Odvolání procesní

Každý, kdo podniká, se zpravidla nevyhne vynaložení finančních prostředků na pořízení přímo nemovitostí anebo alespoň různých výrobních zařízení či dalších účelových zařízení a předmětů různého druhu. Pozornosti správné účetní i daňového poradce by neměly ujít právě odpovědi na otázky, kdy předmětná zařízení s budovou nebo se stavbou ne/tvoří jeden funkční celek, přestože jsou s ní pevně spojeny, a představují tak samostatné movité věci, které jsou samostatně odpisovány. Stejně tak obdobné otázky logicky přicházejí i v opačných případech, tedy zařízení, která naopak pevné spojení s budovou či stavbou nevykazují, ale přesto jsou jejich součástí, a jsou tedy odepisovány v rámci jejich ocenění. Má už profesní obec, resp. alespoň naše soudy v tomto ohledu jasno? Na tuto otázku se prostřednictvím následujících vybraných rozsudků z dílny našich soudců zkusíme blíže podívat. Připravil jsem pro Vás dle mého názoru výběr 10 nejzajímavějších „daňových“ rozsudků z této oblasti.

Vymáhání daňových nedoplatků je nejzazším a velmi invazivním zásahem do majetku daňových subjektů. Je tak pochopitelné, že i v této oblasti vznikají spory se správci daně. Výběru zajímavých rozsudků z daňových exekucí je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Správní judikatura dospěla v nedávné době v několika případech k závěru o tom, že určité úkony formálně prováděné správcem daně v rámci vyhledávací činnosti mohou věcně překročit hranici vyhledávací činnosti. Fakticky se pak již jedná o úkony typické pro daňovou kontrolu. V takovém případě se hovoří o tzv. skryté či zastřené daňové kontrole. Tento příspěvek se zamýšlí nad možnou reakcí správce daně na předmětnou judikaturu. Je namístě uvážit riziko vyprázdnění vyhledávací činnosti a příklon k daňové kontrole, která je však pro daňový subjekt spojena v porovnání s jinými, méně intrusivními kroky správce daně se značným nepohodlím. Důsledky očekávatelného vývoje lze do určité míry též kvantifikovat.

Daňová řízení či prověřování daňových povinností neprobíhají vždy rychle. Přestože se prekluzivní lhůty zdají být na první pohled dostatečně dlouhé, není vždy otázka jejich dodržení problémem okrajovým a sporů z této oblasti přibývá. V dnešním výběru judikatury se věnujeme zajímavým soudním rozhodnutím z této oblasti.

Zneužití práva je poněkud tajemný pojem, který umožňuje správci daně napadnout jednání daňového subjektu i v případě, že nic nezastíral a formálně vyhověl textu právních předpisů. Pokud se však zjistí, že tak činil v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu s převažujícím účelem získání daňové výhody, pak finanční úřad může k takovému jednání nepřihlédnout a neuznat jej. Z výše uvedeného je zřejmé, že není jednoduché posouzení otázky, co je ještě dovolená daňová optimalizace spočívající v oprávněné snaze neplatit daně v maximální možné výši, a co naopak již činnost v rozporu s úmyslem zákonodárce. Je třeba zdůraznit, že do této kategorie nespadají podvody, falešné faktury či např. uzavření smlouvy, jejíž psaný obsah je v rozporu s tím, co reálně nastalo. Přímo do daňového řádu , zákon č. 280/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), se zneužití práva dostalo v rámci jeho novely č. 80/2019 Sb. , která je účinná od 27. 3. 2019. V soudních přích se však tato otázka posuzovala již skoro od začátku tohoto tisíciletí. Problematice judikatury z oblasti zneužití práva jsme se již v našem časopise věnovali v číslech 11 a 12/2011, 5/2016 a 3/2019. Nejprve se tedy pokusíme krátce shrnout tehdy publikované rozsudky.

V některých případech nejsou daňové subjekty či finanční orgány spokojeny s výsledkem daňového řízení a hledají cesty, jak jej zvrátit. Možností je obnova řízení, která má však velmi přísná pravidla. Jedním z nejdůležitějších je požadavek, aby oproti původnímu řízení vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění příjemce rozhodnutí nebo správce daně uplatněny již dříve. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury. V našem časopise jsme se touto problematikou již zabývali v čísle 2/2014 a 9/2020. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejících příspěvků. Nejvyšší správní soud dne 11. 7. 2012 pod čj. 1 Afs 43/2012-42 řešil případ, kdy daňovému subjektu chyběly doklady, které prokazovaly jeho tvrzení uvedené v daňovém přiznání. Proto mu byla doměřena daň a neuspěl ani v odvolání. Dodatečně pak zjistil, že předmětné dokumenty byly založeny omylem u jiného daňového subjektu, a požádal proto o obnovu řízení. Ta mu však povolena nebyla, neboť nešlo o nové doklady, které by bez jeho zavinění nebylo možno v původním řízení použít. Zmíněnou situaci totiž není možno chápat jako nově vzniklou skutečnost bez zavinění daňového subjektu.

Finanční orgány a orgány činné v trestním řízení spolu často spolupracují. Přestože jsou vedeny obdobným cílem – zabránit či trestat daňové úniky, nepostupují podle stejných předpisů, i postavení jednotlivých zúčastněných osob se může před těmito orgány různit. Dnešní výběr z judikatury správních soudů je věnován zajímavým rozsudkům zejména z hlediska využitelnosti důkazů získaných orgány činnými v trestním řízení pro řízení daňové.

Přestože se plnění registrační povinnosti vůči správci daně zdá být na první pohled jen rutinní formalitou, stále přibývají soudní spory, které řeší problematické otázky. V našem časopise jsme se výběrem z judikatury z této oblasti zabývali v č. 3/2015 v článku „Registrační údaje v judikatuře správních soudů“ a v č. 5/2020 v článku „Registrace za plátce DPH v judikatuře správních soudů“. V úvodu tedy nejprve shrneme rozsudky z předchozích příspěvků a poté se budeme věnovat novějším soudním rozhodnutím.

V případě nesouhlasu s rozhodnutími správce daně je řádným opravným prostředkem odvolání. Při jeho posuzování se však můžeme setkat nejen s problémy týkajícími se daně samotné, ale i s chybami či nedostatky při jeho podávání či vyřízení. V dnešním výběru rozsudků se zaměříme na tuto oblast. V našem časopise jsme již v čísle 1/2022 zveřejnili článek „Nad judikaturou správních soudů při zahajování odvolacího řízení“. V úvodu tohoto příspěvku shrneme stručně závěry rozsudků ze zmíněného příspěvku a poté se budeme věnovat další judikatuře z uvedené oblasti.

Předpokladem postupu správce daně a odvolacího orgánu v odvolacím řízení je, že bylo podáno odvolání proti rozhodnutí správce daně. Odvolání je řádný opravný prostředek, kterým se daňový subjekt může bránit proti nepravomocnému rozhodnutí správce daně, pokud to zákon nevylučuje. Cílem tohoto článku je seznámit daňové subjekty s postupem správce daně prvního stupně a odvolacího orgánu v řízení o odvolání podle zákona č. 30/2011 Sb. , daňový řád, ve znění zákona č. 30/2011 Sb. (dále jen „daňový řád“). V daňovém řádu je tato problematika upravena v části druhé, hlava VII, díl 2.

Nepřezkoumatelnost rozhodnutí o odvolání JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 9 Afs 10/2011. www.nssoud.cz K předpisům: - § 116 odst....

V zákonu č. , daňový řád, ve znění zákona č. 30/2011 Sb. (dále jen „daňový řád"), se změnilo pojetí prostředků „ochrany". Zatímco zákon č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků"), znal pojem opravné prostředky, které členil na řádné a mimořádné,1 daňový řád zavedl kromě opravných prostředků pojem dozorčí prostředky. Mezi řádné opravné prostředky podle daňového řádu patří odvolání a rozklad.2 Mimořádným opravným prostředkem je pouze návrh na povolení obnovy řízení.3 Dozorčími prostředky je pak nařízení obnovy řízení a nařízení přezkoumání rozhodnutí,4 tady instituty zahajované z moci úřední. V tomto článku se budu zabývat řádnými opravnými prostředky.

Cílem tohoto článku je seznámit daňové subjekty s prostředky, které mohou využít podle zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), z nichž některé slouží také na ochranu jejich práv před správcem daně. Daňový řád upravuje postup správců daní, práva a povinnosti daňových subjektů a třetích osob, které jim vznikají při správě daní (§ 1 odst. 1 daňového řádu). Daňové subjekty a třetí osoby jsou považovány za osoby zúčastněné na správě daní (§ 5 odst. 3 daňového řádu). Článek je zaměřen zejména na ty prostředky, které je daňový subjekt oprávněn podat formou podání, které daňový řád považuje za úkon osoby zúčastněné na správě daní směřující vůči správci daně (§ 70 odst. 1 daňového řádu).

Dne 18. února 2011 vyšel ve Sbírce zákonů v částce 11 zákon č. 30, kterým se mění zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „daňový řád“) a další související zákony. Jde o první novelu daňového řádu označovanou také jako „technická novela“.