Rozšíření právní úpravy oznámení o příjmech plynoucích do zahraničí

Přijetím zákona č. 80/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní a některé další zákony (dále jen „daňový balíček“), se podstatným způsobem rozšířila oznamovací povinnost, která je zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), uložena plátci daně v případech, kdy příjem vyplácený ze zdrojů na území České republiky plyne daňovému nerezidentovi²⁾. Změna právní úpravy oznamovací povinnosti nabyla účinnosti již 1. 4. 2019 společně s obecnou účinností daňového balíčku.

Dosavadní znění oznamovací povinnosti plátce daně bylo obsaženo v § 38d zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 3. 2019, tedy v ustanovení, které upravuje mechanismus výběru daně srážkou z těch příjmů, na něž se aplikuje zvláštní sazba daně podle § 36 zákona o daních z příjmů. Konkrétně se jednalo o ustanovení § 38d odst. 3 věty třetí a čtvrté zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 3. 2019. Novelizací došlo k přesunutí dosavadní oznamovací povinnosti do nového ustanovení § 38da zákona o daních z příjmů, k rozšíření této povinnosti i na příjmy, na které se doposud nevztahovala, a dále k její konkretizaci, jelikož předchozí právní úprava byla poměrně strohá a z legislativně-technického hlediska nebyla přesná³⁾.

Cílem příspěvku je okomentovat dosavadní podobu oznamovací povinnosti a představit její novelizovanou právní úpravu, včetně změn a důsledků, které její zakotvení přináší pro daňové subjekty.

Oznamovací povinnost týkající se příjmů plynoucích do zahraničí⁴⁾ upravuje zákon o daních z příjmů od roku 1995⁵⁾, kdy byla do tohoto zákona přesunuta speciální procesní úprava správy daní z příjmů, která byla do té doby obsažena v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

Podoba základní normy oznamovací povinnosti se od té doby výrazně nezměnila. Základní pravidlo bylo pouze postupem času doplněno nejdříve o výjimku z oznamovací povinnosti týkající se příjmů podle § 6 odst. 4 zákona o daních z příjmů⁶⁾ a později o možnost zprostit plátce daně této povinnosti na základě jeho žádosti⁷⁾. Za zmínku nicméně stojí období, ve kterém znění § 38d odst. 3 zákona o daních z příjmů stanovilo, že plátce daně plní oznamovací povinnost prostřednictvím „hlášení“, které nebylo zákonem o daních z příjmů dále specifikováno. Toto hlášení podával plátce daně na tiskopise vydaném Ministerstvem financí (resp. Finanční správou České republiky), označeném jako „Hlášení plátce daně o dani z příjmů vybírané srážkou“⁸⁾. Náležitosti uvedeného tiskopisu odpovídaly institutu hlášení a následného hlášení (resp. institutu řádného daňového tvrzení a dodatečného daňového tvrzení), která jsou upravena zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).⁹⁾ Pojem „hlášení“ byl v § 38 odst. 3 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 30. 6. 2017, zakotven od počátku roku 2010 do poloviny roku 2017¹⁰⁾ a stal se příčinou výkladových i aplikačních komplikací. Vzhledem k právě uvedeným skutečnostem je zřejmé, že na základě samotného znění § 38d odst. 3 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 30. 6. 2017, které obsahovalo pojem „hlášení“, a současně na základě podoby tiskopisu vydaného k plnění oznamovací povinnosti bylo poměrně logické usuzovat, že oznamovací povinnost je hlášením podle daňového řádu se svými specifickými důsledky. Tomuto závěru by napovídala též důvodová zpráva k zákonu, kterým byl pojem hlášení zakotven do § 38 odst. 3 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 30. 6. 2017¹¹⁾. Zda byla oznamovací povinnost hlášením ve smyslu daňového řádu, však nebylo zcela jednoznačné, což potvrzuje naopak důvodová zpráva k zákonu č. 170/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní¹²⁾, který pojem „hlášení“ odstranil a postavil najisto, že § 38d odst. 3 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 3. 2019, zakotvuje běžnou oznamovací povinnost podle daňového řádu s možností uložení sankce podle § 247a odst. 1 písm. a) daňového řádu, tedy pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy (konkrétně jiné oznamovací povinnosti stanovené daňovým zákonem).

I po uvedené novele v podobě zákona č. 170/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní, však přetrvávaly nejasnosti ohledně právního charakteru podání, kterým se plní oznamovací povinnost, protože nadále nebylo zřejmé, zda je oznámení daňovým tvrzením či nikoli. Příčinou byla opět podoba tiskopisu, který měl sloužit k plnění novelizované oznamovací povinnosti podle § 38d odst. 3 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 3. 2019. Přestože novela stanovila, že oznamovací povinnost není hlášením (resp. daňovým tvrzením) podle daňového řádu, tiskopis, jehož prostřednictvím se oznamovací povinnost plnila, zůstal nezměněn a nadále nesl název „Hlášení plátce daně o dani z příjmů vybírané srážkou“¹³⁾. Tento rozpor řešil Koordinační výbor Komory daňových poradců ČR dne 14. 11. 2018¹⁴⁾. Závěry Koordinačního výboru akceptované ze strany Generálního finančního ředitelství potvrdily, že (i) oznámení plátce daně podle § 38d odst. 3 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 3. 2019, není daňovým tvrzením, a tudíž se (ii) uplatní lhůta pro podání oznámení stanovená v § 38d odst. 3 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 3. 2019, (iii) na oznámení se nevztahuje povinnost podávat jej elektronicky podle § 72 daňového řádu¹⁵⁾ a (iv) v případě nesplnění oznamovací povinnosti se uplatní sankce za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle § 247a odst. 1 písm. a) daňového řádu a nikoli sankce, které jsou důsledkem opožděného či vadného podání daňového tvrzení.¹⁶⁾

Právní nejistota týkající se povahy oznámení (jakožto podání) a s tím spojených právních důsledků nicméně nebyla jedinou nejasností, která přetrvávala po přijetí zákona č. 170/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní. I po této změně ustanovení § 38d odst. 3 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 3. 2019¹⁷⁾, nadále obsahovalo několik legislativně-technických nepřesností, nevymezovalo rozsah oznamovaných údajů, ani nestanovilo časové limity, kterými by byl omezen správce daně při rozhodování o zproštění plátce daně od oznamovací povinnosti. Co se týče legislativně-technických nepřesností, je vhodné zmínit zejména dvě z nich. Zaprvé dotčené ustanovení stanovilo, že plátce daně je povinen „tuto skutečnost“ oznámit správci daně, přičemž ze znění ustanovení nebylo (při použití jazykového výkladu) možné s jistotou určit, která ze skutečností uvedených v první a druhé větě § 38d odst. 3 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 3. 2019, je tou skutečností, která má být oznámena^{18), 19)}. Zadruhé nebyla vhodným způsobem stanovena lhůta pro plnění oznamovací povinnosti, jelikož § 38d odst. 3 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 3. 2019, stanovil, že správce daně je „současně“ povinen splnit oznamovací povinnost. Ze samotného textu ustanovení však nebylo zcela zřejmé, společně s jakou skutečností (jež byly uvedeny ve větě první a druhé téhož ustanovení) má být oznamovací povinnost splněna.

Jako problematický aspekt § 38d odst. 3 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 3. 2019, bylo možné označit též nedostatečné (resp. žádné) zákonné vymezení rozsahu údajů, které byl plátce daně povinen v rámci oznamovací povinnosti poskytnout správci daně. Požadované údaje byly vymezeny pouze prostřednictvím tiskopisu vydaného Ministerstvem financí, jehož prostřednictvím plátce daně plnil oznamovací povinnost. Tato problematika se stala aktuální zejména v důsledku nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/15 ze dne 6. 12. 2016, kterým Ústavní soud zrušil část zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, týkající se tiskopisů určených pro podávání kontrolního hlášení. V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že okruh údajů poskytovaný správci daně v rámci kontrolního hlášení musí mít zákonný základ.²⁰⁾

Za vhodnou nebylo možné považovat ani právní úpravu oprávnění, která správci daně umožňovala zprostit plátce daně oznamovací povinnosti na základě žádosti plátce daně. Zákon zakotvil pouze základní oprávnění správce daně, které však dále nespecifikoval a pro jehož výkon nestanovil žádné zvláštní podmínky (např. maximální možnou dobu, po kterou může být plátce daně zproštěn oznamovací povinnosti).

Výše uvedené nedostatky právní úpravy oznamovací povinnosti byly v převážné části napraveny přijetím daňového balíčku, který právní úpravu této povinnosti nově přesunul do § 38da zákona o daních z příjmů a současně ji rozšířil. Odstranění těchto nedostatků lze proto považovat za významný přínos novelizace právní úpravy oznamovací povinnosti.

Oznamovací povinnost plátce daně o příjmech vyplácených do zahraničí je nově zakotvena v samostatném § 38da zákona o daních z příjmů. Účelem této změny bylo v prvé řadě rozšíření dosavadní oznamovací povinnosti obsažené v § 38d odst. 3 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 3. 2019. Tato změna je podle důvodové zprávy k daňovému balíčku nezbytná pro účely mezinárodní výměny informací v daňových záležitostech a její zakotvení má přispět k omezení nezákonné daňové optimalizace. Oznamovací povinnost se proto nově vztahuje nejen na příjmy vyplácené daňovému nerezidentovi, které jsou zdaněny srážkovou daní, ale měla by se nově vztahovat též na příjmy vyplácené daňovému nerezidentovi, které nejsou v České republice srážkovou daní zdaněny, protože jsou osvobozeny, nebo protože mezinárodní smlouva stanoví, že tyto příjmy nepodléhají zdanění v České republice. Společně s rozšířením oznamovací povinnosti došlo k přesunutí její dosavadní právní úpravy do samostatného ustanovení. Zákonodárci se současně podařilo novelou odstranit nedostatky dosavadní právní úpravy oznamovací povinnosti, které byly zmíněny v předchozí části tohoto příspěvku.

Základní právní norma oznamovací povinnosti je upravena v § 38da odst. 1 zákona o daních z příjmů. Ta ukládá plátci daně povinnosti oznámit, že je plátcem vybraných příjmů stanovených v tomto ustanovení. Jedná se o příjmy vyplácené ze zdrojů na území České republiky daňovému nerezidentovi, (i) které jsou zdaněny srážkou podle zvláštní sazby daně, nebo (ii) které tímto způsobem zdaněny nejsou, protože jsou osvobozeny, nebo protože na základě mezinárodní smlouvy nepodléhají zdanění v České republice. Rozsah údajů, které je plátce daně povinen oznámit v souvislosti se skutečností, že vyplácí uvedené příjmy, je specifikován v § 38da odst. 5 zákona o daních z příjmů. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy proto z její novelizované verze zcela jednoznačně vyplývá, jakou skutečnost je plátce daně povinen oznamovat. Tím došlo k odstranění jedné z výše uvedených legislativně-technických nepřesností.

V souvislosti s rozšířením oznamovací povinnosti důvodová zpráva k daňovému balíčku zmiňuje konkrétně pouze příjmy z podílu na zisku osvobozené podle § 19 odst. 1 písm. ze) zákona o daních z příjmů. Dalšími obvyklými druhy příjmů, které podléhají zvláštní sazbě daně podle § 36 zákona o daních z příjmů, avšak nejsou srážkovou daní zdaněny (z důvodu osvobození či existence mezinárodní smlouvy), jsou například příjmy v podobě licenčních poplatků a úrokové příjmy.²¹⁾ Z novelizovaného znění oznamovací povinnosti nicméně vyplývá, že se tato povinnost nově vztahuje i na řadu dalších příjmů, které splňují podmínky uvedené v § 38da odst. 1 zákona o daních z příjmů. Může se jednat například o příjmy z poskytování některých služeb a z výkonu nezávislých činností na území České republiky (např. architektonické, právnické, lékařské) a dále též z výkonu činnosti veřejně vystupujících umělců, sportovců apod.²²⁾ S ohledem na znění důvodové zprávy k daňovému balíčku²³⁾, který výslovně uvádí pouze jeden druh příjmů, na které rozšíření právní úpravy dopadá, je otázkou, zda bylo původním záměrem zákonodárce rozšířit oznamovací povinnost takto výrazným způsobem.

V souvislosti se zněním § 38da odst. 1 zákona o daních z příjmů je vhodné zmínit dvě nepřesnosti, kterých se navrhovatel zákona a zákonodárce při přípravě a přijímání zákona dopustili. První z nich je legislativně technická. Vzhledem k důvodové zprávě k daňovému balíčku by na místo slov „o němž“ měla být v § 38da odst. 1 zákona o daních z příjmů použita slova „o něm“. Jazykový výklad současného znění by totiž vedl k závěru, že oznamovací povinnost se vztahuje na všechny příjmy, o kterých mezinárodní smlouvy stanoví, že nepodléhají zdanění v České republice, aniž by musela být splněna podmínka, že se současně musí jednat o příjmy, které by za jiných okolností podléhaly srážkové dani.²⁴⁾ Takový výklad by nicméně byl v rozporu s důvodovou zprávou k tomuto ustanovení i s účelem právní normy, který je v důvodové zprávě uveden. Zároveň by nebylo logické zařazení takovéto oznamovací povinnosti do § 38da odst. 1 zákona o daních z příjmů, jelikož subjektem, kterému může oznamovací povinnost vzniknout, je výhradně subjekt vyplácející oznamovaný příjem. Je tedy třeba dospět k závěru, že se povinnost vztahuje na příjmy, které sice na základě mezinárodní smlouvy nepodléhají zdanění v České republice, pokud by mu však podléhaly, pak by z nich byla daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně. Druhá z těchto nepřesností může mít výraznější důsledky pro aplikaci § 38da zákona o daních z příjmů. Ustanovení § 38da odst. 1 zákona o daních z příjmů ukládá oznamovací povinnost plátci daně. Kdo se rozumí plátcem daně je vymezeno v § 38c odst. 1 zákona o daních z příjmů, který stanoví, že plátcem daně je mimo jiné ²⁵⁾. Z uvedeného vymezení je zřejmé, že v případě příjmů, které nejsou zdaněny a které mají být nově oznamovány podle § 38da odst. 1 zákona o daních z příjmů (tzn. osvobozené příjmy a příjmy, které na základě mezinárodní smlouvy nepodléhají zdanění v České republice) je oznamovací povinnost uložena nesprávnému subjektu, protože příjmy, které nejsou zdaněny, jsou jinými slovy příjmy, ze kterých není daň vybírána srážkou. Tyto příjmy proto nesplňují podmínku stanovenou v § 38c odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů a poplatník, který je vyplácí, není plátcem daně.

Lhůta pro splnění oznamovací povinnosti zůstává nezměněna a odpovídá lhůtě pro odvedení sražené daně, která je i nadále upravena v § 38d odst. 3 zákona o daních z příjmů. Plátce daně je tedy povinen podat oznámení do konce kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byl povinen provést srážku daně (a v případě nezdaňovaných příjmů by byl srážku povinen provést, pokud by tyto příjmy nebyly osvobozeny, nebo by na území České republiky podle mezinárodní smlouvy podléhaly zdanění). Na rozdíl od dosavadní právní úpravy je však lhůta v § 38da odst. 2 stanovena zcela jednoznačně odkazem na lhůtu pro odvedení sražené daně.

Podání oznámení je nadále nezbytné učinit ve formě tiskopisu vydaného Ministerstvem financí. Od konce června 2019 je vedle nového tiskopisu oznámení podle § 38da zákona o daních z příjmů²⁶⁾ zpřístupněn též formulář elektronického podání (EPO)²⁷⁾. Právní úprava forem podání obsažená v § 38da odst. 3 zákona o daních z příjmů je speciální úpravou k daňovému řádu a kopíruje ustanovení § 72 daňového řádu. Pokud by § 38da zákona o daních z příjmů tuto speciální právní úpravu neobsahoval, nebylo by možné § 72 daňového řádu subsidiárně aplikovat, jelikož oznámení o příjmech plynoucích do zahraniční není ani jedním z podání uvedených v § 72 odst. 1 daňového řádu²⁸⁾. Novinkou je povinnost učinit oznámení elektronicky, pokud má plátce daně nebo jeho zástupce datovou schránku, která mu byla zřízena ze zákona, nebo zákonem uloženou povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem. Při nesplnění této povinnosti se uplatní právní úprava § 74 odst. 4 daňového řádu, podle které se na podání i přes nedostatek elektronické formy hledí jako na podání bez vady. Současně však plátci daně vzniká povinnost uhradit pokutu podle § 247 odst. 2 daňového řádu.

V § 38da odst. 5 zákona o daních z příjmů je stanoven okruh údajů, které jsou správci daně oznamovány. Tyto údaje dále konkretizuje již zmíněný nově vydaný tiskopis určený k plnění oznamovací povinnosti²⁹⁾. Novelizovaná právní úprava by tedy měla obstát ve světle závěrů, ke kterým dospěl Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu ve věci tzv. formulářových podání.³⁰⁾

V § 38da odst. 6 zákona o daních z příjmů nadále zůstává upravena výjimka z oznamovací povinnosti, podle které není třeba oznamovat vyplácení příjmů uvedených v § 6 odst. 4 zákona o daních z příjmů. Totéž ustanovení stanoví spodní hranici výše příjmů nezdaňovaných srážkovou daní, od které tyto příjmy podléhají oznamovací povinnosti. Pokud jsou proto v rámci jednoho kalendářního měsíce vyplaceny jednomu a témuž daňovému nerezidentovi příjmy stejného druhu a jejich suma nepřesáhne 100 000 Kč, pak se na ně oznamovací povinnost nevztahuje. Důvodová zpráva se nevyjadřuje k tomu, podle jakého kritéria bude určen druh příjmu. Protože se však jedná o právní úpravu vztahující se k příjmům, které podléhají zvláštní sazbě daně podle § 36 zákona o daních z příjmů, lze usuzovat, že zařazení příjmů k určitému druhu bude odpovídat členění příjmů, které je zakotveno v § 22 zákona o daních z příjmů. Ten určuje, které příjmy se považují za příjmy ze zdrojů na území České republiky, přičemž dělení příjmů uvedené v § 22 zákona o daních z příjmů následně využívá § 36 zákona o daních z příjmů pro stanovení výše zvláštní sazby daně, která se použije pro některé z těchto příjmů. U příjmů, které jsou zdaněny srážkovou daní, se dosavadní právní úprava nemění. Jejich vyplacení je tedy plátce daně povinen oznámit bez ohledu na jejich výši.

Novelizovaná právní úprava zachovává též oprávnění správce daně zprostit plátce daně oznamovací povinnosti, pokud se jedná o odůvodněný případ a plátce daně o to požádá. Nově je však omezena doba, na kterou může být plátce daně zproštěn oznamovací povinnosti, a to maximálně na 5 let od účinnosti rozhodnutí o zproštění oznamovací povinnosti.³¹⁾ Správce daně samozřejmě může stanovit v rozhodnutí i kratší dobu, stejně tak může o zproštění povinnosti rozhodnout opakovaně.

V případech, kdy je podáno vadné oznámení či není oznamovací povinnost vůbec splněna, se subsidiárně použije právní úprava daňového řádu. Důsledkem nesplnění oznamovací povinnosti je možnost správce daně uložit plátci daně pokutu za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle § 247a daňového řádu, a to až ve výši 500 000 Kč. Má-li podání vady, postupuje se jako v případě jiných podání podle § 74 daňového řádu. Plátce daně je tedy nejprve správcem daně vyzván k odstranění vady a až v případě jejího neodstranění se podání stane neúčinným. Výjimkou je porušení povinnosti učinit podání elektronicky. V takovém případě se použije právní úprava § 74 odst. 4 daňového řádu, která stanoví fikci bezvadného podání.

Poslední skutečností, kterou je vhodné zdůraznit, je, že plátci daně, kteří vyplácejí vybrané příjmy do zahraničí, jsou povinni podle novelizované právní úpravy oznamovací povinnosti postupovat již v současné době, tedy od 1. 4. 2019. Zákonodárce nebyl nucen při stanovení účinnosti upravovat speciální přechodné ustanovení, které by zohledňovalo běh zdaňovacího období, jelikož změna oznamovací povinnosti se týká pouze příjmů, ze kterých je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně. Mohl proto nastavit účinnost § 38da zákona o daních z příjmů stejně jako v případě obecné účinnosti daňového balíčku. Takto stanovená účinnost znamená, že vyplacená plnění, u kterých byl plátce daně povinen srazit daň v průběh měsíce dubna, byla prvními příjmy, které byl plátce daně povinen oznámit již podle novelizované právní úpravy § 38da zákona o daních z příjmů. Lhůta v případě těchto příjmů uplynula koncem května 2019. Změna se současně může nově dotýkat i těch plátců daně, na které se dosavadní oznamovací povinnost podle § 38d odst. 3 zákona o daních z příjmů ve znění do 1. 4. 2019 nevztahovala, protože daňovým nerezidentům vypláceli pouze příjmy, které jsou osvobozeny, nebo na základě mezinárodní smlouvy nepodléhají v České republice zdanění.

Novelizaci právní úpravy oznamovací povinnosti vztahující se k příjmům plynoucím do zahraničí lze zejména ve dvou aspektech považovat za přínosnou. Vedle žádoucího zvýšení právní jistoty daňových subjektů je třeba podotknout, že zakotvení nového § 38da zákona o daních z příjmů představuje významné zlepšení též z hlediska legislativně technické kvality této právní úpravy.

Na opačné straně by se mělo jednat o rozšíření oznamovací povinnosti, které poskytne správci daně přístup k údajům o příjmech plynoucích poplatníkům – daňovým nerezidentům, kterými doposud nedisponoval. Pokud těmto poplatníkům plynou příjmy, které nejsou v České republice zdaněny, ať už v důsledku osvobození nebo v důsledku existence mezinárodní smlouvy, jednalo by se nepochybně o omezení těchto poplatníků. To je však ze strany zákonodárce odůvodněno jako omezení, které je nezbytné pro účely mezinárodní výměny informací v daňových záležitostech. Ta má v tomto případě podle zákonodárce sloužit jako nástroj přispívající k zamezení odlivu příjmů z České republiky v rámci nezákonné daňové optimalizace, která má za následek snižování příjmů veřejných rozpočtů České republiky³²⁾. Přestože se jedná o legitimní důvod pro rozšíření oznamovací povinnosti plátce daně, je otázkou, do jaké míry by tato změna ke stanovenému cíli přispívala. V současné chvíli je o odpovědi na tuto otázku možné pouze polemizovat, a to zejména s ohledem na absentující hodnocení dopadů této právní úpravy a dále s ohledem na výše uvedenou nepřesnost, které se zákonodárce dopustil v § 38da odst. 1 zákona o daních z příjmů, když povinnost uložil nesprávnému subjektu – plátci daně, protože v případě vyplácených příjmů, které nejsou v České republice zdaněny, není jejich plátce současně plátcem daně podle § 38c odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů.

Z výše zmíněných důsledků novelizace právní úpravy oznamovací povinnosti je na závěr vhodné zdůraznit, že (i) nová podoba oznamovací povinnosti je již v současné době účinná, (ii) měla by se nově vztahovat i na příjmy, které nejsou zdaněny srážkou podle zvláštní sazby daně podle § 36 zákona o daních z příjmů, protože jsou osvobozeny nebo nepodléhají zdanění v České republice podle mezinárodní smlouvy (rozšíření oznamovací povinnosti je přitom podstatně širší, než lze na první pohled usuzovat z důvodové zprávy k daňovému balíčku) a (iii) vybraní plátci daně jsou povinni, na rozdíl od dosavadní právní úpravy, učinit oznámení elektronicky.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2019.