Rozhodnutí

Jak může umělá inteligence (AI) pomoci daňovým poradcům a právníkům udržet krok s neustálým přílivem nových rozhodnutí? V právním prostředí, kde Nejvyšší správní soud každoročně řeší téměř tisíc daňových sporů, může být nad možnosti jednotlivce mít neustálý přehled o nových rozhodnutích a vyznat se v nich. Naštěstí nám v posledním roce dala o sobě významně vědět právě umělá inteligence (AI), která nejenom tento proces dokáže velmi ovlivnit. Účelem tohoto příspěvku je ukázat, jak nám AI v této oblasti pomáhá již dnes, jakož i jaké možnosti lze od ní v dohledně době očekávat.

Působnost nejvyššího orgánu vykonává v jednočlenné společnosti její jediný společník či akcionář. Vyžaduje-li zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, či jiný právní předpis, aby rozhodnutí nejvyššího orgánu společnosti bylo osvědčeno formou veřejné listiny, má rozhodnutí jediného společníka či akcionáře formu veřejné listiny (je tudíž třeba navštívit notáře).

Nejvyšší správní soud konstatuje, že jeho rozhodnutí mají vyšší precedenční závaznost než rozhodnutí krajských soudů (a to včetně vybraných rozhodnutí publikovaných ve Sbírce rozhodnutí), což plyne přímo ze zákonné úpravy. Pouze u právních názorů vyjádřených v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu totiž platí, že je nemůže senát Nejvyššího správního soudu překonat sám, ale musí věc předložit rozšířenému senátu postupem dle § 17 s. ř. s. Nahlíženo čistě optikou precedenční závaznosti, městský soud správně následoval právní názor Nejvyššího správního soudu, a nikoliv krajského soudu. Názor, že ustanovení § 115 daňového řádu představuje výjimku z § 77 odst. 1 písm. b) daňového řádu , byl navíc v judikatuře Nejvyššího správního soudu vysloven opakovaně (viz rozsudek ze dne 14. 1. 2021, č. j. 1 Afs 372/2020 - 33, bod 32; rozsudek ze dne 13. 1. 2021, č. j. 1 Afs 350/2020 - 36, bod 33) a již v rozsudku ze dne 25. 6. 2020, č. j. 3 Afs 122/2018 - 32, bod 33 a násl., se tak stalo v rámci nosných důvodů rozhodnutí. Nejvyšší správní soud neshledává důvod se od tohoto názoru odchýlit. Výklad, že § 115 představuje výjimku z § 77 odst. 1 písm. b) daňového řádu , nijak neodporuje znění zákona. Provádění důkazu stejnými úředními osobami, které se podílely na rozhodování v prvním stupni, může vést k větší efektivitě řízení, neboť tyto osoby jsou obeznámeny s předmětem řízení a mohou například vést výslech, aniž by se musely detailně seznamovat se skutkovým stavem (jako by to mohlo být nutné u úřední osoby působící na odvolacím orgánu). Navíc je tím odbřemeněn odvolací správní orgán (žalovaný), který by jinak musel tyto úkony sám provádět, pokud by se na prvostupňovém orgánu nenacházely žádné „nevyloučené“ úřední osoby. V těchto směrech daný výklad podporuje i zájem na rychlosti řízení, tedy cíl zmiňovaný citovanou prejudikaturou, což ale neznamená, že k urychlení dojde i v každém jednotlivém případě. Shrnuto, městský soud správně následoval právní názor vyjádřený v judikatuře Nejvyššího správního soudu, od něhož není důvodu se odchýlit.

V nyní projednávané věci je nutné posoudit, zda má zdejší soud prolomit pravidlo stanovené v § 75 odst. 1 s. ř. s. , podle nějž při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Konkrétně jde o to, zda má soud přihlédnout i ke skutečnostem, které nastaly později, a zohlednit pozdější zrušení doměřené daňové povinnosti. Výjimky z pravidla stanoveného v § 75 odst. 1 s. ř. s. je třeba vykládat restriktivně. Judikatura Nejvyššího správního soudu však zřetelně ústí v závěr, že v souzené věci jde právě o jednu z nemnohých výjimek, kdy znalosti konkrétního vývoje řízení o daňové povinnosti „mají přednost“ před argumentem, že v době vydání a nabytí právní moci platebního výměru na úrok z prodlení bylo rozhodnutí o daňové povinnosti v právní moci a správce daně nepostupoval nezákonně, pokud z uvedeného stavu vycházel.

V projednávané věci stěžovatelka oznámila, že se necítí být novým rozhodnutím žalovaného uspokojena. Městský soud tedy správně nepokračoval v postupu podle § 62 s. ř. s. a správně řízení nezastavil. Nesprávně však považoval nové rozhodnutí žalovaného za pravomocné. Jak již bylo vysvětleno shora, právní moci by nové rozhodnutí nabylo až právní mocí usnesení o zastavení řízení. Protože nebyly splněny podmínky ani pro zastavení řízení podle § 62 s. ř. s., ani pro odmítnutí návrhu kvůli novému rozhodnutí žalovaného vydanému podle § 124 daňového řádu, neboť to nenabylo právní moci a nemělo žádné právní účinky, měl městský soud pokračovat v meritorním projednání žaloby.

Základní informace o tom, jak docílit zákonnosti daňového rozhodnutí v přezkumném řízení jsou obsaženy v článku publikovaném v čísle 2/2021 tohoto bulletinu s. 9–13. V závěru je naznačeno, že bude vhodné se k tomuto tématu někdy v budoucnu vrátit. Netušila jsem však, že to bude tak brzy. Vzhledem k tomu, že se již v následujícím čísle tohoto specializovaného časopisu v přehledu judikatury jako zajímavé téma objevil i rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 7 Afs 74/2020 1), dostupný z www.nssoud.cz, týkající se zákazu přezkoumání rozhodnutí po soudním přezkumu, tak se domnívám, že i pro mne nastal čas vrátit se k tomuto dozorčímu prostředku ve svých „poznámkách“.

Elektronická evidence tržeb byla sice pozastavena do konce roku 2022, průběžně však naskakují výsledky soudních sporů, které se jí týkají. Dnešní výběr z judikatury je věnován zajímavým rozsudkům z této oblasti.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2021, čj. 8 Afs 114/2019-52

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2021, čj. 1 Afs 215/2019-47

Kontrolní hlášení k DPH je jednou ze základních pravidelných povinností plátců DPH. Jeho nepodání či včasné nereagování na požadavky finančních orgánů je poměrně citelně sankcionováno. Není proto divu, že se spory o oprávnění k udělení pokuty či o její výši dostávají na pořad soudních jednání. V dnešním výběru z judikatury správních soudů se budeme věnovat zajímavým rozsudkům z této oblasti.

V našem časopise se obvykle věnujeme judikatuře z oblasti daňové problematiky. Spory však často mohou vznikat i v oblasti účetnictví, které nelze od daní oddělit. V dnešním příspěvku se zaměříme na rozhodnutí soudů z této oblasti.

Podle § 121 odst. 2 daňového řádu platí, že v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí vydané při správě daní přezkoumáno ve správním soudnictví, nelze nařídit přezkoumání rozhodnutí. Uvedené ustanovení tedy zcela jednoznačně cílí na situace, kdy již bylo rozhodnutí předmětem věcného přezkumu, a to ze strany správního soudu (nikoliv ze strany správního orgánu postupujícího např. podle § 124 daňového řádu ). Nelze jej tedy aplikovat na nynější situaci, ve které nedošlo k meritornímu přezkumu původního rozhodnutí o odvolání soudem, a to právě z důvodu, že stěžovatel po vydání rozhodnutí dle § 124 daňového řádu Odvolacím finančním ředitelstvím soudu sdělil, že je uspokojen. To vedlo k zastavení předmětného soudního řízení a k vyloučení meritorního přezkumu původního rozhodnutí o odvolání ve smyslu § 121 odst. 2 daňového řádu (viz § 62 odst. 4 věta prvá s. ř. s. a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 2. 4. 2014, čj. 52 Af 1/2014-96 ). Výjimka zakotvená v § 121 odst. 2 daňového řádu se tudíž v nynější věci neuplatní.

Dnešní soudnička nepotěší… Leda tak legislativce vymýšlející stále nová, spletitější a nejasnější daňová pravidla a berní úředníky postihující poplatníky za to, že jim správně nerozumí. Budeme se točit na dani z příjmů právnických osob v klasickém příběhu „cukru a biče“. Na straně jedné sice mají mateřské společnosti od daně osvobozený příjem z podílů na zisku (dividend) dceřiných společností, jenže na straně druhé za to musí zaplatit vyloučením – přímo i nepřímo – souvisejících nákladů ze základu daně. A právě s přesným vyčíslením těchto daňově neuznaných, ale hlavně obtížně a nejednoznačně zjistitelných nákladů bývá v praxi často potíž. Smutným důkazem je příběh poplatníka z dnešní kauzy, kterou žel v lednu 2021 posvětil Nejvyšší správní soud.

Penále je sankcí související s doměřením daně při daňové kontrole. Jeho výše činí 20 % z doměřené daně a v podmínkách zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), má jiný význam než u předcházejícího zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků “). V něm mělo penále stejný význam jako dnešní úroky z prodlení a jeho výše byla závislá i na době, která uplynula od okamžiku, kdy měla být daň původně uhrazena. Naproti tomu penále v dnešní podobě nemá vztah uplynulé době, ale pouze k výši doměřené daně. Přesto i v dnešní době dochází ke sporům o správnosti jeho stanovení a výběru zajímavých rozsudků z této oblasti je věnován dnešní příspěvek.

Pokud se daňovému subjektu nepodařilo zvrátit nález správce daně týkající se výše daně samotné, může se ještě pokusit o prominutí sankcí. I v této oblasti vznikají spory, výběru z judikatury na toto téma je věnován dnešní příspěvek.

V tomto příspěvku se chci věnovat rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) číslo 10 Afs 366/2019 ze dne 3. června 2020. Nejvyšší správní soud ve své právní větě uvedl: „Jen proto, že se stavba stala po roce 2014 součástí pozemku, na němž je zřízena, nelze podrobit zdanění příjem do té doby daňově osvobozený.“

Ve fi rmě (v. o. s) způsobila škodu bývalá účetní, která v průběhu 10 let postupně zcizila cca 5 mil Kč. Policie případ vyšetřila, uzavřela a předala soudu. Bylo vydáno soudní rozhodnutí, škoda potvrzena a účetní odsouzena. Škodu musí zaplatit, jenomže nejspíš nebude mít z čeho. Jak se k tomu postavit účetně? Lze celou částku zaúčtovat na účet škody (daňově uznatelné), tím vznikne ztráta, která se přeúčtuje na dva společníky a ti si ji uplatní ve svých přiznáních k dani z příjmů fyzických osob? A budou postupem let odečítat?

Prověřování daňových povinností nebývá vždy tak rychlé, jak by si daňové subjekty přály. V některých případech se může dostat do kolize s právem správce daně vyměřit či doměřit daň, protože může být překročena prekluzivní lhůta. Výběru zajímavých judikátů správních soudů z této oblasti je věnován dnešní příspěvek.

V dnešním výběru z judikatury správních soudů se budeme věnovat zajímavým rozsudkům souvisejícím se zdaňováním příjmů ze závislé činnosti.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 7 Afs 495/2018 , www.nssoud.cz