dodavatele, který je nespolehlivý plátce (vyšlo v DHK č. 6/2021 na s…). Nicméně okolností ručení za DPH zůstává i přesto nemile dost.

Objem peněz, které jsou rozpuštěny v kryptoměnách, neustále roste. Doslova boom zažily kryptoměny v lockdownu doby koronavirové, kdy hodnoty kryptoměn pravidelně atakovaly svá maxima. Kryptoměny mají své principy, své zákonitosti, dá se na nich slušně vydělat, ale i nemálo prodělat. S otázkou snadných zisků, které jsou nezřídka ve stovkách procent, jde ale i ruku v ruce otázka jejich zdanění a celkové regulace, jež neodbytně klepe na dveře všem zemím. Cílem článku je vysvětlit podstatu kryptoměn, zmapovat relevantní souvislosti a v konečné fázi analyzovat zdanění kryptoměn v České republice. V kryptoměnách je dle autorova názoru potenciál co do platebního média. Stále více lidí platí v obchodech platební kartou. Hotovost je na ústupu. Kryptoměna a kryptoplatby jsou další fází. Ruku na srdce – kdo používá více hotovost než platbu kartou? 1)

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 20. 5. 2021 ve věci C-4/20 ALTI

Podle názoru Nejvyššího správního soudu samotná skutečnost, že o poskytovateli zdanitelného plnění je způsobem umožňujícím dálkový přístup zveřejněna informace, že je nespolehlivým plátcem, nemůže bez dalšího založit ručitelský vztah podle § 109 odst. 3 zákona o DPH . V takovém případě by nebylo možné dospět k závěru, že toto ustanovení je založeno na principu zavinění. Příjemce zdanitelného plnění by totiž neměl zákonný prostor pro vyvrácení zákonem presumované domněnky, že byl účasten podvodné operace, tedy že v okamžiku uskutečnění plnění věděl nebo vědět měl a mohl, že dodavatel má v úmyslu daň nezaplatit, kteroužto možnost dovodila judikatura SDEU. Nejvyšší správní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že v projednávaném případě je k otázce vzniku ručitelského vztahu podle § 109 odst. 3 zákona o DPH nutno považovat daň z předmětných zdanitelných plnění za zaplacenou, neboť k její úhradě ze strany nespolehlivého plátce prokazatelně došlo. Na uvedeném přitom nemůže nic změnit ani následný postup správce daně podle § 152 daňového řádu , dle jehož odst. 4 se úhrada daně použije nejprve na pohledávky s dřívějším datem splatnosti. … Pokud by tomu bylo jinak, ručitel by fakticky ručil za veškeré nedoplatky nespolehlivého plátce, a to až do doby, kdy by tento dlužník nedoplatky vyrovnal. Taková situace by byla v příkrém rozporu se zásadou právní jistoty, neboť, jak zdůraznila sama stěžovatelka, ručitel si nemůže být ve své pozici bez dalšího jistý, jaká je skutečná aktuální situace dodavatele – nespolehlivého plátce, tedy zda si tento plátce své povinnosti plní, či zda své dřívější splatné pohledávky na dani již uhradil.

Dnešní soudnička nepotěší „berňáky“... Přidala jim totiž práci s uplatněním zákonného ručení plátců za DPH neuhrazenou dodavatelem. Dosud stačilo, že byl nespolehlivým plátcem – kvůli nějakému významnějšímu daňovému prohřešku – a bylo vymalováno. Když totiž od nespolehlivého plátce přijal zdanitelné plnění jiný plátce, byl automaticky ručitelem za jeho DPH. Záměrně uvádíme minulý čas, protože před dvěma měsíci Nejvyšší správní soud vynesl převratné rozhodnutí, že takto paušálně ručení za DPH dodavatele neplatí. Ano, v zákoně sice je jen jedna podmínka – dodavatel je nespolehlivý plátce – ale kvůli rozporu s nadřazeným unijním právem musí správce daně prokázat, že tento dodavatel měl v úmyslu DPH nezaplatit, což je o řád složitější.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 4 Afs 366/2019 , www.nssoud.cz