Vady procesních úkonů

Není pochyb o tom, že digitalizace celé společnosti se nevyhýbá ani oblasti komunikace s orgány Finanční správy. Počet podání v elektronické podobě adresovaných správci daně přesáhl v roce 2021 již 19 milionů1) a jejich podíl bude dále rapidně narůstat. V souvislosti se zřizováním datových schránek všem podnikajícím fyzickým osobám a všem právnickým osobám zapsaným v registru osob totiž bude uplatňováno ustanovení § 72 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, které daňovým subjektům s datovou schránkou zřízenou ex offo (a zpřístupněnou) klade za povinnost činit vymezená podání pouze elektronicky. Jedná se o podání, pro která je ukotven terminus technicus „formulářová“, a patří mezi ně veškerá daňová tvrzení (přiznání, hlášení, vyúčtování), a to jak řádná, tak i následná, opravná nebo dodatečná, dále pak přihláška k registraci a oznámení o změně registračních údajů. Ukládání povinností souvisejících s formulářovým podáním je právním úkonem vůči širokému okruhu daňových subjektů, a mělo by tedy odpovídat příslušným ústavním požadavkům. Bylo tomu tak ale v minulosti? A jak je to dnes? Pojďme se na tyto otázky podívat podrobně.

U poplatníků, kterým byla od 1. 1. 2023 ze zákona zřizována datová schránka, uplatňuje finanční správa dočasnou toleranci vad podání. Finanční úřady neuloží pokutu ve výši 1 000 Kč v případech, kdy daňový subjekt v době od 1. 1. 2023 do 2. 5. 2023 nedodržel povinný elektronický způsob podání nebo podal daňové přiznání v nesprávném formátu či struktuře. Pokuta nebude uložena ani v případě, kdy daňový subjekt podá daňové přiznání elektronicky do 2. 6. 2023, ale nedodrží správný formát nebo strukturu. Tolerance se naopak nevztahuje na pokuty za opožděné podání.  

Povinnost sepsat protokol, tzn. vytvořit listinu, která věrně zachycuje obsah jednání, seznámit s ní účastníky jednání a nechat je protokol podepsat (viz § 60 a § 62 daňového řádu ), je důležitá zejména proto, aby měl protokol výpovědní hodnotu ohledně obsahu a průběhu jednání. Domluva, že část jednání bude „neoficiální“, tudíž „nezaprotokolovaná“, může ve svém důsledku zpochybnit jakékoli pozdější zaznamenání průběhu a obsahu ústního jednání, které nemá povahu protokolu. Smyslem protokolace je právě zachytit ústní jednání, jak skutečně proběhlo. V opačném případě, kdy se na základě vzájemné dohody obou zúčastněných stran protokoluje něco jiného, než skutečný a úplný průběh jednání, se všichni účastníci ústního jednání vystavují ztížené situaci při budoucím prokazování obsahu jednání, ale především tím popírají samotný smysl protokolace.

Možnost prodloužení běhu třicetidenní lhůty pro rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacímu příkazu stanovené v § 168 odst. 1 daňového řádu však musí vždy vycházet z reálné potřeby správce daně odstranit vady a nedostatky, které brání dalšímu postupu ve věci. Jinými slovy, pokud taková potřeba nevyvstane, ale správce daně přesto vyzve osobu zúčastněnou na správě daní k součinnosti, nemůže takový postup mít obecně předvídaný účinek v podobě prodloužení lhůty k rozhodnutí o odvolání, jenž je zakotven v § 34 daňového řádu .

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2021, čj. 6 Afs 274/2020-41

I v nynějším případě bylo na městském soudu, aby obdobným způsobem zvážil na straně jedné procesní pochybení správce daně a na straně druhé dopady do hmotných práv žalobkyně, a to i vzhledem ke stěžovatelově následné snaze poskytnout žalobkyni dostatečnou příležitost, aby mohla v odvolacím řízení uplatnit skutečnosti, jež by jinak mohla uplatnit v daňové kontrole.

Motto: „Logika tě dostane z bodu A do bodu B. Představivost tě dostane všude.“ Albert Einstein Použití elektronické pošty (e-mailu) jako nástroje právního jednání vůči orgánům veřejné moci má svá pravidla i omezení založená platnými legislativními předpisy. Pro oblast daní byla ovšem donedávna elektronická pošta prostředkem vysoce limitovaným, zásadní změnu by mohly přinést rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z konce roku 2020. Rozbor aktuální situace i možného vývoje obsahují následující řádky.

Krajský soud důvodně pokáral správní orgány za to, jak neprofesionálně zpracovaly svá rozhodnutí; pouhý tento fakt – totiž že správní orgány si měly dát se svými rozhodnutími větší práci – však nic nevypovídá o věcné správnosti nebo alespoň věcné dostatečnosti přezkoumávaných rozhodnutí. I kdyby se (teoreticky) tyto vady staly důvodem zrušení rozhodnutí, vedlo by to v dalším řízení jen k tomu, že rozhodnutí by byla zpracována přehledněji, srozumitelněji a pečlivěji; věcně by však rozhodnutí vyznívala stejně. Není tedy zřejmé, jak by tímto postupem bylo ochráněno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Úkolem správních soudů není zajišťovat účastníkům vždy a po všech stránkách bezvadná správní rozhodnutí, nýbrž ochránit je před hmotněprávními pochybeními správních orgánů a před takovými vadami správního řízení, které ve svém důsledku mohly mít vliv na hmotněprávní postavení účastníků. Takové vady ale v žalobě vytýkány nebyly.

Správa daní je specifickou oblastí výkonu veřejné správy, což se promítá zejména do toho, že probíhá podle zvláštního procesního předpisu, zcela vylučujícího aplikaci správního řádu .1) To však není jediné specifikum správy daní. Zejména v poslední době se středem pozornosti stává další zvláštnost správy daní – způsob určení závazných formulářů pro účely správy daní a jejich strojové reprezentace pro účely elektronického podání. 2)

S rostoucím počtem sporů mezi daňovými subjekty a správci daně roste zároveň počet sporů nejenom o meritorní rozhodnutí, ale i o postupy či úkony správců daně. Na straně správců daně dochází k důkladnému využívání všech institutů, které jim právní řád České republiky poskytuje. Některé postupy jsou však ze strany daňových subjektů hodnoceny jako příliš excesivní, zasahující do jejich práv. Na významu tak nabývají zásahové žaloby. Cílem příspěvku je souhrnně uvést nejčastěji používané postupy a úkony správce daně v rámci správy daní a příslušné opravné prostředky, které je nutno u nich vyčerpat před případným podáním zásahové žaloby.

Podání při správě daní obecně upravuje zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), jenž patří do oblasti daňového práva procesního. Úvodem je třeba předeslat, že jakékoliv podání se činí u příslušného správce daně, jímž se rozumí, jednoduše řečeno, ten správce daně, který je věcně a místně příslušný se danou věcí zabývat. Věcná příslušnost, či jinak příslušnost kompetenční, je vymezením pravomocí správce daně. Pro určení místní příslušnosti správce daně je rozhodující, kdo je daňovým subjektem a co je předmětem daně. Obě uvedené příslušnosti upravují právní předpisy. Primárně je to zákon č. 456/2011 Sb. , o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a potom již zmíněný daňový řád .

Finanční úřady začaly vyměřovat pokuty za pozdě podaná kontrolní hlášení. To se však nelíbilo, dnes již minulému, ministru financí, a tak honem Finanční správa začala pokuty zase odpouštět. Pomineme-li efektivitu takového jednání, tak se v článku zabýváme tím, jak to vlastně s tím odpouštěním je.