Státní správa

Ve státní správě je základním zdrojem benefitů pro zaměstnance fond kulturních a sociálních potřeb. Není to jediná možnost, jak poskytnout kromě mzdy, resp. platu zaměstnancům další prospěch nebo výhodu, kterou jiní zaměstnanci nemají. Je to jistý zdroj benefitů, který tvoří organizační složky státu a příspěvkové organizace bez ohledu na svůj výsledek hospodaření. Základní příděl do fondu je ve výši 2 % ročního objemu mezd (platů). Jedná se o peněžní fond, takže na samostatný běžný účet FKSP se skládají peníze z příslušné kapitoly státního rozpočtu nebo příspěvku zřizovatele. Fond nabízí značný rozsah oblastí, kde z něj lze uhradit náklady a širokou škálu titulů, na které je možné přispět.

Osoby, za které platí pojistné stát, tvoří v České republice více než polovinu populace. Nejpočetnější skupiny těchto pojištěnců představují nezaopatřené děti, poživatelé důchodu, ženy na mateřské nebo osoby na rodičovské dovolené včetně příjemců rodičovského příspěvku a uchazeči o zaměstnání. Kompletní výčet naleznete v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. , o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 48/1997 Sb. ). Při zaměstnávání těchto osob platí specifická pravidla, která zaměstnavatele po finanční stránce určitým způsobem zvýhodňují, a pokud to okolnosti umožňují, přijímají zaměstnavatelé i z těchto důvodů právě tyto osoby.

Následující článek je zaměřen na controlling a jeho aplikaci v účetních jednotkách zařazených do oblasti veřejného sektoru. V jeho první části je nastíněna stručná návaznost účetní reformy veřejných financí a využití účetních dat pro účely finančního řízení. Druhá část článku je věnována objasnění podstaty a významu controllingu. V poslední části jsou shrnuty některé poznatky z implementace controllingu ve veřejném sektoru.

Veřejný sektor je důležitou součástí naší ekonomiky. Jeho smyslem je poskytování veřejných služeb. Na rozdíl od podnikatelského sektoru, který je založen na principu generování zisků, získává veřejný sektor finanční prostředky na své fungování z veřejných rozpočtů, které jsou plněny zejména prostřednictvím vybraných daní a poplatků.

Ministerstvo financí ČR zveřejnilo další informace o práci s ukazateli pro řízení organizačních složek státu (dále jen „OSS“)1). Nic se za rok nezměnilo a ministerstvo tvrdošíjně trvá na ukazatelích, které mají pouze jakýsi popisný charakter. Pravděpodobně je zde ještě velký vliv NERVu2), který původně takové ukazatele navrhl a tím určil směr. Hodnocení je dost jednoduché. Navrhovaný systém má velmi nízkou a v některých případech dokonce zavádějící vypovídací schopnost. Systém nelze k řízení využít.

Jedním z nejčastějších cílů reforem veřejných financí probíhajících ve vyspělých zemích světa zhruba od 90. let minulého století bylo zvyšování výkonnosti veřejného sektoru. Reformní úsilí bylo vyvoláno zvyšující se zadlužeností veřejného sektoru, jeho ne zcela kontrolovaným rozrůstáním a právě nízkou výkonností. Otázkou je, nakolik se tento stěžejní reformní cíl daří v současnosti naplňovat.

V sérii článků o využívání KPI ve státní správě jsme se dosud věnovali podstatě měření výkonů, konstrukci a interpretaci ukazatelů, účetnímu základu vstupních dat a informací. To všechno je bez diskusí velmi důležité a nezbytné k tomu, abychom mohli konstruovat skutečně efektivní systém řízení. Navazujeme na 1. část příspěvku v č. 5/2014 časopisu UNES.

V sérii článků o využívání KPI ve státní správě jsme se dosud věnovali podstatě měření výkonů, konstrukci a interpretaci ukazatelů, účetnímu základu vstupních dat a informací. To všechno je bez diskusí velmi důležité a nezbytné k tomu, abychom mohli konstruovat skutečně efektivní systém řízení.

Otázku využívání KPI ve státní správě není možné vyřešit bez velmi pečlivého zkoumání vstupních dat. Jak už bylo v minulých článcích na toto téma řečeno, prvním a v podstatě rozhodujícím krokem k úspěšnosti a smysluplnosti celého systému je měření dosažených výkonů. Bez toho nebude systém prakticky nic platný, výsledky a interpretace budou zavádějící a rozhodovací procesy mohou být až kontraproduktivní.

S KPI (key performance indikators, klíčové ukazatele výkonu) se trochu roztrhl pytel. Zdá se, že všichni odpovědní pracovníci, kteří mají na starost „fungování státu“ se zhlédli v jejich využití ve správních jednotkách státu. A zdá se také, že všichni byli na stejném školení, kde KPI byly sice pojmenovány, ale chyběla druhá část - systémy řízení. Již v předchozím článku KPIS ve státní správě - potenciál využívání1) jsem upozorňoval na to, že samotné KPI nejsou a nemohou být základem řízení, ale jen vhodným doplněním koncepčně vyřešeného a dobře implementovaného systému nepřímého řízení. Až toto nastane, vznikne další, rozhodně už snadnější problém, jehož správným řešením se stane využití KPI skutečnou pomocí při řízení státní správy. Jedná se v podstatě o techniku práce s KPI a jde o jejich správnou konstrukci a interpretační nástroje.

Key performance indikators (dále jen „KPI“) je velmi frekventovaný pojem v současných managerských teoriích a systémech. Bez KPI si dnes už těžko dovedeme představit nějaký ucelenější, alespoň částečně procesně popsaný model řízení. Je to zkrátka prvek řízení, který hýbe dobou. Není tedy divu, že si tohoto prvku začaly všímat i orgány a instituce odpovědné za řízení státní správy a jejích organizačních jednotek. Takový přístup lze jen podporovat. A diskutovat ho, připravovat, promýšlet a znovu ho diskutovat.

V první části výběru z judikatury z oblasti nečinnosti správních orgánů jsme se věnovali spíše procesní stránce věci - postupům v případě kasační stížnosti podaném správcem daně po prohraném soudu na krajské úrovni, náhradě nákladů řízení či otázkám, kdy správní orgán svoji nečinnost ukončí ještě před vynesením rozsudku. V dnešním přehledu se pokusíme zmíněnou problematiku rozebrat z jiného úhlu pohledu - zabývat se budeme především otázkami, co může být považováno za nečinnost a co nikoli a řešením otázek, „jak správně zažalovat“.

Ne vždy mají daňové subjekty pocit, že v jejich případě správní orgány jednají dostatečně rychle. Situaci dále komplikuje fakt, že díky tomu, že státní správa je hlavním tvůrcem zákonů, podaří se jí do nich prosadit často více povinných lhůt a konkrétních termínů spíše pro daňové subjekty než pro ni samotnou. V dnešním výběru z judikatury se tedy budeme zabývat nečinností správních orgánů. I když se některé judikáty dnešního výběru netýkají přímo daňové oblasti, jsou pro otázky posuzování nečinnosti v této oblasti bez problémů využitelné.