Vlastnictví

Fyzická osoba podnikatel (živnost řemeslná), který uplatňuje výdaje procentem a je plátce DPH provozuje svoji činnost již jako vedlejší, protože je 7 let starobní důchodce. V roce 2021 si koupil do „podnikání“ osobní automobil a při nákupu uplatnil plný odpočet DPH, protože vůz byl určený k používání v rámci ekonomické činnosti. Pro účely daně z příjmů se nejedná o „obchodní majetek“ (poplatník uplatňuje paušální výdaje). Podnikatel se nyní vzhledem k onemocnění rozhodl svoji podnikatelskou činnost ukončit (eventuelně na ŽÚ přerušit např. a 20 let...) a vše vypořádat. Rok 2023 je řádně ukončen daňovým přiznáním. A nyní se dostávám k samotnému dotazu, jak vypořádat automobil (nejedná se o OM) a plně uplatněný odpočet DPH v roce 2021. Podle dostupných informací jsem se přikláněla k tzv. vyřazení auta z podnikání do osobního – soukromého užívání a odvod DPH z ceny obvyklé (cena, za kterou by se nyní k DUZP stejný automobil pořídil) a do přiznání k DPH tuto cenu zadat do ř.1 Dodání zboží §13 odst.4 a). Poté požádat FÚ o zrušení registrace k DPH příslušným formulářem. Čím více jsem se věcí zabývala, nevím, zda správný je tento postup: požádat správce daně o zrušení registrace k DPH a po odpovědi a sdělení data, ke kterému správce stanoví datum zrušení, vypracovat tedy poslední přiznání k DPH a v řádku č. 45 minusem uvést korekci odpočtu DPH. Automobil zakoupený v roce 2021 – odpočet DPH 188 115 Kč, celkem 5 let, zbývají 2 roky, výpočet 188 115 × (0 - 1) × 1/5 = -37623 Kč krát 2 roky Kč -75 246 Kč. Z hlediska daně z příjmů při „převodu“ pro osobní užívání nevzniká žádný zdanitelný příjem. Prosím tedy o správně řešení pro vypořádání DPH.

Fyzická osoba OSVČ, plátce DPH, si zakoupil osobní automobil pro podnikání. Faktura od dodavatele osobního automobilu je adresována výše zmíněné FO. Tato FO zaplatila zálohu na pořízení OA z dokladu o přijaté platbě si odečetla DPH. Dosud OK. Na doplatek OA si vzala úvěr od Unicredit Leasing CZ.. a byla sepsána smlouva o financování, vystaven splátkový kalendář - platební kalendář - na splátku jistiny, úroku a pojistného na 48 splátek s tím, že splátky jsou od cca 5 tisíc do 8 tisíc během trvání úvěru a jedna splátka , konkrétně 4. cca 200 tisíc. Ve smlouvě jsou strany nazvány jako - poskytovatel úvěru a příjemce úvěru. Ve velkém technickém průkazu je jako majitel zapsána společnost poskytující úvěr a provozovatel je podnikající FO. Jak postupovat v případě odpisů tohoto majetku - část zaplatila FO a část úvěr. společnost ? Jak se v tomto případě postupuje s paušálním výdajem na phm a parkování ? Splátky rozpočítat na 60 měsíců ? Děkuji za odpověď.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2023, čj. 7 Afs 321/2021-23

V tomto článku se zaměříme na problematiku, kdy na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 2011 došlo k prodeji nemovitých věcí právnickou osobou, která tyto nemovité věci prodala fyzické osobě v postavení předsedy představenstva. O rok později zřídil k těmto nemovitým věcem správce daně zástavní právo k zajištění daňových pohledávek na dani z nemovitostí, které byly evidovány za dlužníkem – kupujícím. V roce 2013 podal prodávající určovací žalobu, ve které se domáhal určení vlastnictví ke shora uvedeným nemovitostem. Soud tomuto návrhu svým rozsudkem posléze vyhověl s odkazem na porušení § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, přičemž v tomto svém rozsudku nekonstatoval, že kupní smlouva byla absolutně neplatná, nýbrž pouze rozhodl o tom, kdo je vlastníkem zmíněných nemovitostí. Podaným odvoláním do výroku prvoinstančního soudu se soudní řízení protáhlo o několik let. Na základě odvolacím soudem potvrzeného rozsudku prvoinstančního soudu bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí je původní prodávající, který je pro účely tohoto článku též v procesním postavení daňového dlužníka správce daně. Nedoplatky, které jsou zajištěny zástavním právem správce daně, nebyly do té doby vymoženy, avšak proti osobě kupujícího následně banka, jež si již dříve zřídila zástavu k nemovitostem za účelem zajištění úvěru, který poskytla již dříve na koupi zastavených nemovitostí, podala návrh na zahájení insolvenčního řízení. O tomto návrhu nebylo v rozhodné době insolvenčním soudem rozhodnuto.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2022, čj. 8 Afs 206/2020-60

Zatímco úvodní část příspěvku (Daně a právo v praxi č. 6/2018, s. 34) byla zaměřena na obecné aspekty díla, především stavebního, v tomto pokračování uvádíme práva a povinnosti zúčastněných stran, předmět a provedení díla a také možnosti při stanovení jeho ceny.

Koupí jako jedné z nejčastěji sjednávaných smluv jsme se již v minulých článcích (v č. 12/2016 časopisu Účetnictví v praxi na s. 36 a v č. 7–8/2017 časopisu Účetnictví v praxi na s. 58) zabývali – řeč byla o kupní ceně a o problematice účinnosti smlouvy, tedy zejména okamžiku přechodu vlastnického práva na kupujícího. Následující text se bude věnovat zákonným možnostem modifikace kupní smlouvy, respektive tzv. vedlejším ujednáním, které je možné u tohoto smluvního typu sjednat. Jedná se o výhradu vlastnického práva, výhradu zpětné koupě či zpětného prodeje, předkupní právo, koupi na zkoušku, výhradu lepšího kupce a cenovou doložku.

Každý subjekt právních vztahů musí být přesně identifikován. Jednak aby mohl být přesně určen a zároveň aby byl nezaměnitelně odlišen od jiných subjektů práv a povinností. Mezi základní identifikační znaky právnické osoby patří její sídlo. Sídlo právnické osoby je důležitým identifikačním znakem a je dle § 123 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) obligatorní součástí jejího zakladatelského právního jednání. Sídlo je jedním z údajů, který se zapisuje do veřejného rejstříku. O problematice sídla právnické osoby, resp. nevýdělečných organizací, pojednává následující text.

Mnozí občané i právnické osoby se odvolávají na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), aby před Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „Soud“) napadli právní úpravu, popř. řízení ve smluvních státech v daňových záležitostech, jakož i metody finančních orgánů.

Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) se ve svém nedávném rozhodnutí v případu C-430/09 Euro Tyre Holding B. V. zabýval otázkou, která transakce v řetězci dodání zboží mezi členskými státy je s dopravou, a tudíž ji lze osvobodit jako intrakomunitární transakci. Podle soudu je jedním z kritérií, ke kterému je nutné přihlédnout, místo, ve kterém dochází k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník. Rád bych se na tento pojem blíže zaměřil.