Nečinnost

Potvrzení dle § 81 odst. 4 písm. c) zákona o DPH není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. , ani ve smyslu § 9 správního řádu . Jedná o tzv. jiný úkon správního orgánu podle části čtvrté správního řádu a má charakter osvědčení. Proti jeho nevydání se tak lze po bezvýsledném vyčerpání prostředků ochrany bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti.

V řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, která spočívá v nevydání rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru, je soud povinen posoudit, zda neuplynula lhůta pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu , neboť pokyn Ministerstva financí č. MF-5 o stanovení lhůt při správě daní stanoví, že lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání je limitována lhůtou pro stanovení daně.

Daňový subjekt může podat podnět nejblíže nadřízenému správci daně v případě, že správce daně nepostupuje v řízení bez zbytečných průtahů, protože marně uplynula zákonem stanovená lhůta, v níž měl správce daně provést úkon, správce daně neprovedl úkon ve lhůtě, která je pro provedení takového úkonu při správě daní obvyklá, nebo správce daně nevydal rozhodnutí bezodkladně poté, co došlo k shromáždění podkladů potřebných pro rozhodnutí.

Jen pro informaci pak lze konstatovat, že podání podnětu na ochranu před nečinností a jeho vyřízení nelze činit opakovaně za účelem znovuobnovení lhůty k podání žaloby. Je věcí stěžovatele, jaký ve věci své žádosti zvolil procesní postup a s jakým časovým prodlením činil své úkony.

Finanční orgány mají právo kontrolovat daňové subjekty. O tom, zda je provádění kontroly vždy v souladu s platnou právní úpravou, se v některých případech vedou spory. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů. Uvedené problematice jsme se v našem časopise věnovali již v čísle 6/2019. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejícího příspěvku.

Pouhá nečinnost veřejné správy v oblasti postihování deliktního jednání bez dalšího nezakládá legitimní očekávání, že dosud nepostihované jednání není protiprávní povahy, resp. že nebude postihováno ani nadále. V souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie je současně podstatné, že stěžovatelce se osobně nedostalo žádného konkrétního ujištění ze strany žalovaného, resp. správce daně, že jedná v souladu s právem, což je předpokladem práva dovolávat se legitimního očekávání (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 3. 2010, Sviluppo Italia Basilicata proti Komisi, C-414/08 , Sb. rozh., s. I-2559).

Penále je sankcí související s doměřením daně při daňové kontrole. Jeho výše činí 20 % z doměřené daně a v podmínkách zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), má jiný význam než u předcházejícího zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků “). V něm mělo penále stejný význam jako dnešní úroky z prodlení a jeho výše byla závislá i na době, která uplynula od okamžiku, kdy měla být daň původně uhrazena. Naproti tomu penále v dnešní podobě nemá vztah uplynulé době, ale pouze k výši doměřené daně. Přesto i v dnešní době dochází ke sporům o správnosti jeho stanovení a výběru zajímavých rozsudků z této oblasti je věnován dnešní příspěvek.

V průběhu roku 2020 se problematika náhrady škody posunula více do pozornosti jednotlivých subjektů a případně jejich právních zástupců, a to nejen v souvislosti s kompenzacemi, které mají svůj původ v opatřeních vydaných vládou kvůli šíření onemocnění covid-19. Soudy v poslední době vydaly několik poměrně zajímavých rozhodnutí, kde mimo jiné obiter dictum včleňují právě i úvahy vyvěrající ze současného stavu ekonomického života. Pojďme tedy s mírným časovým odstupem stručně zmínit některé konkrétní závěry ve vybraných oblastech náhradové agendy.

Pokud se daňovému subjektu nepodařilo zvrátit nález správce daně týkající se výše daně samotné, může se ještě pokusit o prominutí sankcí. I v této oblasti vznikají spory, výběru z judikatury na toto téma je věnován dnešní příspěvek.

Prověřování daňových povinností nebývá vždy tak rychlé, jak by si daňové subjekty přály. V některých případech se může dostat do kolize s právem správce daně vyměřit či doměřit daň, protože může být překročena prekluzivní lhůta. Výběru zajímavých judikátů správních soudů z této oblasti je věnován dnešní příspěvek.

V dnešním výběru z judikatury správních soudů se budeme věnovat zajímavým rozsudkům souvisejícím se zdaňováním příjmů ze závislé činnosti.

Častým tématem stesků daňových subjektů bývá otázka rychlosti práce finančních orgánů, zejména při kontrolní činnosti. Zajímavým judikátům z této oblasti je věnován následující příspěvek. Tématu nečinnosti se v našem časopisu pravidelně věnujeme, judikaturu na toto téma jsme uvedli v článcích v č. 7 a 8/2013 a dále v 9/2018. Na úvod si tradičně shrneme rozsudky z předchozích příspěvků.

Společnost Delta Steel tedy zprostředkovala stěžovatelce jak dodavatele, tak i odběratele, což je v obchodní praxi značně nestandardní. Dále podle žalovaného probíhal nestandardně i příjem, výdej, evidence a skladování hutního materiálu pořízeného od dodavatelů Legros a HONEST DRAFT i olova a zinku v ingotech pořízeného od dodavatele LY Metale oproti předchozí obchodní praxi stěžovatelky. K uskladnění předmětných dodávek totiž byly využity pronajaté skladové prostory namísto běžně stěžovatelkou využívaného skladu pro ostatní zboží v Týnu nad Vltavou. Skladové prostory si sice stěžovatelka prohlédla, avšak nezajistila personální dohled při přebírání zboží v hodnotě několika miliónů korun svými zaměstnanci. Manipulaci se zbožím nechala plně na dodavatelích, a to vždy na základě smlouvy o provozování skladu, jíž jako objednatelka uzavřela s dodavateli coby provozovateli. … Navíc nad kvalitou, objemem a případnými ztrátami či poškozeními si stěžovatelka nezajistila žádný dohled a zapůjčila dodavatelům své razítko bez obav z jeho zneužití. Konečně podle žalovaného řešila stěžovatelka nestandardním způsobem také zajištění vnitřní organizace práce ohledně řešených obchodních transakcí. Před rokem 2014 totiž obchodování se společností Delta Steel včetně související administrativy zajišťovali zaměstnanci obchodního oddělení stěžovatelky, zatímco vše, co se týkalo pořízení a prodeje předmětného zboží, řešil přímo její jednatel Luděk Zavadil se svou asistentkou J. D. (později S.). Z její svědecké výpovědi dále vyplynulo, že pořizování a prodej hutního materiálu, olova a zinku organizovala jen telefonicky či e-mailem, nikdy se s jednateli dodavatelů nesetkala, fyzicky zboží neviděla a elektronickou komunikaci s těmito obchodními partnery zasílala panu V. na jeho adresu X. Podle žalovaného přitom nebylo obvyklé, aby pan V. využíval pro své účely e-mailovou adresu s označením názvu stěžovatelky a asistentkou jejího jednatele byl informován o probíhajících obchodních transakcích. Žalovaný dospěl k závěru, že si stěžovatelka důkladně neprověřila tři dodavatele, ignorovala výše uvedené varovné indicie k nim se vztahující a ačkoli se jednalo o dosud neznámé společnosti z hlediska vzájemného obchodování i z pohledu jejich obchodní minulosti, ponechala jim oprávnění zboží za ni převzít, jeho dodání potvrdit svým zapůjčeným razítkem a dále s ním disponovat. Do předmětných obchodů se nezapojilo obchodní oddělení stěžovatelky, nýbrž je fakticky vyřizovala na dálku jen asistentka jednatele. Stěžovatelka se tak řešených obchodních transakcí účastnila v podstatě jen formálně bez skutečné účasti na jejich průběhu. Veškerou jejich organizaci přenechala panu V., který za společnost Delta Steel zprostředkoval dodavatele i odběratele a kontroloval uskutečnění předmětných zdanitelných plnění prostřednictvím své e-mailové schránky s adresou odpovídající názvu stěžovatelky.

Přeřazením ubytovací služby do stejné sazby daně, jakou měli před prvním červencem stravovací služby, se zjednoduší fakturace zařízením hotelového typu. Přesto ale ne vše, co poskytují, bude v jedné sazbě. V souvislosti s judikátem San Domenico bude potřeba změnit přístup k poskytnutí pracovní síly. I pouhé přeúčtování nákladů, které má zaměstnavatel poskytující svého člověka, je podle tohoto judikátu zdanitelným plněním. V dalším rozsudku se soudní dvůr zabýval otázkou, zda lze opravit základ daně u pohledávek, které nebyly v rámci úpadkového řízení přihlášeny.

Cílem tohoto článku je poukázat na fakt, že ani soudu už není lhostejné, že správce daně ponechá daňový subjekt v „klidu“ několik let, i když už ví, že jeho podnikání, či úkony, které koná, nejsou slučitelné se zákony České republiky. Nejvyšší správní soud, jeho druhý senát, poukázal na fakt, že je nutné také zkoumat, zda tato latentní „nečinnost“ správce daně není v rozporu se základními zásadami správy daní. Zejména tam, kde se správce daně po několika letech, zpravidla bezprostředně před uplynutím prekluzivní lhůty, rozhodne chování daňového subjektu postihnout.

Daňovým subjektům se často zdá, že se jejich případ neúměrně „táhne“. Pokud kontaktují finanční úřad, obvykle se dozví, že je jejich věc v řízení, intenzivně se na ní pracuje a o dalších krocích budou ve vhodnou dobu informováni. Ne každý se však s takovou odpovědí spokojí, a navíc v dané oblasti probíhají i soudní řízení. Zajímavým soudním rozhodnutím na téma nečinnosti finančních orgánů je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů. V našem časopise jsme se touto judikaturou zabývali v roce 2013 v číslech 7 a 8 . Na úvod si zopakujme nejzajímavější myšlenky z tehdy zveřejněných rozsudků.

Vyčerpání ochrany před nečinností před podáním nečinnostní žaloby JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský Daňové spory, a.s. Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25.5.2016, sp. zn. 5 As 9/2015,...

Zneužití práva v procesní oblasti Ing. Zdeněk Burda, daňový poradce, BD Consult, s.r.o. Pojem „zneužití práva“ je určitou poslední záchranou správce daně, pokud nechce daňově uznat skutečnosti, které mu...