Obnova řízení

Podle Nejvyššího správního soudu tak pro nyní projednávanou věc z uvedeného rozsudku plyne, že je zásadně třeba vyčkat výsledků mezinárodního dožádání, ledaže existují závažné důvody odůvodňující opačný postup. Podstatou takových závažných důvodů pak bude především převážení zájmu na hospodárnosti řízení nad zájmem na správném stanovení daně. Při jejich poměřování pak bezpochyby hraje významnou roli otázka času jako jednoho z ukazatelů hospodárnosti řízení. Z toho logicky plyne, že čím déle čekání na výsledky mezinárodního dožádání trvá, tím větší váhu získává zájem na hospodárnosti řízení. A naopak, čím kratší dobu trvá čekání na výsledky mezinárodního dožádání v okamžiku ukončení řízení, tím silnějších, závažnějších důvodů bude třeba pro odklon od obecného pravidla a aplikaci výjimky v podobě ukončení řízení bez vyčkání na tyto výsledky. Povinností správce daně zároveň bude tyto závažnější důvody o to konkrétněji, s ohledem na individuální okolnosti projednávané věci, označit a přesvědčivě vylíčit. Extrémně závažným důvodem, jenž by odůvodňoval postup daňových orgánů, pak v nyní projednávané věci nemůže být ani stěžovatelem tvrzená pasivita žalobce v průběhu daňového řízení. V tomto ohledu je totiž bez významu, zda žalobce byl či nebyl pasivní či zda přišel s důkazními návrhy až v závěru daňového řízení. Jsou to totiž právě daňové orgány, kdo nese odpovědnost za vedení a průběh daňového řízení, tedy i postupů činěných v jeho rámci. Nemohou se tedy spoléhat na to, že vyzvaly daňový subjekt k předložení dokladů a poté bez dalšího čekat, až či zda vůbec daňový subjekt uloženou povinnost splní. Proto je nutné jakékoliv průtahy přičítat k jejich tíži Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že vzhledem ke konkrétním okolnostem nyní projednávané věci daňové orgány skutečně nedoložily natolik závažné důvody, jež by ospravedlnily postup Odvolacího finančního ředitelství při ukončení původních řízení a následném nařízení jejich obnovy. Nové skutečnosti vzešlé z mezinárodního dožádání tak podle Nejvyššího správního soudu v nyní projednávané věci nebyly uplatněny již dříve v původním řízení v důsledku vědomého postupu Odvolacího finančního ředitelství. Na uvedeném nic nemění ani to, že Odvolací finanční ředitelství již ve zrušujícím a změnovém rozhodnutí předeslalo, že výsledky velkého množství dožádaných výslechů mohou být v budoucnu důvodem pro obnovu řízení. Pro nařízení obnovy řízení totiž musí být splněny podmínky stanovené zákonem, zde § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu , s přihlédnutím k jeho výkladu správními soudy. Tyto podmínky však v nyní projednávané věci splněny nebyly.

Především závěr o procesní pasivitě stěžovatele je v tomto případě důležitý. Stěžovatel kromě toho, že nenavrhoval svědecké výpovědi, nepodal ani odvolání proti dodatečným platebním výměrům za dotčená zdaňovací řízení. Právě odvolací řízení, které v plném rozsahu připouští novoty skutkové i právní (princip úplné apelace), umožňuje, aby daňový subjekt až do doby vydání rozhodnutí své návrhy měnil, bral zpět či doplňoval. I tím, že stěžovatel nepodal odvolání, bylo nalézací řízení ukončeno a dodatečné platební výměry nabyly právní moci.

Obnova řízení dle § 117 odst. 1 daňového řádu je ve věci daňové exekuce přípustná.

V druhé polovině loňského roku opět došlo k vydání několika judikátů Nejvyššího soudu ČR, které mají ať už přímý, či nepřímý vliv do problematiky odškodňování. Za upozornění stojí zejména ukotvení procesního postupu soudu při hodnocení důkazu znaleckým posudkem a doposud stále poměrně málo prozkoumaná oblast odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávnou informací či radou dle § 2950 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). V praxi se občas objevují někteří poradci, zejména online, kteří vybírají nemalé pravidelné měsíční poplatky od svých „klientů“, přičemž se zaštiťují disclaimerem, že se rozhodně nejedná o radu. To pak může sekundárně poškozovat i certifikované poradce z oblasti práva, financí, daní atd. Následně dodávám závěry judikatury k odpovědnosti státu za škodu v rámci posouzení nepřiměřené délky řízení, a to v kontextu posouzení správního prověřování a daňové kontroly. K tomu doplňuji aktuální nález Ústavního soud k nákladům soudního řízení v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Závěrem uvádím několik poznámek k odškodňování v souvislosti s úkony prováděnými Policií ČR a za dobu účinnosti krizových opatření státu.

Správní judikatura dospěla v nedávné době v několika případech k závěru o tom, že určité úkony formálně prováděné správcem daně v rámci vyhledávací činnosti mohou věcně překročit hranici vyhledávací činnosti. Fakticky se pak již jedná o úkony typické pro daňovou kontrolu. V takovém případě se hovoří o tzv. skryté či zastřené daňové kontrole. Tento příspěvek se zamýšlí nad možnou reakcí správce daně na předmětnou judikaturu. Je namístě uvážit riziko vyprázdnění vyhledávací činnosti a příklon k daňové kontrole, která je však pro daňový subjekt spojena v porovnání s jinými, méně intrusivními kroky správce daně se značným nepohodlím. Důsledky očekávatelného vývoje lze do určité míry též kvantifikovat.

Na návrh příjemce rozhodnutí může být řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnoveno, pokud například vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění uplatněny v řízení již dříve a mohly mít podstatný vliv pro rozhodnutí, rozhodnutí bylo učiněno na základě padělaného nebo pozměněného dokladu, na základě křivé výpovědi nebo nepravdivého znaleckého posudku, trestným činem, nebo když záviselo na posouzení předběžné otázky, o které bylo dodatečně rozhodnuto jinak.

Daňová řízení či prověřování daňových povinností neprobíhají vždy rychle. Přestože se prekluzivní lhůty zdají být na první pohled dostatečně dlouhé, není vždy otázka jejich dodržení problémem okrajovým a sporů z této oblasti přibývá. V dnešním výběru judikatury se věnujeme zajímavým soudním rozhodnutím z této oblasti.

Zneužití práva je poněkud tajemný pojem, který umožňuje správci daně napadnout jednání daňového subjektu i v případě, že nic nezastíral a formálně vyhověl textu právních předpisů. Pokud se však zjistí, že tak činil v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu s převažujícím účelem získání daňové výhody, pak finanční úřad může k takovému jednání nepřihlédnout a neuznat jej. Z výše uvedeného je zřejmé, že není jednoduché posouzení otázky, co je ještě dovolená daňová optimalizace spočívající v oprávněné snaze neplatit daně v maximální možné výši, a co naopak již činnost v rozporu s úmyslem zákonodárce. Je třeba zdůraznit, že do této kategorie nespadají podvody, falešné faktury či např. uzavření smlouvy, jejíž psaný obsah je v rozporu s tím, co reálně nastalo. Přímo do daňového řádu , zákon č. 280/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), se zneužití práva dostalo v rámci jeho novely č. 80/2019 Sb. , která je účinná od 27. 3. 2019. V soudních přích se však tato otázka posuzovala již skoro od začátku tohoto tisíciletí. Problematice judikatury z oblasti zneužití práva jsme se již v našem časopise věnovali v číslech 11 a 12/2011, 5/2016 a 3/2019. Nejprve se tedy pokusíme krátce shrnout tehdy publikované rozsudky.

V některých případech nejsou daňové subjekty či finanční orgány spokojeny s výsledkem daňového řízení a hledají cesty, jak jej zvrátit. Možností je obnova řízení, která má však velmi přísná pravidla. Jedním z nejdůležitějších je požadavek, aby oproti původnímu řízení vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění příjemce rozhodnutí nebo správce daně uplatněny již dříve. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury. V našem časopise jsme se touto problematikou již zabývali v čísle 2/2014 a 9/2020. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejících příspěvků. Nejvyšší správní soud dne 11. 7. 2012 pod čj. 1 Afs 43/2012-42 řešil případ, kdy daňovému subjektu chyběly doklady, které prokazovaly jeho tvrzení uvedené v daňovém přiznání. Proto mu byla doměřena daň a neuspěl ani v odvolání. Dodatečně pak zjistil, že předmětné dokumenty byly založeny omylem u jiného daňového subjektu, a požádal proto o obnovu řízení. Ta mu však povolena nebyla, neboť nešlo o nové doklady, které by bez jeho zavinění nebylo možno v původním řízení použít. Zmíněnou situaci totiž není možno chápat jako nově vzniklou skutečnost bez zavinění daňového subjektu.

Odvolací finanční ředitelství zamítlo naši žádost o prodloužení lhůty z důvodu nemoci našeho zástupce k vyjádření a rozhodlo o našem odvolání částečně a změnil se tak platební výměr. Stále však trváme na tom, že mělo být rozhodnutí v náš prospěch v celém rozsahu. Místní šetření a dožádání u obchodních partnerů bylo prováděno až v rámci odvolacího řízení z místního šetření za přítomnosti daňového subjektu nebyl sepsán protokol a naším vyjádřením, ale pouze úřední záznam. Do rozhodnutí o odvolání jsme se tak nemohli dostatečně vyjádřit ke kontrolním zjištěním. Lze využít kromě žaloby ještě nějaký opravný prostředek v této věci?

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8.7.2015, čj. 6 Afs 202/2014-25, www.nssoud.cz

V dnešním výběru ze zajímavých rozsudků správních soudů se zaměříme především na příjmy ze závislé činnosti, a to z hlediska procesních problémů ve vztahu k zaměstnavateli i ke správci daně.

Daňový řád, část IX., Přezkumné řízení a obnova řízení JUDr. Jana Jarešová, Ph. D. 1 Přezkumné řízení Institut přezkumu, který spolu s účinností zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu,...

Cílem tohoto článku je seznámit daňové subjekty s prostředky, které mohou využít podle zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), z nichž některé slouží také na ochranu jejich práv před správcem daně. Daňový řád upravuje postup správců daní, práva a povinnosti daňových subjektů a třetích osob, které jim vznikají při správě daní (§ 1 odst. 1 daňového řádu). Daňové subjekty a třetí osoby jsou považovány za osoby zúčastněné na správě daní (§ 5 odst. 3 daňového řádu). Článek je zaměřen zejména na ty prostředky, které je daňový subjekt oprávněn podat formou podání, které daňový řád považuje za úkon osoby zúčastněné na správě daní směřující vůči správci daně (§ 70 odst. 1 daňového řádu).