Úrok z daňového odpočtu

K problematice vztahů daňového a insolvenčního řízení se velmi často vyjadřuje jak judikatura správních soudů, tak nezřídka i Ústavního soudu. Poslední dobou se však zdálo, že v rámci stávající judikatury pro tuto oblast jsou již všechna sporná místa vyřešena a soudy nebudou mít už cokoli zásadního v rámci uvedené problematiky k řešení. Tento pocit netrval však dlouho, protože správní soudnictví se muselo v tomto roce zaobírat sporem mezi daňovým subjektem v úpadku na straně jedné a správcem daně na straně druhé ve věci správcem daně neuznaného nároku na vyplacení úroku z vratitelných přeplatků dle § 253a zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ “).

Článek 183 první pododstavec směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty má být vykládán v tom smyslu, že: osoba povinná k dani má nárok na to, aby její vnitrostátní daňový úřad zaplatil úroky z prodlení při nadměrném odpočtu daně z přidané hodnoty, pokud tento daňový úřad tento nadměrný odpočet nevrátil v přiměřené lhůtě. Způsoby uplatnění těchto úroků patří do procesní autonomie členských států, která je vymezena zásadami ekvivalence a efektivity, přičemž vnitrostátní pravidla týkající se zejména okamžiku, od kterého se mají počítat případně dlužené úroky, nesmí vést k tomu, aby osoba povinná k dani byla zbavena přiměřené náhrady za ztrátu. způsobenou opožděným vrácením uvedeného nadměrného odpočtu.

Smyslem článku je poukázat na některé komplexnější právní problémy související s uplatňováním práva Evropské unie při aplikaci zákona o DPH . Aplikace směrnice se totiž nevyčerpává prostým nahrazením vnitrostátní normy, která není slučitelná s právem EU, normou práva EU jasně vyplývající ze směrnice. Takovýto přímý střet je jevem spíše ojedinělým. Problémy, jimž čelí praxe, bývají nepoměrně složitější. Tyto složitější situace aplikace unijního práva článek demonstruje na příkladech zadržování nesporné části nadměrného odpočtu a úroku z neoprávněně zadržovaného nadměrného odpočtu. V závěru článku poukazuji na důsledky uplatňování Listiny základních práv Evropské unie, které složitost vztahu vnitrostátního a unijního práva ještě umocní.

Úrok z neoprávněného vymáhání byl systematicky součástí úroku z neoprávněného jednání správce daně dle zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění do 31. 12. 2020 (dále jen DŘ ). Smyslem tohoto úroku je či bylo daňovému subjektu vyšší sazbou než u běžného úroku z neoprávněného jednání správce daně nahradit větší zásah do jeho práv v podobě nezákonné exekuce. V jednom ze svých rozsudků se Nejvyšší správní soud (dále jen NSS) zabýval dobou, za niž má být úrok ve vyšší výši daňovému subjektu přiznán. Cílem tohoto článku je upozornit na specifika jednotlivých způsobů provedení daňové exekuce v kontextu závěru z rozsudku NSS zejména stran konce úročené doby.

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 5. 2021 ve věci C-844/19 INSS

Tento článek shrnuje hlavní novinky v daňové legislativě roku 2021.

Dnešní soudnička potěší zejména ty, kdo už měli po krk městského shonu a na úvěr si pořídili bydlení v objektu individuální rekreace, obvykle na chatě či chalupě. Pokud i nadále zůstali výdělečně činní, doposud nemohli daňově uplatnit úroky z úvěru, protože tuto možnost daňový zákon výslovně omezuje pouze na rodinný dům nebo byt. Tomu rovněž odpovídala rozhodovací praxe finanční správy i krajských soudů. Nedávné zlomové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ovšem tento formalistický přístup ukončilo. Jde o další z rozsudků, který bere v potaz také smysl a účel dané normy, neřeší jen „papíry“, ale věc posuzuje podle skutečného stavu.

Velká novela daňového řádu – Rekapitulace k dani silniční v roce 2020 – Délka promlčecí doby u přestupků – Úrok z daňového odpočtu

Úrok z daňového odpočtu si prošel od svého (legislativního) vzniku v roce 2015 legislativním vývojem. Tento legislativní vývoj byl však zpětně korigován, resp. znegován, vývojem judikatury Nejvyššího správního soudu. Řeč je zde především o sazbě úroku z daňového odpočtu, která se od roku 2015 až 2021 zdvojnásobovala (1 % – 2 % – 4 %). K Nejvyššímu správnímu soudu se dostala na přetřes úroková sazba ve výši 1 %, jež byla v účinnosti ode dne 1. 1. 2015 do 30. 6. 2017. K této otázce zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2020, čj. 1 Afs 445/2019-47 , negativní stanovisko: „Již na první pohled je bez nutnosti bližšího zkoumání zřejmé, že takto stanovená výše úroku neodpovídá úrokové sazbě, kterou by musela zaplatit povinná osoba, která není úvěrovou institucí.“ Nejvyšší správní soud uzavřel, že úroková sazba ve výši 1 % se nemá aplikovat. Pro údobí od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2017 se tedy bude – dle NSS – automaticky aplikovat stále Lex Kordárna, a tedy úrok ve výši 14 procentních bodů. Cílem článku není rozporovat věcný závěr prvního senátu, ale otevřít odbornou debatu na téma aplikace práva Evropské unie nenaplňujícího kritéria přímého účinku ve vztahu ke zjevně eurodiskonformní tuzemské pozitivní právní úpravě. 1)

V uvedeném článku jeho autor vychází z toho, že správce daně při vracení odpočtu nemůže přiznat daňovému subjektu jiný úrok, než stanoví § 254a zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „d. ř.“). Dle autora má sice správce daně povinnost ve své praxi zohlednit komunitární právo, ale pouze v případě, kdy je výslovně upraveno směrnicí či nařízením a tuzemská úprava je v rozporu s výslovným zněním směrnice či nařízení. Vychází z toho, že Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) neměl oprávnění vyjít z toho, že v daném případě se bude výše úroků řídit kauzou KORDÁRNA (14 % + repo) a že se tímto postupem dostal do pozice zákonodárce.

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 23. dubna 2020 ve věci C-13/18 Sole-Mizo

V posledních letech finanční úřady podrobněji prověřují nároky na odpočty DPH. Kvůli tomu v řadě případů dochází ke značné časové prodlevě, než je nadměrný odpočet vyplacen. Stálým předmětem diskusí je otázka, jak vysoký úrok má správce daně plátci DPH v takových případech uhradit. Výběru aktuální judikatury z této oblasti je věnován následující příspěvek.

Již od okamžiku vydání rozsudku ve věci Kordárna se zdály býti české právní (daňové) vody zase o něco průzračnější, neboť velká právní nejistota byla judikatorně překlenuta (dotvořena), a to jednoznačně in favorem plátců DPH v podobě lukrativní úrokové sazby ve výši 14 %. V návaznosti na tento rozsudek se český zákonodárce rozhodl zmíněné překlenutí uzákonit, aby učinil svému pochybení zadost v podobě nelukrativní, ale spravedlivé úrokové sazby ve výši 1 %. Není tedy divu, že se takové uzákonění, byť zcela v souladu s evropským právem, stalo dalším jablkem sváru mezi Finanční správou České republiky a plátci DPH reprezentovanými především daňovými poradci a advokáty.

Přiznávání úroků za dobu zadržování nadměrných odpočtů vyvolalo celou řadu sporů mezi Finanční správou a plátci, kteří byli nuceni snášet mnohaměsíční a někdy i víceleté prověřování oprávněnosti jejich nadměrných odpočtů. Státní moc se prostřednictvím Finanční správy tvářila, že v české kotlině evropské právo neplatí a čeští plátci, na rozdíl od zbytku Evropské unie, na úroky nárok nemají. Nakonec ale český stát po sérii jednoznačných rozsudků Nejvyššího správního soudu toto právo plátcům přiznal. Ovšem ani současný stav není takový, aby nevyvolával další spory.

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 28. února 2018, ve věci C-387/16 , Nidera, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 9 Afs 286/2017-26

Rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 6. července 2017 ve věci C-254/16 , Glencore Grain Hungary, dosud neuveřejněn v Úředním věstníku.

Na základě rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 3. 8. 2017 došlo s platností od 4. 8. 2017 ke zvýšení dvoutýdenní repo sazby (2T repo sazby) z dosavadních 0,05 % na 0,25 %. V následujícím příspěvku se podíváme podrobněji na repo sazbu a dopady jejího zvýšení na jednotlivé úroky, zejména na úrok z prodlení a úroky uplatňované při správě daní.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2017, čj. 6 Afs 3/2017-39