Břemeno důkazní

Pokud chce správce daně využít možnosti stanovit daň v návaznosti na odsouzení v trestním řízení, musí dodržet několik zásadních pravidel. Daňové a trestní řízení jsou dva zcela samostatné světy, jak konstantně tvrdí judikatura Nejvyššího správního soudu. Nicméně za určité konstelace může dojít k tomu, že svět trestního práva zásadním způsobem ovlivní daňové řízení konkrétního daňového subjektu: Vydání trestního rozhodnutí vede k ovlivnění lhůty pro stanovení daně. Pravomocný rozsudek ovlivní daňové řízení, protože bude zdrojem potenciálních důkazních prostředků pro správce daně. Pravomocný trestní rozsudek však na druhou stranu není pro správce daně závazný co do výše správné daňové povinnosti. Správce daně je povinen zohlednit veškeré okolnosti, které z protnutí dvou jinak samostatných odvětví práva vyplývají. Jinak hrozí, že se dopustí nezákonnosti znemožňující mu ve výsledku včas stanovit daňovou povinnost ve správné výši tak, jak požaduje cíl správy daní.

Jaké je přechodné období při změně adresy sídla firmy, tedy po změně a zápisu na justici, jak dlouho mohu „tolerovat“ daňové doklady se starou adresou? Datum je 17. září 2024. Od kterého data už musím faktury vracet a trvat na změně adresy dodavatelem? 

Stejně jako krajský soud a žalovaný, nemá ani Nejvyšší správní soud pochybnosti o tom, že zaměstnanci stěžovatelky vykonávali práce, při nichž docházelo ke spotřebě pohonných hmot. Jak ale výstižně uvedl krajský soud, pro splnění hmotněprávních podmínek pro vznik nároku na odpočet DPH nestačí prokázat, že se uskutečnily nějaké pracovní cesty a stěžovatelka vynaložila nějaké náklady na nákup pohonných hmot. Stěžovatelka měla konkrétně prokázat kdy, kam a proč vozidla jezdila, jaký druh pohonných hmot v jaké nákupní ceně a v jakém množství, při použití kterého vozidla, či pracovního nástroje (hladičky, vibrační lišty, elektrocentrály, vysoušeče, horkovzdušné ventilátory, frézy apod.), byl spotřebován a tyto skutečnosti spojit s konkrétním daňovým dokladem, na jehož základě uplatnila nárok na odpočet DPH. Jednoduše řečeno, bylo třeba, aby stěžovatelka propojila nákup pohonných hmot a jejich spotřebu při konkrétních pracovních cestách či při konkrétní pracovní činnosti; to se jí nepodařilo. Jistě není třeba trvat na tom, aby stěžovatelka prokázala spotřebu konkrétního litru pohonných hmot; takový požadavek by byl přehnaný. Stěžovatelka však byla povinna prokázat, kdy a kam konkrétně jela, za jakým účelem (v rámci uskutečňování konkrétního zdanitelného plnění), jaké palivo (v jaké nákupní ceně) při tom spotřebovala a v jakém množství. To spolehlivě neprokázala. Při prokazování těchto skutečností lze tolerovat určitou míru nepřesností, které nezbytně v reálných podmínkách vznikají; ovšem stěžovatelka požadované informace dokládala pouze v obecně rovině (například v předložené knize jízd uvedla cíl cesty jako „pracovní schůzka“, „servis“, „nákup zboží“ apod.).

Nejvyšší správní soud se však nemůže ztotožnit s žalovaným i faktickými důsledky závěrů krajského soudu v tom, že by bylo nezbytné konkrétně identifikovat pracovníky dodavatelů, aby bylo možné určit, jakou část plnění poskytnutého odběrateli vykonali dodavatelé a jakou naopak stěžovatelka. Seznam zaměstnanců není v nyní posuzované věci, s ohledem na povahu plnění, nezbytný ani pro prokázání deklarovaných dodavatelů. Není totiž rozhodné, zda konkrétní služby skutečně vykonali sami dodavatelé za pomoci vlastních zaměstnanců, pracovníků zaměstnaných na dohodu o provedení práce pracovníků, či využili subdodavatelů.

Není přitom pravda, že důkazní břemeno stěžovatelka objektivně nemohla unést. Jak přiléhavě uvedli žalovaný a městský soud, stěžovatelka mohla učinit právně relevantní kroky k získání dokumentů odňatých při domovních prohlídkách (např. podat žádost o vrácení dle § 78 odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb. , trestní řád) či alespoň jejich kopií (v režimu dle § 65 odst. 1 trestního řádu ), neprokázala však, že tyto kroky učinila nebo že orgány činné v trestním řízení vrácení věcí či pořízení kopií odepřely. … Teprve za situace, kdy by stěžovatelka věrohodně doložila, že orgány činné v trestním řízení nereflektovaly její právně relevantní snahu získat pro účely daňového řízení dokumentaci zabavenou v trestním řízení, mohla být opodstatněná námitka, že byl požadavek, aby nárok na odpočet daně prokázala stěžovatelka, objektivně nesplnitelný.

Proč je důležité sledovat judikaturu DPH? Máme přece zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “), kde jsou popsány základní vztahy a principy – resp. pravidla, podle kterých se uplatňuje či neuplatňuje na určité transakce DPH. Nestačí proto pro potřeby jakékoli osoby povinné k dani znát pouze tento zákon? Někomu to stačit může, nicméně podle mého názoru je to stejné, jako když půjdete na fotbalový zápas se znalostmi typu: hraje proti sobě 11 hráčů, doba hry je 90 minut plus nastavení a zvítězí ten, kdo dá více gólů. Tyto informace vám postačí k tomu, abyste se během utkání orientovali v tom, co se na hřišti děje. Může ovšem nastat třeba situace, kdy se v pokutovém území bránící hráč dotkne rukou míče, což někdy znamená pokutový kop pro soupeře, a jindy zase ne. Jaké faktory musí brát rozhodčí v potaz v případě těchto situací? Rozhodčí posuzuje např. pozici ruky, zvětšení postavy hráče, vzdálenost mezi hráčem a míčem. To vše je třeba vyhodnotit jako celek při dané herní situaci. Tady pak rozhodčí čerpá ze zkušeností z historie a z výkladových stanovisek rozhodcovské komise. Stejně tak, jak je důležité pro fotbalové týmy se orientovat v těchto situacích, je důležité pro osoby povinné k dani mít přehled o výkladu určitých daňových pojmů. Zde se dá poukázat například na meze vyhledávací činnosti správce daně, osobu deklarovaného dodavatele a odběratele, úplatu v souvislosti s plněním, materiální doručení, povinnost správce daně vydat výzvu k podání dodatečného daňového přiznání atp.

Podle § 94 odst. 1 daňového řádu „[l]istina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci, jakož i listina, která je zákonem prohlášena za veřejnou, potvrzuje, že jde o prohlášení orgánu veřejné moci, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, potvrzuje i pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno“. Je nepochybné, že i správní orgán způsobilý k posouzení určité otázky se může dopustit chyby, taková chyba (tedy nepravdivost toho, co je v dané listině osvědčeno nebo potvrzeno) by ovšem musela být prokázána. Žalobkyně byla vyrozuměna o tom, že správce daně vychází především ze sdělení stavebního úřadu již v rámci jednotlivých sdělení o výsledku postupu k odstranění pochybností, následně i v platebních výměrech a v seznámeních vydaných v rámci odvolacího řízení, nenavrhla však žádné důkazní prostředky k prokázání nepravdivosti uvedené listiny.

Důvody nasvědčující přiměřené pravděpodobnosti budoucího stanovení daně je proto nutné vztahovat výlučně ke splnění podmínek pro osvobození od daně podle § 64 ve spojení s § 13 odst. 2 zákona o DPH . V tomto směru je mezi stranami sporné naplnění podmínky, že zboží bylo stěžovatelkou do jiného členského státu jejím odběratelům skutečně dodáno. Osvobození dodání zboží uvnitř EU od daně lze totiž uplatnit pouze tehdy, pokud právo nakládat se zbožím jako vlastník bylo převedeno na pořizovatele a dodavatel prokáže, že toto zboží bylo odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu, a že v důsledku tohoto odeslání nebo přepravy věc fyzicky opustila území členského státu dodání (srov. např. rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2022, č. j. 4 Afs 377/202-35 a tam citovaná judikatura). Otázka případného podvodného jednání a indicie o něm vypovídající jsou tudíž relevantní právě pouze v otázce skutečného dodání zboží do jiného členského státu EU (které mohlo být z různých důvodů fiktivní). Naopak bez významu jsou indicie, které by mohly vypovídat o existenci objektivních okolností svědčících o možné (byť nedbalé) účasti stěžovatelky na daňovém podvodu jejích odběratelů v jiných členských státech.

Automobil ve vlastnictví spolku (sportovního oddílu), není využíván pro soukromé účely. Spolek není plátce DPH. Pokud spolek podává DPFO a využije v něm paušálu na dopravu, nemusí vést knihu jízd? Jaké výdaje použití paušálu na dopravu vylučuje z nákladů - je to takto správně: PHM, parkovné - vyloučím odpisy, opravy, údržba - nechám v nákladech? Jaká je archivační doba knihy jízd?

Nárok na odpočet je předpokladem neutrality daně pro plátce, který uskutečňuje zdanitelná plnění nebo osvobozená plnění s nárokem na odpočet. Nad oprávněností nároku bdí správce daně. Někdy lze jeho pochybnostem rozumět, ale jsou případy, jako například v článku uvedené zpochybnění nároku na odpočet při rekonstrukci nemovitosti, kdy závěry správce daně jsou velmi překvapivé. O to více, když jejich autorem je Odvolací finanční ředitelství.

NSS zdůrazňuje, že spor se vede o materiál a jiné věci standardně využívané při stavebních pracích a tvořící součást výsledku takových prací. Pro dokazování v této věci je důležité, že stěžovatelka je menší stavební společnost, ve které si její jediný jednatel udržoval osobní přehled o dění ve firmě a byl do realizace staveb osobně zapojen. Stěžovatelka uskutečnila ve zkoumaném období jen menší množství zakázek. Právě proto NSS nevidí nic divného na tom, že jednatel byl schopen propojit (některé) zboží s konkrétní zakázkou. V této zvláštní situaci pak nelze zpochybňovat tvrzení jednatele ani tím, že od sporných transakcí uplynuly dva roky. Co by vypadalo zvláštně či nevěrohodně u většího podnikatele, nemusí vypadat nijak podezřele u podnikatele malého. NSS dává za pravdu stěžovatelce též v tom, že žalovaný hodnotil jednotlivé důkazy izolovaně, nikoli v jejich vzájemných souvislostech. Nepořádek ve skladové dokumentaci a další účetní evidenci ve spojitosti s tím, jakým způsobem jednatel stěžovatelky „propojil“ zboží s jednotlivými zakázkami (viz ony ruční vpisky), mohly důkazní břemeno přesunout zpět na stěžovatelku (viz část III.A.). Ve spojení s dalšími provedenými důkazy to však nebránilo tomu, aby stěžovatelka ve svém nároku alespoň dílem uspěla.

Podle § 92 odst. 4 daňového řádu může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, vyžaduje-li to průběh řízení a nelze-li potřebné informace získat z vlastní úřední evidence. Zákon nestanoví taxativní výčet náležitostí takové výzvy. Z podstaty věci je však zřejmé, že v případě, má-li být výzvou přeneseno důkazní břemeno ohledně věrohodnosti předloženého daňového dokladu zpět na daňový subjekt, musí tato výzva obsahovat, na základě čeho předložený doklad neobstojí a jaká skutečnost jeho neprůkaznost způsobila (tj. proč prokázání určité skutečnosti průběh řízení vyžaduje). Tím se daňový subjekt dozví, co konkrétně považuje správce daně za neprokázané.

Plátce DPH prodává vozidlo do třetí země. Vozidlo je opatřeno vývozovou registrační značkou, v technickém průkazu je uveden nový majitel ze třetí země. Je toto dostačující doklad k osvobození prodeje od DPH? 

Česká firma, s.r.o., plátce DPH, prodala osobní automobil fyzické osobě na Ukrajinu. Při předání vozu 10.01.2024 byl vystaven daňový doklad s DPH a celá cena ihned zaplacena. Se zákazníkem bylo domluveno: když dodá doklady o vývozu mimo EÚ, včetně přihlášení automobilu na Ukrajině, bude mu DPH vráceno. Doklady o vývozu máme zatím zaslané emailem (na naší faktuře razítka na hranici a někde na území Ukrajiny, technický průkaz vystavený na Ukrajině). S prokázáním vývozu nemáme problém, ale nevíme jak správně vrátit DPH, do kterého řádku přiznání se vrácení promítne. Lze postupovat podle § 84 odst. 2 písm. ZDP? V bodě c) se píše o osobním zavazadle.

Právní úprava povinnosti rovného zacházení a zákazu diskriminace je relativně rozsáhlá a komplexní, jak co do výčtu důvodů, pro které je zakázáno v pracovněprávních vztazích diskriminovat, tak co do výčtu možných forem diskriminace i oblastí, ve kterých je diskriminace protiprávní. Ovšem pokud jde o právní nástroje ochrany proti diskriminaci a jejího řešení v případě, kdy k diskriminaci došlo, je situace už poněkud méně přehledná. Tento článek se věnuje nejen právním nástrojům, které má k dispozici zaměstnanec nebo zaměstnankyně, ale i možnostem veřejnoprávního postihu, kterému by mohl čelit diskriminující zaměstnavatel.

Správce daně ve zprávách o daňové kontrole i žalovaný v napadeném rozhodnutí skutečně na několika místech zaměňují míru zavinění (např. bod 71 napadeného rozhodnutí), případně je uvádějí vedle sebe (např. bod 64 napadeného rozhodnutí), což jejich argumentaci ubírá na přesvědčivosti. Tato nekonzistentnost je matoucí a nežádoucí, nedosahuje však takové intenzity, aby mohl NSS prohlásit napadené rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné. K témuž závěru dospěl i krajský soud. Z celkového kontextu rozhodnutí žalovaného vyplývá, že podle žalovaného stěžovatel měl a mohl vědět o podvodu, tedy žalovaný usoudil na nižší míru zavinění (srov. mimo jiné shrnující závěrečný bod 90 napadeného rozhodnutí či jeho body 58 a 62). Některé skutečnosti sice podle žalovaného, zdá se, mohou svědčit o stěžovatelově vědomém zapojení, jako celek však tento závěr nemá dostatečnou oporu ve zjištěných skutečnostech. Ostatně kdyby k němu žalovaný dospěl, nezkoumal by ve třetím kroku, zda stěžovatel přijal dostatečná opatření, aby zabránil své účasti na daňovém podvodu.

Je tedy na správci daně, aby vyhodnotil, zda s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci disponuje dostatečnými odbornými znalostmi pro posouzení toho, jaká je obvyklá obchodní praxe v daném segmentu trhu a zda postup daňového subjektu této praxi odpovídá, či nikoliv. Pokud však dospěje k závěru, že ustanovení znalce není v daném případě zapotřebí, je povinen uvedené otázky sám zodpovědět s odkazem na relevantní podklady, jimiž podloží svá zjištění týkající se obvyklé praxe na relevantním trhu. Nelze se spokojit s pouhým blíže neodůvodněným konstatováním, že postup daňového subjektu je neobvyklý.

V některých případech nejsou daňové subjekty či finanční orgány spokojeny s výsledkem daňového řízení a hledají cesty, jak jej zvrátit. Možností je obnova řízení, která má však velmi přísná pravidla. Jedním z nejdůležitějších je požadavek, aby oproti původnímu řízení vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění příjemce rozhodnutí nebo správce daně uplatněny již dříve. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury. V našem časopise jsme se touto problematikou již zabývali v čísle 2/2014 a 9/2020. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejících příspěvků. Nejvyšší správní soud dne 11. 7. 2012 pod čj. 1 Afs 43/2012-42 řešil případ, kdy daňovému subjektu chyběly doklady, které prokazovaly jeho tvrzení uvedené v daňovém přiznání. Proto mu byla doměřena daň a neuspěl ani v odvolání. Dodatečně pak zjistil, že předmětné dokumenty byly založeny omylem u jiného daňového subjektu, a požádal proto o obnovu řízení. Ta mu však povolena nebyla, neboť nešlo o nové doklady, které by bez jeho zavinění nebylo možno v původním řízení použít. Zmíněnou situaci totiž není možno chápat jako nově vzniklou skutečnost bez zavinění daňového subjektu.

Daňová odčitatelná položka na podporu výzkumu a vývoje je i nadále středem zájmu daňových kontrol. Daňové subjekty, které uvažují o jejím využití, se tak musí mít na pozoru a přípravu souvisejících podkladů v nejmenším nepodceňovat.

K zapojení stěžovatelky do daňového podvodu Nejvyšší správní soud uvádí, že daňový podvod podle zákona o DPH nelze ztotožňovat s daňovým podvodem podle trestního zákoníku . V případě DPH podstatou věci bylo neuznání odpočtu z důvodu zapojení stěžovatelky do daňového podvodu. Zde soud zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat mezi neuznáním odpočtu z důvodu neunesení důkazního břemene daňovým subjektem a z důvodu zapojení do daňového podvodu.