Stanovení daně podle pomůcek

Žalovaný i městský soud se s tvrzeními stěžovatele vypořádali v duchu výše uvedeného. Správně dovodili, že pro danou věc bylo irelevantní, zda nebo jakou měrou stěžovatel zavinil, že neměl k dispozici účetní doklady. Relevantní byla objektivní skutečnost, že evidence chybí, což znemožnilo stanovit daň dokazováním (viz výše rekapitulovaná judikatura ohledně podmínek vyměření daně pomůckami). Nejvyšší správní soud souhlasí i se závěrem městského soudu, že absence účetnictví daňového subjektu, které se vztahuje k předmětnému zdaňovacímu období, představuje zcela principiální míru neunesení důkazního břemene, neboť daňový subjekt je tak zcela zbaven možnosti nejen dokazovat, ale i jen tvrdit, jaká zdanitelná plnění přijal, resp. poskytl. I tento závěr je zcela souladný s usnesením rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 4 Afs 87/2015 a na něj navazující judikaturou. Ani na základě žádné další stížní argumentace nelze dovodit nemožnost aplikace pomůcek na danou věc. Správní orgány i městský soud důkladně zkoumali konkrétní okolnosti dané věci. Nepřehlédli ani stěžovatelem tvrzené skutečnosti. Jejich závěry mají plnou oporu ve spisu. Z něho jednoznačně vyplývá, že stěžovatel nedisponoval evidencí pro veškerá přijatá zdanitelná plnění. S ohledem na zjevnou neúplnost předmětné evidence tak nebylo možné ověřit skutečný stav účetnictví, tj. nebylo možné prověřit přesnou výši přijatých zdanitelných plnění. Jak uvedl správce daně ve zprávě o daňové kontrole ze dne 10. 7. 2018, č. j. 1353391/18/2712-60651-609230, stěžovatel prokazatelně provozoval v kontrolovaných zdaňovacích obdobích silniční motorovou dopravu nákladní. Při provozování této ekonomické činnosti musel stěžovatel bezesporu přijmout plnění (mj. pohonné hmoty). Z předložených listin nemohl správce daně ověřit, že stěžovatel v jím podaných daňových tvrzeních za kontrolované zdaňovací období vykázal přijatá zdanitelná plnění ve správné výši (neobsahovaly žádný údaj o přijetí plnění ve formě pohonných hmot). Správce daně nemohl stanovit daň dokazováním, jelikož stěžovatel nepředložil dostatek důkazních prostředků pro určení množství spotřebovaných pohonných hmot, resp. množství přijatého zdanitelného plnění, které bylo stěžovatelem použito pro jím uskutečněná zdanitelná plnění.

Když poplatníci podají daňové přiznání, přiznanou daň zaplatí a správce daně jim vše odsouhlasí svým rozhodnutím, mnozí poplatníci poté nabydou dojmu, že mají vše za sebou. Záhy se však přesvědčí o platnosti citátu, dle kterého je v daních možné úplně všechno, a setkají se poté s tím, že správce daně nazná, že tito jsou povinni uhradit daň ve vyšší částce, a proto je vyzve k podání dodatečného daňového přiznání. Poplatníci se však často neztotožní s povinností tvrzenou správcem daně, neboť naopak mají za to, že jim nevznikla povinnost opětovně tvrdit daň a tuto posléze uhradit ve vyšší částce. V těchto případech váhají, jakým způsobem je možné tuto skutečnost sdělit správci daně. Cílem tohoto článku je zodpovězení této otázky. 

Stěžovatelce lze dát za pravdu pouze v tom, že případné nevedení skladové evidence nemůže vést automaticky ke stanovení daně dle pomůcek. Takový závěr ovšem správce daně, žalovaný ani krajský soud nečinili. Jejich závěr o nemožnosti stanovení daně dokazováním totiž není postaven jen na nepředložení skladové evidence, ale na nepředložení žádných dokladů, které by ji mohly nahradit a prokázat přehled skladových zásob. Pochybnosti daňových orgánů o neúměrně zvyšovaných zásobách přitom mohla stěžovatelka vyvrátit nejen skladovou evidencí (kterou byla povinna vést), ale také jinými nezpochybněnými důkazy (například výsledkem mimořádné inventarizace, kterou by prokázala skutečný stav skladových zásob). Během daňové kontroly ovšem žádné správci daně nepředložila, ale ani pochybnosti správce daně ohledně výrazného rozdílu mezi přijatými a uskutečněnými plněními žádným způsobem neobjasnila.

Hlavním závěrem daňové kontroly tedy musí být zjištění, zda lze či nelze stanovit daň prostřednictvím dokazování.

V následujícím příspěvku bychom se blíže věnovali několika rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ČR, která byla přijata v roce 2021 a která se týkají dokazování v daňovém řízení jako klíčové oblasti daňových sporů.

Právo brojit proti správcem daně zvoleným pomůckám má daňový subjekt pouze v případě, že daňová povinnost nebyla stanovena „dostatečně spolehlivě“, neboť správce daně použil zcela nepřiměřené pomůcky a překročil tím meze, které mu zákon stanoví (§ 98 a § 114 odst. 4 daňového řádu ). Namítaná „nedostatečná spolehlivost“ se týká pouze celkového výsledku stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek. Právě vzhledem k tomu, že konečné rozhodnutí o základu a výši daně za použití pomůcek je vždy výsledkem odhadu (přestože maximálně kvalifikovaného), může daňový subjekt polemizovat pouze s tímto výsledným určením daňové povinnosti. Nápravy může dosáhnout pouze u jednoznačných excesů správce daně, neboť „nedostatečně spolehlivě stanovená daň“ není synonymem pro stanovení daně způsobem, který daňovému subjektu nejvíce vyhovuje.

Správce daně při stanovení daně podle pomůcek [§ 98 odst. 3 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu] nesmí svévolně vybrat z množiny podnikatelů podobných daňovému subjektu jen ty nejefektivnější, aby právě jejich údaje použil jako pomůcku pro výpočet co nejvyšší výsledné daňové povinnosti daňového subjektu. Jsou-li rozdíly ve výsledcích hospodaření srovnávaných podobných podnikatelů propastné, musí správce daně řádně zdůvodnit, proč vybral pro potřebu pomůcek právě ty nejefektivnější podnikatele.

Nejvyšší správní soud po shrnutí uvedené rozhodovací praxe nepřisvědčuje krajskému soudu v tom, že by existovaly dvě (vzájemně rozporné) judikaturní linie kasačního soudu týkající se uplatnění tzv. esenciálních výdajů. V žádném z uvedených rozsudků nebylo zpochybněno, že esenciální výdaje lze přiznat tehdy, pokud jsou splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, a tedy jestliže daň nelze stanovit dokazováním.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2020, čj. 10 Afs 185/2020-43

Stanovení daně pomocí pomůcek by mohlo být pro stěžovatelku v posuzované věci možná výhodnější. Obecně je však přechod na pomůcky vnímán daňovými subjekty zpravidla negativně. Výrazně se totiž omezuje jejich možnost polemizovat se závěry správce daně, jak mj. vyplývá z § 114 odst. 4 daňového řádu . Podle něj totiž v případě stanovení daně podle pomůcek, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek použití tohoto způsobu stanovení daně, jakož i přiměřenosti použitých pomůcek. To zejména znamená, že odvolatel nemůže vznášet konkrétní námitky proti jednotlivým daňovým dokladům a závěrům správce daně a může rozporovat pouze „přiměřenost použití pomůcek“. V posuzované věci nebyly dány podmínky k přechodu od dokazování k použití pomůcek, jelikož nebylo zatemněno účetnictví jako celek, ale pouze její část. Námitka stěžovatelky tak není důvodná.

Účetní jednotky mají uloženou povinnost vést v souladu se zákonnými předpisy účetnictví a související povinnosti jako je například pravidelné zveřejňování příslušných účetních výkazů ve sbírce listin obchodního rejstříku. V případě, že tyto povinnosti nejsou splněny, čelí riziku udělení pokut či jiným negativním důsledkům zejména v daňových řízeních. Tento článek se zabývá sankcemi při porušení účetních pravidel a nastiňuje i další možné důsledky pro porušení povinnosti pro dané subjekty.

Podnikatelé by se neměli nechat ukonejšit aktuální vstřícností finanční správy, která je pouze důsledkem snahy podpořit domácí ekonomiku dočasně uspanou situací vyvolanou koronavirovou pandemií. Dříve nebo později správci daně opět „vystrčí drápy“ a budou zase tvrdě vybírat daně, a to včetně jejich velmi obávaného nástroje – stanovení daně podle pomůcek. Stručně řečeno jde o to, že berňák neuzná údaje uvedené v daňovém přiznání a stanoví poplatníkovi daň třeba podle jeho úspěšnějšího konkurenta. A dvojnásob tristní je, že v těchto případech už obvykle nepomůže ani soud, který prověří pouze, zda opravdu nebylo možno daň stanovit tradičně a spravedlivěji dokazováním. Zatímco volbu konkrétních „pomůcek“ pak už totiž soudy obvykle nechávají na posouzení správci daně.

Nejvyšší správní soud připouští, že žalobci b) musely fakticky vzniknout určité náklady související s platbami za stavební práce od údajného dodavatele O. Avšak vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, komu ve skutečnosti žalobce b) tyto náklady uhradil, a nelze je proto mít za daňově účinné a s přihlédnutím k tomu, že tyto náklady nelze zohlednit v rámci stanovení daně podle pomůcek, jak již bylo zdůvodněno výše, nelze tyto náklady žalobce b) zohlednit ani jako tzv. esenciální náklady. Úvaha stěžovatele v tomto směru uvedená v jeho rozhodnutích tudíž obstojí.

K postupu podle § 87 odst. 2 daňového řádu , tedy k výzvě k zahájení daňové kontroly, však správce daně může přistoupit teprve poté, co z jednání nebo naopak z nekonání daňového subjektu lze usoudit na to, že zahájení daňové kontroly neumožní. Postup podle § 87 odst. 2 daňového řádu tak bude na místě tam, kde bude nepochybné, že se daňový subjekt, ať již jakýmikoliv kroky, snaží daňové kontrole vyhnout, ztížit její zahájení, aby nemohla být vůbec provedena, aby její zahájení oddálil a dosáhl případné prekluze daňové povinnosti, či z jiných obdobných důvodů, odporujících zásadám rychlosti a hospodárnosti řízení ve smyslu § 7 daňového řádu . Výzva k zahájení daňové kontroly podle § 87 odst. 2 daňového řádu bude jistě na místě i tam, kde je daňový subjekt osobou zcela nekontaktní nebo neposkytuje správci daně ani elementární míru součinnosti. Právě pro tyto případy zákonodárce upravil podmínky, za nichž je možno stanovit daň podle pomůcek, resp. není-li ani to možné, jejím sjednáním, a za nichž tudíž lze ustoupit od stanovení daně dokazováním, které má jinak při správě daní přednost. V případě uvedených obstrukcí daňového subjektu je totiž nepravděpodobné, že by správce daně mohl účinným způsobem dosáhnout účelu správy daní, tj. správného zjištění a stanovení daně (§ 1 odst. 2 daňového řádu ) právě dokazováním podle § 92 daňového řádu . V nyní posuzované věci však o žádnou nesoučinnost, nekontaktnost či jiné účelové vyhýbání se zahájení daňové kontroly ze strany stěžovatele nešlo. Od okamžiku, kdy se (neformální cestou) dozvěděl o úmyslu správce daně uskutečnit daňovou kontrolu, mimo jiné i za zdaňovací období prosinec 2011 a červenec 2012, se správcem daně komunikoval a projevil svoji připravenost daňovou kontrolu umožnit, k čemuž také navrhl konkrétní termín. Správce daně tedy neměl žádné indicie, z nichž mohl usoudit, že se stěžovatel bude zahájení daňové kontroly účelově vyhýbat a její zahájení neumožní. Jen ze skutečnosti, že v žádosti podané dne 5. 6. 2013 (aniž je ze spisu správce daně zřejmé, kdy měl v úmyslu daňovou kontrolu započít) požádal správce daně o odklad kontroly na 30. 9. 2013, nelze na „obstrukční“ jednání stěžovatele usoudit.

V oblasti daně z příjmů představují odvolací a soudní spory na téma aplikace obecného testu daňové uznatelnosti výdajů (nákladů) dle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP “), suverénně nejčetnější skupinu řešených případů. Dalo by se říci, že snad každý aspekt této oblasti je již bohatě a konstantně projudikován. Přesto však jde o „věčné“ téma, po jehož interpretaci existuje na straně daňových subjektů i správců daně trvale silná poptávka. Tato poptávka ovšem není vyvolána existencí nějakého konkrétního systémového problému s výkladem obecného principu a smyslu daného letitého ustanovení, ale důvody této poptávky je nutné hledat spíše v rozmanitosti dané problematiky. Prostě každá kauza má jiné skutkově argumentační pozadí a přesvědčivé obhájení zvoleného postupu na straně poplatníka i správce daně je v praxi závislé na posouzení a prokázání celé řady rozhodných okolností sehrávajících v rámci „celkového obrazu“ často rozdílnou úlohu. S ohledem na tuto skutečnost se proto mnohdy nelze účinně dovolávat aplikace závěrů jedné kauzy v kauze jiné. Zopakujme a zrekapitulujme si tedy ve světle aktuálních poznatků z daňových kontrol a judikatury základní obecné principy posuzování daňové uznatelnosti výdajů (nákladů) a na jejich základě se pokusme zdokumentovat, že jejich význam se za poslední čtvrtstoletí nikterak nezměnil. 1)

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 2 Afs 398/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 10 Afs 42/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 4 Afs 181/2017 , www.nssoud.cz

V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že jiná by byla situace subjektu, který by generoval zdanitelná plnění dlouhodobě a v každém daňovém období by v poměru k těmto plněním vykazoval stabilně určitý objem přijatých plnění (např. by stabilně výše přijatých plnění činila zhruba 50% z částky uskutečněných plnění). Pokud by následně správce daně stanovil daň podle pomůcek, aniž by reflektoval, že daňový subjekt pravidelně vykazuje a uplatňuje odpočet daně vůči zdanitelným plněním v relativně stabilní výši (např. by započítal daň na vstupu ve výši zhruba 10% daně na výstupu), aniž by tento rozdíl řádně odůvodnil, jednalo by se o zjevně nepřiměřený a nedůvodný rozdíl ve výši stanovené daňové povinnosti.

Jelikož stavební práce stěžovatelka na základě požadavků objednatelů zajistila, provedla a inkasovala peněžité plnění, které představovalo její příjmy, musela zcela logicky vynaložit pro dosažení těchto příjmů určité (esenciální) náklady. Pokud za daného skutkového stavu orgány finanční správy stanovily daň dokazováním tak, že zcela vyloučily uplatněné náklady jako neprokázané, a nezvážily využití pomůcek, postupovaly v rozporu s § 98 daňového řádu , ale také v rozporu s § 5 odst. 3 téhož zákona. Nelze totiž připustit, aby stěžovatelkou uplatněné náklady na dosažení zdanitelných příjmů, byť by jejich skutečná výše nebyla spolehlivě prokázána, byly zcela pominuty. Bylo tedy na správci daně, aby za skutkového stavu, kdy nebyla prokázána skutečná výše deklarovaných nákladů, které jsou ale objektivně nutné k dosažení zdaňovaných příjmů, stanovil daň za použití pomůcek. Orgány finanční správy se však takovou úvahou vůbec nezabývaly.