Dokazování - strana 10

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, čj. 6 Afs 398/2017-33

V daňovém řízení stíhá v první fázi důkazní břemeno daňový subjekt, který je povinen prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Pro prokázání skutečností se často v praxi realizuje svědecká výpověď příslušných osob. K zajištění osobní účasti na jednání často právě za účelem svědecké výpovědi může být příslušná osoba přímo správcem daně předvolána, a pokud se na jednání nedostaví, tak může být dokonce i předvedena. Tento článek se zabývá svědeckou výpovědí a jednotlivými způsoby, jak může být vyžadována správcem daně přítomnost různých osob na jednáních a shrnuje procesní pravidla jak pro pozvané osoby, tak pro správce daně. Po přečtení článku by příslušná osoba měla mít představu, co může od svědecké výpovědi před správcem daně čekat.

Problematika posečkání je velmi složitá a choulostivá nejen z hlediska dokazování, ale mnohdy i z důvodů sociálních a obecně lidských, zejména v případech rozhodování o žádostech fyzických osob. Z judikatury sice vyplývá, že v případě naplnění zákonných podmínek posečkání existuje právní nárok na kladné vyřízení žádosti, avšak prokázat tyto podmínky je značně obtížné, už proto, že se týkají budoucích skutečností. K zákonným podmínkám navíc přistupují další podmínky, uvedené v metodickém pokynu Generálního finančního ředitelství k posečkání. Přestože deklarovaným cílem metodického pokynu Generálního finančního ředitelství k posečkání je „sjednocení rozhodovací praxe finančních úřadů v rámci celého území státu a zajištění vyloučení diskrece při rozhodování“, jeho další praktický význam spočívá zejména ve zpřísnění podmínek posečkání, a to nad rámec stanovený daňovým řádem , o čemž pojednává následující příspěvek.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 14. února 2019, ve věci C-562/17 , Nestrade SA

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 14. února 2019, ve věci C-531/17 , Vetsch Int. Transporte GmbH

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018. sp. zn. 1 Afs 427/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 3 Afs 45/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 6 Afs 129/2018 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 10 Afs 371/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 5 Afs 132/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 5 Afs 78/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 1 Afs 427/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 19. prosince 2018, ve věci C-414/17 , Arex, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 17. října 2018, ve věci C-249/17 , Ryanair, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 8. listopadu 2018, ve věci C-502/17 , C&D Foods Acquisition, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2018, č. j. 4 Afs 156/2018-32

Vydáním pravomocného rozhodnutí (rozsudku) soudu ještě nekončí daňové řízení. Rozhodující přitom je, zda daňový subjekt měl či neměl úspěch ve věci. Pokud daňový subjekt se svojí žalobou ve správním soudnictví neuspěl, je věc pravomocně skončena. Určitá šance na úspěch je možná pouze v případě, kdy došlo k porušení Listiny základních práv a svobod , anebo v případě, kdy došlo k porušení práva EU. V prvním případě se svých práv lze domáhat u Ústavního soudu, ve druhém případě u Evropského soudního dvora. Celý daňový spor se tak může výrazně časově prodloužit.

Je v právě projednávaném případě zcela mimo možnosti stěžovatele, který v běžném obchodním styku uzavře řádnou smlouvu se svým dodavatelem, který jediný je odpovědný za řádné a včasné předání díla, v rámci „obezřetnosti“ předvídat a prověřovat všechny možné subjekty (subdodavatele), které se na obchodní transakci jakkoli v různých fázích podílely. To je nemyslitelné. Naopak zcela na místě takový požadavek bude tam, kde již samotný dodavatel (z hlediska jeho samotné faktické existence, sídla, kontaktnosti), s nímž daňový subjekt uzavírá obchod, nebo samotný předmět dodávky (rizikovost komodity, rozsah dodávky, fakticita plnění, její relevantnost ve vztahu k předmětu činnosti apod.) či její cena či jiné okolnosti budou vykazovat určité znaky pochybností o „solidnosti“ transakce, její vážnosti či smyslu a úmyslu jednajících (vylákat daňovou výhodu). V takovém případě lze na míru obezřetnosti a adekvátních opatření ze strany osoby povinné k dani k minimalizaci své účasti na možném podvodném jednání klást při uzavírání obchodu důvodně přísné požadavky.

Závěrem záhodno zdůraznit, že po celou dobu dokazování tíží obě strany vzájemná povinnost spolupráce (součinnosti). Daňový řád je v celé své šíří protknut zmíněnou zásadou, která se projevuje například v poučovací povinnosti správce daně, možnosti stanovit daň dle pomůcek či oprávnění uložit pořádkovou pokutu. Jednání vykračující za hranice principu součinnosti může vést jak k nezákonnosti postupu správce daně (chybějící poučení), tak i ke stanovení daně podle pomůcek (daňový subjekt rezignuje na spolupráci se správcem daně). Zjednodušeně řečeno, dokazování se nesmí proměnit v „námořní bitvu“, ve které daňový subjekt označí či přímo předloží správci daně důkazní prostředek a ten mu bez dalšího ohlásí „voda“, načež stejnou hlášku použije i daňový subjekt k otázkám týkajícím se zjištění a objasnění skutkového stavu.

Z těchto dokumentů samotných nelze bez přistoupení dalších okolností dovodit přiměřenou pravděpodobnost, že (i) daň bude v budoucnu v určité výši stanovena a zároveň že (ii) v době její vymahatelnosti bude tato daň nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi (viz výše odst. [21]). Ostatně nečiní tak ani finanční ředitelství, které uvedené transakce stěžovatelky dává do kontextu s řetězcem dalších obchodů a jejich neekonomickou povahu dovozuje z domněnky, že se jednalo o reakci na zajišťování daně v řetězci. Jako jediný zdroj informací o existenci a fungování tohoto řetězce uvádí znalost vyplývající z „analyticko-vyhledávací činnosti správce daně “. Jakékoliv podklady, na základě nichž tuto tvrzenou znalost správce daně získal, však ve spisu chybí. Neveřejná část spisu obsahuje sice kopie několika zajišťovacích příkazů (a rozhodnutí o odvolání proti nim), které byly vydány vůči šesti dalším subjektům v tvrzeném řetězci, netýkají se však přímých obchodních partnerů stěžovatelky, kteří figurovali ve shora popsaných transakcích, a především se jedná o shrnutí poznatků a úvah správních orgánů, které nejsou bezprostředním zdrojem informací o skutkových okolnostech a které neumožňují soudu ověřit skutečnosti v nich tvrzené. Neveřejná část spisu obsahuje také schéma průběhu transakcí mezi více než dvěma desítkami společností, mezi něž měla patřit i stěžovatelka. Na základě čeho však bylo toto schéma vytvořeno, ve spisu doloženo není. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud přisvědčil kasační námitce, že skutkový závěr o členství stěžovatelky v údajném řetězci společností směřujícím ke zneužití práva či podvodu, nemá oporu ve spisech. Správní spis tak neobsahuje dostatek informací k tomu, aby správní soudy mohly posoudit, zda existovala přinejmenším přiměřená pravděpodobnost, že u stěžovatelky existovaly důvody pro zajištění daně podle § 167 daňového řádu , tedy že daň bude v budoucnu v určité výši stanovena a zároveň že v době její vymahatelnosti bude tato daň nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatelka nenahlásila správci daně dva ze tří bankovních účtů. Byť by taková skutečnost mohla v souhrnu s dalšími okolnostmi svědčit o nestandardním chování daňového subjektu, sama o sobě dostatečnou indicií pro důvodnou obavu ve smyslu § 167 daňového řádu není.