Zástavní právo

Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl dostatek času k dobrovolné úhradě částky stanovené v zajišťovacích příkazech, přičemž žalovaný si byl vědom postupného převádění podnikatelských aktivit stěžovatele na personálně propojenou společnost a útlumu jeho vlastní ekonomické činnosti, nelze mu vytýkat, pokud se nespoléhal na případný budoucí prodej nemovitých věcí zatížených jemu svědčícím zástavním právem, které byly navíc v době vydání napadených exekučních příkazů v podstatě jediným stěžovatelovým zdrojem příjmů, a namísto toho se rozhodl postihnout exekucí likvidnější majetek stěžovatele v podobě peněžních prostředků na jeho bankovních účtech, které stěžovatel nezbytně nepotřeboval k výkonu své ekonomické činnosti.

Pokud žalovaný v této souvislosti poukazuje na podanou žádost o posečkání úhrady daně, je nutno konstatovat, že nebylo-li o této žádosti dosud správcem daně rozhodnuto, nelze nevyhovění žádosti o odkladný účinek odůvodňovat toliko poukazem na to, že žádost byla podána.

V tomto článku se zaměříme na problematiku, kdy na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 2011 došlo k prodeji nemovitých věcí právnickou osobou, která tyto nemovité věci prodala fyzické osobě v postavení předsedy představenstva. O rok později zřídil k těmto nemovitým věcem správce daně zástavní právo k zajištění daňových pohledávek na dani z nemovitostí, které byly evidovány za dlužníkem – kupujícím. V roce 2013 podal prodávající určovací žalobu, ve které se domáhal určení vlastnictví ke shora uvedeným nemovitostem. Soud tomuto návrhu svým rozsudkem posléze vyhověl s odkazem na porušení § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, přičemž v tomto svém rozsudku nekonstatoval, že kupní smlouva byla absolutně neplatná, nýbrž pouze rozhodl o tom, kdo je vlastníkem zmíněných nemovitostí. Podaným odvoláním do výroku prvoinstančního soudu se soudní řízení protáhlo o několik let. Na základě odvolacím soudem potvrzeného rozsudku prvoinstančního soudu bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí je původní prodávající, který je pro účely tohoto článku též v procesním postavení daňového dlužníka správce daně. Nedoplatky, které jsou zajištěny zástavním právem správce daně, nebyly do té doby vymoženy, avšak proti osobě kupujícího následně banka, jež si již dříve zřídila zástavu k nemovitostem za účelem zajištění úvěru, který poskytla již dříve na koupi zastavených nemovitostí, podala návrh na zahájení insolvenčního řízení. O tomto návrhu nebylo v rozhodné době insolvenčním soudem rozhodnuto.

Každá obchodní společnost vstupuje do smluvních vztahů se svými obchodními partnery. Z těchto vztahů vznikají pohledávky na jedné straně a závazky na straně druhé. Při dodání výkonů (materiál, zboží nebo služba) odběratelům vzniká dodavateli pohledávka s určitou předem stanovenou dobou splatnosti. Po tuto dobu poskytuje dodavatel odběrateli tzv. obchodní úvěr. Odběratel a dodavatel jsou obchodní partneři, kteří by měli dodržovat zásady poctivého obchodního vztahu, čímž je mj. řádné a včasné plnění. Odběratelé se obecně snaží co nejvíce protahovat termíny splatnosti svých závazků, a dodavatelé ve snaze zajistit si odbyt a udržet si partnera se snaží jim vyhovět. Ovšem takový styl řízení pohledávek mohou praktikovat jen do určité míry, jinak ohrozí i svou vlastní existenci. Neplacení pohledávek má pro věřitele i daňové dopady, protože účetní jednotka musí zdanit svůj výnos a u plátců odvést i DPH, a to bez ohledu na to, zda dostane či nedostane zaplaceno od svého odběratele. Každý dodavatel se musí řádně starat o své pohledávky, které se stávají předmětem řízení s cílem omezit nebezpečí vzniku jejich nedobytnosti. Řízení problematických či přímo nedobytných pohledávek je časově i finančně velice náročné, a samozřejmě nepřináší takové užitky, které by přineslo jejich včasné uhrazení. V první řadě je důležité včas se zaměřit na prevenci vzniku problémů při hrazení faktur od odběratelů. Před uzavřením obchodního vztahu je třeba prověřit důvěryhodnost odběratele, monitorovat jeho platební morálku a následně uzavřít podrobnou obchodní smlouvu s navrženými dodacími a platebními podmínkami. Způsob placení by měl být nastaven tak, aby poskytl dodavateli maximální možnou záruku uhrazení jeho pohledávky. Avšak i sebelépe zajištěná pohledávka ještě zdaleka nedává dodavateli stoprocentní jistotu, že dostane řádně a včas zaplaceno. Významným nástrojem prevence nezaplacení pohledávek jsou zajišťovací instrumenty.

Akciová společnost uzavřela kupní smlouvu na koupi pozemku se 4 splátkami kupní ceny. Ve smlouvě je uvedeno, že návrh na vklad bude podán po uhrazení 1. splátky a na zbytek ceny je sjednáno zástavní právo, které bude vymazáno po uhrazení celé kupní ceny. A. s. zařadila pozemek do majetku ke dni vkladu do KN (rok 2022). Po uhrazení poslední splátky v roce 2023 podala návrh na výmaz zástavního práva. Bude poplatek 2 000 Kč nákladem roku 2023 nebo by měl být součástí PC pozemku ještě v roce 2022, zřejmě jako výdaje příštích období?

Správce daně musí v souvislosti s nařízením daňové exekuce volit takový způsob exekuce, kdy náklady, které ponese daňový dlužník, nebyly ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného nedoplatku. Kromě toho by měl správce daně vždy zvolit takový způsob daňové exekuce, který by (je-li to s ohledem na daný stav možné) co nejméně zasahoval do práv daňového dlužníka. Měl by proto vždy porovnat, jaké náklady vznikají při jednotlivých způsobech vymáhání, a následně zvolit takový způsob, který je pro daňového dlužníka nejpříznivější. Výjimkou z této zásady je pak situace, kdy by složitost věci vedla k ohrožení vymožení takového nedoplatku.

Na přiměřenost zřízení zástavního práva nelze nahlížet perspektivou událostí, jež se odehrály ex post (po jeho zřízení), ale těch, které mu předcházely.

Jelikož je základním cílem správy daní správné zjištění a stanovení daně a zabezpečení úhrady, je pro správce daně důležitý i úkol vybrat příslušnou daň. V praxi přitom může využívat a využívá i různé zajišťovací nástroje, kam patří i zástavní právo, které může správce daně zřídit k majetku daňového subjektu, případně třetí osoby. Tento článek se zaměřuje na právní úpravu zástavního práva obsaženou v daňových předpisech a zmiňuje také vybranou judikaturu správních soudů.

Článek se zabývá zástavním právem zřizovaným správcem daně a pojmem neuhrazená daň, který je předpokladem zřízení zástavního práva. V textu je nastíněn stručný úvod ve vztahu k zástavnímu právu a poté je rozebrán pojem neuhrazená daň. Následuje pojednání o recentním rozsudku Nejvyššího správního soudu, v němž byl učiněn závěr o tom, že předpokladem zřízení zástavního práva je právní moc rozhodnutí o stanovení daně. Dále jsou rozebrány některé další důležité aspekty. Jako nejdůležitější z nich je nutno vnímat faktické popření zajišťovací funkce zástavního práva, které je důsledkem nutnosti zřídit zástavní právo až poté, co byla pravomocně stanovena daň. Zástavní právo je jeden z institutů, jež byl zákonodárcem svěřen do pravomoci správce daně, který jeho prostřednictvím může zajišťovat úhradu daně. Zákonodárce jako předpoklad zřízení zástavního práva stanovil neuhrazenou daň daňového subjektu. Právě tímto pojmem, resp. předpokladem se zabývá článek. V kontextu tohoto předpokladu je zejména rozebrán Nejvyšším správním soudem dovozený předpoklad právní moci rozhodnutí o stanovení pro možnost zřídit zástavní právo. Cílem tohoto článku je nejen poukázat na výše uvedené oblasti, ale také uvést, resp. rozebrat některé další aspekty, jež s tím souvisí.

Podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 280/1009 Sb. , daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), je cílem správy daně vedle správného zjištění a stanovení daní také zabezpečení jejich úhrady. K tomu v rámci řízení o zajištění daně slouží tyto instrumenty: zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou daň (§ 167 až 169 daňového řádu ), zástavní právo (§ 170 a 170a daňového řádu ), ručení (§ 171 a 172 daňového řádu ), zajištění daně ručením nebo finanční zárukou (§ 173 daňového řádu ), zálohy (§ 174 daňového řádu ), záloha na daňový odpočet (§ 174a a 174b daňového řádu ).

Pokud má daňový subjekt dluh na dani, není ho nutno rovnou exekuovat. Správce daně má možnost zřídit zástavní právo na majetku dlužníka. Ani v této oblasti nepanuje vždy shoda o právech a povinnostech zúčastněných. Výběru judikatury na toto téma je věnován následující příspěvek.

Tvrdí-li stěžovatelka, že zřízením zástavního práva došlo k zásahu do jejího vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod , musí mít možnost dovolat se ochrany svého práva u soudu. Na rozdíl od daňové exekuce (viz § 179 daňového řádu ) právní úprava neumožňuje osobě odlišné od daňového subjektu, která tvrdí, že zástavní právo bylo zřízeno k věcem v jejím vlastnictví, možnost obrany přímo v daňovém řízení. Tato mezera v právní úpravě, která nepočítá s možností omylu ve vlastníku věci při zřizování správcovského zástavního práva, nemůže jít k její tíži a vést k odepření přístupu k soudu. Soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelka byla oprávněna podat žalobu přímo proti rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva, aniž by měla vyčkávat na výsledek (případného) odvolacího řízení.

V § 170 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,DŘ “ anebo ,,zákon“) je upraven institut zástavního práva správce daně. Vychází se obecně z toho, že k zajištění neuhrazené daně je správce daně oprávněn zřídit zástavní právo k majetku daňového subjektu anebo k majetku vlastníka, který je odlišný od daňového subjektu. Nutno dodat, že oproti obecné úpravě zástavního práva v občanském zákoníku, obsahuje DŘ speciální úpravu tohoto institutu v již zmíněném ustanovení § 170.Dle tohoto ustanovení zákona je správce daně oprávněn zřídit zástavní právo k majetku daňového subjektu.

Který druh majetku podnikatele a obchodní manažery nejvíce trápí? Pohledávky! Jde o dosti neobvyklý majetek/nemajetek, který je zatím „pouze na papíře“ a představuje příslib dlužníka, že jej dříve nebo později nahradí „skutečným“ majetkem, nejčastěji penězi, přičemž hlavním rizikem pochopitelně je, že tím „papírem“ příběh pohledávky také skončí, neboť dlužník slib nesplní a věřiteli nic (nebo část) neuhradí. Má-li dlužník jen přechodné finanční problémy, vyjádří účtující věřitel dočasné snížení reálné hodnoty pohledávky opravnou položkou. Když se ale pohledávka stane prakticky nedobytnou, nezbývá věřiteli obvykle nic jiného, než jí odepsat a vyřadit z majetku. To je účetně snadné, ovšem podle očekávání s tím „má problém“ daň z příjmů.

Odečet úroků z hypotečního úvěru a z úvěru ze stavebního spoření je vzhledem k preferenci vlastnického bydlení v České republice položkou, se kterou se plátci při provádění ročního zúčtování setkávají stále častěji. Pro uplatnění nároku na odečet je přitom třeba splnit více zákonem stanovených podmínek. Při současném stavu realitního trhu se objevují různá řešení bytových potřeb poplatníků, ne všechna tato řešení však zakládají nárok na uplatnění nezdanitelné částky.

Společnost s r. o. zakoupila obchodní podíl společnosti s ručením omezením od jednoho společníka – 100% vlastníka tohoto podílu. Noví vlastníci – tři společníci – tento podíl zakoupili v poměru 10 %, 30 %, 60 % se splatností 10 let. Pro splátky byl podepsán splátkový kalendář a zřízeno zástavní právo k pozemkům této společnosti. Jakým způsobem účtovat o této koupi a zástavním právu?

Následující příspěvek je věnován vybraným ustanovením, která se zabývají právním vymezením zástavního a zadržovacího práva, zanesených v zákoně č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), konkrétně v § 1309 až 1399. Popsána jsou však i některá další související ustanovení občanského zákoníku, dále zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a pro srovnání i zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník.

Úspěšné žalobkyni A byl soudním rozhodnutím z roku 2015 vrácen dar, konkrétně pozemek, jehož součástí je rodinný dům, což bylo následně uvedeno v soulad s katastrem nemovitostí. Nadále však zůstalo vyznačeno v katastru nemovitostí zástavní právo v návaznosti na předchozí smluvní ujednání mezi bývalou vlastnicí věci nemovité B a třetí fyzickou osobou C s tím, že nynější vlastnice A nemůže dosáhnout výmazu či zrušení zmíněného zástavního práva pro nesoučinnost, resp. neochotu osob B a C, které odkazují na § 1376–1379 obč. zák. Je v dané situaci vůbec možné záležitost vyřešit ve prospěch osoby A, ať už prostřednictvím řízení před příslušným katastrálním úřadem, či soudem?

Při koupi nemovitostí, v případě společného jmění i při uzavření dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je často třeba dluh, zpravidla hrazený splátkami, nějakým způsobem zajistit. V praxi se nejvíce osvědčilo zajištění zástavním právem na nemovitostech, neboť ručení jiné osoby bylo často nedostatečné.

V prvních měsících roku 2014 poutá nesporně pozornost veřejnosti jeden z nejambicióznějších legislativních počinů posledních desetiletí, a to souhrnná novelizace soukromého práva účinná od 1.1.2014. Základ nové úpravy tohoto právního odvětví tvoří zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (nový občanský zákoník - dále jen „NOZ “), jímž byl nahrazen zákon č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník, a do jisté míry i zákon č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník. Druhý pilíř reformy pak představuje zákon č. 90/2012 Sb. , o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích - dále jen „ZOK “), jenž nahrazuje ty normy zrušeného obchodního zákoníku , které se týkaly obchodních společností a družstev. Oba kodexy jsou samozřejmě doprovázeny dílčími novelizacemi četných dalších právních předpisů - v kontextu s tématem zmiňme zejména zákon č. 256/2013 Sb. , katastrální zákon, doprovázený vyhláškou č. 357/2013 Sb. , o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), vyhláškou č. 358/2013 Sb. , o poskytování údajů z katastru nemovitostí, a vyhláškou č. 359/2013 Sb. , o stanovení vzoru formuláře pro podání návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu.