Nezákonný zásah

K výkladu pojmu „nakládání“ obsaženého v § 204 odst. 2 daňového řádu Nejvyšší správní soud uvádí, že zákaz nakládání se sepsanými věcmi (inhibitorium) se primárně týká právních jednání, jimiž by dlužník ztížil možnost uspokojení vymáhané pohledávky. Dlužník tedy zejména není oprávněn věc prodat, darovat či jinak zcizit, zatížit ji věcným břemenem nebo zástavním právem, pronajmout ji nebo ji opustit či zničit. (srov. Lavický, P. in Baxa, J. a kol. Daňový řád . Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2011). Lze vyjít i z výkladu § 324 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu. Ten stanoví shodný zákaz nakládání s věcmi pojatými do soupisu při výkonu rozhodnutí v civilním řízení soudním. Stejný pojem je také vykládán jako převedení, zastavení nebo jiné zatížení věci, půjčení, pronajmutí, nebo jiné disponování s ní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1415/2011, nebo také Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2444). Ačkoliv se zákaz primárně vztahuje na právní nakládání se sepsanými věcmi, dlužník jistě nesmí ani fakticky nakládat s věcmi takovým způsobem, který by zhoršil možnost uspokojení vymáhané pohledávky. Smyslem totiž je, aby byla v rámci možností zachována hodnota daných věcí. V této souvislosti lze poukázat na trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. , trestního zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká. Kromě právních jednání je tak třeba tento pojem vztáhnout například na zničení či zatajení věci. Naopak dovoleným jednáním je faktické nakládání se sepsanými věcmi, zpravidla jejich držení, skladování a zejména užívání k běžným činnostem v rámci podnikatelské činnosti.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2022, čj. 10 Afs 122/2022-36

Pokud krajský soud prohlásil zahájení a vedení kontroly za nezákonný zásah z důvodu absence výzvy k podání dodatečného daňového přiznání dle § 145 odst. 2 daňového řádu a vedení takové kontroly zakázal, nelze další postup správce daně spočívající ve vydání této výzvy a následném zahájení daňové kontroly považovat za opakovanou daňovou kontrolu ve smyslu § 85 odst. 5 daňového řádu ve znění do 31. 12. 2020.

Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 10 Afs 269/2017 - 34 zároveň připustil, že institut vybrané působnosti může přinést v konkrétních případech komplikace či dokonce i nezákonné zásahy ze strany finanční správy. Je proto především na finanční správě, aby mj. v souladu se zásadou vstřícnosti a zdvořilosti (§ 6 odst. 4 daňového řádu ) nastavila vnitřní postupy a komunikaci mezi finančními úřady vhodným způsobem tak, aby nedocházelo k nepřiměřenému zatěžování daňových subjektů. Teprve pokud těmto povinnostem finanční orgány nedostojí a výkonem vybrané působnosti budou daňový subjekt neúměrně zatěžovat či šikanovat, bude namístě poskytnout daňovým subjektům soudní ochranu proti takovému jednání.

Ústavní soud tedy uzavírá, že první platební výměr, k jehož oznámení došlo 26. 11. 2016, i přesto, že vydán být neměl a byl později správními soudy označen za nezákonný a v důsledku toho změněn, měl vliv na běh lhůty pro stanovení daně, kterou prodloužil o jeden rok.

Tvrdí-li stěžovatelka, že zřízením zástavního práva došlo k zásahu do jejího vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod , musí mít možnost dovolat se ochrany svého práva u soudu. Na rozdíl od daňové exekuce (viz § 179 daňového řádu ) právní úprava neumožňuje osobě odlišné od daňového subjektu, která tvrdí, že zástavní právo bylo zřízeno k věcem v jejím vlastnictví, možnost obrany přímo v daňovém řízení. Tato mezera v právní úpravě, která nepočítá s možností omylu ve vlastníku věci při zřizování správcovského zástavního práva, nemůže jít k její tíži a vést k odepření přístupu k soudu. Soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelka byla oprávněna podat žalobu přímo proti rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva, aniž by měla vyčkávat na výsledek (případného) odvolacího řízení.

Novoty v řízení o ochraně před nezákonným zásahem JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Daňové spory, a. s. K tomu je nutno dodat, že v řízení o žalobě na ochranu před...

Zahájení daňové kontroly přerušuje prekluzivní lhůtu pro stanovení daně (§ 148 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu), byť správce daně před zahájením této kontroly opomněl daňový subjekt vyzvat k podání dodatečného daňového tvrzení (§ 145 odst. 2 daňového řádu ). Takovéto opomenutí správce daně sice je nezákonné, avšak nejde o takovou vadu, která by měla vztah k výši následně doměřené daně.

Je proto nabíledni, že aby soudy ve správním soudnictví mohly prostřednictvím rozhodování o zásahových žalobách adresátům veřejné správy poskytovat ochranu jejich veřejných subjektivních práv skutečně efektivně, nesmí ve jménu vlastní vázanosti žalobním vymezením zásahu aplikovat při interpretaci žaloby slepý textualistický přístup bez přihlédnutí ke kontextu té které žaloby jakožto významového (byť zpravidla strukturovaného) celku. Opačný přístup by totiž nezřídka mohl vést k přemíře formalizace tohoto žalobního typu a v konečném důsledku tedy i k iluzornosti jím poskytované soudní ochrany. Takový nežádoucí důsledek nastal podle názoru Nejvyššího správního soudu právě v nyní posuzované věci.

I. Pojetí správního soudu jako supervizora správního orgánu, průběžně monitorujícího sérií zásahových žalob (§ 82 s. ř. s. ) postupy veřejné správy, je v rozporu se základními principy soudního řízení správního, především s principem subsidiarity (§ 5 s. ř. s. ), jakož i s principem dělby moci. II. Nepřezkoumatelnost výsledku kontrolního zjištění (§ 88 odst. 2 daňového řádu ) nemůže daňový subjekt samostatně nijak zkrátit na právech, proto nemůže být sama o sobě nezákonným zásahem (§ 82 s. ř. s. ). III. Nezákonnosti spojené se seznámením daňového subjektu s výsledkem kontrolního zjištění (§ 88 odst. 2 daňového řádu ) a s vyjádřením se k tomuto výsledku (§ 88 odst. 3 daňového řádu ) nemohou být samy o sobě nezákonným zásahem (§ 82 s. ř. s. ).(Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29.01.2020, čj. 10 Afs 304/2019 - 39 )

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 1 Afs 79/2018 , www.nssoud.cz

Dne 9. 10. 2012 podepsal Václav Klaus spolu s Petrem Nečasem a Miroslavou Němcovou novelu zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “), kterou se tak od 1. 1. 2013 do českého právní řádu vrátil po cca 60 letech institut předražku. Na Slovensku je zachován právní status quo ante – absolutní absence předražku. Posledním procesním předpisem, který jej upravoval, byl rakouský exekuční řád , který byl na českém území v účinnosti do 31. 12. 1950. Předražek byl navrácen do českého právního řádu zákonem č. 396/2012 Sb. , tzv. velkou exekuční novelou, s níž přišly mimo jiné i nové právní instituty mající za cíl zvýšit výtěžnost exekucí (dražeb) – sekvestura,1) soupis na místě samém,2) možnost dražit podíl v obchodních společnostech a bytových družstvech aj. Ačkoliv úmyslem racionálního zákonodárce bylo zvýšení výtěžnosti exekucí (dražeb), možnost aplikace předražku se daňové exekuci prodejem nemovitých věcí vyhnula obloukem, a to z důvodu nešťastně formulovaného § 177 odst. 2 věta první zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „daňový řád “ nebo „d. ř. “). Cílem článku je aktivizovat zákonodárce k novelizaci daňového řádu tak, aby byl předražek aplikovatelný v rámci daňového řádu a tím i v rámci zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád “), neboť cesta (judikatorního) dotváření práva je vždy více či méně spjata s nežádoucím zásahem do právní jistoty adresátů právních norem.

Stížnost ani žádost o prošetření způsobu vyřízení stížnosti dle § 261 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, není jiným právním prostředkem ochrany nebo nápravy ve smyslu § 85 s. ř. s. , který je nutno před podáním žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správce daně vyčerpat. Případné podání takové stížnosti nemá vliv na běh subjektivní lhůty pro podání žaloby.

I. Odpojení datového kabelu vedoucího k serveru daňového subjektu, stalo-li se tak faktickým úkonem daňového exekutora v průběhu daňové exekuce prodejem movitých věcí (§ 203 a násl. zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu), v důsledku čehož daňový subjekt ztratí trvale či dlouhodobě přístup k datům na serveru, splňuje podmínky zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s. II. Daňový exekutor musí v průběhu daňové exekuce prodejem movitých věcí (§ 203 a násl. zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu) šetřit práva daňového subjektu. Je-li předmětem exekuce datové médium (nosič dat), měl by daňový exekutor daňovému subjektu umožnit zkopírování všech dat. Obecně není možné, aby v rámci (jakékoliv) exekuce byl povinný připraven nejen o nosič dat (datové médium), ale i o data samotná. III. Úkony daňového exekutora v daňové exekuci musí sledovat jen jeden cíl, tj. vymožení nedoplatku na dani. Ustanovení § 207 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, poskytuje dostatečný prostor pro výkon správního uvážení, které však musí směřovat k onomu cíli. Pokud by exekutor z těchto mezí vykročil (např. exekučním úkonem směřoval nikoliv k vymožení nedoplatku na dani, ale primárně k něčemu jinému, zde k „odříznutí“ daňového subjektu od jeho dat), jednalo by se o zneužití mezí správního uvážení, a tedy o nezákonný zásah do práv daňového subjektu.

Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 1 Afs 58/2017-42

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 1 Afs 88/2017 , www.nssoud.cz/

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 2 Afs 69/2017 , www.nssoud.cz/

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2017, čj. 10 Afs 122/2017-50

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2017, čj. 10 Afs 128/2016-68

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, čj. 1 Afs 88/2017-39