Ceny

Předpokladem úpravy základu daně podle § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, je zjištění, že se jedná o vztah mezi spojenými osobami. Až poté, co správce daně unese důkazní břemeno ve vztahu k této podmínce, může přikročit k posuzování, zda se ceny sjednané mezi spojenými osobami liší od cen, které by byly sjednány mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. Závěr o tom, že účastníci právního vztahu jsou osobami jinak spojenými ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) bodu 5 citovaného zákona, proto nelze dovozovat toliko ze skutečnosti, že v posuzovaném případě existuje rozdíl mezi cenou sjednanou a cenou obvyklou. Předpokladem doměření daně podle citovaného ustanovení je totiž v prvé řadě zjištění, že do obchodní transakce byly zapojeny osoby, které „vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty.“ Existence právního vztahu je tedy toliko jednou (nikoliv však jedinou) z podmínek, které musí být splněny, aby bylo možné hovořit o jinak spojených osobách. Daňové orgány však musí prokázat rovněž přítomnost nezvyklých okolností, které vedou k závěru, že zastíraným účelem právního vztahu je získat neoprávněné daňové zvýhodnění. Výklad krajského soudu by přitom ve svém důsledku znamenal (jak ostatně správně namítl i stěžovatel), že o jinak spojené osoby podle citovaného ustanovení by se jednalo ve všech případech existence právního vztahu mezi daňovými subjekty (a to ať již tento vztah vznikl na základě formalizovaného úkonu či pouze fakticky). Za jinak spojenou osobou by tedy v zásadě bylo možné považovat všechny daňové subjekty účastnící se právních vztahů, což je na první pohled závěr zcela absurdní, vymykající se úmyslu vyjádřenému v § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů . Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že vysoká cena (je-li na první pohled zřejmá) může představovat pro správce daně prvotní indicii pro zkoumání, zda se ve věci nejedná o spojené osoby. Nemůže však představovat jediné vodítko, jako tomu bylo v nyní posuzované věci, respektive, jak uvedl v napadeném rozhodnutí žalovaný.

Ve dvou předchozích číslech jsme publikovali příspěvek týkající se nákladů, jejich sledování a řízení. V této závěrečné části zabývající se dosažením přijatelného a žádoucího výsledku hospodaření se věnujeme také nutné druhé stránce pozornosti podnikatelů, a to sledování a ovlivňování výnosů a při porovnání výnosů a nákladů pak uvedenému výsledku hospodaření.

Nejvyšší správní soud proto přisvědčil stěžovateli, že je-li dána velká srovnatelnost nezávislých transakcí s transakcí závislou, postačí pro určení ceny obvyklé méně transakcí.

Problematika daňových nákladů v souvislosti s reklamou a sponzoringem patří k těm složitějším, a to zejména z důvodu, že tyto náklady nejsou přímo specificky upraveny v § 24 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, a je tedy nutné postupovat podle obecné úpravy § 24 odst. 1 tohoto zákona. Pravdou je, že tyto výdaje patří mezi ty, na které se správci daně s oblibou zaměřují, a tak je nutné počítat s tím, že daňový subjekt bude muset být schopen dobře prokázat, že se jedná o výdaje na dosažení, zajištění či udržení zdanitelných příjmů a zejména to, že se příslušná reklama opravdu uskutečnila. Upozornili bychom také na některé aktuální judikáty, které se touto problematikou zabývají.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 7 Afs 472/2018 , www.nssoud.cz

Country-by-Country Reporting (dále jen „CbCR“) představuje rozšíření dokumentační povinnosti v oblasti převodních cen pro velké nadnárodní společnosti, jejichž skupinový konsolidovaný obrat překračuje 750 mil. EUR. Údaje z CbCR slouží daňovým správám k automatické výměně informací v daňových záležitostech. Povinnost vypracovávat a podávat CbCR byla do české legislativy přenesena novelou zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní, která nabyla účinnosti v září 2017.

Všechny právnické i fyzické osoby, které jsou spolu navzájem spojené, tedy splní podmínky dané § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů (dále jen „ZDP “) a v případě přeshraničních transakcí podmínky vymezené v článku 9 smluv o zamezení dvojímu zdanění (dále jen „SZDZ“), musejí mít všechny transakce, které mezi sebou uskuteční, nastaveny v souladu s principem tržního odstupu. Aby bylo celosvětově zajištěno, že budou stejné transakce oceňovány stejným způsobem, přistoupila OECD1) k sepsání Směrnice OECD o převodních cenách pro nadnárodní podniky a daňové správy (dále také „Směrnice o převodních cenách“ nebo „Směrnice“)2), která popisuje, jak by měl fungovat princip tržního odstupu a jakými metodami docílit správného nastavení převodních cen.

Ve spojení s transferovými cenami je často užívaným pojmem tzv. referenční cena. Ta v zásadě představuje simulaci ceny vytvořené na základě úvahy, jakou cenu by za situace shodné se situací spojených osob tyto osoby sjednaly, nebyly-li by spojené a měly-li by mezi sebou běžné obchodní vztahy1). Tento příspěvek prezentuje požadavky kladené na proces stanovení referenční ceny, které byly dovozeny judikaturou Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS). I o nich by měl mít daňový subjekt minimálně povědomí, aby byl lépe schopen hájit svá práva.

Ceně obvyklé v daňové judikatuře jsme se věnovali již v čísle 7/2012. Po téměř dvou letech se ke zmíněné problematice vracíme a pokusíme se nabídnout další zajímavá rozhodnutí českých správních soudů. Tentokrát však téma trochu zúžíme, budeme se věnovat ceně obvyklé v oblasti (pro)nájmu. Přestože dochází k průběžnému vývoji legislativy (nový občanský zákoník , postupné úpravy daňových zákonů), většina sporů ohledně ceny obvyklé je i nadále aktuální.

1. Jak optimálně stanovit cenu produkce stelivové slámy a hnoje v zemědělství? Slámu neprodáváme, spotřebuje se v živočišné výrobě jako stelivo. Hnůj se spotřebuje jako hnojivo na poli. 2. Jak ovlivní cenu výrobku zemědělská dotace? Má se účtovat přímo na plodinu, nebo mohu mít dotace na samostatném účtu (bez vlivu na náklady dané plodiny)?

Počátek běhu lhůty pro uložení sankce podle zákona o cenách Milan Podhrázký Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. září 2012, čj. 7 Afs 14/2011-115, www.nssoud.cz...

Řada daňových subjektů prodává své zboží či služby za ceny, které mohou způsobovat pochybnosti o jejich reálnosti. Na daňové dopady těchto postupů se zaměříme v dnešním výběru judikatury. Právní rámec předmětné oblasti dává zejména § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Zde je stanoveno, že liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví správce daně základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl; nelze-li určit cenu, která by byla sjednávána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, použije se cena zjištěná podle zákona č. 151/1997 Sb. , o oceňování majetku.

Způsob nastavení převodních cen nebýval dříve příliš napadán a daňová správa se jen zřídka pouštěla do komplikovaných diskusí, které vyžadují kromě znalosti daňových pravidel také schopnost argumentovat ekonomicky a chápat souvislosti v podnikatelském prostředí.

Cena „neobvyklá“ v případě spřízněných osob Jan Rambousek Rozsudek Soudního dvora Evropske unie ze dne 12. května 2011, ve věci C-285/10 Campsa Estaciones de Servicio, dosud neuveřejněn v Úředním...

K určení a prokazování referenční ceny Milan Podhrázký Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2011, čj. 7 Afs 74/2010-81, www.nssoud.cz K předpisům: - § 23 odst....

Stanovení ceny elektrické energie vzhledem k DPH při přefakturaci Dotaz č. 884/10 Ing. Zdeněk Morávek Státní příspěvková organizace je plátce DPH. Odpočty jsou kráceny koeficientem 0,05. Při nákupu elektrické...