Právo na informace, 1. část

Zmiňovaný zákon je obecnou právní normou, která zajišťuje právo veřejnosti na informace, které mají k dispozici státní a další orgány, které rozhodují o právech a povinnostech občanů a právnických osob. Tyto subjekty musí zveřejňovat základní a standardní informace o své činnosti automaticky tak, aby byly všeobecně přístupné.

z tohoto pravidla jsou , jejichž poskytnutí návrh zákona výslovně vylučuje nebo v nutné míře omezuje. Jde zejména o informace, které jsou na základě zákona prohlášeny

Zákon o svobodném přístupu k informacím stanovuje též náležitosti žádosti o poskytnutí informace, postup při jejím podávání a vyřizování, zakotvuje možnost odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, včetně přezkumu tohoto rozhodnutí správním soudem, a upravuje hrazení nákladů spojených s poskytnutím informace povinným subjektem.

Zákon o svobodném přístupu k informacím vychází především z následujících principů:

Vzhledem k zaměření tohoto časopisu nebudeme v dalším textu řešit otázky, zda např. má občan právo vědět, jaké platy mají úředníci na ministerstvu, ale nárok na informace z daňové problematiky. Okruh zájmů daňového subjektu o získání údajů se koncentruje především do následujících oblastí:

Je zřejmé, že k některým informacím se žadatel dostává obtížně a příslušné orgány se snaží je neposkytnout.

Na druhé straně je třeba podotknout, že pokud se žadatel nevzdal a po zamítnutém odvolání podal žalobu ke správnímu soudu, často získal oprávnění obdržet informaci, která mu byla upírána.

Promíjení příslušenství daně (tedy např. pokut, penále, úroků z prodlení apod.) bylo dlouhou dobu tajemnou sférou práce finančních orgánů. Dřívější zákon o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“) tuto možnost upravoval jen povšechně a prováděcí předpis též nestanovoval jednoznačná kritéria prominutí. Proto bylo logické, že některé subjekty žádající o tuto úlevu měly zájem dozvědět se, zda jiným nebylo prominuto za stejných okolností více. Došlo pak pochopitelně ke střetu otázek povinné mlčenlivosti finančních orgánů (spočívající mimo jiné v tom, že nemohou informovat „veřejnost“ o daňových záležitostech konkrétních daňových poplatníků) se snahou zajistit rovnost poplatníků zajištěním obdobných podmínek při promíjení příslušenství daně. Zatímco z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího správního soudu plyne, že se původně přikláněl spíše k ochraně zájmů jednotlivých subjektů, kterým bylo příslušenství daně prominuto a nepovažoval za povinnost finančního orgánu tyto konkrétní informace zveřejňovat (rozsudek č. 1), později již byl opatrnější a zavázal krajský soud zkoumat vztah mezi ochranou soukromých zájmů a otázkou možného zveřejňování příjemců veřejné podpory ( č. 2). Posléze se stejná problematika dostala na pořad rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který došel k názoru, že prominutí příslušenství daně je v podstatě poskytnutím veřejné podpory ze strany státu a tím pádem není možné zveřejnění těchto informací bránit ( č. 3). Další rozhodování Nejvyššího správního soudu se pak již nese v intencích názoru rozšířeného senátu (rozsudek č. 4).

Správní orgán odmítl žalobcovu žádost týkající se poskytnutí informací o:

Krajský soud žalobu zamítl. Ve svém zdůvodnění vycházel z toho, že požadované informace je nutno považovat za informace o majetkových poměrech osob, jež nejsou povinným subjektem, a z těchto informací může jejich příjemce získat znalost nejen o existenci a výši příslušenství daně, nýbrž zprostředkovaně i povědomost o vlastní daňové povinnosti, potažmo daňovém základu dotčených daňových subjektů. Takové informace mají ryze soukromoprávní charakter a z tohoto důvodu nemůže vzniknout třetím osobám nárok na jejich zpřístupnění.

Získání takových informací by bylo narušením práva na ochranu soukromého a rodinného života, jakož i práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o osobě, jež plynou z čl. 10 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Povinný subjekt nebyl povinen poskytnout požadované informace ani dle ustanovení § 11 odst. 3 ZSPI, jelikož prominutí příslušenství daně nelze podřadit pod žádnou z oblastí v citovaných ustanoveních.

Nejvyšší správní soud uvádí, že Z tohoto důvodu proto ani nemůže existovat veřejný nárok na přístup k těmto informacím, byť jsou shromažďovány a uchovávány orgány veřejné moci.

Stěžovatel podal u Finančního úřadu v Kaplici („správce daně“) dne 6. listopadu 2006 žádost ve smyslu ustanovení § 8b odst. 1 ZSPI o sdělení osobních údajů o osobách, kterým částečně nebo úplně bylo prominuto příslušenství na dani na základě vyhlášky č. 299/1993 Sb. a výši prominutého příslušenství daně v Kč za kalendářní rok 2005, v členění podle jednotlivých osob.

Správce daně žádosti nevyhověl, přitom s odkazem na ustanovení § 10 zákona o informacích uvedl, že požadované údaje jsou údaji o výši majetkových poměrů, získaných na základě zákona o daních.

Základem řešení merita nyní projednávané věci je zodpovězení otázky, zda z principu ochrany soukromí daňových subjektů, lze učinit, za určitých okolností, výjimku a zda prominutí daňového příslušenství lze podřadit pod pojem „poskytnutí veřejných prostředků“ (§ 8b zákona o informacích).

V projednávané věci žalovaný, a poté i krajský soud, zcela pominuli otázku, kdo je subjektem, na který dopadá režim ustanovení § 8b zákona o informacích, tzn. zda tímto subjektem je každá fyzická či právnická osoba bez ohledu na to, zda je či není podnikatelem, resp. která se účastní hospodářské soutěže nebo ji může svou činností ovlivňovat, jakož i to, co se rozumí veřejnými prostředky a kdy lze hovořit o jejich poskytnutí (např. srov. zákon č. 319/2006 Sb., o některých opatřeních ke zprůhlednění finančních vztahů v oblasti veřejné podpory, zákon č. 218/2000 Sb., rozpočtová pravidla). Otázka vzájemného vztahu ustanovení § 8b a § 10 zákona o informacích, resp. komu a kdy jsou poskytnuty veřejné prostředky a kdo a v jakém případě se tedy stává osobou, která je povinna zveřejnění určitých informací strpět, přitom je pro další rozhodování o tom, zda, komu, které informace a v jakém rozsahu je povinen správce daně, jakožto povinný subjekt, sdělit, stěžejní.

Krajský soud se měl proto zabývat, měl-li přezkoumat zákonnost rozhodnutí vydaného žalovaným, především vztahem § 8b a § 10 zákona o informacích; tuto otázku však krajský soud zodpověděl tak, že ustanovení § 8b zákona o informacích na danou věc nedopadá, aniž by však jakkoli např. řešil otázku kdo a za jakých podmínek je příjemcem veřejných prostředků a co lze považovat za veřejné prostředky, resp. jejich poskytnutí. Závěr, k němuž stran ustanovení § 8b zákona o informacích krajský soud dospěl, tak zcela postrádá odůvodnění.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, proto mu nezbylo než jej zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalobce podal dne 20. listopadu 2006 u Finančního úřadu v Blovicích žádost o sdělení informací o daňových úlevách poskytnutých tímto úřadem v roce 2005 podle § 55a ZSDP. Konkrétně požadoval ve smyslu § 8b odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.:

Finanční úřad žádost podle § 10, 15 a § 20 odst. 4 ZSPI odmítl s odůvodněním, že informace požadované žalobcem spadají pod výluku § 10 citovaného zákona, tj. jedná se o informace o majetkových poměrech konkrétních osob, získané na základě zákona o daních. Správní orgán byl toho názoru, že nelze ničeho vytěžit z odkazu na § 8b, neboť § 10 stanoví obecné omezení pro poskytování informací v režimu tohoto zákona. Dále odkázal na zákonem stanovenou povinnost mlčenlivosti, která stíhá správce daně podle § 24 odst. 1 ZSDP.

Rozšířený senát se nejprve zabýval otázkou .

V poznámce pod čarou č. 8) jsou pak příkladmo uvedeny odkazy na § 24 daňového řádu, § 23 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, § 14 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, § 24a zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, a zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.

Poznámky pod čarou sice nemají normativní charakter, mohou však sloužit jako určité vodítko při interpretaci právní normy. Z výše citovaných ustanovení jiných právních předpisů lze dovodit, že Obdobně to platí o údajích, které zjistily příslušné orgány sociálního zabezpečení o poplatnících pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, zdravotní pojišťovny o plátcích zdravotního pojištění či úřady práce o žadatelích o dávky státní sociální podpory.

Uvedeným ustanovením je od počátku účinnosti ZSPI realizováno právo fyzických osob na ochranu soukromí a ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 2 a odst. 3 Listiny, provedeného posléze zákonem č. 101/2000 Sb.

Oproti tomu byl do ZSPI inkorporován až zákonem č. 61/2006 Sb. s účinností od 22. března 2006 v souvislosti s implementací směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru Zde je nutno připomenout, že důvodová zpráva k původnímu znění zákona ZSPI s uvedenou možností v komentáři k výlukovým ustanovením § 6 až 11 tohoto zákona počítala, příslušná úprava však v daném zákoně až do zmiňované novely chyběla. Uvedeným ustanovením tak bylo dále konkretizováno právo na informace podle čl. 17 odst. 1 a odst. 5 Listiny.

v rozsahu jejich jména, příjmení, roku narození, obce, kde mají trvalé bydliště, a dále údaje o výši, účelu a podmínkách pro jejich poskytnutí. I pro tyto případy však platí imperativ ochrany soukromí a ochrany před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním či jiným zneužíváním osobních údajů podle čl. 10 Listiny a zákona č. 101/2000 Sb.; proto i zde má poskytování informací svoje limity, které jsou definovány v § 8b odst. 2 zákona ZSPI. Podle tohoto ustanovení neposkytne povinný subjekt osobní údaje o osobě, která je příjemcem veřejných prostředků v oblasti sociální, poskytování zdravotní péče, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území. Zákonodárce zde opětovně v poznámce pod čarou č. 4c) demonstrativně uvádí některé zákonné úpravy, konkrétně zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, zákon č. 93/1996 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření atd.

(typicky např. údaje z daňových přiznání, z přehledů o příjmech pro účely plateb pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, z dokladů o příjmech pro testované dávky státní sociální podpory apod.), zakotvuje

Výluka z informační povinnosti je v druhém případě upravena autonomně, a to v § 8b odst. 2 zákona ZSPI, byť toto ustanovení sleduje obdobný cíl jako obecný § 10 tohoto zákona. Rozdílná míra ochrany zakotvená v obou ustanoveních a v tomto směru poněkud slabší postavení příjemce veřejných prostředků je dáno především zájmem na transparentnosti poskytování veřejných prostředků a nutností jeho účinné veřejné kontroly. Zákonodárce tak při střetu ústavního práva na informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny a ústavního práva na ochranu soukromí podle čl. 10 odst. 2 a odst. 3 Listiny zohlednil specifické postavení příjemců veřejných prostředků a sdělení některých jejich osobních údajů v souvislosti s tímto připustil. Ochranu zachoval pouze tam, kde na poskytování informací není dán silný veřejný zájem. Ve výluce se tak ocitla převážně jen nároková plnění z veřejných prostředků, kde nárok vzniká ze zákona a správní orgán nemá prostor k vlastnímu uvážení. Rovněž tak například neposkytuje ve vztahu ke konkrétním osobám údaje , případně údaje o konkrétní .

V souvislosti s výše uvedeným je pak nutno posoudit druhou otázku, tedy zda prominutí příslušenství daně podle § 55a ZSDP lze podřadit pod pojem poskytnutí veřejných prostředků a zda je správce daně povinen sdělovat údaje o poskytnutých daňových úlevách.

Na tomto místě je nutno předeslat, že ZSPI nikde neuvádí, co se poskytnutím veřejných prostředků rozumí. Obecnou definici pojmu „veřejné prostředky“ v českém právním řádu obsahuje pouze § 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, který za ně označuje veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písmenu a). Z principu jednoty a bezrozpornosti právního řádu ovšem plyne požadavek přikládat týmž pojmům obsaženým v různých právních předpisech zásadně stejný význam a obsah, ledaže by existovaly rozumné důvody k závěru, že stejný význam mít nemají (například proto, že jsou užity v různých kontextech, nebo proto, že jimi zákonodárce v různých dobách mínil odlišné věci). Důvody pro odlišný výklad uvedeného pojmu v projednávané věci rozšířený senát neshledal, ostatně nelze přehlédnout, že stejným způsobem vyložil uvedený pojem i Ústavní soud v nálezu ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, č. 10/2007 Sb. ÚS (http://nalus.usoud.cz).

Příjmy z daní jsou součástí veřejných financí, splatná, ale dosud nezaplacená daň či její příslušenství jsou pak nepochybně součástí majetkových práv státu.

Žalobce podal dne 21. listopadu 2006 u Finančního úřadu v Blansku žádost o sdělení informací o daňových úlevách poskytnutých podle ustanovení § 55a ZSDP tímto úřadem v kalendářním roce 2005; konkrétně požadoval poskytnutí:

Finanční úřad žádost podle ustanovení § 10, 15 a § 20 odst. 4 zákona o informacích odmítl s odůvodněním, že informace ve struktuře požadované stěžovatelem jsou takového charakteru, který odůvodňuje aplikaci ustanovení § 10 ZSPI o majetkových poměrech konkrétních osob, získané na základě zákona o daních.

Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že . Krajský soud tedy nepřezkoumával, resp. tak neměl činit, jakkoli stran správnosti postupu správce daně učinil určité závěry, správnost aplikace ustanovení v § 8b, resp. § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím.

Nicméně krajský soud zavázal žalovaného rovněž k odůvodnění svých úvah stran kategorie majetkových poměrů (zde shledal jeden z důvodů nepřezkoumatelnosti), tedy připustil možnost užití uvedeného ustanovení.

Vzhledem k tomu, že výrok krajského soudu obstojí, a to i s přihlédnutím k výše uvedenému, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a rozsudek krajského soudu, resp. jeho odůvodnění korigoval právním názorem výše vysloveným; tento právní názor je pro žalovaného závazný.

Následující případ má velký dopad na právo na informace, které může daňový subjekt získat. V § 11 odst. 1 písm. a) ZSPI je totiž uvedena možnost povinného subjektu omezit poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu. „Veřejné“ pokyny jsou obvykle pokyny řady „D“, vycházejí ve finančním zpravodaji a není problém se s jejich textem seznámit. Řada daňových poradců i jejich klientů se však zajímá i o „neveřejné“ pokyny (často řada „DS“), které státní správa veřejnosti často tají. Následující svým způsobem navazuje na ty předcházející, které jsme uvedli v dnešním výběru. Zatímco u nich žadatel pátral po informacích, kterým konkrétním subjektům bylo prominuto příslušenství daně a v jaké výši, v tomto rozsudku se řešil případ, kdy tazatel chtěl mít k dispozici interní pokyn Ministerstva financí, který stanovoval kritéria pro promíjení příslušenství daně. Přes odpor finančních orgánů soud konstatoval, že existuje nárok na seznámení se s tímto pokynem.

V konečném důsledku byl zajímavý definitivní, konečný dopad tohoto soudního rozhodnutí - když se finanční orgány dozvěděly o jeho výsledku, zveřejnily příslušný pokyn plošně pro všechny, tedy přeřadily ho z kategorie „interní“ do kategorie „veřejný“. Je tedy jen škoda, že současné znění daňového řádu možnost promíjení příslušenství daně v drtivé většině případů znemožnilo. I tak má ovšem rozsudek důležitý význam pro dnešní dobu - z jeho znalosti se budou odvíjet i případné další žádosti o zveřejnění nejrůznějších „neveřejných“ pokynů finančních orgánů. Jako základní kritérium je nutno ve smyslu tohoto rozsudku zkoumat nikoli to, zda je pokyn označen jako interní či nikoli, ale zda jde o informace, které mají význam i směrem „ven“ z daného orgánu, ty je pak nutno žadateli poskytnout.

v Kaplici dne 18. prosince 2006 dle ustanovení § 55a ZSDP, odkázal přitom na ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb.

Nejvyšší správní soud považuje především za potřebné uvést, že žalovaný odmítl poskytnutí informace s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) ZSPI. Uvedené ustanovení však stanoví, že povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu. Naproti tomu odst. 2 citovaného ustanovení stanoví případy, kdy povinný subjekt informaci neposkytne. , když na uvedených stránkách lze seznat pouze celkovou výši prominuté daně za jednotlivé roky na jednotlivých druzích příjmů, nikoli však žalobcem požadované informace stran důvodů takového prominutí. Nadto důvody prominutí by žalobce neshledal ani v anonymizované formě případných rozhodnutí nebo jiném materiálu zpracovaném v rámci výročních zpráv územních finančních orgánů, resp. Ministerstva financí, neboť rozhodnutí vydaná dle § 55a ZSDP neobsahují odůvodnění. Rovněž tak odkaz na blíže neidentifikovaný Finanční zpravodaj nelze považovat za poskytnutí „omezené“ informace.

Žalovaný v projednávané věci nepostupoval, jakkoli takto své rozhodnutí odůvodnil, dle § 11 odst. 1 citovaného zákona, tedy neposkytl „omezenou“ informaci, ale postupoval v podstatě dle § 11 odst. 2 citovaného zákona; pro takový postup však nebyly naplněny zákonné podmínky stanovené v § 11 odst. 2 pod písm. a) až c) citovaného zákona.

Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že nebyl namístě ani postup dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) citovaného zákona.

, na který by se vztahovalo ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, jakkoli však již zcela nesdílí případnost odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. dubna 2005, čj. 2 Ans 1/2005-57. Tato skutečnost však sama o sobě nemá žádný vliv na zákonnost rozsudku krajského soudu stran závěrů o aplikaci ustanovení § 11 citovaného zákona. Lze souhlasit s žalovaným, že v dané věci se jednalo o skutkově odlišný případ. Ve věci, na kterou krajský soud odkazuje, bylo totiž předmětem soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu ve věci daňové, resp. to, zda správní orgán postupoval v daňovém řízení v souladu se zákonem, potažmo v souladu s vlastním vnitřním metodickým pokynem, kterým byla zavedena určitá správní praxe. Ve věci nyní projednávané však není předmětem přezkumu to, zda rozhodnutí žalovaného bylo v souladu se zásadami daňového řízení, tedy zda splňovalo požadavky kladené na ně z hlediska nejen zákonnosti, ale i z hlediska předvídatelnosti a transparentnosti. Není a ani nebylo proto úkolem soudu ve věci nyní projednávané zabývat se povahou ustanovení § 55a ZSDP, ale ani tím, zda daňový subjekt, a za jakých podmínek, má nárok na prominutí daně nebo příslušenství. Soudu ani nepřísluší tyto podmínky (obsažené mimo jiné i ve zmiňovaném Pokynu DS-129) hodnotit. Z tohoto pohledu jsou zcela bez významu námitky žalovaného uplatněné v kasační stížnosti týkající se samotného opravného prostředku a způsobů rozhodování o něm.

Nejvyšší správní soud považuje za nutné předeslat, že žalobce se ve své žádosti nedomáhal podání informace v tom smyslu, že by požadoval výslovně sdělit obsah jakéhokoli pokynu Ministerstva financí. Žalobce požadoval zcela obecně, aby mu povinný sdělil, jaká hlediska bere v úvahu při povolování daňových úlev. Skutečnost, že Ministerstvo financí, vedeno snahou zabezpečit dodržování zákonných principů při rozhodování správců daně při promíjení příslušenství daní dle § 55a ZSDP a v zájmu zajištění jednotného posuzování žádostí, stanovilo určitý postup v Pokynu DS-129, není přitom pro zodpovězení otázky, zda povinný měl a mohl poskytnout žalobcem požadovanou informaci, podstatná.

V projednávané věci není sporu o tom, že informace, které žalobce požadoval, se týkaly výkonu veřejné správy a správce daně, jakožto povinný subjekt, je měl k dispozici. Skutečnost, že tato informace byla obsažena v interním pokynu, je, jak již bylo uvedeno, zcela nerozhodná.

Za interní pokyn ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) ZSPI nelze považovat každý akt, který správní orgán takto označí. Rozhodný je vždy obsah konkrétního pokynu nebo jiného aktu.

Vnitřní předpis ve veřejné správě představuje souhrnné označení pro akty povahy, které slouží k uspořádání poměrů uvnitř jedné nebo více organizačních jednotek nebo zařízení veřejné správy a jejichž vydání se opírá o právně zakotvený vztah podřízenosti k vydavateli aktu (viz Hendrych, D. Správní právo. C. H. BECK, Praha 2003, str. 113).

Vydávání instrukcí (interních pokynů, směrnic apod.) nadřízeným orgánem je tak pouhou realizací oprávnění řídit činnost podřízených a jejich plnění je zachováváním právní povinnosti řídit se ve služební činnosti příkazy nadřízených. Tato oprávnění vyplývají z právní normy, jež stanoví vztah nadřízenosti a podřízenosti; interními instrukcemi se proto jen konkretizují úkoly a povinnosti podřízených složek a pracovníků [srov. zde např. § 11 písm. a) zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech].

Předmětem mohou být různé skutečnosti. Zpravidla se jedná o organizační řád, spisový řád, skartační řád, docházkový systém, popř. další předpisy týkající se organizace a chodu „uvnitř“ úřadu. Není na druhou stranu vyloučeno, aby interním předpisem byly upraveny i pracovní postupy a konkretizace úkolů, vyplývající z působnosti úřadu jako provedení předpisu úřadu vyššího; mohou v nich být stanoveny interní toky informací a konkrétní - v případě správce daně např. postupy při vkládání dat do automatizovaného daňového systému, způsoby ověřování důvěryhodnosti daňových subjektů, kritéria hodnocení kontrolní činnosti, způsoby výměny informací mezi státními orgány, zásady dohlídkové činnosti apod. Při naplnění uvedených skutečností lze za takové akty považovat nepochybně i interní „Pokyny“ Ministerstva financí, upravující pracovní postupy při správě daní.

se však zmiňované

Není zde pochyb o tom, že rozhodování o daňových povinnostech, jakož i o daňových úlevách je bezesporu výkonem veřejné správy a správce daně, jakožto orgán veřejné moci, zde rozhoduje o právech a povinnostech osob. Je tudíž třeba, aby tato činnost byla prováděna transparentním způsobem a pod přiměřenou kontrolou veřejnosti. Není přitom rozhodné, zda se jedná o pokyn řady D nebo DS, popř. jiný pokyn, a hlediska rozlišování mezi těmito pokyny (tedy zda jsou, nebo nejsou určeny veřejnosti) jsou zcela bez významu. Rozhodující je vždy pouze ta skutečnost, zda takový pokyn obsahuje informace, týkající se výkonu veřejné správy navenek, či se jedná výlučně o akt organizační, metodický nebo řídící, který zásadně nemůže ovlivnit subjekty jiné než ty, které mu z hlediska služební podřízenosti pod disciplinární odpovědností podléhají.

Poskytnutí informací o daňových úlevách konkrétních daňových subjektů podle § 55a ZSDP brání ustanovení § 10 ZSPI, podle kterého nelze poskytnout informace o majetkových poměrech získané na základě zákona o daních z příjmů. Takové informace však žalobce nepožadoval.

V případě přezkumu rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti odepření informace již soud nevrací rozhodnutí k novému projednání, ale naopak sám zkoumá, zda existují důvody pro poskytnutí informací. Pokud žádné důvody neexistují, soud rozhodnutí obou instancí zruší a přímo nařídí povinnému subjektu informaci poskytnout. Krajský soud rozhodnutí správních orgánů sice správně zrušil, ale již nesprávně vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, namísto toho, aby přímo Finančnímu úřadu v Kaplici uložil informaci poskytnout.

Znalost rozhodnutí soudů může být cenným pramenem pro orientaci ve složité sféře právních předpisů. V dnešní době jsou rozsudky vrcholných soudních institucí běžně zveřejňovány na internetu. V některých případech však může dojít k situaci, kdy se chce občan informovat i o doposud definitivně neuzavřených případech. V následujícím nálezu pléna Ústavního soudu byly řešeny otázky možnosti získat texty ještě nepravomocných rozsudků. I když na tuto oblast nebyly názory zcela jednotné (někteří soudci, včetně předsedy Ústavního soudu, si vyžádali právo na zveřejnění svého odlišného stanoviska), plénum většinově rozhodlo o právu na získání textu takovéhoto nepravomocného rozsudku. Uvedený nález znamenal nejen nutnost změny přístupu dotčených orgánů, ale Ústavní soud v tomto případě dokonce přistoupil ke zrušení části ZSPI - nadále tedy subjekty požádané o zveřejnění informace neposkytují informace o rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou rozsudků (před zásahem Ústavního soudu zde bylo uvedeno: ).

Jinými slovy, tím, že Ústavní soud ze ZSPI vypustil slůvko „pravomocných“, znamená to např., že pokud se žadatel dozví, že se Ministerstvo financí soudilo s nějakou osobou, má právo si od něj tento rozsudek vyžádat, a to i v případě, že tento rozsudek dosud není pravomocný.

Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti navrhovatele, kterou se domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2009 č. j. 8 As 50/2008-75, pro porušení svého základního práva na informace dle čl. 17 Listiny základních práva a svobod.

Věcně šlo o to, že proti nabyvatelům majetku úplatně převedeným Fondem dětí a mládeže v „likvidaci“ podle zákona č. 364/2000 Sb., . Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která však byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Nejvyšší správní soud dovodil, že pokud jde o rozsudky nepravomocné, do rozhodovací činnosti soudů je třeba pojmout i tyto rozsudky (jsou-li pravomocné rozsudky rozhodovací činností soudů, není jediný důvod, aby touto činností nebyly též rozsudky nepravomocné, ba naopak). Ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona tedy jednoznačně brání povinným subjektům v poskytování jakýchkoliv informací o rozhodovací činnosti soudů (s výjimkou poskytnutí informací v podobě pravomocných rozsudků). Tím spíše pak ustanovení tohoto zákona brání poskytování informací o rozhodovací činnosti soudů v podobě rozsudků, které dosud nenabyly právní moci.

Toto omezení je limitováno požadavkem nezasahovat v průběhu procesu - v zájmu objektivity a nestrannosti posouzení každé věci - do vlastní rozhodovací činnosti soudu (včetně rozhodovací činnosti ve formě nepravomocných rozsudků), a dále je limitováno i nezbytnými opatřeními v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci (čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Výkon svobody projevu a práva na informace může být tedy omezen zákonem mimo jiné i v zájmu zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Jádrem ústavní stížnosti je otázka výkladu ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) ZSPI za použití ústavních principů a mezí uvedených v čl. 17 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a to v konkrétní věci žádosti stěžovatele o poskytnutí nepravomocných rozsudků soudů.

Stěžovatel se domnívá, že rozsudky jako výsledky rozhodovací činnosti soudů jsou - až na zákonem úzce stanovené výjimky - veřejné.

Samotná otázka právní moci rozsudku není podle názoru stěžovatele kritériem, které by bylo schopno naplnit materiální podmínky omezení práva na informace podle čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Takové omezení se zpronevěřuje nejen základnímu politickému právu stěžovatele, ale i historickému smyslu a účelu veřejnosti soudního rozhodování, která má dlouhodobě přispívat k důvěře v předvídatelnost, transparentnost a spravedlnost samotného systému justice.

Ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) ZSPI neumožňuje poskytnout informaci o rozhodovací činnosti soudů v podobě nepravomocných rozsudků. Tím zasahuje do základního práva jednotlivce na informace (dle čl. 17 Listiny) a do základní svobody jednotlivce přijímat informace (dle čl. 10 Úmluvy) a omezuje je.

Ústavní soud je názoru, že napadená norma nesplňuje podmínku nezbytnosti omezení základního práva a svobody jednotlivce v demokratické společnosti.

S touto tezí je však napadená norma ve zjevném rozporu. Neumožňuje totiž zkoumat v každém konkrétním případě (pohledem okolností dané věci) existenci „naléhavé společenské potřeby“ omezení základního práva (tedy nezbytnost omezení základního práva). Napadená norma značí, že vždy (automaticky) - v případě existence zákona a legitimního cíle omezení základního práva jednotlivce na informace (na poskytnutí nepravomocného rozsudku), tedy hodnot citovaných v čl. 17 odst. 4 Listiny 10 odst. 2 Úmluvy - budou upřednostněny tyto hodnoty oproti základnímu právu jednotlivce na svobodu projevu ve formě práva na informace; napadená norma tedy v každém případě () základní právo jednotlivce prolamuje.

Napadená norma tak z podmínky nezbytnosti omezení základního práva a svobody jednotlivce v demokratické společnosti v podstatě činí postulát nepřezkoumatelný, neboť její posouzení - se zřetelem na okolnosti konkrétního případu - důsledně vzato vylučuje.

V této souvislosti je třeba připomenout, že svoboda projevu - včetně v ní dle čl. 10 odst. 1 Úmluvy obsažená svoboda přijímat informace - představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti; jsou proto její záruky zvlášť důležité. Nelze nevidět, že právo na informace jako sběr informací je zásadním přípravným krokem (mimo jiné) v prvé řadě v novinářské činnosti a je inherentní, chráněnou částí svobody tisku. Fungování tisku zahrnuje vytváření fóra pro veřejnou diskusi. Realizace této funkce však není omezena jen na média a na profesionální žurnalisty. V tom kterém případě vytváří prostor pro veřejnou diskusi kupř. ve vztahu k nevládním organizacím, ale i k jednotlivcům. Důležitou roli hraje občanská společnost v diskuzi o veřejných otázkách.

V důsledku cenzury informačního monopolu může dojít k zásahu do výkonu kontrolní funkce, která přísluší i občanské společnosti, neboť může mít obdobnou funkci jako tisk.

Je třeba reflektovat i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž nelze mít za to, že záležitosti projednávané soudy nemohou být předmětem dřívějších či současně probíhajících debat jinde, ať již v odborných časopisech, celostátním tisku či na veřejnosti jako takové (srov. bod 36 tohoto nálezu).

Přitom veřejná diskuse o věci řešené soudem bez dalšího (tj. automaticky) nemusí zasahovat do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. Platí , že soudce (např. rozhodující v odvolací instanci o dosud nepravomocně skončené věci) oplývá dostatečnými osobnostními kvalitami (jinak by nebyl soudcem jmenován), garantujícími jeho schopnost rozhodnout věc nezávisle a nestranně, tedy i nezávisle na event. názoru vysloveném ve veřejném prostoru.

Lze uvažovat i tak, že případná veřejná diskuse (zejména odborná), nikoli bezdůvodně kritizující nepravomocné rozsudky, může jistě svou argumentační fundovaností přispět ke spravedlivému výsledku v pokračujícím soudním řízení. V tom lze stěží rozumně vidět zásah do nezávislosti a nestrannosti soudní moci; ostatně i dle § 82 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších zákonů, je soudce povinen dbát soustavným vzděláváním o prohlubování svých odborných právních a dalších znalostí potřebných pro řádný výkon funkce.

Hypotetické mínění obhajující - z důvodu ochrany nezávislosti a nestrannosti soudní moci - generální zákaz poskytnutí nepravomocných rozsudků a současně paušálně připouštějící poskytnutí pravomocných rozsudků, naráží též na logickou úvahu, že i pravomocné rozsudky mohou být reálně změněny; to se též relativně často děje, cestou mimořádných opravných prostředků či ústavní stížnosti nebo stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva.

Napadená norma tudíž nerespektuje princip minimalizace zásahu do základních práv a svobod v podobě jejich případného omezení a maximalizace uchování obsahové podstaty práva základního.

V této souvislosti lze poukázat především na ustanovení § 7 ZSPI, dle kterého, je-li požadovaná informace v souladu s právními předpisy (zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti) označena za utajovanou informaci, k níž žadatel nemá oprávněný přístup, povinný subjekt ji neposkytne. Dle § 8a ZSPI informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje poskytne povinný subjekt jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu (například § 11 až 16 občanského zákoníku, § 5 a 10 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů). Dle § 9 zákona o svobodném přístupu k informacím platí, že pokud je požadovaná informace obchodním tajemstvím (§ 17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník), povinný subjekt ji neposkytne. Dle § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím informace o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení, povinný subjekt podle tohoto zákona neposkytne. Ustanovení § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím pak zakotvuje další omezení práva na informace; například v odst. 2 písm. c) zakazuje poskytnutí informace, pokud by tím byla porušena ochrana práv třetích osob k předmětu práva autorského. Ustanovení § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím pak uvádí, že všechna omezení práva na informace provede povinný subjekt tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon (právo odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření; v odůvodněných případech povinný subjekt ověří, zda důvod odepření trvá). Obsahem § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím je tak pravidlo selekce; to odpovídá požadavku, aby oprávněné omezení přístupu k informacím bylo vždy uplatněno jen v nejmenším nutném rozsahu. Toliko toto ustanovení tedy naplňuje a garantuje požadavek minimalizace zásahu do základního práva či svobody, nikoli napadená norma, která v podstatě popírá základní právo na informace - v ní uvedeném případě - vůbec.

Zde se lze dovolat i důvodové zprávy k těmto ustanovením zákona o svobodném přístupu k informacím. Tam se praví:

Navrhovatel argumentuje i poukazem na čl. 96 odst. 2 Ústavy, dle kterého V této souvislosti logicky namítá, že samotný rozsudek je pouze písemným vyhotovením toho, co již veřejně vyhlášeno bylo.

ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (29. 4. 2010) zrušil, a to pro rozpor s články 17 odst. 1, 2, 3, 4, 5 a 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a s článkem 10 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud jen pro jistotu dodal, že [].