Povinnosti správce daně

Rozsudek v daňové trestní věci může významně ovlivnit daňové řízení. Je pak na správci daně, aby vyhodnotil, zda skutečnosti zjištěné v rámci trestního řízení dopadají také do řízení daňového. Tento příspěvek se zabývá postupem správce daně, který následuje po (právní moci) rozsudku v daňové trestní věci.

V rámci své praxe se setkávám s různými typy sporů na DPH. Nejčastěji se jedná o spory ohledně správného uplatnění nároku na odpočet daně dle § 72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “). Tyto spory se mezi správcem daně a daňovým subjektem někdy překlenou až do zkoumání, zda byl odpočet daně z přijatého zdanitelného plnění uplatněn v souladu se smyslem a účelem směrnice Rady č. 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému DPH (dále jen „Směrnice“). Jinými slovy se řeší to, zda se daňový subjekt přijetím zdanitelného plnění od svého dodavatele účastnil podvodu na DPH, o kterém věděl či vědět měl a mohl. Obecně lze totiž z judikatury odvodit, že nárok na odpočet daně nesmí být omezen a po splnění hmotněprávních a formálních podmínek musí být přiznán. Výjimku z tohoto principu ovšem představuje situace, kdy daňový subjekt uplatňuje nárok na odpočet daně podvodně nebo zneužívajícím způsobem 1) . Boj proti podvodu, vyhýbání se daňové povinnosti a případným zneužitím je totiž cílem, který je unijním právem uznán a podporován 2) .

V tomto článku bude pojednáno o základních aspektech spojených s výmazem právnické osoby z obchodního rejstříku ve vazbě na správu daní. Vyhotovením konečné zprávy o průběhu likvidace a předložením návrhu na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrky dochází k ukončení likvidace. Rejstříkový soud by měl poté na základě návrhu likvidátora provést zápis výmazu právnické osoby v likvidaci z veřejného rejstříku, jak ostatně plyne z § 65 zákona č. 304/2013 Sb. , o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVR“). Návrh by měl být takto likvidátorem podán v souladu s § 96 odst. 1 ZVR ve lhůtě pěti dnů. Pokud by se tak nestalo, měl by místně příslušný správce daně učinit vůči rejstříkovému soudu podnět a upozornit v rámci tohoto podnětu v souladu s § 80 ZVR na neshodu mezi stavem zapsaným a skutečným, tj. upozornit na fakt, že právnická osoba již zanikla, avšak tato skutečnost nebyla dosud zapsána do obchodního (veřejného) rejstříku v podobě jejího výmazu.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2022, čj. 1 Afs 164/2022-37

V předchozím dílu článek pojednal kromě jiného také o situacích, kdy by správce daně neměl vyrozumívat daňový subjekt o výši nedoplatků. Autor v předchozím dílu dospěl k závěru, že správní praxe je v tomto směru nejednotná. Tento díl na tuto pasáž naváže a pojedná naopak o právních následcích neoprávněného opomenutí vyrozumění daňového subjektu o výši nedoplatků. Kromě toho bude v tomto článku věnována pozornost také prostředkům ochrany proti vadám vyrozumění o výši nedoplatků, resp. proti daňové exekuci nařízené bez předchozího vyrozumění daňového subjektu o výši nedoplatků.

Česká společnost plátce DPH nakupuje elektronické služby ze zahraničí, i přes uvedení českého DIČ jsou některé doklady vystaveny s českou DPH 21%, ačkoliv má být faktura v režimu přenesené daňové povinnosti. Ve většině případů se nedaří získat opravu vystaveného dokladu. Jak postupovat při vykazování DPH v přiznání a lze tuto neoprávněně vyčíslenou českou DPH uplatnit do daňových výdajů?

V tomto článku bude pojednáno o problematice posečkání daně a následném vymáhání daňových nedoplatků u daňových dlužníků, kteří ne vždy nutně dodržují podmínky pro posečkání a současně nedbale plní své další daňové povinnosti. Přitom v souvislosti s touto jejich laxností dochází nezřídka ke vzniku daňových nedoplatků nezanedbatelné výše.

V předchozím díle článku byl v obecné rovině představen institut vyrozumění o výši nedoplatků a následcích spojených s jejich neuhrazením. Bylo zde zdůrazněno, že ačkoli vyrozumění o výši nedoplatků je fakultativním nástrojem správce daně, není správce daně oprávněn při jeho vystavování postupovat libovolně, nýbrž v určitých situacích je povinen vyrozumívat daňový subjekt o výši těchto nedoplatků před nařízením daňové exekuce. V této souvislosti byly předestřeny různé situace, kdy by měl být daňový subjekt vyrozuměn o výši nedoplatků. Aby samotné vyrozumění o výši nedoplatků bylo pro daňový subjekt smysluplné, musí nejdříve obsahovat určité náležitosti. Těmto náležitostem se věnuje druhý díl tohoto článku. Zde se článek zaměří na různé způsoby uvedení jednotlivých nedoplatků v samotném vyrozumění a u nesrovnalostí navrhne možnosti řešení. Jednoznačné a předvídatelné náležitosti vyrozumění o výši nedoplatků daňovému subjektu umožní na toto správně reagovat. Druhý díl článku se z tohoto důvodu zabývá i způsoby, kterými daňový subjekt může reagovat na vyrozumění o výši nedoplatků. V závěru dílu tohoto článku bude věnována pozornost situacím, kdy by správce daně neměl vyrozumívat daňový subjekt o výši nedoplatků.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2022, čj. 2 Afs 407/2020-32

Správce daně musí v souvislosti s nařízením daňové exekuce volit takový způsob exekuce, kdy náklady, které ponese daňový dlužník, nebyly ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného nedoplatku. Kromě toho by měl správce daně vždy zvolit takový způsob daňové exekuce, který by (je-li to s ohledem na daný stav možné) co nejméně zasahoval do práv daňového dlužníka. Měl by proto vždy porovnat, jaké náklady vznikají při jednotlivých způsobech vymáhání, a následně zvolit takový způsob, který je pro daňového dlužníka nejpříznivější. Výjimkou z této zásady je pak situace, kdy by složitost věci vedla k ohrožení vymožení takového nedoplatku.

Dále stěžovatelka zopakovala svou argumentaci, že správní orgány nejsou povolány k výkladu soukromoprávních dokumentů. Nad rámec žaloby k ní doplnila, že závěr, podle něhož jsou soukromoprávní vztahy oprávněny posuzovat pouze soudy, nikoliv správní orgány, vyplývá z § 2 , § 3 a § 7 odst. 1 s. ř. s. a z čl. 79 a čl. 81 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny . I v tomto směru stěžovatelku s ohledem na úspornost její kasační argumentace postačí odkázat na odůvodnění krajského soudu k příslušné žalobní námitce obsažené v odst. 52 napadeného rozsudku, s nímž Nejvyšší správní soud souhlasí. Lze dodat, že (civilním) soudům je sice skutečně svěřena pravomoc rozhodovat spory a jiné právní věci vyplývající z poměrů soukromého práva (§ 7 odst. 1 občanského soudního řádu ), to však neznamená, že by se výkladem a aplikací soukromoprávních předpisů, stejně jako posuzováním právních jednání opírajících se o takové předpisy, nebyly v rámci výkonu svěřené pravomoci a působnosti oprávněny zabývat rovněž správní (daňové) orgány. Je pravidlem, že plnění podléhající zdanění, stejně jako úkony, jejichž cílem je dosáhnout (zdanitelných) příjmů, mají svůj základ v soukromoprávních jednáních, jako jsou kupní, pracovní či kupříkladu také nájemní smlouvy. Jak tedy stěžovatelce již vyložil krajský soud, daňové orgány se při kontrole, zda jí vynaložená částka představuje náklad ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů , mohly, ba přímo musely, vyložit příslušné soukromoprávní úkony z pohledu jejich ekonomického významu a dopadu do daňové pozice stěžovatelky. Ani daný kasační bod proto není důvodný.

Finanční orgány mají právo kontrolovat daňové subjekty. O tom, zda je provádění kontroly vždy v souladu s platnou právní úpravou, se v některých případech vedou spory. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů. Uvedené problematice jsme se v našem časopise věnovali již v čísle 6/2019. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejícího příspěvku.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2021, čj. 2 Afs 202/2019-50

Penále je sankcí související s doměřením daně při daňové kontrole. Jeho výše činí 20 % z doměřené daně a v podmínkách zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), má jiný význam než u předcházejícího zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků “). V něm mělo penále stejný význam jako dnešní úroky z prodlení a jeho výše byla závislá i na době, která uplynula od okamžiku, kdy měla být daň původně uhrazena. Naproti tomu penále v dnešní podobě nemá vztah uplynulé době, ale pouze k výši doměřené daně. Přesto i v dnešní době dochází ke sporům o správnosti jeho stanovení a výběru zajímavých rozsudků z této oblasti je věnován dnešní příspěvek.

V průběhu roku 2020 se problematika náhrady škody posunula více do pozornosti jednotlivých subjektů a případně jejich právních zástupců, a to nejen v souvislosti s kompenzacemi, které mají svůj původ v opatřeních vydaných vládou kvůli šíření onemocnění covid-19. Soudy v poslední době vydaly několik poměrně zajímavých rozhodnutí, kde mimo jiné obiter dictum včleňují právě i úvahy vyvěrající ze současného stavu ekonomického života. Pojďme tedy s mírným časovým odstupem stručně zmínit některé konkrétní závěry ve vybraných oblastech náhradové agendy.

Povinnosti odvolacího orgánu podle § 115 odst. 2 DŘ I JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Specialis s.r.o., advokátní kancelář Z § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu,...

Pokud se daňovému subjektu nepodařilo zvrátit nález správce daně týkající se výše daně samotné, může se ještě pokusit o prominutí sankcí. I v této oblasti vznikají spory, výběru z judikatury na toto téma je věnován dnešní příspěvek.

Prověřování daňových povinností nebývá vždy tak rychlé, jak by si daňové subjekty přály. V některých případech se může dostat do kolize s právem správce daně vyměřit či doměřit daň, protože může být překročena prekluzivní lhůta. Výběru zajímavých judikátů správních soudů z této oblasti je věnován dnešní příspěvek.

V dnešním výběru z judikatury správních soudů se budeme věnovat zajímavým rozsudkům souvisejícím se zdaňováním příjmů ze závislé činnosti.

Častým tématem stesků daňových subjektů bývá otázka rychlosti práce finančních orgánů, zejména při kontrolní činnosti. Zajímavým judikátům z této oblasti je věnován následující příspěvek. Tématu nečinnosti se v našem časopisu pravidelně věnujeme, judikaturu na toto téma jsme uvedli v článcích v č. 7 a 8/2013 a dále v 9/2018. Na úvod si tradičně shrneme rozsudky z předchozích příspěvků.