Evropská unie (EU)

U zaměstnavatele je rozhodným obdobím pro placení pojistného kalendářní měsíc. Vyměřovacím základem je dosažený (zaměstnavatelem zúčtovaný) hrubý příjem zaměstnance ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. , o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 592/1992 Sb. ). Pokud se na zaměstnance vztahuje povinnost odvodu pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu (18 900 Kč), musí zaměstnavatel odvést v roce 2024 za příslušný kalendářní měsíc pojistné nejméně ve výši 2 552 Kč. Naopak, je-li zaměstnanec vyjmenován mezi osobami, pro které neplatí minimální vyměřovací základ (§ 3 odst. 8 zákona č. 592/1992 Sb. ), odvádí zaměstnavatel pojistné ze skutečné výše příjmu bez povinnosti dopočtu do zákonného minima a v této souvislosti také například bez ohledu na to, zda zaměstnání trvalo pouze část kalendářního měsíce, přičemž se nepřihlíží k období případné nemoci, k dohodnutému neplacenému volnu či vykázané neomluvené absenci apod.

Členství České republiky v Evropské unii výrazně usnadňuje pohyb našich občanů mezi státy postupujícími podle koordinačních nařízení Evropské unie (viz dále), ať už je motivem tohoto počínání výkon výdělečné činnosti, nebo třeba jen cestování, či studium. Podívejme se nyní blíže na některé varianty, které mohou nastat v případech, kdy český občan začne být výdělečně činný v „evropském“ prostoru.

Obracím se na vás s dotazem, jak postupovat v následujících případech se zdaněním DPH : a) Firma provádí opravy na movité věci (většinou záruční opravy) v tuzemsku a fakturuje je firmě z EU plátci registrovanému v EU. Zde bych použila znění § 9, že místo plnění je mimo tuzemsko v EU. b) Firma provádí opravy na movité věci (většinou záruční opravy) v tuzemsku a fakturuje je firmě ze třetí země, od které koupila stroj. Vycházím z § 9a, že v tomto případě je místo plnění v tuzemsku (ke spotřebě a užití dochází v tuzemsku), a fakturuje se s DPH. c) Pokud se stane totéž, ale např. oprava movité věci probíhá na Slovensku, a fakturuje se do 3.země, pak je podle stejného § místo plnění na Slovensku. To zřejmě znamená registraci na Slovensku. d) Oprava stroje v EU a fakturace partnerovi v EU registrovanému v EU, pak to vidím jako fakturaci bez DPH, podle § 9 . e) Oprava stroje v ČR a fakturace partnerovi v EU registrovanému v EU, také jako fakturace bez DPH, podle § 9 . f) Oprava stroje prováděna ve 3. Zemi a fakturovaná partnerovi v EU registrovanému v EU, zase bez DPH, místo plnění ve 3. zemi. g) Oprava stroje ve 3. zemi pro zákazníka ze 3. země, bez DPH, ke skutečnému užití dochází mimo tuzemsko.

Proč je důležité sledovat judikaturu DPH? Máme přece zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “), kde jsou popsány základní vztahy a principy – resp. pravidla, podle kterých se uplatňuje či neuplatňuje na určité transakce DPH. Nestačí proto pro potřeby jakékoli osoby povinné k dani znát pouze tento zákon? Někomu to stačit může, nicméně podle mého názoru je to stejné, jako když půjdete na fotbalový zápas se znalostmi typu: hraje proti sobě 11 hráčů, doba hry je 90 minut plus nastavení a zvítězí ten, kdo dá více gólů. Tyto informace vám postačí k tomu, abyste se během utkání orientovali v tom, co se na hřišti děje. Může ovšem nastat třeba situace, kdy se v pokutovém území bránící hráč dotkne rukou míče, což někdy znamená pokutový kop pro soupeře, a jindy zase ne. Jaké faktory musí brát rozhodčí v potaz v případě těchto situací? Rozhodčí posuzuje např. pozici ruky, zvětšení postavy hráče, vzdálenost mezi hráčem a míčem. To vše je třeba vyhodnotit jako celek při dané herní situaci. Tady pak rozhodčí čerpá ze zkušeností z historie a z výkladových stanovisek rozhodcovské komise. Stejně tak, jak je důležité pro fotbalové týmy se orientovat v těchto situacích, je důležité pro osoby povinné k dani mít přehled o výkladu určitých daňových pojmů. Zde se dá poukázat například na meze vyhledávací činnosti správce daně, osobu deklarovaného dodavatele a odběratele, úplatu v souvislosti s plněním, materiální doručení, povinnost správce daně vydat výzvu k podání dodatečného daňového přiznání atp.

V rámci tohoto příspěvku se budeme věnovat úskalím, které s sebou může přinášet práce z domova z jiného členského státu, než je sídlo zaměstnavatele, z pohledu odvodů pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, kdy může dojít u zaměstnance ke změně příslušnosti k pojistným předpisům, což může mít významný dopad nejen na zaměstnance, ale i na jeho zaměstnavatele. Také si vysvětlíme, jak lze toto riziko eliminovat pomocí Rámcové dohody a jaké jsou podmínky pro její aplikaci. I přesto je však neustále potřeba mít na paměti, že Rámcová dohoda pokrývá pouze oblast pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, nikoliv oblast daní. Pokud zaměstnavatel umožní svým zaměstnancům pracovat z domova z jiného členského státu Evropské unie, pak je nezbytné vždy prověřit, zda nějaké povinnosti z pohledu daní nevznikají v daném státě na straně zaměstnavatele, popřípadě na straně jednotlivých zaměstnanců. Mohlo by se např. jednat o povinnost vedení mzdové evidence v zahraničí a odvodu záloh na daň z příjmů ze závislé činnosti, riziko vzniku stálé provozovny dané společnosti v zahraniční atd.

OSVČ s trvalým pobytem v ČR se přestěhuje za svou ženou a rodinou do Belgie. OSVČ je plátcem DPH a také zaměstnancem české s.r.o. (zaměstnání malého rozsahu, bez odvodů na SP a ZP ). Podniká v oblasti webdesignu, služby poskytuje převážně přes internet, zčásti zajišťuje zprostředkovaně tisk reklamních materiálů. OSVČ se tedy stane daňovým rezidentem Belgie. Nicméně kvůli jazykové bariéře nepředpokládá změnu ve zdrojích příjmů (nyní 95 % plyne od zákazníků v ČR, malé procento zákazníci z jiných členských zemí EU). 1. OSVČ si nepřeje být plátcem DPH v Belgii (protože jeho čeští zákazníci – neplátci by se stali identifikovanou osobou), zároveň by si přála zachovat status plátce daně v ČR. Je toto možné? 2. Jak bude OSVČ danit svoje příjmy pocházející z ČR? Jde tedy o příjmy podle § 7 a § 6. Bude podávat daňové přiznání v ČR a v Belgii také? Nebo nebude příjmy podle § 6 vykazovat v Belgii, protože budou řešeny zaměstnavatelem? (V Belgii vzhledem k nízkým příjmům by OSVČ po uplatnění osobní slevy žádnou daň neodváděla, v ČR ano). 3. OSVČ je nyní sociálně i zdravotně pojištěna v ČR. Protože ale ze zaměstnání malého rozsahu odvody neplatí, zdravotní pojištění bude platit zde, předpokládám. Z hlediska nároku na důchod, jak je toto řešeno? Bude se přihlašovat zde a v ČR se odhlásí? Bude se mu započítávat odpracovaná doba? 4. OSVČ má dále příjmy z pronájmu, které v současné době daní dle § 9, uplatňuje výdaje skutečné (odpisy). Nemovitost je v SJM. Bude moci jeho žena (pracuje pro Evropskou Komisi, příjmy nepodléhají zdanění ani v ČR, ani v Belgii, jsou daněny podle speciálního režimu) podávat daňové přiznání k dani z příjmů z pronájmu podle § 9 stávajícím způsobem i s uplatněním odpisů (do současnosti toto přiznávala OSVČ)?

Sociální zabezpečení migrujících osob upravují na evropské úrovni dva základní právní předpisy: nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 , o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 , kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 883/2004, obě ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 465/2012 , ze dne 22. 5 2012. U všech výše uvedených předpisů budeme v dalším textu uvádět pojem „Nařízení“. Smyslem pravidel je především určit, který stát je odpovědný za výběr pojistného a navazující poskytování dávek. Není cílem jednotlivé evropské systémy sociálního zabezpečení sjednocovat, což by ostatně vzhledem k jejich různorodosti bylo velmi problematické, nýbrž je koordinovat. Nařízení fungují tím způsobem, že u migrující osoby v závislosti na její konkrétní situaci určí, podle předpisů kterého státu má nárok například na poskytnutí zdravotní péče, nemocenské či důchodu.

Návrh rozsáhlé novely zákona o přeměnách navazující na změny evropské legislativy, která nyní čeká na projednání vládou ČR, si klade za cíl mj. snížení administrativní zátěže a zapracování podnětů z praxe. S vítanými změnami, které přibližují byrokratické procesy přeměn k principům dnešního digitalizovaného života, jsou však spojeny i kontroverzní snahy navrhovatelů, díky nimž se návrhu již začalo přezdívat Lex ČEZ.

Jak se dívat na Kypr z pohledu DPH? Dodáváme zboží na Kypr do severní i jižní části. Chtěla bych se ujistit, že i z pohledu DPH se na Kypr díváme jako na ostrov, který je rozdělený na dvě části. Dodávka do severní části Kypru je tedy považována za vývoz, a budeme mít nezdanitelné plnění. V případě dodávky do jižní části se jedná o dodání zboží do jiného členského státu EU, a tedy bude režim služby 21 %, reverse charge. 

Daň z příjmů je náklad, který si většina podnikatelů nepřeje zveřejnit. A když ano, tak jen jako jedno absolutní číslo, které se vyskytuje ve výkazu zisků a ztráty. Jak byla tato choulostivá položka vypočítána, je ukryto v daňovém přiznání právnických osob dané obchodní korporace a je utajeno v informačním daňovém systému. Až dosud bylo chráněno před očima třetích osob. Komise EU dospěla k závěru, že „nyní není doba pro obvyklá řešení“ a je potřeba „reagovat na volání občanů Unie po spravedlnosti a transparentnosti.“

Tento příspěvek bych rád věnoval velmi zajímavé a neméně praktické oblasti, a to shrnutí daňových dopadů výstupu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (dále jen „Spojené království“) z Evropské unie (dále jen „EU“). Blíže bychom se zaměřili zejména na oblast daně z příjmů, daně z přidané hodnoty, clo a další souvislosti.

Smyslem článku je poukázat na některé komplexnější právní problémy související s uplatňováním práva Evropské unie při aplikaci zákona o DPH . Aplikace směrnice se totiž nevyčerpává prostým nahrazením vnitrostátní normy, která není slučitelná s právem EU, normou práva EU jasně vyplývající ze směrnice. Takovýto přímý střet je jevem spíše ojedinělým. Problémy, jimž čelí praxe, bývají nepoměrně složitější. Tyto složitější situace aplikace unijního práva článek demonstruje na příkladech zadržování nesporné části nadměrného odpočtu a úroku z neoprávněně zadržovaného nadměrného odpočtu. V závěru článku poukazuji na důsledky uplatňování Listiny základních práv Evropské unie, které složitost vztahu vnitrostátního a unijního práva ještě umocní.

Pokud celý život pracujete u českého zaměstnavatele v České republice nebo v ČR podnikáte a ani jinak nemáte v úmyslu vykonávat výdělečnou činnost v rámci evropského prostoru, pak se na vás vztahuje česká legislativa a otázku příslušnosti k pojištění řešit nebudete. Avšak když vstoupí do vašeho života tzv. mezinárodní prvek v tom smyslu, že se rozhodnete pro výkon výdělečné činnosti ve státech Evropské unie včetně Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska, pak se již primárně musíte řídit právem Evropské unie.

Velká Británie k 31. 1. 2020 ukončila své členství v Evropské unii (EU) a v souladu s dohodou o vystoupení se tak stala od 1. 2. 2020 třetí zemí. V dohodě o vystoupení Velké Británie z EU bylo sjednáno přechodné období, které trvalo do 31. 12. 2020. V něm se na Velkou Británii vztahovalo veškeré právo EU a vzájemný obchod dočasně probíhal na základě pravidel vnitřního trhu EU. Z hlediska uplatňování DPH tedy ještě nedošlo po dobu přechodného období k žádným změnám, tj. pro Velkou Británii platila při obchodování se zbožím a při poskytování přeshraničních služeb stejná pravidla jako pro ostatní členské státy EU, jak také potvrdila informace GFŘ zveřejněná koncem ledna 2020 na webových stránkách finanční správy (viz https://www.financnisprava.cz/cs/dane/novinky/2020/danove_dopady-BREXIT-10324 ).

Zákon o daních z příjmů podmiňuje na základě unijních směrnic osvobození dividend, úroků a licenčních poplatků od srážkové daně mj. tím, že společnost podléhá v jiném členském státě EU dani obdobné dani z příjmů, která je uvedena v unijních předpisech. V tomto příspěvku je tato podmínka podrobena analýze ve světle aktuálních soudních rozhodnutí za účelem ověření, zda pro naplnění podmínky postačí, že je společnost neosvobozeným poplatníkem daně nebo zda je třeba, aby související daň skutečně platila.

Pohyb osob v rámci Evropské unie upravují dva základní právní předpisy: - nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a - nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. 9. 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Tato nařízení se vztahují na občany a instituce ze států Evropské unie včetně Norska, Islandu, Lichtenštejnska, Švýcarska a také Velké Británie a Severního Irska. Pro všechny tyto státy, na které se režim uvedených koordinačních pravidel (dále jen „Nařízení“) vztahuje, budeme v dalším textu používat pojem „členský stát“.

Český plátce má sídlo v ČR a nakupuje zboží z celého světa = dovoz. V ČR je upravuje a přeprodává do Anglie – firma s anglickým DIČ a z Anglie zase zpět koncovým zákazníkům do ČR (přefakturace je však pouze papírová, zboží nikdy neodejde z ČR z jejich skladu), je pouze využívána prestiž „zahraničního obchodu“. Jak tuto záležitost řešit nyní z pohledu Brexitu (dovoz/vývoz) a jak by měla být naopak správně tato situace řešena před 1. 1. 2021 (zboží by mělo být zdaněno v ČR, neopustilo zemi, byť se prodalo anglické firmě, nejedná se o osvobozené plnění, naopak anglická firma zboží musela prodat zpět do ČR, opět ale pouze papírově a DPH za zboží odvedla firma tady v ČR, jelikož v tomto případě už anglická firma měla osvobozeno, zboží zdaňuje v místě dodání)? Jak to má být tedy teď, co je k tomu potřeba za dokumenty apod.?

Úrok z daňového odpočtu si prošel od svého (legislativního) vzniku v roce 2015 legislativním vývojem. Tento legislativní vývoj byl však zpětně korigován, resp. znegován, vývojem judikatury Nejvyššího správního soudu. Řeč je zde především o sazbě úroku z daňového odpočtu, která se od roku 2015 až 2021 zdvojnásobovala (1 % – 2 % – 4 %). K Nejvyššímu správnímu soudu se dostala na přetřes úroková sazba ve výši 1 %, jež byla v účinnosti ode dne 1. 1. 2015 do 30. 6. 2017. K této otázce zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2020, čj. 1 Afs 445/2019-47 , negativní stanovisko: „Již na první pohled je bez nutnosti bližšího zkoumání zřejmé, že takto stanovená výše úroku neodpovídá úrokové sazbě, kterou by musela zaplatit povinná osoba, která není úvěrovou institucí.“ Nejvyšší správní soud uzavřel, že úroková sazba ve výši 1 % se nemá aplikovat. Pro údobí od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2017 se tedy bude – dle NSS – automaticky aplikovat stále Lex Kordárna, a tedy úrok ve výši 14 procentních bodů. Cílem článku není rozporovat věcný závěr prvního senátu, ale otevřít odbornou debatu na téma aplikace práva Evropské unie nenaplňujícího kritéria přímého účinku ve vztahu ke zjevně eurodiskonformní tuzemské pozitivní právní úpravě. 1)

V uvedeném článku jeho autor vychází z toho, že správce daně při vracení odpočtu nemůže přiznat daňovému subjektu jiný úrok, než stanoví § 254a zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „d. ř.“). Dle autora má sice správce daně povinnost ve své praxi zohlednit komunitární právo, ale pouze v případě, kdy je výslovně upraveno směrnicí či nařízením a tuzemská úprava je v rozporu s výslovným zněním směrnice či nařízení. Vychází z toho, že Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) neměl oprávnění vyjít z toho, že v daném případě se bude výše úroků řídit kauzou KORDÁRNA (14 % + repo) a že se tímto postupem dostal do pozice zákonodárce.

Článek ve stručnosti představuje aktuálně připravovaný nový okruh automatické výměny informací podle směrnice DAC 6, jehož předmětem jsou přeshraniční daňově optimalizační schémata. Po úvodním představení principů, na kterých je tato výměna informací založena, se článek dále zaměřuje na vybraná potenciálně problematická místa nové právní úpravy s cílem pokusit se najít vhodné prvotní řešení otázek, které lze v souvislosti s nimi očekávat. V článku jsou také rozebrány důsledky pozdního přijetí transpoziční legislativy a rekapitulovány aktuální kroky, které jsou v České republice a Evropské unii činěny ke zmírnění dopadů tohoto pozdního přijetí na adresáty právní úpravy.