Řízení procesní

Dne 1. 10. 2024 nabyl účinnosti zákon č. 252/2024 Sb. , který novelizuje insolvenční zákon , občanský soudní řád , zákon, kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, exekuční řád a zákon o insolvenčních správcích . V tomto příspěvku se zaměříme zejména na novelizace zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon ), ve znění pozdějších předpisů. Novela implementuje směrnici Evropského parlamentu a Rady EU o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a přináší několik významných změn. Novela insolvenčního zákona zkracuje dobu oddlužení z pěti na tři roky pro všechny dlužníky a zavádí nové pravidlo, kdy minimální hranice uspokojení nezajištěných věřitelů již není stanovena. Insolvenční soud bude individuálně posuzovat možnosti dlužníka a stanovovat výši splátek. Novela také zpřísňuje podmínky pro opakované oddlužení, aby byla zajištěna větší motivace dlužníků k dlouhodobému řešení jejich finančních problémů.

V nynější věci jde závěry rozhodnutí žalovaného pochopit o to hůře, že daňové orgány nezpochybňují fakticitu plnění v řádech desítek miliónů korun, nezpochybňují existenci zboží apod. Žalovaný ani nenaznačil, že by snad sporná plnění byla dotčena daňovým podvodem či jiným nelegálním jednáním. Jednoduše dospěl k závěru, že společnosti SONOTEK a jejímu podnikatelskému potenciálu v letech 2012, 2013 a v lednu 2014 nebylo možno důvěřovat. Naopak z výsledků daňové kontroly u společnosti SONOTEK plyne, že v rozhodné době byla vzorným daňovým subjektem. Stěžovatelka proto klade trefnou otázku, odkud – když ne od SONOTEKu – zboží v takovém velkém množství pořídila. Daňové orgány hledí na společnost SONOTEK jednou jako na ctihodného doktora Jekylla, jednou jako na nedůvěryhodného pana Hyda. Co si však mohl dovolit romanopisec Stevenson, nesmí si dovolit ve své praxi daňová správa. V takto výjimečném případě zcela opačného hodnocení namnoze stejných důkazů proto bylo spravedlivé požadovat, aby žalovaný vysvětlil důvody těchto rozdílů blíže.

V čele školy a školského zařízení stojí ředitel, kterého jmenuje zřizovatel tohoto zařízení. Školský zákon stanoví, že ředitele takového zařízení lze jmenovat na základě konkursního řízení, které vyhlašuje zřizovatel. Konkursní řízení je specifický druh výběrového řízení, tedy procesu směřujícího k nalezení a výběru vhodného uchazeče na vedoucí pracovní místo ve škole.

Prohlášení o majetku je právním institutem, který se v právním řádu vyskytuje hned několikrát. Doručením exekuční výzvy k prohlášení o majetku se aktivuje nad dlužníkem dvojitý Damoklův meč v podobě nemožnosti dispozice s majetkem (relativní neúčinnosti vůči prakticky veškerému právnímu jednání) a možnost trestněprávního postihu. Autor článku se věnuje hlubšímu uchopení dané problematiky v souvislostech a zároveň pléduje za to, aby byla zřízena jednotná evidence exekučních prohlášení o majetku, neboť exekuční prohlášení o majetku mají stejný účel, a sice zmapování majetku dlužníka pro efektivnější uspokojení vymahatelných pohledávek. Není tedy rozumného důvodu, proč by měla být právní úprava nejednotná, pakliže její ujednocení je ku prospěchu dlužníkovi (i), který nebude opakovaně zatěžován a ohrožen případným spácháním trestného činu, exekučnímu orgánu (ii), který nebude muset vyzývat dlužníka k učinění dalšího prohlášení o majetku, a v neposlední řadě i ve prospěch oprávněného (iii), jemuž bude k dispozici prohlášení o majetku učiněné dlužníkem i v jiném exekučním řízení, než které sám inicioval.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2020, čj. 10 Afs 304/2019-39

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2020, čj. 8 Afs 23/2018-37

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2019, čj. 9 Afs 87/2018-38

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2019, čj. 8 Afs 361/2018-49

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2019, čj. 8 Afs 265/2017-55

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2019, čj. 8 Afs 250/2018-54

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, čj. 2 Afs 249/2017-66

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2019, č. j. 5 Afs 307/2017-33

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2019, č. j. 4 Afs 397/2018-32

Článek se zaměřuje na transakční ceny mezi spojenými osobami s pohledu finančního účetnictví a auditu. Snaží se vyvrátit názor, že auditoři se transferovými cenami nemusí zabývat. Důkazem jsou vybrané mezinárodní auditorské standardy, které musí auditoři při poskytování auditorských služeb dodržovat a které upozorňují na rizika v souvislosti s transakcemi mezi spojenými osobami. Dalším důkazem je vybraná judikatura NSS, která poukazuje na daňové doměrky ze strany správce daně, kde v důsledku nesprávně nastavených transferových cen došlo nejen ke krácení daní, ale i k výraznému zkreslení účetních informací ve zveřejňovaných auditovaných účetních závěrkách, k nimž auditoři vydali výrok „bez výhrad“. 1)

Trestné činy daňové (§ 240 a násl. zákona č. 40/2009 Sb. , trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „TZ“) a některé další trestné činy s nimi související (např. zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 TZ ) představují poměrně významnou část hospodářské kriminality, jimiž se zabývají orgány činné v trestním řízení, přičemž i Nejvyšší soud (dále také „NS“) ve své rozhodovací činnosti na trestním úseku mnohdy řeší některé hmotně právní nebo procesní otázky týkající se trestní odpovědnosti za uvedené trestné činy a usměrňuje tím další praxi. V tomto svém příspěvku bych proto rád upozornil odbornou veřejnost na několik zajímavých rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž byla některá uveřejněna i v trestní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. tr.“).1) Přitom se tato rozhodnutí netýkají jen daňové kriminality, ale i dalších trestných činů, jejichž spáchání určitým způsobem souviselo s problematikou daní.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, čj. 6 Afs 398/2017-33

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2018, čj. 7 Afs 348/2018-32

Rozsudkem svého rozšířeného senátu ze dne 10. 7. 2018, čj. 4 As 149/2017-121 (dále jen „rozsudek rozšířeného senátu”), vymezil Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) nově zásadním způsobem vztah insolvenčního řízení a soudního řízení správního. Cílem tohoto článku je poukázat na vybrané výkladové problémy postavení dlužníka a insolvenčního správce v daňovém řízení a soudním řízení správním, které se objevují především v souvislosti s rozhodovací činností Nejvyššího správního soudu, jež obsahově navazuje právě na rozsudek rozšířeného senátu. Zvláštní pozornost bude v tomto ohledu věnována zejména konkursu jako jednomu ze způsobů řešení úpadku, mezi jehož účinky patří zejména přechod práv a povinností1) z dlužníka na insolvenčního správce.2)

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2018, č. j. 3 Afs 173/2017-37

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2018, č. j. 4 Afs 156/2018-32