Daňová kontrola

Klient, přepravní firma, zjistil, že chybou SW bylo v roce 2022 počítáno špatně stravné pro řidiče. Zaměstnanci dostali tedy stravné nad limit. V březnu tohoto roku zahájil finanční úřad kontrolu na závislou činnost za rok 2022, při které se na toto přišlo. Kontrola stále běží a nebyla zatím ukončena. Zaměstnanci přepravní firmy byli požádání, aby neoprávněné částky stravného nad limit vrátili (z důvodu bezdůvodného obohacení), což se skutečně stalo v červnu 2024 a všichni stravné nad limit vrátili. Společnost na základě této skutečnosti podala dodatečné přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2022, vyloučila toto nadlimitní stravné z daňových nákladů a uhradila daň z příjmu právnických osob ze zvýšeného základu daně. Finanční úřad však chce toto nadlimitní stravné dodanit za rok 2022 v rámci daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a probíhající kontroly a argumentace, že došlo v roce 2024 k vrácení tohoto plnění zaměstnanci jako bezdůvodné obohacení ho nezajímá. Je jejich postup správný? Tím by jedno pochybení bylo zdaněno 2x - jednou dani z příjmu právnických osob vyloučením z daňových nákladů a podruhé zdaněním daní z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti pro zaměstnance, kteří toto plnění v červnu 2024 vrátili.

Spolek, veřejně prospěšný poplatník, má jen příjmy z členských příspěvků dle stanov. Všechny činnosti, které dělá, jsou pro členy, a hrazeny z členských příspěvků. FÚ chce rozdělení příjmů a výdajů dle činností, což vlastně nelze. Spolek podával každý rok DPPO, i když nemusel. Jak je to s daňovou kontrolou, pokud přiznání nepodá? Počítá se lhůta pro kontrolu?

Převodní ceny jsou stále jedním z hlavních témat daňových kontrol i pro rok 2024. Jak se co nejlépe na takovou kontrolu připravit? Jaké metody pro ověření cen v transakcích s ostatními podniky ve skupině může správce daně použít? A na jaké případy se bude nově finanční správa zaměřovat? Aktualizované znění Směrnice OECD o převodních cenách (dále jen „Směrnice“) z ledna roku 2022, jehož český překlad zveřejnila finanční správa na svých stránkách v lednu 2024, přináší novou metodiku, jejíž doporučení by měl správce daně v případě daňové kontroly zaměřené na převodní ceny respektovat. Směrnice tak může být pro podniky pomůckou, jakými postupy prověřit, zda převodní ceny ve skupině spojených osob, jíž jsou součástí, byly nastaveny v souladu s principy tržního odstupu. Jakým kapitolám nového překladu věnovat zvýšenou pozornost a v čem je aktualizované znění z roku 2022 jiné oproti verzi z roku 2017?

Ze zásad upravených v § 5 odst. 1 až 3 daňového řádu ani z čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny nevyplývá, že by správce daně byl povinen postupovat v jakýchsi „fázích“ a nejprve využít ty procesní postupy, které co nejméně zasahují do právní sféry daňového subjektu, a teprve v návaznosti na výsledky těchto postupů případně přistoupit k procesním nástrojům, které zasahují do práv daňového subjektu s větší intenzitou. Žalovaný tedy nebyl povinen v dané věci nejprve provést místní šetření v rámci výkonu vyhledávací činnosti a teprve pak případně přistoupit k zahájení daňové kontroly. Místní šetření a daňová kontrola nejsou mezi sebou vzájemně zaměnitelné procesní postupy, pokud jde o jejich účel, k jehož dosažení jsou daňovým řádem určeny. Z pouhé skutečnosti, že žalovaný nejprve zamýšlel provést místní šetření a několik málo dní poté, aniž by bylo místní šetření provedeno, se rozhodl zahájit daňovou kontrolu, nelze dovozovat, že místní šetření by bývalo šetrnějším procesním postupem k dosažení cíle, kvůli němuž žalovaný nakonec zahájil daňovou kontrolu.

K tomuto závěru Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem uvádí, že odstraňování rozporů v kontrolních hlášeních dle § 101g zákona o DPH představuje odlišné řízení oproti kontrolním postupům, včetně daňové kontroly. Z hlediska posouzení, zda se (ne)jedná o zastřenou kontrolní činnost, však nepostačuje konstatování, že se formálně jedná o jiné řízení. Vždy je totiž třeba zkoumat konkrétní správcem daně učiněné úkony, tedy zda již nezačal prověřovat a hodnotit konkrétní daňovou povinnost daňového subjektu. V uvedené věci krajský soud tímto způsobem postupoval a dospěl k závěru, že žalovaným vyžádané smlouvy a daňové doklady, jakož i neformální e-mailová komunikace, skutečně sloužily pouze k ověření údajů obsažených v kontrolních hlášeních. Se závěrem krajského soudu, že vyžádání podkladů k odstranění rozporů v kontrolních hlášeních v nyní souzené věci fakticky daňovou kontrolu nezahájilo, se tedy Nejvyšší správní soud ztotožňuje. V nyní projednávaném případě se žalovaný prostřednictvím mezinárodních dožádání dotazoval zahraničních správců daně na třetí subjekty - konkrétní společnosti obchodující se stěžovatelkou. Předmětem dotazů však byla přesně určená zdaňovací období a konkrétní zdanitelná plnění (vymezená částkami v eurech), k jejichž uskutečnění došlo mezi těmito společnostmi a stěžovatelkou. Dotazy směřovaly na okolnosti dodání zboží (např. kde došlo k nakládce, kdo zboží přebíral), včetně toho, zda společnost zdanitelná plnění přiznala, zda má skladovací prostory, zaměstnance ad. Byla jimi tedy prověřována konkrétní zdanitelná plnění, u nichž u stěžovatelky panovaly pochybnosti. Za daných skutkových okolností této věci tedy již nelze hovořit o prostém „mapování terénu“, nýbrž o prověřování konkrétních zdanitelných plnění (a ve výsledku tedy i stěžovatelčiných daňových povinností) z důvodu podezření na její zapojení do podvodných řetězců na DPH. Takové prověřování je ovšem možno činit pouze v rámci zahájené daňové kontroly při současném zachování veškerých práv daňového subjektu. Došlo-li k formálnímu zahájení daňové kontroly až později, představovala mezinárodní dožádání materiální zahájení daňové kontroly.

Jádro její argumentace spočívá pouze v tvrzení, že pokud jí správce daně služby fakturované HBM akceptoval jako daňově uznatelné náklady za zdaňovací období roku 2009, měl tak učinit i v nyní projednávaném případě. Namítá tedy, že správce daně svým postupem založil ustálenou správní praxi. S tím však nelze souhlasit. Již krajský soud správně vyložil, že správce daně v rámci kontroly zaměřené na zdaňovací období roku 2009, během níž kontroloval nejen daň z příjmů právnických osob, ale také DPH, silniční daň a daň ze závislé činnosti, stěžovatelce náklady na služby HBM uznal toliko na základě faktur, zatímco v nyní projednávané věci měl mnohem širší soubor podkladů, které ho vedly k jinému závěru. V rámci daňové kontroly zaměřené na zdaňovací období roku 2009 správce daně nehodnotil stejný rozsah podkladů jako v nyní projednávané věci, neboť se nejednalo o identické služby, jak setrvale tvrdí stěžovatelka, ale toliko o služby stejné či obdobné povahy. Jen stěží tak lze hovořit o tom, že by touto jednou daňovou kontrolou založil správce daně vůči stěžovatelce ustálenou správní praxi, z níž by jí vyplývalo legitimní očekávání, že jí v následujících zdaňovacích obdobích budou náklady na služby HBM uznány pouze na základě předložených faktur (k příkladům vzniku správní praxe srov. například rozsudky NSS ze dne 18. 3. 2021, č. j. 1 Afs 289/2019-41, č. 4192/2021 Sb. NSS , a ze dne 31. 3. 2021, č. j. 10 Afs 293/2019-54). Pokud tedy nyní při daňové kontrole daně z příjmů právnických osob zaměřené na zdaňovací období roku 2015 správce daně postupem souladným s § 92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), zpochybnil stěžovatelkou předložené faktury, jakož i dodatečně předložené podklady, nedopustil se porušení legitimního očekávání, odmítl-li následně stěžovatelce s ohledem na zcela jinou důkazní situaci náklady na služby od HBM uznat

Náš zaměstnanec byl předvolán jako svědek na finanční úřad ve věci svého příbuzného, který má daňovou kontrolu (s námi tento příbuzný nemá co do činění). Vypovídal, byl sepsán protokol, ve kterém mj. zaměstnanec na úvodní otázku správce daně, kde pracuje, uvedl nás jako svého zaměstnavatele. Druhý den jsme obdrželi výzvu správce daně podle § 57 odst. 1 písm. d) a za podmínek § 58 a § 93 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve které nás správce daně vyzývá, abychom ohledně našeho zaměstnance sdělili jeho čísla bankovních účtů, na které mu od roku 2020 zasíláme mzdu či cestovní náhrady, poskytli přehled cestovních náhrad vyplacených zaměstnanci v jednotlivých měsících a poskytli evidenci jeho pracovní doby v jednotlivých dnech od roku 2020. Podotýkáme, že u nás neprobíhá žádná daňová kontrola a ani zaměstnanec (svědek) nepodniká a nemá kromě nás žádného jiného zaměstnavatele. Ve výzvě není uvedeno, v souvislosti s jakým daňovým řízením toto správce daně požaduje, uvádí jen jméno našeho zaměstnance a co po nás chce, nic víc. Souvislost s jeho svědeckou výpovědí je zřejmá, když výzva přišla ihned po podání výpovědi. Je vůbec taková výzva zákonná? Proč si správce daně nevyžádal tyto údaje přímo od svědka - zaměstnance, proč obtěžuje nás? V odůvodnění jsou fakticky jen opsané příslušné paragrafy s citací zákona, tj. že jsme povinni údaje na vyžádání správce daně poskytnout a že jsou nezbytné pro správu daní a mohou být důkazním prostředkem při správě daní. U jakého subjektu není uvedeno a proč jsou nezbytné také není uvedeno. 

Cenu, kterou stanovil přímo klub FC Zbrojovka Brno, nelze považovat za referenční i proto, že klub nabízel prostory pro reklamu pouze u sebe samotného. Stěžovatelka však nakupovala reklamu od subjektu, který ji sám nakoupil od svého dodavatele, jenž byl součástí širšího řetězce. Srovnána tedy měla být cena, která by na trhu byla dosažena při nákupu v podobné tržní pozici, v jaké se nacházela stěžovatelka – tedy nikoli při nákupu přímo u zdroje reklamních prostor, nýbrž od zprostředkovatele, který na trhu nabízí možnosti umístění reklamy. To ale správce daně neučinil.

Nejvyšší správní soud k otázce kontroly kvality zboží uvádí, že v daném případě nelze pominout, že stěžovatelka s kovy obchodovala již od roku 2002. Zboží dodávala prověřeným odběratelům. Lze důvodně předpokládat, že kdyby kvalita zboží byla nedostatečná, ihned by se to projevilo v problémech s jejím odbytem. Žalovaný přitom zjistil, že pouze v jednom případě v minulosti se stěžovatelka setkala s falzifikátem zboží. Vzhledem k této dlouhodobé praxi stěžovatelky, kdy metody kontroly kvality a množství zboží až na jednu výjimku neselhávaly a stěžovatelka je používala i mimo období, kdy byla dle žalovaného zapojena do podvodných řetězců, není dle Nejvyššího správního soudu kontrola kvality zboží prováděná stěžovatelkou dostatečnou indicií o vědomosti stěžovatelky o zapojení do podvodných řetězců. Pokud jde o absenci písemné smlouvy, ta sice bývá jednou z objektivních okolností, která ve svém souhrnu s ostatními může svědčit o vědomosti zapojení do podvodného řetězce. Jde však pouze o okolnost nižšího významu, která musí být podpořena silnými dalšími indiciemi. Samo o sobě jde totiž o praxi běžnou a zákonnou. Občanský zákoník písemnou formu pro kupní smlouvu nevyžaduje. Skutečnost, že v daném případě nemůže jít o silnou indicii vědomosti stěžovatelky o zapojení do podvodného řetězce svědčí i okolnost, že v roce 2013 stěžovatelka kupní smlouvu se svým dodavatelem písemně uzavřenou měla. Přitom již v tomto období se stěžovatelka podle žalovaného zapojila do podvodných řetězců. Pokud jde o prověřování svých dodavatelů, tak zde Nejvyšší správní soud nespatřuje žádnou nestandardní okolnost. Podstatné totiž je, že to nejsou dodavatelé stěžovatelky, kteří byli v rámci řetězců identifikováni jako problematické subjekty. Chybějící daň byla identifikována až v dalších článcích řetězců. Není tedy jasné, čeho by stěžovatelka docílila, kdyby si více prověřovala své dodavatele, ani proč by tak měla dělat. Žalovaný neuvedl, že by se jednalo o problematické dodavatele. Nárůst obchodů v předchozích letech sám o sobě také nemůže být problematický. Pokud stěžovatelka, jak prokazovala, stabilně vykazovala zisk z těchto obchodů, tak nárůst obchodů je z ekonomického hlediska naopak pozitivním faktorem. Absence pojištění, či jiného zajištění transakcí také sama o sobě není problematická, pokud se stěžovatelka s žádnými problémy při obchodování s těmito produkty v minulosti nepotýkala. Z napadeného rozhodnutí ani ze správního spisu nevyplývá opak.

Pro projednávanou věc je rovněž relevantní, že registrace jména domény je časově omezená a v případě neprodloužení dojde k její expiraci. Tím se doménové jméno znovu uvolňuje pro možnost nové registrace, nezávislé na registraci předchozí. Veřejné seznamy doménových jmen (WHOIS) obvykle obsahují u každé domény pouze údaje o aktuálním držiteli, nikoli však informace o držitelích předchozích, jak správně upozorňuje žalobkyně. Výzvou na CZ.NIC jakožto správce domény nejvyšší úrovně „.cz“ by bylo možné ověřit, kdo (a zda vůbec) měl doménové jméno is-sport zaregistrováno v letech 2012 a 2013, taková výzva však v projednávané věci vydána nebyla. Ani použití služby Wayback Machine (dostupné z web.archive.org) nedává definitivní odpověď na otázku, zda daná webová stránka v předmětném období existovala, či nikoli. Jak správně vyhodnotil krajský soud, absence záznamu o webové stránce na doméně is-sport.cz v letech 2012 a 2013 svědčí pouze o tom, že daná služba tuto stránku nezaznamenala, nikoli o tom, že stránka vůbec neexistovala. Již z principu fungování obdobných služeb je zřejmé, že častěji budou zaznamenány webové stránky široce navštěvované, na něž je hojně odkazováno, méně často pak stránky využívané pouze úzkým okruhem osob. Skutečnost, že webová služba automatizovaně zaznamenávající obsah internetu na určitou webovou stránku nenarazila, tedy obzvláště v případě vzácně používané stránky nemusí znamenat, že taková stránka nemohla existovat. Z výše uvedeného je zřejmé, že dílčí závěr stěžovatele o prokázání neexistence webové stránky provozované na doméně druhé úrovně is-sport.cz skutečně nemá oporu ve spisu. K zaujetí takto definitivního závěru by bylo nutné prokázat, že doménové jméno is-sport skutečně nebylo v letech 2012 a 2013 vůbec zaregistrováno, příp. že zaregistrováno sice bylo, ale Insider Solution neměla žádný titul, na jehož základě by mohla tuto doménu použít k provozu své webové stránky. Na druhou stranu je však nutné upozornit, že neprokázání neexistence webové stránky v žádném případě neprokazuje její existenci. Pokud tvrzená webová stránka v relevantní době skutečně existovala, žalobkyně si mohla pořídit snímek obrazovky či tehdy platné záznamy z registru WHOIS, nic takového však nedoložila. Mohla rovněž navrhnout stěžovateli, aby si vyžádal údaje o případných předchozích registracích doménového jména is-sport.cz u CZ.NIC, ani to však neučinila (přestože jí stěžovatel sdělil své pochybnosti o existenci webové stránky v seznámení se zjištěnými skutečnostmi a důkazy v rámci odvolacího řízení).

S ohledem na výše uvedené tedy platí, že nedojde-li k uskutečnění zdanitelného plnění dle § 2 odst. 2 zákona o DPH , není možné § 109a zákona o DPH aplikovat. Pokud přesto daňový subjekt učiní platbu zvláštního zajištění daně, avšak k této platbě nelze vztáhnout žádné uskutečněné zdanitelné plnění, nelze aplikovat § 109a zákona o DPH . Za takové procesní situace proto finančním orgánům nic nebrání vrátit učiněnou platbu přímo osobě, které platbu učinila, požádá-li o její vrácení.

Stěžovatel v kasační stížnosti v této souvislosti dále namítal, že žalovaný nejmenoval taková opatření, která by po stěžovateli bylo možné spravedlivě požadovat a která by reálně mohla zamezit jeho účasti na podvodu. Nejvyšší správní soud se stěžovatelem nesouhlasí. Žalovaný v bodu 128 žalobou napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatelově zaviněné účasti na podvodu mohla zabránit podrobnější smluvní dokumentace, z níž by vyplýval konkrétní rozsah plnění. Stěžovatel by tak jednak minimalizoval obchodní rizika plynoucí ze spolupráce s novým dodavatelem, včetně toho, že bude bez svého vědomí zapojen do daňového podvodu, ale také by zlepšil svou důkazní situaci před očekávanými kontrolami správce daně. Řádně smluvně upravený obchodní model mohl svědčit o jeho dobré vůli, a naopak vyvracet jeho zaviněnou účast na podvodu.

Při sporech se správcem daně v oblasti nároků na odpočet DPH dochází ke sporům, zda státu vůbec nějaká daň chybí, popř. v jaké fázi dodavatelsko-odběratelského řetězce a jaké důsledky z toho plynou. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní výběr z rozsudků Nejvyššího správního soudu.

Po přečtení skartačního řádu a mnoha článků o skartaci daňových dokladů si nejsem jistá zda jsem vše pochopila správně. Jde mi o účetní jednotku s. r. o., plátce DPH. Tato jednotka chce provést skartaci daňových dokladů z roku 2012, včetně účetní závěrky, bankovních výpisů, atd.. Daňové doklady a bankovní výpisy z tohoto roku předpokládám, že může nechat fyzicky zlikvidovat. Na to si sjedná společnost, která zajistí fyzickou likvidaci a vystaví doklad o provedení skartace. Jak to bude s účetní závěrkou s. r. o.? Může taktéž nechat fyzicky zlikvidovat, nebo se musí obrátit na místně příslušný archiv a tam nejprve zažádat, zda může i toto postoupit k fyzické likvidaci? Nebo lze již rovnou vše postoupit ke skartaci? U účetní jednotky proběhla v roce 2015 kontrola správce daně za rok 2013. Má i toto nějaký vliv, na archivaci a následnou skartaci?

Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani to, zda stěžovatel měl obdobně postupovat již od svého vzniku v roce 2004. V obecné rovině sice může být důvodem vzniku subjektivního přesvědčení, že transakce, které daňový subjekt provedl, jsou daňově bezproblémové (či od daně osvobozené), to, že nejsou správcem daně výslovně zpochybněny. Míra takto vzniklého přesvědčení a z toho plynoucího očekávání ohledně jiných obdobných situací do budoucna je však velmi nízká. Daňový subjekt se na základě toho, že v minulosti správce daně něco nerozporoval, může spolehnout jen na to, že pokud bude obdobná transakce v budoucnu zpochybněna, musí pro takový krok správce daně mít racionální důvody, které vysvětlí. Způsobilým vysvětlením však může být (vedle typicky toho, že rozhodné skutečnosti správce daně zjistil až později než v době nezpochybnění těch transakcí, o něž daňový subjekt svá očekávání opírá) i to, že v daňové praxi, která tak či onak hodnotí obrovské množství simultánně probíhajících transakcí, v řadě případů nutně velmi povrchně, je zcela běžné, že řada těch, které by při bližším zkoumání mohly být vyhodnoceny jako podezřelé, pozornosti správců daně unikne.

V následujícím článku shrnujeme oblasti, na které se finanční úřady v poslední době nejvíce zaměřují a nadále budou zaměřovat v rámci své kontrolní činnosti, a dále také na co si v této souvislosti dávat pozor.

O zákonnosti kontroly prováděné správcem daně se vedou časté spory, které mají někdy své vyústění až u soudu. V dnešním příspěvku se budeme věnovat zajímavým judikátům z této oblasti. Uvedené problematice jsme se v našem časopisu věnovali již v čísle 6/2019 a 3/2022. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejících příspěvků.

Správní judikatura dospěla v nedávné době v několika případech k závěru o tom, že určité úkony formálně prováděné správcem daně v rámci vyhledávací činnosti mohou věcně překročit hranici vyhledávací činnosti. Fakticky se pak již jedná o úkony typické pro daňovou kontrolu. V takovém případě se hovoří o tzv. skryté či zastřené daňové kontrole. Tento příspěvek se zamýšlí nad možnou reakcí správce daně na předmětnou judikaturu. Je namístě uvážit riziko vyprázdnění vyhledávací činnosti a příklon k daňové kontrole, která je však pro daňový subjekt spojena v porovnání s jinými, méně intrusivními kroky správce daně se značným nepohodlím. Důsledky očekávatelného vývoje lze do určité míry též kvantifikovat.

Pro posouzení toho, zda byl postup správce daně místním šetřením, nebo již fakticky přesahoval jeho meze a jednalo se tedy o skrytou daňovou kontrolu, je třeba v každém konkrétním případě zhodnotit vícero relevantních okolností, a to nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, a to i vzhledem k tomu, co posuzovanému úkonu přecházelo a co po něm následovalo, aby bylo možné rozhodnout, zda správce daně prováděl pouhé zjišťování podkladových informací či „mapování terénu“, nebo zda se již jednalo o zjišťování a ověřování správnosti stanovení daňové povinnosti. Po zvážení výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem k závěru, že úkon provedený dne 12. 8. 2013 stěžovatelem u žalobce nebyl místním šetřením, nýbrž skrytou daňovou kontrolou. K tomuto závěru vedla Nejvyšší správní soud kombinace několika zmiňovaných okolností. Stěžovatel především sám v úředním záznamu ze dne 14. 8. 2013, č. j. 1694650/13/2503-05402-507227, uvedl, že účelem sporného postupu bylo „ověření oprávněnosti nadměrného odpočtu“. Samo o sobě by se toto vyjádření snad ještě dalo považovat za pouhou nešťastnou formulaci, avšak rozsah a povaha písemností, která stěžovatel při daném úkonu shromáždil, svědčí o tom, že tato formulace ve skutečnosti představuje poměrně výstižný popis jeho postupu. Z vymezení předmětu „místního šetření“ uvedeného v protokolu o něm vyplývá, že se stěžovatel při tomto postupu od počátku zaměřil na okolnosti týkající se konkrétního daňového přiznání ke konkrétní dani za konkrétní zdaňovací období (v tomto směru působí poněkud účelově, argumentuje-li stěžovatel tím, že zjištění učiněné v rámci daného postupu, resp. závěr o tom, že nelze rozporovat žalobcem deklarovanou kupní cenu stroje, je relevantní rovněž z hlediska daně z příjmů právnických osob, neboť je zřejmé, že stejně relevantní pro tuto daň by bylo takové kontrolní zjištění, pokud by bylo učiněno v rámci daňové kontroly). Z povahy písemností, na které se stěžovatel při daném postupu zaměřil a pořídil si jejich kopie, je patrné, že fakticky shromažďoval podklady týkající se právě pálicího stroje, z jehož pořízení byl uplatněn odpočet DPH. Již samotná skutečnost, že stěžovatel k prověření daného odpočtu shromáždil v podstatě veškeré tehdy dostupné podklady, napovídá tomu, že v daném případě nešlo o pouhé zjišťování podkladových informací či „mapování terénu“, ale o poměrně ucelený postup zaměřený na získání kompletních podkladů potřebných pro úplné posouzení oprávněnosti daného odpočtu. Formulace obsažené v úředních záznamech, v nichž stěžovatel uvádí, že účelem postupu bylo „ověření provozování a využití nově zakoupeného stroje FOREST 2000 CNC“, resp. dokonce „ověření oprávněnosti nadměrného odpočtu“, pak tento závěr pouze potvrzují.

Zásady právní jistoty a efektivity unijního práva musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu a související správní praxi, podle nichž se v oblasti daně z přidané hodnoty staví po celou dobu soudních přezkumů běh lhůty, v níž zaniká právo správce daně vyměřit tuto daň, bez ohledu na to kolikrát muselo být správní daňové řízení v důsledku těchto přezkumů opakováno, a bez omezení celkového součtu dob stavení této lhůty, a to i v případě, kdy soud, který rozhoduje o rozhodnutí dotčeného daňového orgánu přijatém v rámci opakovaného řízení v návaznosti na dřívější soudní rozhodnutí, konstatuje, že tento daňový orgán nedodržel pokyny uvedené v tomto soudním rozhodnutí.