Předmět spotřební daně

Společnost s r. o., neplátce DPH, bude nakupovat z EU pivo a víno v menším množství. A následně prodávat na e-shopu v tuzemsku. Bude společnost muset při dodání zboží zaplatit spotřební daň? Registrace spotřební daně je podmíněná, aby se společnost nejdříve stala plátcem DPH? 

Restaurace (česká s. r. o., není plátce DPH ani IO), chce prodávat tabákové výrobky, zejména cigarety. Musí se registrovat k DPH a musí platit spotřební daň? 

Stejně jako všechny daňové zákony, i zákon č. 353/2003 Sb. , o spotřebních daních (dále jen „ZSpD“), ve znění pozdějších předpisů prochází s účinností k 1. 1. 2024 významnou změnou. Jeho novela provedená zákonem č. 349/2023 Sb. , není natolik systémová jako v případě daně z příjmů a je spíše jen reakcí na vývoj a trendy v oblasti nikotinových a obecně kuřáckých výrobků a jejich alternativ. Obsah této novely, který do systému spotřební daně České republiky zakotvuje několik nových spotřebních daní, je tématem tohoto článku. Zamyslím se zde nad samotným vymezením předmětu těchto daní a dále pak nad systémem administrace těchto nových spotřebních daní, zejména v kontextu toho, že se nejedná o vybrané výrobky, a tudíž na ně nelze aplikovat obecnou část zákona o spotřebních daních . Čtenáře ve svém článku nicméně seznámím i s ostatními změnami provedenými novelou, které se týkají ostatních předmětů spotřební daně.

Příspěvek je zaměřen na shrnutí novinek, které přináší zákon č. 349/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů (dále jen „konsolidační balíček“), v oblasti aplikace spotřebních daní. Upozorňuje na změny v oblasti daňového zvýhodnění u minerálních olejů a především komentuje mediálně avizované zvýšení sazeb spotřební daně u lihu a tabákových výrobků, a to včetně nových, neharmonizovaných výrobků více či méně souvisejících s tabákovými výrobky.

Cílem tohoto příspěvku je poukázat na možný zvrat výkladu výroby míchaných alkoholických nápojů ve volném daňovém oběhu, tedy mimo prostory daňového skladu. Následující překvapující výklad přineslo Ministerstvo financí ústy Generálního ředitelství cel. Přitom soudy mají v této věci již 15 let jasno.

Doutníky a cigarillos jsou dle § 101 odst. 3 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb. , o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSpD“), vedle cigaret a tabáku ke kouření samostatnou kategorií tabákových výrobků, které jsou předmětem spotřební daně. Zatímco ostatní kategorie tabákových výrobků jsou zdaněny spotřební daní velmi výrazně (1 cigareta nejméně 3,2 Kč, gram tabáku ke kouření 2,72 Kč), daňové zatížení doutníků je nepoměrně nižší: doutník bez ohledu na jeho velikost a množství tabáku v něm obsažené (což může být i 10 g) podléhá spotřební dani ve výši 2,08 Kč za kus.1) Předmětem tohoto článku bude: – vymezení předmětu této kategorie a systematika tohoto vymezení, – zamyšlení nad zdaněním a nad jeho výší, a – návrhy de lege ferenda. Pro čtenáře nekuřáky uvádím, že cigarillos lze vymezit jako menší doutník (s hmotností do 3 g). V některých případech se ovšem de facto jedná o výrobek obdobné konstrukce jako cigareta, obalený krycím listem ze surového tabáku.

V průběhu roku 2015 všechny nadnárodní tabákové koncerny začaly vyvíjet alternativu k běžnému kouření (spotřebě tabákových výrobků při procesu spalování tabáku), tedy tabákový výrobek, který bude spotřebováván při procesu zahřívání tabáku, při němž se z tabákové hmoty uvolňují páry. Na tuzemský trh se tyto výrobky dostaly v roce 2017, nicméně zákonodárce na tuto situaci reagoval se značným zpožděním a nová spotřební daň ze zahřívaných tabákových výrobků nabyla účinnosti až k 1. 4. 2019 (zákon č. 80/2019 Sb. , kterým se mění některé zákony v oblasti daní a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 80/2019 Sb. “). Zpětně nelze zjistit, o jakou částku Česká republika touto svojí nečinností přišla na inkasu spotřební daně. K dotazu dle zákona č. 106/1999 Sb. , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SvInf“), Generální ředitelství cel sdělilo, že za část roku 2019 inkaso této spotřební daně činilo necelých 600 milionů Kč, za rok 2020 se jedná již o částku přesahující jednu miliardu Kč.1) V současné době je tato právní úprava čistě národní, do budoucna nicméně lze očekávat její harmonizaci2), neboť se jedná o právní úpravu nacházející se ve všech členských státech Evropské unie.3)

Následující příspěvek je zaměřen na dosavadní výklad pojmu „výroba“ vybraných výrobků pro potřeby aplikace zákona o spotřebních daních tak, jak jej reprodukují v dnešní době soudy, a má za cíl poukázat na to, že tento výklad popisuje něco, co již několik let neplatí. V dokončení příspěvku se bude autor dále zabývat novelizací zákona o spotřebních daních , kterou přinesl zejména zákon č. 217/2005 Sb. a který nově definoval význam pojmu „výroba“ pro účely zákona o spotřebních daních s účinností od 1. 7. 2005. Doplněn bude i přehled judikátů, které se opírají o výklad pojmu „výroba“ podle starého zákona o spotřebních daních , i když se souzená kauza vztahovala již ke zdaňovacím obdobím po 1. 7. 2005.

Na začátek si představíme předmět spotřební daně z tabákových výrobků, jsou tokategorie – cigaret, doutníků, cigarillos a tabáku ke kouření. Dále je poté tabák ke kouření je rozdělen na tabák řezaný, jinak dělení, lisovaný nebo kroucený do desek, a tabákový odpad. Zatímco první kategorie je předmětem daně přímo, kdy ji lze bez nutnosti průmyslového zpracování použít ke kouření, kategorie tabákového odpadu je předmětem spotřební daně pouze za situace, kdy je tabákový odpad upraven pro konečného spotřebitele a lze kouřit bez nutnosti dalšího zpracování. Vše upraveno v § 101 odst. 3 písm. c) zákona č. 353/2003 Sb. , o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSpD“) a čl. 5 směrnice 2011/64/EU (dále jen „směrnice“).

Tento článek je zaměřen na dosavadní výklad pojmu „výroba“ vybraných výrobků pro potřeby aplikace zákona o spotřebních daních tak, jak jej reprodukují v dnešní době soudy, a má za cíl poukázat na to, že tento výklad je lidově řečeno „mimo mísu“, chcete-li chybný, či popisuje něco, co již několik let neplatí. Je až absurdní, jak si soudy ulehčují práci a místo toho, aby danou problematiku zkoumaly v čase, přitom opisují bezhlavě to, co někdo vytvořil, a co je, vlastně bylo, poplatné zákonu, který již více jak patnáct let neplatí.

Pravomoc správce daně (ať již je jím orgán Finanční nebo Celní správy České republiky) rozhodnout o zajištění zboží byla přítomna v tuzemském daňovém systému souvisle od roku 1993 do 2010, po celou dobu účinnosti zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Jeho § 15 odst. 7 opravňoval poměrně široce správce daně v rámci místního šetření k zajištění věci v případě např. chybějícího průkazu o původu zboží, o množství, ceně, kvalitě nebo řádném vypořádání daňových povinností souvisejících s nákupem nebo dovozem tohoto zboží. Při zajištění byl správce daně povinen dotčenou osobu vyzvat k odstranění pochybností týkající se zajištěné věci.

Tabáková hmota, která není tabákovým výrobkem vymezeným v § 101 zákona č. 353/2003 Sb. , o spotřebních daních (dále jen „ZSpD“), definována v § 131b ZSpD a nazvaná souhrnně surový tabák, je od 1. 7. 2015 předmětem spotřební daně ze surového tabáku. K tomuto datu byla účinností zákona č. 157/2015 Sb. , zavedena regulace surového tabáku. Ta je dána: – regulací dispozic se surovým tabákem, spočívající v povinné registraci osob se surovým tabákem nakládajících a v ohlašovací povinnosti ve vztahu ke každému surovému tabáku, který se nachází na daňovém území České republiky (§§ 134zh až 134zzc ZSpD ), – zákazem úpravy a zpracování surového tabáku (vyjma zpracování v rámci výrobního daňového skladu) (§ 134zz odst. 2 ZSpD ), – a vznikem daňové povinnosti ze surového tabáku v zákonem definovaných případech (§ 131a až 131g ZSpD ).

Novelizací provedenou zákonem č. 80/2019 Sb. , došlo na úseku spotřební daně z tabákových výrobků zejména k zavedení nové spotřební daně ze zahřívaných tabákových výrobků. Jedna dílčí změna se týkala i části zákona o spotřebních daních z tabákových výrobků, konkrétně se jedná o zakotvení § 114a zákona č. 353/2003 Sb. , o spotřebních daních (dále jen „ZSpD“), který nově definuje tzv. tabákový výrobek značený nesprávným způsobem. Jedná se o novelizaci institutu, tzv. neznačeného tabákového výrobku, který je specifickým pro správu spotřební daně z tabákových výrobků, a který je zároveň dle mého názoru poměrně sporným, se závažnými zásahy do majetkových práv dotčených subjektů. Tento institut, a jeho změna provedená novelizací zákonem č. 80/2019 Sb. , je předmětem tohoto článku. V tomto článku rozeberu problematiku neznačeného tabákového výrobku dle dříve účinného § 114 odst. 4 ZSpD, neznačeného tabákového výrobku dle nově účinného § 114a odst. 1 ZSpD, tabákového výrobku značeného nesprávným způsobem dle § 114a odst. 2 ZSpD, praxi celní správy týkající se zdanění neznačeného tabákového výrobku a relevantní judikaturu správních soudů.

Cílem následujícího příspěvku je pokusit se jednoznačně dovodit závěr, zda český právní řád prostřednictvím zákona o spotřebních daních či jiného právního předpisu umožňuje přeprodej osvobozeného 1) lihu ve volném daňovém oběhu. Zdánlivě se jeví, že je přeprodej osvobozeného lihu od harmonizované spotřební daně zapovězen, ale není tomu tak. Správní praxe poukazuje na to, že je to možné, i když oporu v zákoně o spotřebních daních nenajdeme.

Následující příspěvek je úvahou na tím, zda úprava právní normy a její výklad může vytvořit prostor pro korupční jednání. Zamyšlení, proč je v zákoně cosi napsáno, co podle státních orgánů vlastně v praxi nemůže, či nemá existovat. Přesto ale existuje, stát to připouští a toleruje. Ale jen u vybrané skupiny osob. Ze zákona o spotřebních daních u lihu vyplývá skutečnost, že pro účely neuvedené v § 71 je možno nakoupit líh s daní, tedy ve volném daňového oběhu, aniž by konečný výrobek obsahující tento líh podléhal opětovnému zdanění. Přesto státní orgány trvají na výrobě konečného výrobku v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a dané ustanovení zákona, ustanovení § 67 odst. 4 zákona o spotřebních daních, zcela ignorují.

V následujícím příspěvku předkládám úvahu nad tím, zda je předvídatelnost práva v našem právním státě pro konzumenta tohoto práva dostatečná, když samy soudy neví a musí se rozhodovat v rozšířeném senátu. Poukazuji také na skutečnost, jak může dopadnout soudní přezkum, pokud soudy nereflektují na důkazy provedené správním orgánem v jejich souhrnu a nevyhodnotí samostatně a nezávisle správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem. Je logické, že soud nemá při své činnosti nahrazovat činnost správního orgánu, ale může uložit správnímu orgánu revizi, či doplnění samotného řízení.

Dne 13. 6. 2019 předložila ministryně financí JUDr. Alena Schillerová, Ph.D., návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti daní v souvislosti se zvyšováním příjmů veřejných rozpočtů (dále jen „návrh zákona“). Návrh zákona obsahuje změny hned několika daňových zákonů, zejména zákona č. 353/2003 Sb. , o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních “ či „ZSD “). 1)

Dne 25. 5. 2018 předložila skupina celkem 31 poslanců napříč politickým spektrem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky návrh zákona, kterým se mění zákon č. 353/2003 Sb. , o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů1) (dále jen „poslanecký návrh zákona“).2) Následně pak dne 13. 6. 2018 byl ministryní financí JUDr. Alenou Schillerovou, Ph.D., předložen návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti daní a některé další zákony (dále jen „vládní návrh zákona“). 3)

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2018, č. j. 9 Afs 196/2018-42

Cílem tohoto článku je poukázat na fakt, že ani soudu už není lhostejné, že správce daně ponechá daňový subjekt v „klidu“ několik let, i když už ví, že jeho podnikání, či úkony, které koná, nejsou slučitelné se zákony České republiky. Nejvyšší správní soud, jeho druhý senát, poukázal na fakt, že je nutné také zkoumat, zda tato latentní „nečinnost“ správce daně není v rozporu se základními zásadami správy daní. Zejména tam, kde se správce daně po několika letech, zpravidla bezprostředně před uplynutím prekluzivní lhůty, rozhodne chování daňového subjektu postihnout.