Řízení procesní (exekuční)

Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2023, čj. 8 Afs 167/2023-64

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2023, čj. 7 Afs 321/2021-23

V tomto článku bude pojednáno o problematice posečkání daně a následném vymáhání daňových nedoplatků u daňových dlužníků, kteří ne vždy nutně dodržují podmínky pro posečkání a současně nedbale plní své další daňové povinnosti. Přitom v souvislosti s touto jejich laxností dochází nezřídka ke vzniku daňových nedoplatků nezanedbatelné výše.

Správce daně musí v souvislosti s nařízením daňové exekuce volit takový způsob exekuce, kdy náklady, které ponese daňový dlužník, nebyly ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného nedoplatku. Kromě toho by měl správce daně vždy zvolit takový způsob daňové exekuce, který by (je-li to s ohledem na daný stav možné) co nejméně zasahoval do práv daňového dlužníka. Měl by proto vždy porovnat, jaké náklady vznikají při jednotlivých způsobech vymáhání, a následně zvolit takový způsob, který je pro daňového dlužníka nejpříznivější. Výjimkou z této zásady je pak situace, kdy by složitost věci vedla k ohrožení vymožení takového nedoplatku.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2022, čj. 5 Afs 259/2019-26

Námitku vyloučení movité věci z exekuce může daňový subjekt uplatnit proti soupisu věcí. Ta musí být ovšem dostatečně určitá, musí směřovat proti konkrétním sepsaným movitým věcem a podatel musí tvrzené skutečnosti rovněž prokázat. Pokud je námitka uznána důvodnou, správce daně vyloučí sporovanou věc ze soupisu, exekuční řízení však dále pokračuje (resp. exekuční příkazy by byly zrušeny pouze, pokud by směřovaly výlučně proti vyloučeným věcem). Stěžovatelka však neuplatnila námitku vůči soupisu a kasační námitka, že jde o věci nezbytné pro podnikatelskou činnost je navíc zcela obecná. Stěžovatelka v řízení neoznačila konkrétní věci, které považuje za věci nezbytné pro její podnikání, tedy vyloučené z exekuce dle § 322 odst. 3 o. s. ř. , ani svůj názor nijak blíže nezdůvodnila.

Od 1. 1. 2022 novela exekučního řádu ukládá povinnost exekutorům, aby do tří měsíců od nabytí její účinnosti vyzvali oprávněné ke složení zálohy na náklady exekuce u následujících vymáhaných pohledávek: vymáhaných v exekučních řízeních podle exekučního řádu, přičemž tato řízení probíhala po dobu alespoň tří let přede dnem nabytí účinnosti novely, a v době zahájení řízení se jednalo o pohledávku oprávněného nepřevyšující částku 1 500 Kč bez příslušenství, současně v těchto řízeních v posledních třech letech přede dnem účinnosti novely nebylo nic vymoženo. Oprávněný bude v takovém případě vyzván, aby složil ve lhůtě do 30 dnů od doručení výzvy zálohu na náklady exekuce. Nesloží-li oprávněný ve stanovené lhůtě zálohu na náklady exekuce, exekutor exekuci zastaví. Oprávněnému za zastavenou exekuci náleží náhrada ve výši 30 % vymáhané pohledávky bez příslušenství. Bylo-li na jistinu pohledávky v řízení před zastavením exekuce něčeho vymoženo, pak se náhrada snižuje o výši uhrazené částky. O přiznání této náhrady rozhodne exekutor v usnesení o zastavení exekuce. Tato náhrada nebude poskytována v peněžním plnění, ale formou slevy na dani z příjmů. Oprávněný věřitel, kterému exekutor přizná v rozhodnutí náhradu za zastavenou exekuci, bude moci tuto náhradu uplatnit jako slevu na dani z příjmů, a to formou slevy za zastavenou exekuci. Daň poplatníka vypočtená za zdaňovací období nebo období, za které se podává daňové přiznání, se sníží o slevu za zastavenou exekuci. Lze za oprávněného věřitele, který si může uplatnit slevu za zastavenou exekuci, považovat i věřitele, který v roce 2022 nabyl toto pohledávku postoupením od původního věřitele? Původní věřitel pohledávku postoupí novému věřiteli a tento nový věřitel by vedl dále exekuční řízení a potencionálně by v případě splnění podmínek pro uplatnění slevy tuto slevu uplatnil? Lze tudíž slevu použít takto rovněž i u pohledávky nabytých postoupením?

V minulých článcích1), které se věnovaly problematice návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce, jsem rozebrala předpoklady úspěšného podání návrhu a důkazní břemeno navrhovatele spolu s praktickými poznatky o často předkládaných důkazních prostředcích. Na tyto články bych nyní ráda navázala a uzavřela tak tuto problematiku. V tomto článku bude blíže rozebráno řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce, a to z pohledu procesního s upozorněním na specifika tohoto řízení s důrazem zejména na druhou část tohoto řízení, řízení odvolací. V další části budou ve stručnosti rozebrány některé další otázky či problémy s tímto řízením související.

V minulém článku1), na který chci nyní navázat, jsem se věnovala problematice vyloučení majetku z daňové exekuce, konkrétně v nosné části textu, podmínkám pro úspěšné podání návrhu. Mezi ty se řádí způsobilost majetku, aktivní legitimace k podání návrhu, existence práva nepřipouštějícího exekuci a včasnost návrhu. Nyní se budu věnovat existenci práva nepřipouštějícího exekuci, resp. otázce s tím úzce spjaté, a to důkaznímu břemenu v řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce. V rámci důkazního břemene je mimo jiné mým cílem seznámit čtenáře s nejčastěji předkládanými důkazními prostředky v řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce a jejich úskalími.

V jednom ze svých minulých článku1) jsem se věnovala problematice řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce a důkaznímu břemeni navrhovatele, a to s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 348/2018-32 ze dne 13. 12. 2018. Tento článek se věnuje problematice vyloučení majetku z daňové exekuce, resp. tomuto řízení, komplexněji, a to zejména s ohledem na další judikaturu soudů a praktické poznatky o tomto řízení.

Prohlášení o majetku je právním institutem, který se v právním řádu vyskytuje hned několikrát. Doručením exekuční výzvy k prohlášení o majetku se aktivuje nad dlužníkem dvojitý Damoklův meč v podobě nemožnosti dispozice s majetkem (relativní neúčinnosti vůči prakticky veškerému právnímu jednání) a možnost trestněprávního postihu. Autor článku se věnuje hlubšímu uchopení dané problematiky v souvislostech a zároveň pléduje za to, aby byla zřízena jednotná evidence exekučních prohlášení o majetku, neboť exekuční prohlášení o majetku mají stejný účel, a sice zmapování majetku dlužníka pro efektivnější uspokojení vymahatelných pohledávek. Není tedy rozumného důvodu, proč by měla být právní úprava nejednotná, pakliže její ujednocení je ku prospěchu dlužníkovi (i), který nebude opakovaně zatěžován a ohrožen případným spácháním trestného činu, exekučnímu orgánu (ii), který nebude muset vyzývat dlužníka k učinění dalšího prohlášení o majetku, a v neposlední řadě i ve prospěch oprávněného (iii), jemuž bude k dispozici prohlášení o majetku učiněné dlužníkem i v jiném exekučním řízení, než které sám inicioval.

Čím dál častěji se zejména v posledních letech hovoří o daňovém a trestním řízení jako o spojených nádobách. Co se stane v jedné nádobě, to se projeví ve druhé a naopak. Důvodem je sílící tlak na výběr daní, kdy se i daňové trestné činy dostali na žebříčku společenské (ne)oblíbenosti téměř hned za trestné činy proti životu. Každá chybička v rámci řešení účetních či daňových záležitostí tak může přijít draho.

Placení daní tradičně zahrnuje kromě evidování daní také jejich vybírání, zajištění, vymáhání a s tím související úkony. Samotnou inkasní část lze pak rozdělit podle toho, zda jde o dobrovolnou úhradu, nebo úhradu nedobrovolnou. Předepisuje se daň splatná; pokud je včas a řádně uhrazena, dojde k zániku daňové pohledávky splněním. Tímto končí řízení v rovině platební. Není-li daň uhrazena, vzniká nedoplatek, který je buď vymahatelný, a v takovém případě je veden ve výkazu nedoplatků (exekuční titul), anebo se jedná o nedoplatek, jež dosud vymáhat nelze (je např. povoleno posečkání daně nebo neuplynula dosud náhradní lhůta splatnosti). Evidovány jsou jak daňové povinnosti, které byly splněny (daň již byla uhrazena), tak daňové povinnosti, které splněny nebyly (je zde nedoplatek). V následujícím příspěvku se blíže zaměříme na výkaz nedoplatků a jeho přezkoumatelnost v kontextu aktuální judikatury.

Placení daní tradičně zahrnuje kromě evidování daní také jejich vybírání, zajištění, vymáhání a s tím související úkony. Samotnou inkasní část lze pak rozdělit podle toho, zda jde o dobrovolnou úhradu, nebo úhradu nedobrovolnou. Předepisuje se daň splatná; pokud je včas a řádně uhrazena, dojde k zániku daňové pohledávky splněním. Tímto končí řízení v rovině platební. Není-li daň uhrazena, vzniká nedoplatek, který je buď vymahatelný, a v takovém případě je veden ve výkazu nedoplatků (exekuční titul), anebo se jedná o nedoplatek, jež dosud vymáhat nelze (je např. povoleno posečkání daně nebo neuplynula dosud náhradní lhůta splatnosti). Evidovány jsou jak daňové povinnosti, které byly splněny (daň již byla uhrazena), tak daňové povinnosti, které splněny nebyly (je zde nedoplatek). V následujícím příspěvku se blíže zaměříme na výkaz nedoplatků a jeho přezkoumatelnost v kontextu aktuální judikatury.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 17. října 2019 ve věci C-692/17 Paulo Nascimento Consulting

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2019, čj. 8 Afs 250/2018-54

Dne 9. 10. 2012 podepsal Václav Klaus spolu s Petrem Nečasem a Miroslavou Němcovou novelu zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “), kterou se tak od 1. 1. 2013 do českého právní řádu vrátil po cca 60 letech institut předražku. Na Slovensku je zachován právní status quo ante – absolutní absence předražku. Posledním procesním předpisem, který jej upravoval, byl rakouský exekuční řád , který byl na českém území v účinnosti do 31. 12. 1950. Předražek byl navrácen do českého právního řádu zákonem č. 396/2012 Sb. , tzv. velkou exekuční novelou, s níž přišly mimo jiné i nové právní instituty mající za cíl zvýšit výtěžnost exekucí (dražeb) – sekvestura,1) soupis na místě samém,2) možnost dražit podíl v obchodních společnostech a bytových družstvech aj. Ačkoliv úmyslem racionálního zákonodárce bylo zvýšení výtěžnosti exekucí (dražeb), možnost aplikace předražku se daňové exekuci prodejem nemovitých věcí vyhnula obloukem, a to z důvodu nešťastně formulovaného § 177 odst. 2 věta první zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „daňový řád “ nebo „d. ř. “). Cílem článku je aktivizovat zákonodárce k novelizaci daňového řádu tak, aby byl předražek aplikovatelný v rámci daňového řádu a tím i v rámci zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád “), neboť cesta (judikatorního) dotváření práva je vždy více či méně spjata s nežádoucím zásahem do právní jistoty adresátů právních norem.

Vyloučení majetku z daňové exekuce je upraveno v § 179 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “). Jedná se o institut sloužící k ochraně majetku třetích osob, který byl postižen daňovou exekucí vedenou vůči daňovému dlužníkovi. Důvodem zavedení tohoto institutu byl názor, že pouze majetek náležející daňovému dlužníkovi by měl posloužit k úhradě jeho daňového dluhu. 1) Tento článek se zaměřuje na řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce, zejména na důkazní břemeno navrhovatele a Nejvyšším správním soudem dovozenou povinnost správce daně, resp. odvolacího orgánu, vyzvat navrhovatele k předložení důkazů, kdy s účelností a správností tohoto závěru autorka článku polemizuje. 2)