Správní soudnictví

Rozhodne-li se zákonodárce, že z rozumných důvodů je potřeba trvat na listinné podobě dokladů předkládaných při kontrole, může zpřísnit požadavky na formu dokumentů. V opačném případě je žádoucí zohlednit technologický i společenský pokrok. Právo je zapotřebí vykládat tak, aby reflektovalo potřeby ekonomické a společenské reality; nesmí tomu být naopak. Ekonomická a společenská realita nemá sloužit potřebám práva, jeho formalit a podřizovat se „přirozeným tendencím orgánů veřejné moci o maximální usnadnění rozhodovacího procesu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 Ans 2/2008 - 52, č. 1626/2008 Sb. NSS ). Lpění na listinné podobě dokumentů v situaci, kdy to není pro naplnění účelu právní úpravy nezbytné, je přepjatě formalistické.

Obecně je tedy možné uvedené lhůty vnímat jako závazné pro správní orgány, které by je měly při svém rozhodování respektovat. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3930/14 (N 115/77 SbNU 685), je „existence lhůt v souladu s ústavním pořádkem, neboť sleduje legitimní cíl omezení nejistoty v právních vztazích. Musí tak však činit přiměřeným způsobem“ (blíže k samotnému § 80 s. ř. s. srov. také nález ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/19 , č. 347/2020 Sb. ). Uvedenou lhůtu však nelze užít pro potřeby definice „zvláštního zákona“ ve smyslu § 80 odst. 1 s. ř. s. Jedná se totiž stále pouze o pokyn, tedy interní předpis, který nemá právní sílu zákona předpokládaného v daném ustanovení. Nelze proto požadovat po účastnících řízení, aby sledovali lhůty dané správním orgánům jejich interním pokynem, neboť ten je primárně určen právě a jen správním orgánům k ochraně práv účastníků a má sloužit jako opatření proti průtahům v řízení, proti nimž se následně mohou účastníci (právě na základě těchto lhůt) bránit. Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3930/14 dodal, že „[v]ýklad procesních norem v řízení, kde se osoba domáhá ochrany svého základního práva, musí být veden způsobem, který toto právo účinně chrání.“ Stanovení závazné lhůty pro rozhodnutí o obnově řízení, od níž by se následně odvíjela lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti, by tedy šlo nad rámec toho, co je možné po účastnících požadovat, neboť by mohlo citelně zasáhnout jejich práva na soudní ochranu. Obdobně se ostatně ke lhůtám stanoveným pokynem vyjádřil nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3523/20 (srov. bod 60).

Pokud dodavatel neuhradí svoji daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty, počítá § 109 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty (dále jen ZDPH ), s možností ručení příjemce zdanitelného plnění za tuto daň. Zajímavým soudním sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Smyslem článku je poukázat na některé komplexnější právní problémy související s uplatňováním práva Evropské unie při aplikaci zákona o DPH . Aplikace směrnice se totiž nevyčerpává prostým nahrazením vnitrostátní normy, která není slučitelná s právem EU, normou práva EU jasně vyplývající ze směrnice. Takovýto přímý střet je jevem spíše ojedinělým. Problémy, jimž čelí praxe, bývají nepoměrně složitější. Tyto složitější situace aplikace unijního práva článek demonstruje na příkladech zadržování nesporné části nadměrného odpočtu a úroku z neoprávněně zadržovaného nadměrného odpočtu. V závěru článku poukazuji na důsledky uplatňování Listiny základních práv Evropské unie, které složitost vztahu vnitrostátního a unijního práva ještě umocní.

Možnost uplatnění daňového zvýhodnění a slevy za umístění dítěte v případě, kdy dítě nežije s oběma rodiči současně v jedné společně hospodařící domácnosti, je věčné téma, protože zákon o daních z příjmů tyto situace zcela jednoznačně a výslovně neupravuje. Článek poukazuje na to, že ani aplikace definice společně hospodařící domácnosti nemusí být zcela jednoznačná, o čemž svědčí rozsudky NSS čj. 8 Afs 155/2019-46 a Krajského soudu v Praze čj. 51 Af 3/2020-55 . Přesto uvedené rozsudky poskytují určitý návod, jak zmiňované položky snižující daň uplatňovat, protože základní smysl a úmysl zákonodárce je, aby příslušná položka v konkrétním měsíci byla uplatněna vždy jen u jednoho poplatníka, nikoliv u obou rodičů současně.

Následující článek pojednává o vrácení omylem neoprávněně naúčtované DPH daňovému subjektu, který tuto daň bezdůvodně uhradil svému dodavateli a kterému se tuto částku nepodařilo získat zpět, typicky z důvodu platební neschopnosti dodavatele. Tento výjimečný institut nemá oporu v žádném účinném právním předpise, nýbrž byl etablován rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie. Judikatura Soudního dvora Evropské unie přitom stanoví podmínky pro přiznání práva na vrácení daně, které musejí být splněny kumulativně a s jejichž praktickou aplikací souvisejí další otázky, na něž se autoři tohoto příspěvku snaží odpovědět.

Objem peněz, které jsou rozpuštěny v kryptoměnách, neustále roste. Doslova boom zažily kryptoměny v lockdownu doby koronavirové, kdy hodnoty kryptoměn pravidelně atakovaly svá maxima. Kryptoměny mají své principy, své zákonitosti, dá se na nich slušně vydělat, ale i nemálo prodělat. S otázkou snadných zisků, které jsou nezřídka ve stovkách procent, jde ale i ruku v ruce otázka jejich zdanění a celkové regulace, jež neodbytně klepe na dveře všem zemím. Cílem článku je vysvětlit podstatu kryptoměn, zmapovat relevantní souvislosti a v konečné fázi analyzovat zdanění kryptoměn v České republice. V kryptoměnách je dle autorova názoru potenciál co do platebního média. Stále více lidí platí v obchodech platební kartou. Hotovost je na ústupu. Kryptoměna a kryptoplatby jsou další fází. Ruku na srdce – kdo používá více hotovost než platbu kartou? 1)

V souvislosti s opatřeními reagujícími na omezení podnikatelské činnosti v důsledku koronaviru se v zákoně o daních z příjmů opět zaktivovalo ustanovení § 30a , které bylo do zákona včleněno v roce 2009 a umožňovalo poplatníkům původně uplatnit mimořádné odpisy u majetku pořízeného v období od 1. ledna 2009 do 30. června 2010. Vzhledem k tomu, že už od té doby uplynulo více než 10 let, je vhodné tuto problematiku trochu připomenout a shrnout.

Článek plynule navazuje na první část, která se věnovala problematice příčinné souvislosti v kontextu tuzemské judikatury. V dokončení článku se zabýváme dvěma okruhy, které úzce souvisí s otázkou chybějící daně, a navazujeme právě na závěry učiněné k příčinné souvislosti. Konkrétně se věnujeme otázkám spojeným s povinností sladit závěry daňových řízení jednotlivých článků řetězce a účelové úhradě chybějící daně. Opět se budeme snažit poukázat na některé judikaturní závěry, které danou oblast rozvíjí.

Článek nemá ambici vysvětlovat teoretické základy institutu podvodu na DPH, ostatně v této oblasti již několik publikací existuje, mj. od autorů tohoto článku. V současnosti zaznívají názory, že oblast podvodů na DPH je z pohledu právních otázek vyřešena a spory se vedou pouze o skutkový stav případů. Tomu však plně neodpovídá praktická stránka věci, kde se dle našich zkušeností vedou spory o teoretické uchopení klíčových pojmů, se kterými se při řešení podvodu na DPH musí správce daně vypořádat. Dle našeho názoru je podstatná část zmíněných sporů vyvolána judikaturou, resp. její interpretací, kdy správní soud na základě velmi specifického skutkového stavu vyřkne určitý názor a tento je následně přebírán jako obecně aplikovatelný. Považujeme proto za nezbytné zabývat se spíše širším pozadím sporných otázek a hledat takové odpovědi, které umožní principiální posouzení sporných případů. V článku se budeme věnovat aktuálnímu pojetí tzv. příčinné souvislosti, účelovým úhradám chybějící daně a povinnosti sladit výsledky daňového řízení jednotlivých článků řetězce.

Řada daňových subjektů zažije při kontrole nepříjemné překvapení, když jim nejsou uznány některé výdaje. Často přitom argumentují tím, že jestliže firma uskutečnila zakázku a výnosy z ní byly nebyly zpochybněny, měl by správce daně zohlednit i odpovídající výdaje, přestože nebyly prokázány. Judikatuře z oblasti těchto tzv. esenciálních výdajů je věnován dnešní příspěvek.

Za účelem zabránění daňovým únikům a ztrátám veřejných rozpočtů na dani z přidané hodnoty prosadilo Ministerstvo financí řadu legislativních nástrojů. Jedním z nich je ručení příjemce zdanitelného plnění za nezaplacenou daň jeho poskytovatelem. Cílem tohoto příspěvku je upozornit na limity tohoto institutu tak, jak byly formulovány Soudním dvorem Evropské unie a následně i Nejvyšším správním soudem.

Odpočet na podporu výzkumu a vývoje představuje položku odčitatelnou od základu daně ve smyslu § 34 odst. 4 zákona o daních z příjmů . Navazující ustanovení § 34 odst. 5 a § 34a až 34e zákona o daních z příjmů pak vymezují konkrétní podmínky pro uplatnění tohoto odpočtu, jehož účelem je nesporná daňová podpora výzkumně-vývojových aktivit poplatníků. Článek navazuje na expertní příspěvky vydané v č. 5/2016 a č. 1/2017 a shrnuje vývoj této daňové kategorie, to vše s ohledem na přibývající judikaturu a novelu zákona o daních z příjmů účinnou od 1. 4. 2019 (zákon č. 80/2019 Sb. ). Cílem příspěvku je přiblížit tyto zákonné podmínky, důsledky spojené s jejich nenaplněním a také poukázat na některé zajímavosti s tímto odpočtem spojené.

Cílem tohoto článku je upozornit na problémy s uplatněním nezdanitelné části základu daně z důvodu zaplacených úroků z úvěru poskytnutého na výstavbu či koupi objektu k rekreaci užívaného k trvalému bydlení, které Finanční správa konzistentně a předvídatelně celá léta poplatníkům nezohledňuje. Nejvyšší správní soud však projevil jiný názor, se kterým si dovolím polemizovat.

O zajišťovacích příkazech toho bylo napsáno již mnohé, a to především ve vztahu k určitým třecím plochám mezi zákonnou úpravou, správní praxí a soudním přezkumem. V tomto ohledu ostatně není ani tento článek tak docela výjimkou. Podle mého názoru však v odborném tisku dosud nebyla věnována pozornost reálnému mechanismu odvolacího řízení proti zajišťovacím příkazům, tedy samotnému procesu od podání odvolání až po vydání rozhodnutí o odvolání. Cílem tohoto článku je proto především představit praxi správních orgánů v odvolacím řízení proti zajišťovacím příkazům, čemuž se bude věnovat první část článku. V navazující části se pokusím poskytnout odpověď na některé otázky, které se opakovaně objevují v přezkumu zajišťovacích příkazů a k nimž se nedávno vyjádřil i Nejvyšší správní soud. Závěrečná část článku se věnuje otázce povahy lhůty pro rozhodnutí o odvolání podle § 168 odst. 1 daňového řádu ve vztahu k soudnímu přezkumu zajišťovacích příkazů, která se nějakou záhadou opakovaně stává relevantní.

Ze souhrnu těchto okolností dle NSS plyne, že uzavření smlouvy s mnohonásobně zvýšenou cenou oproti prakticky jakékoliv porovnatelné cenové hladině na trhu, za zcela pasivního postoje stěžovatelky k ověření ceny, zhodnocení vhodnosti sponzorského vzkazu či zjištění jeho podoby před uzavřením smlouvy, je jednáním, které nemá v běžném obchodním styku racionální opodstatnění. Nemá tedy jiné vysvětlení, než že cena byla nadhodnocena za účelem uplatnění nároku na odpočet DPH.

Závěr žalovaného, že cena za odvysílání spotů na LCD velkoplošných obrazovkách byla nepřiměřená, pak není dostatečně důkazně podložen. Žalovaný si za tímto účelem opatřil pouze smlouvy mezi provozovateli příslušných zařízení a společností X, tj. vypočetl navýšení ceny, avšak neprovedl poměření ceny sjednané ve smlouvách se stěžovatelkou s cenami, které za odvysílání spotů v obdobné lokalitě a v obdobném rozsahu zaplatily jiné (koncové) subjekty, nikoliv zprostředkovatelské reklamní agentury.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 9 Afs 82/2019 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 9 Afs 394/2018 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 6 Afs 61/2019 , www.nssoud.cz