Politika hospodářské soutěže je jednou z nejstarších politik Evropské unie. Dá se říci, že původní úvahy se nejprve zaměřovaly na samotný pojem hospodářské soutěže a tvorbu základních předpisů. Postupem času se však myšlenky kolem hospodářské soutěže více zaměřily na její rozvoj a aplikaci v praxi. Díky tomu se řada odborníků této oblasti pravidelně věnuje ve svých odborných článcích a publikacích. Oblast ochrany hospodářské soutěže lze charakterizovat jako relativně samostatný soubor právních norem, které upravují ochranu hospodářské soutěže na trhu výrobků a služeb proti jejímu vyloučení, omezení, nebo jinému narušení či ohrožení. Základní druhy jednání, která jsou v rámci hospodářské soutěže vyloučena, jsou dohody narušující hospodářskou soutěž, zneužití dominantního postavení na trhu a tzv. spojení soutěžitelů. Z pohledu fungování obchodních vztahů jsou považovány za nepostradatelné tzv. vertikální distribuční dohody uzavírané na rozdílných úrovních trhu. Dle řady odborníků vertikální dohody mohou být jak pro spotřebitele, tak i pro samu hospodářskou soutěž na jedné straně příznivé, na straně druhé však mohou soutěž poškodit, zkreslit, omezit či vyloučit, a tím v důsledku poškodit konečného spotřebitele.1 Zcela logicky proto praxe fungující hospodářské soutěže vyústila v určitý kompromis mezi nezasahováním do tržních vztahů dodavatelů a distributorů a zasahováním, avšak s předem stanovenými podmínkami. Vrátím-li se zpět k obecně zakázaným dohodám omezující hospodářskou soutěž, jsem toho názoru, že i tyto dohody mohou v určitých případech přinášet užitek, např. zvýšením efektivity výroby či umožněním přístupu na nové trhy. Z tohoto důvodu byly přijaty určité druhy výjimek, které definují kategorie smluv, automaticky vyňatých z již zmíněného obecného zákazu. Cílem tohoto příspěvku není vyčerpávajícím způsobem se zabývat celou širokou problematikou blokových výjimek, zaměřím se pouze na vybrané otázky z oblasti blokových výjimek ze zákazu vertikálních dohod s důrazem na oblast motorových vozidel. Ačkoliv jsem si vědoma, že se jedná o téma, které je velmi specifické, je tato oblast právní úpravy dle mého názoru velmi aktuální, neboť se domnívám, že koupě a prodej motorového vozidla je běžnou součástí života každého z nás. Pro někoho je motorové vozidlo luxusním zbožím, pro jiné zas neoddělitelnou součástí jeho podnikatelské činnosti či nezbytným dopravním prostředkem, bez kterého se v dnešní době řada z nás již neobejde.
K právní úpravě blokových výjimek ze zákazu vertikálních dohod v odvětví motorových vozidel
JUDr.
Zdeňka
Tesařová
Úvodem
Zastavíme-li se úvodem u obecného zákazu uzavírání dohod narušujících hospodářskou soutěž neboli kartelových dohod, dá se říci, že se nejedná o zákaz absolutní. Obecně sice tento zákaz platí, avšak na druhou stranu se v soutěžním právu ustálil určitý systém výjimek, na jehož základě lze určitou kartelovou dohodu z tohoto zákazu vyjmout. Zmíněný princip vynětí lze popsat následujícím způsobem. Dohoda, jež naplňuje znaky generální nebo na základě rozsáhlého systému blokových výjimek založených na aplikaci čl. 101 SFEU.3 Jinými slovy, výjimka může být udělena dvojím způsobem, tj. individuálně nebo tzv. blokově.4 V rámci skupiny blokových výjimek lze dále rozlišovat obecné blokové výjimky a tzv. blokové výjimky speciální upravující konkrétní oblast či odvětví. Zvláštním případem z hlediska výjimek bývá někdy označováno uplatnění tzv. pravidla . Účastnící horizontálních kartelových dohod na základě pravidla
klauzule
,2 může být ze zákazu vyňata, pokud splňuje podmínky některé z typů výjimek, a to buď ex lege
de minimis
, které bývá aplikováno v případě dohod menšího významu5. Nicméně někdy i tato možnost bývá považována rovněž za určitou formu výjimky. Pro úplnost doplním, že zmíněná doktrína de minimis
, uplatňovaná při posuzování těchto dohod, se vyvinula z rozhodovací praxe Evropské komise (dále jen „Komise“) a judikatury Soudního dvora EU (dříve Evropský soudní dvůr).6 V principu spočívá v tom, že tyto dohody pro svůj malý dosah nemají tu vlastnost výrazně omezit hospodářskou soutěž, jsou ze zákazu dohod vyjmuty ex tunc
de minimis
mohou mít maximální společný podíl na relevantním trhu nepřevyšující 10 %, u vertikálních kartelových je stanovena maximální 15% hranice, nicméně vynětí bagatelních dohod ze zákazu je postaveno nejen na principu posouzení podílů účastníků na relevantním trhu, ale také na obsahu příslušné kartelové dohody. Toto pravidlo rovněž vyplývá ze Sdělení o dohodách menšího významu7 a je rovněž upraveno v ZOHS8 (§ 6).1. Pojem „blokové výjimky“
Blokové výjimky jsou součástí soutěžního práva Evropské unie a tvoří určitý ucelený systém. Tato úprava je považována za specifický nástroj zaměřený na regulaci určitých dohod nebo skupin dohod. Blokové výjimky můžeme stručně vymezit jako určitá vyhlášení, která stanoví, že všeobecný zákaz uzavírání kartelových dohod obsažený dříve v článku 81 odst. 1 SES (dnes v čl. 101 odst. 1 SFEU) se nebude aplikovat na určité kategorie dohod, rozhodnutí či sladěných praktik.9 Jinými slovy blokové výjimky jsou založeny na principu vynětí kartelových dohod vždy pro celou skupinu dohod, které se vyznačují podobnými charakteristickými znaky, jež můžeme definovat pomocí obsahu, podílu či obratů soutěžitelů na relevantních trzích.10 Tyto skupinové výjimky jsou udělovány na základě právního předpisu, který jejich uzavírání umožňuje a současně stanoví podmínky, za kterých tyto dohody mohou být uzavírány. Na druhou stranu však považuji za důležité zdůraznit skutečnost, že pokud právní předpis, který uzavírání těchto dohod umožnil, přestane platit, resp. je zrušen, není logicky možné tyto dohody dále uzavírat.
Blokové výjimky se mohou uplatnit jak na vertikální vztahy (mezi subjekty, které si vzájemně nekonkurují, typicky vztah výrobce - distributor)11, tak i vztahy horizontální (vztahy mezi konkurenty)12. Vedle těchto obecných výjimek byly přijaty i tzv. specifické blokové výjimky, tj. výjimky pro určité konkrétní specifické sektory, např. pro oblast pojišťovnictví, distribuce motorových vozidel, oblast liniové dopravy a oblast železniční, silniční a vnitrostátní vodní dopravy.13
2. Právní úprava blokových výjimek obecně v primárním právu EU
Systém blokových výjimek v rámci komunitární úpravy (dnes práva Evropské unie, dále jen „EU“) historicky vznikl na základě vyhodnocení potřeby zmírnit neúměrnou administrativní zátěž Komise14, která byla zahlcena množstvím notifikovaných dohod a žádostí o udělení individuálních výjimek.15 Podle jiných názorů snaha o ulehčení práce evropskému orgánu dohledu nad uplatňováním soutěžních pravidel nakonec nesehrála zcela determinující roli. Podstatou tohoto institutu dle
Běhana
bylo umožnění určitého přispění dohod ke zlepšení postavení spotřebitele nebo k rozvoji společného trhu, pokud je tento jejich pozitivní účinek v natolik citelné míře, že jsou převáženy negativní důsledky dohody pro hospodářskou soutěž.16 Podmínkou však zůstává, že nebezpečí narušení hospodářské soutěže, k němuž bloková výjimka může vést, musí být převáženo výhodami pro jiné účastníky trhu, a to především spotřebitele. Dá se říci, že právní úprava blokových výjimek zakládá pro některé vertikální dohody domněnku zákonnosti a vytváří tak pro soutěžitele tzv. bezpečný přístav (safe harbour
).V rámci práva EU mohu být blokové výjimky vydávány na základě článku 103 SFEU, podle něhož platí, že nařízení nebo směrnice potřebné k provedení zásad uvedených v článcích 101 a 102 SFEU přijímá Rada EU na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem. Nicméně se dá říci, že Rada EU v těchto případech delegovala svou pravomoc téměř stoprocentně na Komisi, a proto se tak děje nejčastěji ve formě nařízení Komise vydaných v mezích zmocňovacích nařízení Rady EU.
Smlouva o fungování EU jednoznačně vyjmenovává dohody, které mohou být z obecného zákazu uzavírání dohod narušujících hospodářskou soutěž vyjmuty. Jedná se o dohody nebo kategorie dohod mezi podniky, rozhodnutí nebo kategorie rozhodnutí sdružení podniků či jednání ve vzájemné shodě nebo jejich kategorie. Nezbytnou podmínkou je splnění všech kumulativních podmínek. Jimi jsou zejména přispět ke zlepšení výroby nebo distribuce výrobků anebo k podpoře technického či hospodářského pokroku, přičemž musí spotřebitelům vyhrazovat přiměřený podíl na výhodách z toho vyplývajících, a současně neukládat příslušným podnikům omezení, jež nejsou k dosažení těchto cílů nezbytná, nebo neumožňují těmto podnikům vyloučit hospodářskou soutěž ve vztahu k podstatné části výrobků tímto dotčených.
Dá se říci, že v rámci práva EU byla již vydána řada nařízení upravující udělení blokových výjimek. Běžně bývají podmíněny splněním podmínky určitého limitu tržního podílu. K tomu pak dále přistupuje dodržení i všech dalších podmínek uvedených ve výjimce. Pokud dohody naplňují všechny stanovené podmínky, není k jejich uzavření třeba vydání žádného rozhodnutí. Posuzování splnění podmínek pro udělení výjimek je tak v rukách samotných účastníků dohody. Může se však stát, že Komise nabude pochybnosti ohledně splnění všech podmínek účastníky dohody. V těchto případech pak může zahájit řízení, v rámci kterého musí strany dohody jimi tvrzené skutečnosti Komisi prokázat. Zmínění řízení se zahajuje buď na návrh, resp. na základě stížnosti, nebo z úřední povinnosti.
3. Právní úprava blokových výjimek v českém právním řádu
Podíváme-li se na oblast právní úpravy blokových výjimek v českém právu, musím se vrátit zpět do roku 2001, tedy doby, kdy Česká republika ještě nebyla členem EU. Dne 5. června 2001 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) vydal na základě zmocňovacího ustanovení § 26 ZOHS, v platném znění do účinnosti novely č. 340/2004 Sb., soubor osmi vyhlášek 17, kterými pro určité skupiny dohod povolil obecné výjimky. Dá se říci, že touto úpravou byl do českého právního řádu přijat evropský koncept blokových výjimek, jakožto zvláštního nástroje ve vztahu k určitým druhům kartelových dohod. Dle mého názoru, rozdíly mezi tehdejší českou a komunitární úpravou byly minimální. Ve většině případů spočívaly pouze v některých aspektech, zejména numerických odlišnostech, např. rozdílná úprava výše obratů rozhodných pro určení, zda bylo možné příslušnou výjimku na konkrétního soutěžitele aplikovat či nikoliv.
Z hlediska odvětví motorových vozidel se tehdy jednalo o vyhlášku č. 204/2001 Sb., účinnou od 1. července 2001. Tato vyhláška však platila pouhé dva roky, neboť dne 23. ledna 2003 vydal ÚOHS novou vyhlášku, a to č. 31/2003 Sb., účinnou od 1. července 2003. Na rozdíl od první vyhlášky byla druhá zmíněná vyhláška upřesněna pro oblast určitých druhů vertikálních dohod o distribuci a servisu motorových vozidel. V této souvislosti lze konstatovat, že tímto krokem byla pro sektor motorových vozidel převzata většina obsahu nařízení Komise č. 1400/2002 (viz dále).
Po vstupu České republiky do EU se na soutěžní jednání s komunitárním prvkem stalo přímo aplikovatelné tehdejší komunitární soutěžní právo. Z tohoto důvodu do té době platná česká právní úprava začala být aplikovatelnou pouze na soutěžní jednání bez komunitárního prvku. Nezbytným předpokladem bylo, aby taková jednání měla dopad na trh vnitrostátní.
V oblasti blokových výjimek významné změny přinesla poté novela ZOHS č. 361 z roku 2005, která zrušila všechny tehdejší vyhlášky o blokových výjimkách. V této souvislosti je třeba zmínit nařízení Rady č. 1/2003, na jehož základě byl s účinností od 1. května 2004 ÚOHS povinen na jednání s komunitárním prvkem způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy EU aplikovat předpisy komunitárního soutěžního práva. Domnívám se, že z důvodu určitých obav, aby tehdejší česká právní úprava blokových výjimek nebyla „přísnější“ než úprava komunitární, byl proto systém českých blokových výjimek, jak jsem již zmínila, zrušen a byla přijata úprava, dle které se na jednání bez komunitárního prvku v plném rozsahu začaly aplikovat komunitární blokové výjimky. Dle mého názoru se jednalo o krok správným směrem, neboť rozsah do té doby platných osmi národních blokových výjimek byl užší a dopadal na méně právních vztahů, než tomu bylo v případě komunitární úpravy blokových výjimek.
4. Blokové výjimky z vertikálních dohod
Výjimky z vertikálních dohod jsou typické především tím, že se jedná o opatření svým způsobem „průřezová“.
4.1 Vymezení vertikálních dohod
Vertikální dohody obecně upravují široké spektrum dodavatelskoodběratelských vztahů, na jejichž základě si dodavatelé organizují způsob zásobování trhu svými produkty.18 Vymezení pojmu „vertikální dohody“ lze najít jak ve vnitrostátní úpravě, tak rovněž v právu EU.
Zákonná definice vertikálních dohod je obsažena v § 5 ZOHS a rozumí se jimi dohody mezi soutěžiteli na různých úrovních relevantního trhu. Účastníci vertikální dohody však skutečnými soutěžiteli nejsou, protože vystupují na různých úrovních výroby nebo distribuce. Navíc vertikální dohody zahrnují i dohody mezi soutěžiteli působící na odlišných trzích to však za předpokladu, že jsou tyto trhy ve vztahu ke spotřebiteli trhy vzájemně navazujícími.19 Dle mého názoru za zmínku též stojí tzv. smíšené dohody soutěžitelů, které se sice považují za horizontální dohody, nicméně se jedná o dohody soutěžitelů, kteří působí současně na téže horizontální úrovni i na různé vertikální úrovni trhu zboží. V případě pochybností se má za to, že se jedná o horizontální dohodu. Zákon tedy stanoví i pro určité případy tzv. právní domněnku. Dle mého názoru, však tato zákonná domněnka může v praxi způsobovat řadu výkladových nejasností. Pro doplnění vedle výše zmíněných vertikálních a smíšených dohod ZOHS vymezuje dohody horizontální 20, které z hlediska ochrany hospodářské soutěže jsou odborníky považovány za více závažné.
Z hlediska práva EU je definice vertikálních dohod obsažena v čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení Komise č. 330/2010 a rozumí se jimi dohody nebo pro jednání ve vzájemné shodě, jež byly uzavřeny mezi dvěma nebo více podniky, z nichž každý pro účely dohody nebo jednání ve vzájemné shodě jedná na různé úrovni výrobního nebo distribučního řetězce, a které se týkají podmínek, za kterých mohou strany nakupovat, prodávat nebo dále prodávat určité zboží nebo služby. Za zmínku stojí, že vedle dalších pojmů uvedené nařízení pro své účely definuje pojmy „soutěžící podnik“, „skutečný soutěžitel“ či „potencionální soutěžitel“. „Skutečným soutěžitelem“ se rozumí podnik, který působí na stejném relevantním trhu. „Potenciálním soutěžitelem“ pak podnik, jenž by za neexistence vertikální dohody v případě malého, ale trvalého zvyšování relativních cen pravděpodobně v krátké době provedl, a to na reálném základě a nikoliv coby pouhou teoretickou možnost, dodatečné investice nebo nesl jiné náklady na změnu, které jsou nutné ke vstupu na
relevantní
trh.Aby určitá dohoda mohla být považována z pohledu práva EU za dohodu vertikální 21, je třeba, aby byly naplněny čtyři základní prvky, a sice:
a)
musí se jednat o dohodu nebo jednání ve vzájemné shodě;
b)
k dohodě nebo jednání ve vzájemné shodě musí dojít mezi dvěma či více podniky;
c)
k dohodě nebo jednání ve vzájemné shodě musí dojít mezi podniky, které působí na různých úrovních výrobního či distribučního řetězce a konečně
d)
dohody nebo jednání ve vzájemné shodě se musí týkat podmínek, na základě kterých strany dohody, dodavatel a kupující mohou koupit, prodat či dále prodat určité zboží nebo služby.
V souvislosti s problematikou hodnocení vertikálních dohod v rámci pravidel hospodářské soutěže EU vydala Komise v květnu 2010 Pokyny, jejichž účelem je pomoci podnikům či společnostem při provádění vlastního hodnocení těchto dohod (dále jen „Pokyny“).22 Domnívám se, že z těchto pokynů vyplývá velmi důležitá skutečnost, a sice že principy zakotvené těmito pokyny nesmí být používány mechanicky. Naopak musí se používat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednotlivých případů a každý případ musí být posuzován podle skutečností charakteristických pro daný případ.
Vertikální dohody lze rovněž několika různými způsoby třídit, avšak touto otázkou se v tomto příspěvku blíže nebudu zabývat.
Pokud se týče odvětví prodeje motorových vozidel lze, dle mého názoru, nejběžnější vertikální dohodu označit tzv. dealerskou smlouvu uzavíranou mezi výrobcem vozidel nebo jeho importérem, a autorizovaným obchodníkem či servisem.
4.2 Obecná bloková výjimka pro vertikální dohody
Obecná bloková výjimka pro vertikální dohody je upravena nařízením Komise (EU) č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010 o použití čl. 101 odst. 3 SFEU na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě 23. Tato bloková výjimka se s ohledem na § 4 ZOHS vztahuje přímo i na distribuční dohody uzavírané podnikateli v České republice, a to i v případě, pokud nemají žádný vliv na obchod mezi členskými státy EU. Důležité je v této souvislosti zmínit, že toto nařízení bylo přijato na dobu určitou, a to s platností od 1. června 2010 do 31. května 2022 a nahradilo tak do té doby platné nařízení Komise č. 2790/1999 ze dne 22. prosince 1999.24 Pro smlouvy splňující kritéria stávající právní úpravy, tj. které byly do 31. května 2010 (včetně) již v platnosti a které nesplňovaly podmínky pro udělení výjimky podle tohoto nového nařízení, avšak které splňovaly podmínky pro udělení výjimky podle předchozího nařízení, bylo stanoveno jednoleté přechodné období pro uvedení do souladu s novou právní úpravou. Nejpozději se tak mělo stát do 31. května 2011.
Jak jsem již uvedla, nařízení definuje kategorie vertikálních dohod 24. Nicméně asi za největší změnu lze označit zavedení tzv. dvojí kontroly prahové hodnoty podílu smluvních stran na trhu. První nařízení požadavek nepřesáhnout 30% tržní podíl na relevantním trhu vyžadoval totiž pouze od prodávajícího. Ve druhém nařízení uvedená podmínka sice zůstala, avšak stejný požadavek byl zaveden i pro kupujícího. Nepřesáhnout 30% podíl na relevantním trhu musí dnes naplnit nejenom prodávající, ale také kupující. V tomto ohledu nepochybně přineslo nové nařízení úpravu přísnější. Tržním podílem na trhu, na němž kupující nakupuje, je přitom procentuální podíl nákupů daného zboží či služeb v rámci území, na kterém se poskytuje dané zboží či služby. Správné vymezení relevantního trhu je proto věcí v tomto směru zcela zásadní.25
Naopak určité zmírnění se dotklo zákazu stanovení prodejních cen vyplývající z čl. 225 výše zmíněných Pokynů. Ze znění nařízení je zřejmé, že se Komise snažila zohlednit i narůstající vliv internetového prodeje zboží. I v tomto případě však pravidla jsou uvedena pouze v Pokynech a nikoliv v nařízení samotném. Další, co toto nařízení přineslo, je nové pojmenování typů vertikálních omezení či nová pravidla posuzování zvláštních druhů vertikálních omezení.
Z hlediska tzv. tvrdých omezení, která jsou považována za závažná omezení hospodářské soutěže, toto nařízení vyjmenovává pět omezení, která vedou k vyloučení celé dohody z výhod nařízení, a to i v případě, že tržní podíly dodavatele a kupujícího jsou pod hranicí 30%. Jedním z těchto tvrdých omezení je omezení možnosti kupujícího stanovit ceny zboží či služeb pro další prodej, dále dohody, na základě kterých distributor nesmí zákazníkům z jiné země umožnit přístup na jeho internetové stránky nebo kdy distributor na svých internetových stránkách musí zavést automatické přesměrování zákazníků na stránky výrobce či jiných výhradních distributorů a další.
Obecně lze shrnout, že pokud určitá vertikální dohoda má být vyňata z obecného zákazu, je třeba splnění třech podmínek. Zaprvé dohoda nesmí obsahovat žádná tzv. tvrdá omezení, dodržení maximálního prahu tržního podílu ve výši 30 % dodavatelem i kupujícím a konečně dodržení podmínky týkající se třech zvláštních omezení (zákaz soutěžit během trvání smlouvy, i po skončení smlouvy a vyloučení určitých značek v systému selektivní distribuce).
5. Právní úprava blokových výjimek ze zákazu vertikálních dohod v odvětví motorových vozidel
Jak jsem již uvedla, že nejběžnější způsob prodeje motorových vozidel a náhradních dílů jejich výrobci je prostřednictvím sítí jednotlivých distributorů či servisů. Z hlediska soutěžního práva se proto domnívám, že se jedná o typický příklad uzavírání vertikálních dohod, neboť výrobci a distributoři, nebo výrobci a pracovníci servisů působí na různých úrovních výrobního či distribučního řetězce.
Nařízení Komise (ES) č. 1400/2002 ze dne 31. července 2002
Odvětví motorových vozidel je specifickou oblastí, v rámci které se lze z hlediska hospodářské soutěže rovněž setkat s jevy nepříznivými pro spotřebitele, vydala Komise v roce 1995 pro odvětví motorových vozidel nařízení č. 1475/9526, jehož platnost byla stanovena na dobu 7 let (do 30. září 2002). Druhým přijatým nařízením bylo nařízení 1400/200227. Uvedená nařízení byla přijata jako
lex specialis
vůči obecné úpravě blokových výjimek 28 pro oblast dodávek a distribuce průmyslového zboží.Mám-li srovnat nařízení z roku 1995 a z roku 2002, domnívám se, že nařízení z roku 2002 obsahuje úpravu o něco přísnější. Dá se říci, že jeho cílem byla náprava problémů hospodářské soutěže, které byly v tomto odvětví Komisí zjištěny 29, a to např. posílením soutěže mezi prodejci z různých členských států, odstraněním povinnosti prodejce provozovat také opravnu vozidel, jakož i umožnění prodeje více značek a použití nových forem prodeje, např. prostřednictvím internetu. V případě oprav a servisu vozidel pak posílit pozice opraven vůči výrobcům vozidel.
Z hlediska distribuce nových motorových vozidel vycházelo nařízení z roku 2002 z principů 30 zákazu kombinace selektivní a výhradní distribuce 31. Pro získání výhod nařízení si výrobci musí vybrat, zda při určování svých distributorů vytvoří systémy selektivní, nebo výhradní distribuce. Nařízení dále mělo přispět k posílení hospodářské soutěže mezi prodejci v různých členských státech a zlepšení integrace trhu zejména neudělováním výjimky dohodám o distribuci, které omezují pasivní prodej, např. neudělováním výjimky dohodám o distribuci v systémech selektivní distribuce, které omezují aktivní prodej, a ustanoveními o neudělení výjimky, které prodejcům v systémech selektivní distribuce zakazují zakládat další prodejní místa na jiných místech společného trhu; odstranění závazku, aby firma prováděla prodej i servis, či neudělováním výjimky dohodám, které neumožňují prodejcům zadávat servis a opravy schváleným servisním pracovníkům, kteří náleží do sítě schválených opraven příslušné značky. Cílem úpravy bylo rovněž usnadnit obchodování s více značkami neudělováním výjimky pro omezení prodeje motorových vozidel různých značek jedním prodejcem. Dodavatelé však mohli například uložit povinnost, aby motorová vozidla jiných značek byla vystavována v jiných místech téže předváděcí místnosti. Záměrem lze chápat též snahu o zachování tzv. „ustanovení o dostupnosti“, a to neudělováním výjimky dohodám, které by omezily prodejce prodávat vozidla s jinými specifikacemi, než jsou odpovídající modely uvedené v rámci určité smlouvy o obchodním zastoupení. Tento princip má zákazníkovi dát možnost zakoupit od prodejců v jiných členských státech vozidla se specifikacemi platnými v jiném členském státě. Domnívám se, že v této souvislosti byla zřejmá též podpora využívání zprostředkovatelů nebo agentů pro prodej vozidla ze strany zákazníků. Tyto hospodářské subjekty jsou v odvětví motorových vozidel důležitým nástrojem, který pomáhá zákazníkům zakoupit vozidlo v jiné části společného trhu a další.
V souvislosti s opravami a údržbou motorových vozidel si nařízení č. 1400/2002 kladlo za cíl 35 zejména umožnit výrobcům stanovit kritéria výběru schválených servisních pracovníků, pokud tato kritéria nebrání užívání jakýchkoli práv stanovených v nařízení, dále zajistit, aby se v případě, že dodavatel nových motorových vozidel stanoví kvalitativní kritéria pro schválené servisní pracovníky náležející do jeho sítě, mohli do jeho sítě zapojit všechny hospodářské subjekty splňující tato kritéria, či zlepšit přístup schválených servisních pracovníků k náhradním dílům, které jsou konkurencí pro díly prodávané výrobcem vozidel.
V průběhu roku 2009 začala Komise intenzivně zvažovat další budoucí osud této blokové výjimky pro odvětví motorových vozidel. Možným řešením bylo vydání nové blokové výjimky nebo případné pouhé ukončení její platnosti. Zde musím podotknout, že v této věci se odehrál velmi intenzivní lobbyistický souboj a zapojila se řada lobbyistických společností. V počátku sama Komise zaujímala spíše postoj negativní, tedy aby pro prodej a servis motorových vozidel žádná další zvláštní bloková výjimka přijímána nebyla. Nicméně vlivem dalšího vývoje situace Komise zvažovala další dvě možné alternativy. Dle první by pro prodej motorových vozidel platnost tehdejší blokové výjimky byla prodloužena o 3 roky, tj. do 31. května 2013 a po uplynutí této lhůty pak platila pouze obecná bloková výjimka v té době upravená nařízením Komise (ES) č. 2790/199932. Z hlediska servisu motorových vozidel a náhradních dílů Komise navrhovala stejný postup, avšak s tím, že do nařízení o obecné blokové výjimce by se přidalo několik ustanovení speciálně pro oblast servisu. Pokud se týče druhé Komisí zvažované možnosti, pro oblast prodeje a distribuce motorových vozidel nic neměnit nemělo. Návrh byl totožný s první variantou. Rozdíl spočíval však v tzv. „aftersales“ neboli poprodejních službách. Pro tento segment trhu Komise navrhovala samostatnou úpravu. V rámci této úpravy měly být odstraněny všech překážky bránící volnému přístupu ke všem technickým informacím, mělo být zajištěno právo na získání servisní smlouvy, dále ukončeno podmiňování nadstandardních záruk výrobců automobilů prováděním běžné údržby a tzv. inspekčních prohlídek v autorizovaných servisech a další. Obecně řečeno se tak usilovalo o posílení konkurenceschopnosti nezávislých autoservisů. Za zajímavé považuji v této souvislosti zmínit, že již v této době bylo zřejmé, že Komise neuvažovala o variantě další speciální blokové výjimky, která by zahrnovala vše, co nařízení č. 1400/2002, tj. prodej a servis motorových vozidel a distribuci náhradních dílů.
Nelze pominout, že budoucí rámec soutěžního práva pro odvětví motorových vozidel byl rovněž v zájmu pozornosti Evropského parlamentu, který v této věci vydal dne 6. května 2010 usnesení 33 zahrnující celkem 23 bodů. Evropský parlament mj. zdůraznil, že je třeba zajistit, aby malé a střední podniky v automobilovém dodavatelském řetězci měly stejně příznivé podmínky; dále zdůraznil význam přijetí pevného regulačního rámce, který dokáže účinně zamezit zneužití dominantní pozice a nutnost zajistit, že nedojde ke zvyšování závislosti malých a středních podniků vůči velkým výrobcům. Evropský parlament v této souvislosti připomněl význam malých a středních podniků jakožto poskytovatelů zaměstnání v období hospodářské krize a jakožto místních dodavatelů, reagujících na poptávku populace, a to i v méně obydlených oblastech. Evropský parlament naopak nesouhlasil s odstraněním některých podmínek uvedených v tehdejší platné blokové výjimce, které umožňovaly vynětí určitých dohod z působnosti tohoto nařízení, zejména pokud jde o smluvní doložky o obchodování s více značkami, vypovězení smlouvy, dobu platnosti, smírné urovnávání sporů a převody podniků v rámci této sítě. Evropský parlament nesouhlasil ani s tím, aby nezávazný
kodex
chování upravoval vzájemnou povinnost mezi franšízovými prodejci a jejich dodavateli, jež by nebyla účinná z hlediska ochrany zájmů prodejců vůči výrobcům, neboť se domníval, že jakýkoli kodex
chování by měl být doplněn řádným donucovacím mechanismem, jmenovitě přístupem k náležitému soudnímu řízení. Evropský parlament v této souvislosti dále vyzval Komisi, aby zachovala 30% práh u povinnosti nákupu náhradních dílů, aby mohly autorizované servisy nadále svobodně nakupovat náhradní díly od jiných zdrojů než od výrobců automobilů, a vyhnuly se tak návratu k takřka nedobrovolnému systému dodávání, jenž by měl za následek vyšší ceny náhradních dílů a omezení ostatní činnosti dodavatelů náhradních dílů.Změny od 1. června 2010
V roce 2010 bylo nakonec přijato nařízení (EU) č. 330/201024 ze dne 20. dubna 2010 upravující novou obecnou blokovou výjimku pro vertikální dohody, které dnes platí již dva roky. Dle mého názoru, toto nařízení přineslo řadu změn. V této souvislosti opět vyzdvihnu alespoň jednu, jež považuji za velmi významnou. Oproti původní úpravě z roku 199928, kdy bylo požadavkem dodržení maximální tržní podíl pouze na trhu prodávajícího, přinesla tato nová úprava, jak jsem již dříve zmínila, pravidla přísnější vyžadující dodržení stanoveného limitu všemi smluvními stranami. Dnes dodavatel musí umět odhadnout nejen svůj tržní podíl na svém trhu prodejů, ale i podíly svých distributorů na trhu nákupu. Aby se jednalo o povolenou vertikální dohodu, je třeba, aby tržní podíl všech smluvních stran nepřesáhl 30% prahové hranice. Tento stanovený podíl na trhu je rozhodný pro aplikaci výjimky, a to bez ohledu na typ distribučního systému. Pro srovnání dle původní úpravy platily limity pouze pro podíl na trhu dodavatele. Pro kvantitativní selektivní systém platila hranice 40% a kvalitativní selektivní systémy spadaly pod výjimku bez ohledu na podíl na trhu 34.
Podíváme-li se zpět do oblasti odvětví motorových vozidel, lze konstatovat, že Komise nakonec ustoupila od svého úplně původního záměru neprodlužovat blokovou výjimku pro toto specifické odvětví. Situace byla tak vyřešena rozdělením právní úpravy dotýkající se primárního trhu od právní úpravy trhu sekundárního. Z hlediska trhu primárního, tj. prodeje nových vozidel, byla prodloužena platnost speciální blokové výjimky z roku 200227 o další 3 roky, tj. do 31. května 2013. Zde musím zdůraznit, že se nejednalo o prodloužení platnosti celého předpisu, ale pouze vybraných ustanovení. Pokud se týče trhu sekundárního, tj. trhu poprodejního, v rámci kterého se uskutečňuje nákup a prodej náhradních dílů a poskytování servisu oprav a údržby pro motorová vozidla, bylo přijato dne 27. května 2010 nové nařízení Komise (EU) č. 461/201035 upravující speciální blokovou výjimku pro tuto oblast. Dá se říci, že Komise se tímto řešením více zaměřila na problematiku tzv. „automobilového aftermarketu“.
Z hlediska obsahu a celkové struktury je nařízení č. 461/2010 velmi stručné, neboť vlastní úprava je tvořena pouze osmi články. V případě vertikálních dohod ohledně nákupu a prodeje nových vozidel je zakotvena úprava použitelná pro období od 1. června 2010 do 31. května 2013, tj. již zmíněné prodloužení platnosti nařízení (ES) č. 1400/2002, a následně od 1. červa 2013, tj. použitelnost nařízení (EU) č. 330/2010. V této oblasti proto k žádným zásadním změnám nedošlo. Pokud se týče vertikálních dohod týkajících se poprodejního sekundárního trhu motorových vozidel, za významnou změnu přinášející zlepšení lze vnímat to, že výrobci vozidel nemohou podmiňovat platnost záruky opravami a servisem vozidla v jejich síti nebo použitím vlastních značkových náhradních dílů. K tomu dále přispívá právo spotřebitelů používat jakýkoliv servis či opravnu, a to nejenom pro opravy po uplynutí záruční doby, ale také pro opravy v průběhu zákonné záruční doby nebo prodloužené záruční doby, aniž by přišel o výhody záruky.
Naopak nová bloková výjimka již neupravuje délku výpovědní lhůty ani minimální dobu trvání uzavřených smluv. Řešení případných sporů rozhodcem či možnost převedení smlouvy jiný autorizovaný servis rovněž již není povinně stanoveno.
Ještě pro zajímavost se zmíním v souvislosti s problematikou motorových vozidel o rozšíření povinného poskytování technických informací, jejichž znalost pro účely uskutečňování servisů a oprav jsou nepochybně nepostradatelné. V této souvislosti totiž již není možné, aby výrobci neposkytli nezávislým poskytovatelům servisů technické informace, resp. odmítli je poskytnout. Přístup k těmto technickým informacím mají mít nejenom „značkové“ servisy, ale rovněž servisy „neznačkové. Nutno však zdůraznit, že ačkoliv účelem této úpravy je zamezení případné diskriminace, nejedná se o zákaz absolutní, neboť informace, které nejsou nezbytné pro opravu či údržbu určitého vozidla, poskytnuty být nemusí. Pro úplnost tento přístup k informacím již nevyplývá z nařízení o blokové výjimce. Tato úprava je obsažena v nařízení č. 715/200736 a prováděcím nařízení č. 692/200837.
Odnětí blokové výjimky
Z hlediska aplikace blokových výjimek v praxi, pokud Komise zjistí v konkrétním případě, že uzavřená dohoda, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě má dopady, které jsou neslučitelné s čl. 101 odst. 3 SFEU z důvodu negativních účinků vyplývajících z existence souběžných sítí vertikálních dohod používaných konkurenčními dodavateli nebo kupujícími, které mají obdobné kumulativní účinky podstatně omezující přístup na
relevantní
trh nebo soutěž na daném trhu 38, má, jak jsem již v úvodu zmínila, pravomoc na návrh nebo z vlastního podnětu výhody poskytované blokovou výjimkou určitým dohodám odejmout. V tomto případě zaniká domněnka zákonnosti vyplývající z principu fungování blokových výjimek. Za kumulativní účinek omezující soutěž jsou odpovědni ty podniky, které se na něm výrazně podílely 39.V řízení o odejmutí výjimky v konkrétním případě nese důkazní břemeno sama Komise, která je povinna dokázat, že dohoda některou z podmínek nesplňuje. Rozhodnutí o odnětí výjimky má pak účinky . Toto v praxi znamená, že uplatněná výjimka je účinná do dne vstupu rozhodnutí o odnětí výjimky v platnost.40
pro futuro
V této souvislosti si dovolím zmínit jeden příklad z judikatury vnitrostátních soudů, a to rozhodnutí Vrchního francouzského soudu ze dne 13. března 2008
ve věci Turbo Europe vs. Peugot – Renault – Citroën
sp. zn 19682/08 vyplynulo, že i v případě, kdy dotčený geografický trh přesahuje národní trh a současně nejsou-li naplněny všechny kumulativní podmínky k odejmutí v členském státu, má Komise právo odejmout výhody blokové výjimky.41 Podmínkou však je, aby členský stát o vydání takového rozhodnutí Komisi požádal. V uvedeném rozhodnutí zmíněný francouzský soud deklaroval, že obchodní soudy ve Francii nemají pravomoc rozhodovat o odnětí výhod blokových výjimek přesahující dotčený národní trh.Z hlediska oprávnění odejmout jednotlivému soutěžiteli výhodu blokové výjimky náleží toto oprávnění v České republice ÚOHS 42. Dle Kindla však v českém soutěžním prostředí k odnětí výhody blokové výjimky rozhodnutím ze strany ÚOHS dosud nedošlo.43
Jen stručně k rozhodovací praxi evropských institucí
Závěrem si ještě dovolím několik poznámek z hlediska judikatury. Vzhledem k fungujícímu vnitřnímu trhu v rámci EU lze z postojů Komise usoudit, že v oblasti hospodářské soutěže považuje ochranu paralelního obchodu z hlediska hospodářské soutěže, ale i odvětví prodeje a distribuce motorových vozidel a náhradních dílů za velmi důležitou 44. Domnívám se, že tato skutečnost je navíc umocněna tím, že se jedná právě o motorová vozidla, a to zejména s ohledem k jejich vysoké hodnotě jako zboží. V této souvislosti z důvodu podezření, že mohlo dojít nebo dokonce došlo k narušení nebo bránění přeshraničního obchodu s motorovými vozidly, zahájila Komise již v minulosti proti některým výrobcům motorových vozidel několik řízení 45. V těchto případech pak Soudní dvůr EU (dříve Evropský soudní dvůr) opakovaně vyjádřil názor, že omezení přeshraničního prodeje může poškodit spotřebitele. Stalo se tak např. ve věci General Motors vs. Komise46 nebo ve věci
Volkswagen vs. Komise
47. Dá se říci, že v těchto zmíněných případech se projevilo, že narušení paralelního obchodu může mít různou podobu. Jako příklad lze uvést situaci, kdy dodavatel může vyvíjet tlak na distributory, hrozit jim ukončením smlouvy, nevyplácet odměny, odmítnout dodržet záruky u motorových vozidel dovezených spotřebitelem nebo dodaných v rámci křížových dodávek mezi distributory usazenými v různých členských státech nebo nechat distributora čekat podstatně déle na dodání totožného motorového vozidla, má-li dotyčný zákazník bydliště v jiném členském státě.Problematiku znevýhodňování prodeje na vývoz oproti vnitrostátnímu prodeji motorových vozidel v oblasti distribuce řešil Soudní dvůr EU i v dalších případech, např. ve věci
Automobiles Peugeot SA a Peugeot Nederland NV vs. Komise ES
48 aj. Z této judikatury lze pak vyvodit, že dohoda uzavřená v oblasti distribuce vozidel má nepochybně omezující cíl, pokud jasně vyjadřuje vůli znevýhodňovat prodej na vývoz oproti vnitrostátnímu prodeji a vede tak k rozdělování relevantního trhu.V jiném z případů se Soudní dvůr zabýval otázkou franchízových obchodů. Z rozhodnutí ve věci
Pronuptia de Paris GmbH vs. Pronuptia de Paris Irmgard Schillgallis
49 vyplynulo, že ustanovení franchisových dohod na distribuci zboží, která jsou nezbytná pro fungování franchízového systému, nepředstavují omezení podle čl. 85 (resp. 81) odst. 1 SES.Z hlediska vzniku a existence dohody lze například uvést případ ve věci
DaimlerChrysler AG vs. Komise
50, kde Soudní dvůr EU vyjádřil názor, že „k existenci dohody ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES postačí, aby dotčené podniky vyjádřily společnou vůli chovat se na trhu určitým způsobem
". Tento názor Soudního dvora EU lze pak najít i v dalších rozhodnutích. Z uvedeného případu však vyplynul též názor, že i doporučení pro členy určitého sdružení může být akt kvalifikováno jako rozhodnutí sdružení podniků ve smyslu čl. 81 odst. 1 SES, aniž by nezbytně muselo mít pro dotyčné členy závaznou povahu, alespoň v rozsahu, v němž členové dotčení tímto rozhodnutím postupují v souladu s ním.Otázkou, zda je možné, aby součástí smlouvy o autorizovaném prodeji byla výslovná doložka o výpovědi, se Soudní dvůr EU zabýval v souvislosti se sporem ve věci
City Motors Groep NV vs. Citroen Belux NV
51. V tomto případě byly v určitém pohledu srovnávány podmínky stanovené blokovou výjimkou z roku 200231 s ustanoveními blokové výjimky z roku 199568. Dle názoru jedné ze sporných stran vyplynulo, že „povaha doložky o výpovědi, která omezuje hospodářskou soutěž, je potvrzena skutečností, že na rozdíl od nařízení z roku 199568 nařízení z roku 200231 již nestanovilo možnost mimořádné výpovědi z důvodu nesplnění některého ze základních smluvních závazků.“ Soudní dvůr EU pak v této věci konstatoval, že „žádné ustanovení nařízení č. 1400/2002 nezakazuje stranám dohody, která spadá do působnosti tohoto nařízení, stanovit výslovnou doložku o výpovědi.“ Konečné rozhodnutí soudního dvora však bylo, že článek 3 odst. 6 nařízení Komise z roku 200231 musí být vykládán v tom smyslu, že pouhá skutečnost, že dohoda spadající do působnosti tohoto nařízení stanovuje výslovnou doložku o výpovědi, jakou je dotčená doložka v původním řízení, podle které dodavatel může takovou dohodu vypovědět ex lege
a bez výpovědní lhůty, pokud distributor nesplní některý ze smluvních závazků uvedených v této doložce, sama o sobě nezpůsobuje nepoužitelnost blokové výjimky stanovené v čl. 2 odst. 1 uvedeného nařízení na tuto dohodu.Závěr
Závěrem lze konstatovat, že právní institut soutěžního práva v podobě blokových výjimek týkající se vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel prošel řadou významných změn, a to jak na úrovni práva EU, tak na úrovni vnitrostátní. V tomto příspěvku jsem se pokusila zachytit určité proměny. Z hlediska praxe je podstatou použití blokových výjimek soutěžitelovo „samoposouzení dohody„, zda splňuje všechny stanovené podmínky a zda tedy jím uzavřená dohoda spadá do kategorie dohod, které jsou z obecného zákazu vyňaty.
V oblasti odvětví motorových vozidel považuji za přínosné zejména to, že vytvoření vnitřního trhu v rámci EU přineslo spotřebitelům možnost nakupovat motorová vozidla a příslušné náhradní díly či využívat služeb nabízených jednotlivými servisy i v jiných členských státech EU a rovněž využívat případných cenových rozdílů. Obdobně tak i výrobcům a obchodníkům obchodujícím s tímto druhem zboží. Domnívám se, že automobil je i v dnešní době v pohledu spotřebitele považován za luxusní statek. Pro získání nižší ceny jsou pak mnozí z nich ochotni leccos udělat navíc, třeba i vynaložit větší cestovní náklady za účelem pořízení vozidla za nižší cenu či s lepším vybavením.
Jak jsem již výše poznamenala, nová právní úprava vertikálních blokových výjimek v odvětví motorových vozidel přinesla několik změn, i když na druhou stranu o „revolučních proměnách“ nelze v této souvislosti hovořit.
Dle mého názoru snaha nové stávající právní úpravy o zajištění základů účinné konkurence v oblasti poprodejním servisu ve prospěch zákazníka je zřejmá a odůvodněná, proto změny přijaté v této oblasti si dovolím hodnotit kladně. Za pozitivní přínos hodnotím též nově upravenou povinnost poskytovat technické informace výrobci tzv. neautorizovaným provozovatelům servisů. Z hlediska poskytovaných záruk nemožnost podmiňovat platnost záruky opravami nebo servisem vozidla ve své vlastní síti nebo použitím svých vlastních značkových originálních náhradních dílů ze strany výrobců přináší, dle mého názoru, spotřebitelům více svobody v rozhodování. Je tudíž na spotřebiteli, aby sám zvážil, zda se rozhodne pro využití služeb autorizované nebo neautorizované opravny. Dá se rovněž říci, že specifičnost trhu s motorovými vozidly je, že soutěž mezi jednotlivými značkami je značně podpořena též soutěží uvnitř samotné značky.
V rámci srovnání jednotlivých úprav vertikálních blokových výjimek v oblasti motorových vozidel, je dle řady odborníků největší, ale také nejspornější změna prahových hodnot pro použití blokové výjimky, resp. rozšíření subjektů, u nichž je tato prahová hodnota
relevantní
. S tímto názorem se plně ztotožňuji. Praktický dopad má totiž tato změna na vertikální dohody, kde dodavatel zaujímá na trhu podíl menší než 30 %, neboť i tyto dohody musí být pravidelně sledovány z hlediska tržního podílu odběratele. V případě, že dojde k překročení hraničního 30% podílu na relevantním trhu, pak již nelze blokovou výjimku dále využívat. Domnívám se, že tímto krokem se v určitém pohledu zvyšuje míra právní nejistoty, kterou by naopak blokové výjimky měly vytvářet. Domnívám se, že z tohoto důvodu by se v budoucnu mohly opakovat spekulace, zda mají blokové výjimky pro hospodářskou praxi vůbec význam či nikoliv. Domnívám se, že by bylo do budoucna vhodné zamyslet se a možná i přehodnotit určitou roztříštěnost současné právní úpravy vertikálních blokových výjimek v oblasti motorových vozidel.Právní základ
1.
Zákon č. 143/2001 Sb., na ochranu hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOHS“).
2.
Konsolidované znění Smlouvy o založení Evropského společenství [Úř. věst. C 321E, 29. 12. 2006] (dále jen „SES“).
3.
Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské Unie [Úř. věst. C 83, 30. 3. 2010] (dále jen „SFEU“).
4.
Nařízení Komise (ES) č. 1475/95 ze dne 28. června 1995 o použití čl. 81 odst. 3 SES na určité kategorie dohod o prodeji a servisu motorových vozidel.
5.
Nařízení Komise (ES) č. 2790/1999 ze dne 22. prosince 1999 o použití čl. 81 odst. 3 SES na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě.
6.
Nařízení Komise (ES) č. 1400/2002 ze dne 31. července 2002 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy fungování evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v oblasti motorových vozidel.
7.
Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 SES.
8.
Nařízení Komise (EU) č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě.
9.
Nařízení Komise (EU) č. 461/2010 ze dne 27. května 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v oblasti motorových vozidel.
10.
Usnesení Evropského parlamentu ze dne 6. května 2010 o nařízení o blokové výjimce pro motorová vozidla (P7_TA(2010)0151).
1 Např. BEJČEK, J. Praktické problémy distribučních dohod.
Právní rozhledy
, 2011, č. 18, s. 643.2 § 3 odst. 1 ZOHS a č. 101 odst. 3 SES.
3 RAUS, D. ORŠULOVÁ, A.
Kartelové dohody
. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 137.4 POILLOT-PERUZZETTO, S., LUBY, M., SVOBODA, P.
Evropské právo a podnik.
1. vydání. Praha: Linde, Praha, a.s., 2003. s. 357.5 Oznámení Komise o dohodách menšího významu, které výrazně neomezují hospodářskou soutěž podle čl. 81 odst. 1 smlouvy o založení Evropského společenství (de minimis) (2001/C 368/07).
6 Např. rozhodnutí SD ze dne 6. února 1973 sp. zn. 73/48-72/ECR ve věci SA Brasserie de Haecht v. Consorts Wilkin - Janssen.
7 Commission Notice on agreements of minor importance which do not appreciably restrict competition under Article 81(1) of the Treaty establishing the European Community (de minimis) [Úř. věst. C 368/13, 22. 12. 2001].
8 Zákon č. 143/2001 Sb., na ochranu hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů.
9 FIALA, T. Blokové výjimky v soutěžním právu Evropské unie (1. část).
Právní rozhledy
, 1995. č. 8. s. 338.10 INTERNATIONAL ASSOCIATION OF YOUNG LAWYERS. Edited by Geert Bogaert - Ulrich Lohmann. Commercial Agency and Distribution Agreements: Law and Practice in Member States of the European Union. Third edition, United Kingdom : Kluwer Law International, 2000. s. 16.
11 Nařízení Komise (EU) č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě.
12 Nařízení Komise (ES) č. 772/2004 ze dne 7. dubna 2004 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na určité kategorie dohod o převodu technologií, nařízení Komise (ES) č. 2659/2000 ze dne 29. listopadu 2000 o použití cl. 81 odst. 3 Smlouvy na kategorie dohod o výzkumu a vývoji, nařízení Komise (ES) č. 2658/2000 ze dne 29. listopadu 2000 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na kategorie specializačních dohod.
13 Nařízení Komise (EU) č. 267/2010 ze dne 24. března 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na určité kategorie dohod, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě v odvětví pojišťovnictví. Nařízení Komise (EU) č. 461/2010 ze dne 27. května 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel. Nařízení Komise (ES) č. 823/2000 ze dne 19. dubna 2000 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na některé kategorie dohod, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě mezi společnostmi liniové dopravy (konsorcii), Nařízení rady č. 1017/1968 o dohodách v oblasti železniční, silniční a vnitrostátní vodní dopravě.
14 MUNKOVÁ, J., KINDL, J.
Zákon o ochraně hospodářské soutěže.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007.15 BĚHAN, P. Nad vládním návrhem novely právní úpravy hospodářské soutěže a blokových výjimek zvláště.
Právní Fórum
, 2005, č. 2, s. 57.16 Tamtéž.
17 Vyhláška č. 198/2001 Sb., o povolení obecné výjimky ze zákazu dohod narušujících soutěž podle § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, pro určité druhy vertikálních dohod; vyhláška č. 199/2001 Sb., o povolení obecné výjimky ze zákazu dohod narušujících soutěž podle § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, pro určité druhy dohod o výzkumu a vývoji; vyhláška č. 200/2001 Sb., o povolení obecné výjimky ze zákazu dohod narušujících soutěž podle § 3 odst. 1 a § 4 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, pro určité druhy dohod o poskytování technologií; vyhláška č. 201/2001 Sb., o povolení obecné výjimky ze zákazu dohod narušujících soutěž podle § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, pro určité druhy dohod o specializaci; vyhláška č. 202/2001 Sb., o povolení obecné výjimky ze zákazu dohod narušujících soutěž podle § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, pro určité druhy dohod v oblasti pojišťovnictví; vyhláška č. 203/2001 Sb., o povolení obecné výjimky ze zákazu dohod narušujících soutěž podle § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, pro určité druhy dohod týkajících se konzultací o cenách v osobní letecké dopravě a přidělování volného letištního času; vyhláška č. 204/2001 Sb., o povolení obecné výjimky ze zákazu dohod narušujících soutěž podle § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, pro určité druhy dohod o distribuci a servisu motorových vozidel; vyhláška č. 205/2001 Sb., o povolení obecné výjimky ze zákazu dohod narušujících soutěž podle § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, pro určité druhy dohod v oblasti drážní, silniční a vnitrozemské vodní dopravy.
18 RAUS, D., ORŠULOVÁ, A.
Kartelové dohody
. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 209.19 RAUS, D. Formy a vybrané typy zakázaných kartelových dohod a jejich posuzování z hlediska zákazu podle ZOHS - III. část. Obchodní právo, 2004, č. 4, s. 11.
20 Rozumí se jimi dohody soutěžitelů, kteří působí na stejné úrovni trhu zboží (§ 5 odst. 1 ZOHS).
21 Čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení Komise č. 330/2010 (Úř. věst. L 102, 23. 4. 2010).
22 Sdělení Komise - Pokyny k vertikálním omezením (Úř. věst. C 130/1, 19. 5. 2010).
23 Čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízením Komise (EU) č. 330/2010 (Úř. věst. L 102, 23. 4. 2010).
24 Nařízení Komise (ES) č. 2790/1999 ze dne 22. prosince 1999 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě (Úř. věst. L 336/21, 29. 12. 1999).
25 Commission notice on the definition of relevant market for the purposes of Community competition law [Official Journal C 372 of 9. 12. 1997]. Dostupné z: [ http://europa.eu/legislation_summaries/competition/firms/l26073_e n.htm].
26 Nařízení Komise (ES) č. 1475/95 ze dne 28. června 1995 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na určité kategorie dohod o prodeji a servisu motorových vozidel (Úř. věst. L 145, 29. 6. 1995, s. 25).
27 Nařízení Komise (ES) č. 1400/2002 ze dne 31. července 2002 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel (Úř. věst. L 203, 1. 8. 2002, s. 30).
28 Nařízení Komise (ES) č. 2790/99 (Úř. věst. L 336, 29. 12. 1999, s. 364).
29 Viz Zpráva Komise ze dne 15. listopadu 2000 o hodnocení nařízení (ES) č. 1475/95 o použití čl. 85 odst. 3 Smlouvy na určité kategorie dohod o prodeji a servisu motorových vozidel.
30 Vysvětlující brožura k nařízení Komise (ES) č. 1400/2002 ze dne 31. července 2002 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel (Úř. věst. L 203, 1. 8. 2002, s. 30) s. 13.
31 Tato kombinace byla povolena nařízením Komise (ES) č. 1475/95.
32 Nicméně s účinností od 1. června 2010 bylo i toto nařízení nahrazeno novou právní úpravou, a sice nařízením Komise (EU) č. 330/2010.
33 Usnesení Evropského parlamentu ze dne 6. května 2010 o nařízení o blokové výjimce pro motorová vozidla (P7_TA(2010)0151).
34 VÍTEK, Dalibor. Bloková výjimka pro motorová vozidla po 31. 5. 2010 [online] c 2010 [cit. 2010-07-21] Dostupné z: http://portal.sdacia. cz/index.php?option=com_docman&task=doc_dow nload&gid=197.
35 Nařízení Komise (EU) č. 461/2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel (Úř. věst. L 129, 28. 5. 2010).
36 Nařízení EP a Rady č. 715/2007 ze dne 20. června 2007 o schvalování typu motorových vozidel z hlediska emisí z lehkých osobních vozidel a z užitkových vozidel (Euro 5 a Euro 6) a z hlediska přístupu k informacím o opravách a údržbě vozidla (Úř. věst. L 171, 29. 6. 2007).
37 Nařízení Komise (ES) č. 692/2008 ze dne 18. července 2008 kterým se provádí a mění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 715/2007 o schvalování typu motorových vozidel z hlediska emisí z lehkých osobních vozidel a z užitkových vozidel (Euro 5 a Euro 6) a z hlediska přístupu k informacím o opravách a údržbě vozidla.
38 Například situace když na daném trhu dodavatelé uplatňují čistě kvalitativní selektivní distribuci, zatímco jiní dodavatelé uplatňují kvantitativní. Nebo když je trh v důsledku kumulativního použití kvalitativních kritérií uzavřen výkonnějším distributorům.
39 Bod 76 Pokynů.
40 Bod 77 Pokynů.
41 Rozhodnutí Vrchního francouzského soudu sp. zn 19682/08 ze dne 13. března 2008
ve věci Turbo Europe vs. Peugot – Renault – Citroën
.42 § 4 odst. 3 ZOHS.
43 KINDL, Jiří.
Kartelové a distribuční dohody
. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 211.44 Bod 48 - Sdělení Komise - Doplňkové pokyny k vertikálním omezením v dohodách o prodeji a opravách motorových vozidel a distribuci náhradních dílů pro motorová vozidla (Úř. věst. C 138, 28. 5. 2010).
45 Rozhodnutí Komise 2001/146/ES ze dne 20. září 2000 ve věci COMP/36.653 - Opel (Úř. věst. L 59, 28. 2. 2001, s. 1), rozhodnutí Komise 2002/758/ES ze dne 10. října 2001 ve věci COMP/36.264 - Mercedes-Benz (Úř. věst. L 257, 25. 9. 2002, s. 1).
46 Rozsudek SD ze dne 6. dubna 2006 C-551/03 P ve věci General Motors vs. Komise, Sbírka soudních rozhodnutí 2006, s. I-03173.
47 Rozsudek SD ze dne 18. září 2003 C-338/00 P ve věci Volkswagen SG vs. Komise, Sbírka soudních rozhodnutí 2003, s. I-09189.
48 Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. července 2009 T-450/05 P ve věci Automobiles Peugeot SA a Peugeot Nederland NV vs. Komise ES, Sbírka soudních rozhodnutí 2009, s. II-02533.
49 Rozsudek SD ze dne 28. ledna C-161/84 1986 ve věci Pronuptia de Paris GmbH v Pronuptia de Paris Irmgard Schillgallis.
50 Rozsudek SD ze dne 15. září 2005 T-325/01 ve věci DaimlerChrysler AG vs. Komise, Sbírka soudních rozhodnutí 2005, s. II-03319.
51 Rozsudek SD ze dne 18. ledna 2007 C-421/05 ve věci City Motors Groep NV vs. Citroen Belux NV, Sbírka soudních rozhodnutí 2007, s. I-655.