Správní řízení

Rádi bychom se na Vás obrátili s dotazem, jak dále postupovat při přerušení správního řízení. Jedná se zápis dívky do MŠ, narozené 22. dubna 2018. Zákonný zástupce-matka, podala žádost o přijetí do MŠ v Novém Strašecí v řádném termínu, 4. května 2022. Otec dívky žádost nepodepsal a výslovně nesouhlasí s tím, aby dívka navštěvovala výhradně mateřskou školu v Novém Strašecí. Proto jsme 24. května 2022 přistoupili k přerušení správního řízení do udělení souhlasu otce uchazečky nebo do jeho nahrazení soudem. Matka dívky postupuje právní kroky k nápravě. Nyní matka uchazečky požaduje, abychom vydali stanovisko, do kdy dívce místo ve školce budeme držet a chtěla by konkrétní datum. Prosíme proto o vyjádření, jak máme dále postupovat, zda můžeme konkrétní datum uvést a o co se můžeme opřít v zákoně.

  K některým aspektům institutu reorganizace (nejen z pohledu daňového) Mgr. Petr Taranda Shrnutí Článek pojednává o využití institutu reorganizace ze tří úhlů pohledu. Prvním úhlem pohledu je otázka...

Asi začnu otázkou: Čím upoutat pozornost čtenáře k několika poznámkám o přezkumném řízení při správě daní? Odpovím si tak, že se jedná o právní instrument, který má svůj vývoj i v nové daňové soustavě přijaté po roce 1989 a je podle mého názoru poměrně málo využíván na to, jak úzce je provázán se základní zásadou zákonnosti zakotvenou nejen v Ústavě České republiky, ale i deklarovanou v § 5 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „DŘ “ nebo „daňový řád “).

Podstatné je, že ve věci stěžovatelky bylo dostatečně zjištěno, že delegace místní příslušnosti na navrhovaného správce daně bude účelná. Žalovaný nepostupoval svévolně a rozhodnutí o delegaci má oporu ve skutkových zjištěních, která vyplývají ze shromážděných podkladů ve správním spise. Stěžovatelkou odkazovaný rozsudek kladl důraz na faktické místo výkonu podnikání. Pokud však takové místo nelze s ohledem na povahu podnikání (zde obchod s pohledávkami) určit, je legitimní, pokud žalovaný vezme v úvahu kritérium jiné, zde místo pobytu jednatelky a jediné společnice stěžovatelky.

Motto: „Logika tě dostane z bodu A do bodu B. Představivost tě dostane všude.“ Albert Einstein Použití elektronické pošty (e-mailu) jako nástroje právního jednání vůči orgánům veřejné moci má svá pravidla i omezení založená platnými legislativními předpisy. Pro oblast daní byla ovšem donedávna elektronická pošta prostředkem vysoce limitovaným, zásadní změnu by mohly přinést rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z konce roku 2020. Rozbor aktuální situace i možného vývoje obsahují následující řádky.

Cílem tohoto příspěvku je představit nový institut paušální daně, který byl doplněn do zákona o daních z příjmů novelou č. 540/2020 Sb. , a porovnat tento nový institut s dřívější nepříliš úspěšnou předchůdkyní, jíž v zákoně přímo nahradil, daní stanovenou paušální částkou. Můžeme si tak uvědomit, že zdánlivě podobné názvy dvou institutů a úprava ve stejném ustanovení zákona mohou být zcela odlišné.

Každá větší novela daňového řádu obsahuje skrytá úskalí, která mohou adresáty této právní normy nepříjemně překvapit. Zvláště pak poté, kdy se mění ustálená praxe a následkem je peněžní sankce. Na jedno takové úskalí chci upozornit tímto článkem. Týká se uplatnění penále při podání dodatečného daňového přiznání na výzvu správce daně, tedy situace, při níž byste penále nečekali. Jestliže však čteme mezi řádky (v tomto případě mezi paragrafy), dočkáme se překvapivého zjištění.

V uplynulých měsících vydal Nejvyšší správní soud několik zásadních judikátů k otázce vlivu vykázání a možného uplatnění daňové ztráty jako položky odčitatelné od základu daně na běh lhůty pro stanovení daně. Tyto judikáty vyvolaly podstatnou změnu dosavadních výkladových stanovisek Finanční správy k aplikaci § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů . Jednalo se o rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. května 2020, čj. 8 Afs 58/2019-48 , a ze dne 18. června 2020, čj. 2 Afs 388/2019-70 , zakazující tzv. řetězení ztrát, a dále rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. července 2020, čj. 9 Afs 81/2020-40 , a ze dne 17. července 2020, čj. 4 Afs 101/2020-41 , k vlivu úkonů činěných ve smyslu § 148 odst. 2 až 4 daňového řádu na běh lhůty pro stanovení daně a k maximální délce lhůty pro stanovení daně ve smyslu § 148 odst. 5 daňového řádu .

Článek se zabývá problematikou a pravidly ukládání daňových sankcí za opakované a dlouhodobé porušování jedné daňové povinnosti v kontextu poslední judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně jeho čtvrtého senátu. Ten přitom dospěl k poměrně nečekaným závěrům vycházejícím především z teze, že výše popsané jednání lze charakterizovat jako pokračující správní delikt. Článek se proto nejprve věnuje účelu a smyslu pokuty za nedodržení povinnosti učinit podání elektronicky, jejíž výše byla předmětem sporu řešeného Nejvyšším správním soudem, a následně podrobněji rozebírá typy správních deliktů, jejichž základním znakem je dlouhodobost. V kontextu uvedeného pak článek shrnuje sporné částí rozsudku čtvrtého senátu a rovněž předkládá možná východiska a řešení nastolené situace.

V souvislosti se zajišťovacími příkazy, které byly donedávna častým tématem sporů mezi odbornou veřejností a finanční správou, vyvstala do popředí též otázka spojená se samotnou koncepcí daňové exekuce, která je upravena v § 175 a násl. zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Vzhledem k tomu, že daňová exekuce je silným invazivním nástrojem správce daně k vymáhání dlužné daňové povinnosti, nezaškodí se podrobněji podívat na její právní úpravu ve vztahu k vybraným ustanovením zákona.

Nejvyšší správní soud musí na tomto místě poznamenat, že zásadu legitimního očekávání jakožto základní zásadu, jež prostupuje napříč všemi správními řízeními v rámci systému veřejné správy (pro účely daňového řízení je tato zásada vyjádřena v § 8 odst. 2 daňového řádu ), nelze v žádném případě vnímat tak, že postupuje-li určitý správní orgán (zde Finanční úřad v Nymburku) nějakým konkrétním způsobem, je tento postup bez dalšího uplatnitelný rovněž v případě ostatních správních orgánů (tedy i v případě Finančního ředitelství v Praze jakožto odvolacího finančního úřadu). Postulát, že správní orgán je vázán svou předcházející rozhodovací činností ve všech dalších obdobných případech, které nastanou v budoucnu (resp. svým předcházejícím postupem ve stejné věci), platí vždy pro příslušný konkrétní správní orgán. Neznamená to tedy, že by všechny správní orgány (tzn. například všechny finanční úřady) byly na základě postupu některého z nich zavázány jednat unifikovaně.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, čj. 2 Afs 249/2017-66

Cílem příspěvku je jednoznačně definovat způsoby pro řádné a účinné uplatnění plné moci ve smyslu naplnění § 27 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. V dalším textu...

Dotazy a odpovědi k řízení o přestupku, reklamě a živnostenskému podnikání JUDr. Irena Fleischmanová Problematika přestupkového řízení Obviněná osoba si pro zastupování v řízení zmocnila zmocněnce, a to v...

Evidence tržeb byla od počátku přijímána negativně jako nástroj neúměrně zasahující do práva na podnikání, a proto byla již před počátkem účinnosti zákona o evidenci tržeb vedena silná mediální kampaň proti tomuto institutu. Jedním z případů, který byl v souvislosti s evidencí tržeb hojně diskutován, bylo uzavření dvou provozoven papírnictví (téhož poplatníka) těsně před začátkem nového školního roku v září roku 2017.1) Daňový subjekt H. H. (dále jen „daňový subjekt“) brojil proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) podáním zásahové žaloby2) ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Předmětem tohoto článku bude rozbor právní úpravy opatření k vynucení nápravy v zákoně o evidenci tržeb (okamžité uzavření provozovny nebo pozastavení výkonu činnosti poplatníka), a to zejména v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího správního soudu v dané věci a jeho dopadů do praktické aplikace předmětných institutů.3)

Posuzování bezúhonnosti podnikatele ve smyslu živnostenského zákona Ohlašovatel řemeslné živnosti „Hostinská činnost“ obdržel živnostenské oprávnění k této podnikatelské aktivitě, neboť splňoval všechny zákonné podmínky včetně bezúhonnosti. V průběhu podnikání byl podnikatel pravomocným rozsudkem soudu uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle trestního zákoníku . Jak je posuzována bezúhonnost tohoto podnikatele, a to ve smyslu živnostenského zákona , pokud současně vykonává funkci jednatele u právnické osoby s totožným předmětem podnikání?

Vydáním pravomocného rozhodnutí (rozsudku) soudu ještě nekončí daňové řízení. Rozhodující přitom je, zda daňový subjekt měl či neměl úspěch ve věci. Pokud daňový subjekt se svojí žalobou ve správním soudnictví neuspěl, je věc pravomocně skončena. Určitá šance na úspěch je možná pouze v případě, kdy došlo k porušení Listiny základních práv a svobod , anebo v případě, kdy došlo k porušení práva EU. V prvním případě se svých práv lze domáhat u Ústavního soudu, ve druhém případě u Evropského soudního dvora. Celý daňový spor se tak může výrazně časově prodloužit.

1) Existují obecné právní principy a zásady, které jsou nezpochybnitelné a na kterých je založen právní stát. Pro všechny základní zásady stanovené v § 5 až 9 daňového řádu je společné to, že mají přímou závaznost. Jsou důležitými interpretačními pravidly, z nichž je třeba vycházet při výkladu jednotlivých ustanovení daňového řádu . Vyjadřují určitá pravidla, která se uplatňují v kterémkoliv stadiu správy daní. 2) Cílem správy daní je daň správně zjistit a stanovit (v rovině nalézací) a zabezpečit její úhradu (v rovině platební). Zatímco cílem správy daní podle zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, bylo stanovit a vybrat daň tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy, daňový řád upřednostňuje hledisko správnosti, nikoli hledisko fiskální. Došlo tak k výraznému posunu, co se týče odpovědnosti správce daně za zjištěný skutkový stav; namísto dosud uplatňované zásady formální pravdy v daňovém řízení se prosazuje zásada materiální pravdy. Zatímco dříve správce daně dbal především na to, aby stát nebyl krácen na svých příjmech, nyní musí dbát především toho, aby daň byla stanovena po právu, tj. ve správné výši. Musí tak přihlížet ke všem skutečnostem, které jsou pro správné stanovení daně rozhodné, a to ať jsou ve prospěch, či v neprospěch daňového subjektu. Správce daně je nepochybně povinen znát právní předpisy, na základě kterých daň stanoví. Je-li daňová povinnost ukládána v případě, kdy je aplikováno rovněž unijní právo, je povinen rovněž znát příslušné předpisy Evropské unie.

Krajský soud důvodně pokáral správní orgány za to, jak neprofesionálně zpracovaly svá rozhodnutí; pouhý tento fakt – totiž že správní orgány si měly dát se svými rozhodnutími větší práci – však nic nevypovídá o věcné správnosti nebo alespoň věcné dostatečnosti přezkoumávaných rozhodnutí. I kdyby se (teoreticky) tyto vady staly důvodem zrušení rozhodnutí, vedlo by to v dalším řízení jen k tomu, že rozhodnutí by byla zpracována přehledněji, srozumitelněji a pečlivěji; věcně by však rozhodnutí vyznívala stejně. Není tedy zřejmé, jak by tímto postupem bylo ochráněno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Úkolem správních soudů není zajišťovat účastníkům vždy a po všech stránkách bezvadná správní rozhodnutí, nýbrž ochránit je před hmotněprávními pochybeními správních orgánů a před takovými vadami správního řízení, které ve svém důsledku mohly mít vliv na hmotněprávní postavení účastníků. Takové vady ale v žalobě vytýkány nebyly.

Krajskému soudu je třeba konečně vytknout i to, že neuvedl, jak má stěžovatel (žalovaný) v dalším řízení postupovat, což samo o sobě může založit nepřezkoumatelnost rozsudku.