Úrok z neoprávněného jednání

Otázka úroků z úroků neboli anatocismu není aktuální judikaturou zatím jednoznačně vyřešena. Záleží tak na přístupu správců daně, jakou cestou se vydají. V následující analýze vývoje soudní praxe v této oblasti podrobně popisujeme klíčové rozsudky Nejvyššího správního soudu a jejich dopady. Významným momentem, na nějž upozorňujeme, se stal zásah Ústavního soudu, který reviduje dosavadní přístupy k problematice úroků z úroků. Kromě rozsudků se zaměřujeme také na legislativní změny, které přinesla novela daňového řádu účinná od 1. 1. 2021, i na výhled do budoucna. K finálnímu uzavření této komplikované právní otázky by totiž mohlo dojít v okamžiku přijetí novely DŘ , která se nyní nachází ve fázi poslaneckého návrhu č. 784/0, tzv. celnického balíčku.

I. Pod pojem vratitelný přeplatek vzniklý v důsledku zrušení, změny nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení (neoprávněného vymáhání) daně užitý v § 254 odst. 4 daňového řádu je třeba zahrnovat vedle přeplatku vzniklého odpadnutím předpisu nesprávně stanovené daně (jistiny) také přeplatek vzniklý předepsáním úroku z nesprávně stanovené daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu .; II. Vratitelný přeplatek vzniklý předepsáním úroku z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 odst. 1 daňového řádu ) musí podle § 254 odst. 4 ve spojení s § 254 odst. 3 daňového řádu správce daně z moci úřední (bez žádosti daňového subjektu) vrátit daňovému subjektu ve lhůtě 15 dní od okamžiku vzniku takového vratitelného přeplatku, tj. od okamžiku předepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně na osobní daňový účet daňového subjektu.

Je-li po skončení neoprávněně vedeného exekučního řízení vymožená částka nadále držena správcem daně, má daňový subjekt nárok na úrok podle § 254 odst. 1 daňového řádu . Nelze se však ztotožnit s krajským soudem, že by žalobkyně měla nárok na úrok dle § 254 odst. 2 daňového řádu až do vrácení prostředků neoprávněně vymožených.

Skutečnost, že nepravomocně stanovené nesplatné doměřené daňové povinnosti na základě vyhodnocení shora uvedeného rizika (konkrétně rizika věcné prohry v nalézacím řízení) uhradila, jí žádné právo na finanční kompenzaci v podobě úroku z neoprávněného jednání správce daně nezakládá.

Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě s městským soudem k dílčímu závěru, že rozhodnutí nelze považovat za nezákonné pouze proto, že jím správce daně vyměřil daň v nesprávné výši, jak tvrdí stěžovatelka. Podstatné je, zda správce daně vyměření nesprávné výše daně zavinil. Pojem zavinění však nelze v tomto případě spojovat s porušením právní povinnosti ve formě úmyslu či nedbalosti, jako je tomu v deliktním právu, ale s objektivním pochybením správce daně, jehož výsledkem je nezákonné rozhodnutí. V tomto smyslu proto není třeba zkoumat formu zavinění správce daně, ale postačí objektivní zjištění nezákonnosti. Nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu je proto pouze takové rozhodnutí, které bylo změněno nebo zrušeno v důsledku pochybení správce daně. Ani rozsudek ze dne 26. 10. 2017, č. j. 5 Afs 27/2017 - 45, na který stěžovatelka odkazuje, není s uvedeným závěrem v rozporu, neboť rovněž zdůrazňuje, že je pro přiznání úroku dle § 254 daňového řádu rozhodné, zda správce daně při vydání rozhodnutí postupoval lege artis. Na stejném principu stojí i stěžovatelkou zmíněná novelizace § 254 daňového řádu zákonem č. 283/2020 Sb. , která nadto v odst. 3 písm. b) již výslovně zakotvuje, že [ú]rok z nesprávně stanovené daně nevzniká v případě stanovení daně nebo daňového odpočtu, pokud následně vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění správce daně uplatněny v řízení již dříve a mohly mít podstatný vliv na toto stanovení. Tato úprava má dle důvodové zprávy zabránit právě tomu, aby správce daně mohl být postižen za chyby, které objektivně nezavinil a které by mohly být výsledkem i úmyslného jednání daňového subjektu. Výklad zastávaný stěžovatelkou by vedl k pravému opaku. Umožňoval by totiž, aby daňové subjekty získaly úrok podle § 254 daňového řádu i v případě, že by právě za tímto účelem záměrně prokazovaly svá daňová tvrzení až po vydání platebních výměrů. Takový výklad odporuje nejen smyslu a účelu úroku za neoprávněné jednání správce daně, ale i samotnému cíli a zásadám správy daní.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021, čj. 9 Afs 52/2021-42

Úrok z neoprávněného vymáhání byl systematicky součástí úroku z neoprávněného jednání správce daně dle zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění do 31. 12. 2020 (dále jen DŘ ). Smyslem tohoto úroku je či bylo daňovému subjektu vyšší sazbou než u běžného úroku z neoprávněného jednání správce daně nahradit větší zásah do jeho práv v podobě nezákonné exekuce. V jednom ze svých rozsudků se Nejvyšší správní soud (dále jen NSS) zabýval dobou, za niž má být úrok ve vyšší výši daňovému subjektu přiznán. Cílem tohoto článku je upozornit na specifika jednotlivých způsobů provedení daňové exekuce v kontextu závěru z rozsudku NSS zejména stran konce úročené doby.

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 20. 5. 2021 ve věci C-4/20 ALTI

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. dubna 2021 ve věci C-935/1 Grupa Warzywna

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, čj. 7 Afs 354/2019-25

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. března 2021 ve věci C-802/19 Firma Z

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2020, čj. 3 Afs 155/2019-40

Úrok z neoprávněného jednání správce daně je upraven v § 254 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “).1) Účelem tohoto institutu je paušalizovat náhradu škody, která je způsobena daňovému subjektu v důsledku nesprávného, resp. nezákonného rozhodnutí správce daně, a předejít tak komplikovaným řízením podle zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád ), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti“).2) Smyslem tohoto článku je seznámit odbornou veřejnost s vazbou lhůty pro placení daně na úrok z neoprávněného jednání správce daně a poukázat na některé aspekty tohoto vztahu, konkrétně na otázku počátku běhu této lhůty, jejího možného stavění či přerušení.

Dne 28. března 2019 byl Veřejnou ochránkyní práv a Komorou daňových poradců ČR uspořádán seminář zabývající se problematikou náhrady škody způsobené při výkonu daňové správy. Semináře se zúčastnili také soudci nejvyšších soudů, advokáti, zástupci Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva financí a Generálního finančního ředitelství.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, čj. 1 Afs 28/2018-29

S rostoucím počtem zrušených zajišťovacích příkazů pro jejich nezákonnost roste rovněž počet případů, ve kterých se daňové subjekty domáhají odškodnění za postup správce daně po vydání nezákonného zajišťovacího příkazu, zejména za následnou exekuci majetku daňového subjektu, po které často následuje ukončení ekonomické činnosti daňového subjektu a jeho insolvence. Článek pojednává o úskalích, která v této oblasti daňové subjekty čekají.

Ve druhé části příspěvku se autoři zaměřují na další dva okruhy, u kterých nalézají nevyjasněné otázky. Jedná se o procesní aspekty uplatňování úroku a navýsost aktuální problematiku vzniku úroku v situaci, kterou způsobí primárně daňový subjekt svým vlastním jednáním, tj. podáním daňového tvrzení s chybnými údaji, jež správce daně akceptuje. 1)

Žalobce pouze žádal, aby mu byl přiznán úrok z jedné konkrétní jistiny daňového přeplatku, s jehož vydáním správce daně nezákonně prodléval po dobu přibližně devíti měsíců. Můžeme považovat do jisté míry za nahodilé, že titulem pro vznik této jistiny byl (první) úrok. Ustanovení § 254 daňového řádu stanoví – z hlediska svého účelu – úrok z prodlení, pokud prodlení nastane na straně správce daně. Není pochyb, že v posuzovaném případě správce daně devět měsíců neoprávněně prodléval se zaplacením prvního úroku. Potom však daňový subjekt musí mít nárok na (druhý) úrok, jenž je (jak správně dovozuje i devátý senát městského soudu na str. 12 svého rozsudku) do určité míry paušalizovanou náhradou škody, kterou kvůli prodlení správce daně daňový subjekt utrpěl. Přiznání úroku podle § 254 daňového řádu má tedy svůj nepopiratelný ekonomický účel: nahradit daňovému subjektu „cenu peněz“, s nimiž nemohl disponovat.

Z výše uvedené judikatury, byť se týkala aplikace § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků , je zjevné, že ke stanovení a vyměření daně postupem dle § 140 daňového řádu (jehož textace je shodná se zněním § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a jediný rozdíl je v povinnosti vyhotovit platební výměr) nemůže správce daně přistoupit automaticky a bez provedení jakékoli úvahy o tom, zda údaje v daňovém přiznání uvedené, resp. daň zde vyčíslenou lze bez dalšího akceptovat a takto vyměřit, tedy mít za to, že daň se neodchyluje. Nelze proto souhlasit s názorem krajského soudu, že „správce daně daň žádným způsobem nezkoumá, nehodnotí, neposuzuje zákonnost výše základu daně, daně a jejich právního a skutkového základu. Nelze proto dovozovat, že by tento typ rozhodnutí mohl být stižen nezákonností, ani to, že by ji bylo možno přičítat správci daně.“ Skutečnost, že správce daně stanoví a vyměří daň postupem dle § 140 daňového řádu , při respektování cíle správy daní, tak, jak je stanoven v § 1 odst. 2 daňového řádu a základních zásad správy daní, dle názoru Nejvyššího správního soudu nevylučuje následnou možnou aplikaci § 254 odst. 1 daňového řádu v případě vzniku přeplatku v důsledku pozdějšího (nižšího) doměření daně správcem daně.