Zadržovaný nadměrný odpočet DPH

Článek 183 první pododstavec směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty má být vykládán v tom smyslu, že: osoba povinná k dani má nárok na to, aby její vnitrostátní daňový úřad zaplatil úroky z prodlení při nadměrném odpočtu daně z přidané hodnoty, pokud tento daňový úřad tento nadměrný odpočet nevrátil v přiměřené lhůtě. Způsoby uplatnění těchto úroků patří do procesní autonomie členských států, která je vymezena zásadami ekvivalence a efektivity, přičemž vnitrostátní pravidla týkající se zejména okamžiku, od kterého se mají počítat případně dlužené úroky, nesmí vést k tomu, aby osoba povinná k dani byla zbavena přiměřené náhrady za ztrátu. způsobenou opožděným vrácením uvedeného nadměrného odpočtu.

Smyslem článku je poukázat na některé komplexnější právní problémy související s uplatňováním práva Evropské unie při aplikaci zákona o DPH . Aplikace směrnice se totiž nevyčerpává prostým nahrazením vnitrostátní normy, která není slučitelná s právem EU, normou práva EU jasně vyplývající ze směrnice. Takovýto přímý střet je jevem spíše ojedinělým. Problémy, jimž čelí praxe, bývají nepoměrně složitější. Tyto složitější situace aplikace unijního práva článek demonstruje na příkladech zadržování nesporné části nadměrného odpočtu a úroku z neoprávněně zadržovaného nadměrného odpočtu. V závěru článku poukazuji na důsledky uplatňování Listiny základních práv Evropské unie, které složitost vztahu vnitrostátního a unijního práva ještě umocní.

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 5. 2021 ve věci C-844/19 INSS

V červnu tohoto roku byla Parlamentem České republiky schválena rozsáhlá novela daňového řádu , jež byla ve Sbírce zákonů zveřejněna jako zákon č. 283/2020 Sb. Cílem tohoto příspěvku je seznámit čtenáře s hlavními okruhy změn, a podat jim tak základní informaci o novele. K jednotlivým zásadním změnám, zejména ke zjednodušení kontrolních postupů a zálohám na daňový odpočet, se vrátíme podrobněji v dalších číslech expertních příspěvků spolu se zástupci Finanční správy České republiky.

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 5. 2020 ve věci C-446/18 AGROBET CZ

V následujícím příspěvku bychom zrekapitulovali některé další změny, které do právních předpisů přinesla pandemie koronaviru. Zaměřili bychom se na změny, které byly přijaty v průběhu května a června a které mohou mít dopad i na neziskové subjekty.

Součástí vládního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), a další související zákony je také novela zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “). Touto novelou zákona o DPH , která by měla nabýt účinnosti v průběhu roku 2020, je navrhováno upravit v návaznosti na novelizaci daňového řádu pravidla pro vracení nadměrného odpočtu. Touto novelou je jednak navrhováno zavedení institutu zálohy na nadměrný odpočet a návazně také faktické prodloužení lhůty pro vrácení nadměrného odpočtu. V následujícím článku jsou nejprve vymezeny základní pojmy, které jsou důležité pro aplikaci pravidel pro vznik a vrácení nadměrného odpočtu. Návazně jsou shrnuta základní pravidla pro uplatňování odpočtu daně. V dalším textu jsou v návaznosti na daňový řád shrnuta aktuálně platná pravidla pro vracení nadměrného odpočtu podle zákona o DPH . V závěrečné části textu je upozorněno na navrhované změny pravidel pro vracení nadměrného odpočtu, které by měly nabýt účinnosti v průběhu roku 2020.

Plátce daně z přidané hodnoty má řadu povinností, z nichž tou hlavní je přiznání DPH z jeho prodejů (až na výjimky) a její odvedení správci daně. Naopak jeho prakticky jedinou, ale významnou výhodou je možnost odpočtu – zjednodušeně řečeno „vrácení“ – DPH z jeho nákupů od jiných plátců. Odpočet daně je zcela zásadní podmínkou neutrality DPH pro plátce, kteří jsou fakticky v roli výběrčích daní zaplacených zákazníky. Cesta plátce za odpočtem daně se však podobá legendární plavbě Odyssea mezi Charybdou a Skyllou. A úskalím nejsou jen překážky v podobě mnoha podmínek stanovených zákonem o DPH , ale také úřední postupy a procesy zdlouhavého prověřování oprávněnosti odpočtu. Naštěstí ale nyní rázně „bouchl do stolu“ Ústavní soud a zastal se plátců, když uvedl, že „donekonečna“ mohou správci daně prověřovat – a tedy nevracet – pouze případnou spornou část odpočtu DPH, a nikoli paušálně celý (nadměrný) odpočet daně za prověřované zdaňovací období.

Když Ústavní soud na jaře letošního roku rozhodl ve věci Kovové profily1) o tom, že správce daně porušil ústavně zaručená základní práva stěžovatele tím, že mu v souvislosti s prováděnou daňovou kontrolou zadržoval i část nadměrného odpočtu, o jehož existenci nebylo sporu, vzedmula se vlna emocí, jejichž zabarvení vycházelo zejména z profesní příslušnosti komentátora daného nálezu. Zejména představitelé Finanční správy se mnohdy netajili svou skepsí – skepsí nad údajnou argumentační nekvalitou nálezu i skepsí nad tím, zda a jak bude možno závěry Ústavního soudu přenést do praxe. Zaznívaly odsudky označující nález za izolované rozhodnutí Ústavního soudu, více či méně skrytě vybízející Finanční správu k revoltě v očekávání, že nosné důvody nálezu nebudou v praxi uplatňovány. V pojednání, které čtenáři nabízím, se pokusím s časovým odstupem, v němž emoce mohly opadnout a který mohl být využit k racionální reflexi závěrů Ústavního soudu, provést analýzu nosných důvodů nálezu Ústavního soudu a jeho možných dopadů do správní praxe v rovině de lege lata. Vědomě tedy ponechávám stranou pozornosti pokus řešit situaci legislativně zavedením institutu zálohy na nadměrný odpočet. Místo toho se budu zabývat obecnějšími otázkami významu a důsledků autoritativní ústavněprávní argumentace Ústavního soudu, která je ve smyslu čl. 89 Ústavy závazná pro správní praxi. Některé diskuse, kterých jsem se účastnil,2) mě totiž vedou k přesvědčení, že stále ještě nemáme jasno v tom, jaká je role jednotlivých aktérů v procesu aplikace práva.

Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 819/18 , platná právní úprava obsažená v daňovém řádu umožňuje, aby správce daně vyměřil a vyplatil tu část nárokovaného nadměrného odpočtu, která není předmětem prověřování správcem daně (tzv. nesporná část nadměrného odpočtu). Zadržováním tzv. nesporné části nadměrného odpočtu správcem daně dochází k porušení vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod .

Přiznávání úroků za dobu zadržování nadměrných odpočtů vyvolalo celou řadu sporů mezi Finanční správou a plátci, kteří byli nuceni snášet mnohaměsíční a někdy i víceleté prověřování oprávněnosti jejich nadměrných odpočtů. Státní moc se prostřednictvím Finanční správy tvářila, že v české kotlině evropské právo neplatí a čeští plátci, na rozdíl od zbytku Evropské unie, na úroky nárok nemají. Nakonec ale český stát po sérii jednoznačných rozsudků Nejvyššího správního soudu toto právo plátcům přiznal. Ovšem ani současný stav není takový, aby nevyvolával další spory.

Účelem článku je poskytnout čtenářům aktuální informace o možnosti domáhat se vyplacení nesporné části nadměrného odpočtu před tím, než správce daně ukončí prověřování jiných odpočtů uplatněných dnovým subjektem v tomtéž zdaňovacím období. Zatímco zákonodárce i po uplynutí více než roku a půl od vydání rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci AGROBET I zůstal zcela nečinným, první senát Nejvyššího správního soud se na konci května tohoto roku ve věci AGROBET II obrátil s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie.

V posledních letech začaly finanční úřady šířeji prověřovat nároky daňových subjektů na odpočty DPH. V řadě případů pak kontrolování trvalo dlouhou dobu a na přetřes se dostaly otázky úroků ze zadržovaných nadměrných odpočtů. Státní správa se dlouho bránila názoru, že by měla daňovým subjektům nějak kompenzovat skutečnost, že finanční prostředky, na které mají nárok, jsou jim vypláceny až se značným časovým odstupem. Soudním rozhodnutím na toto téma je věnován dnešní výběr z judikatury.

V říjnu 2015 komentoval Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) v případu C-120/15 Kovozber problematiku přiznávání úroků ze zadržovaných nadměrných odpočtů plátcům daně. Za posledních několik let již poněkolikáté v řadě. Tentokrát však ještě přísnějším pohledem, než kdy jindy. Pokud bychom učinili projekci závěrů soudu do českého právního řádu, pak by mimo jiné poukazovaly na povinnost úročení všech nadměrných odpočtů, které jsou vrácené až po 30 dnech od podání daňového přiznání podle § 105 odst. 1 zákona o DPH . Troufám si tvrdit, že případ C-120/15 Kovozber pak završuje sérii předchozích rozhodnutí soudu takovým způsobem, že předznamenává konec § 254a daňového řádu v podobě, v jaké toto ustanovení dnes známe.