Zaměstnanci státní a veřejní

Pracovní poměr zaměstnance je nejčastěji založen pracovní smlouvou. Práva a povinnosti tohoto pracovního poměru se řídí zákoníkem práce a u některých zaměstnanců se uplatní také speciální právní úprava. Tak je tomu například u úředníků územních samosprávních celků, kde se ve vztahu speciality k zákoníku práce uplatní ta ustanovení, která tato právní úprava určuje jinak. Součástí těch zákonem stanovených práv je rovněž právo zaměstnance pracovat i pro jiného zaměstnavatele anebo vykonávat určitou činnost podnikatelským způsobem. V takovém případě však není na volném uvážení zaměstnance, zda bude tuto činnost provádět. S ohledem na zaměření tohoto článku na zaměstnance územních samosprávních celků se v dalším textu budu věnovat také specifikům ve vztahu k této skupině zaměstnanců.

V poslední třetí části se věnujeme problematice adresných záměrů, procesu hodnocení žádostí došlých vyhlašovateli a projednání příslušnými obecními orgány. Součástí příspěvku jsou i vzory nejčastěji používaných dokumentů. Jaké jsou důsledky nezveřejněného nebo vadně zveřejněného záměru?

Zaměstnávání občanů jiných zemí se stává čím dál běžnější záležitostí. Obce mají jako zaměstnavatelé řadu specifik, která se dotýkají i zaměstnávání cizinců, lze však předpokládat, že i ony budou v rostoucí míře zaměstnavateli cizinců. V řadě případů mohou zaměstnávat pouze takové cizince, kteří mají volný vstup na trh práce. Celkově se dá předpokládat, že mezi cizinci v postavení zaměstnanců obcí budou převažovat ti, kdo nepotřebují pracovní povolení. Jaká jsou hlavní možná úskalí zaměstnávání takových cizinců obcemi?

Nejsou výjimkou situace, kdy mají osoby pracující ve státní správě ještě další zaměstnání nebo podnikají jako osoby samostatně výdělečně činné. Při řešení situací, které se v praxi vyskytují, budeme v tomto článku vycházet z předpokladu, že při odvodu pojistného za zaměstnance je zaměstnavatelem ve státní správě dodržen minimální vyměřovací základ. To znamená, že příjem této osoby činí v roce 2021 alespoň 15 200 Kč.

Funkce tajemníka obecního úřadu představuje jednu ze stěžejních postav v obci. Jde o jakéhosi personálního ředitele obecního úřadu, „prvního úředníka“. Tajemník je nadřízen všem zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu a plní vůči nim úkoly zaměstnavatele. Je odpovědný za plnění úkolů obecního úřadu v samostatné i přenesené působnosti s tím, že tuto odpovědnost má přímo vůči starostovi obce.

Náměstek ministra vnitra pro státní službu vydal dva nové služební předpisy, které reagují jednak na legislativní změny, zejména na velkou novelu zákona o státní službě z roku 2019, jednak na zkušenosti a požadavky z praxe. Tento text se zabývá novinkami a změnami, které tyto služební předpisy přinášejí pro státní zaměstnance a zaměstnankyně i pro služební úřady.

Sbírka zákonů v závěru roku 2019 je vyplněna řadou nařízení vlády, která zvyšují významným způsobem požitky zaměstnanců ve státní správě ve vazbě na jejich platy a odměny. V následujícím příspěvku se zaměřujeme na další benefity, které přináší do státní správy novela vyhlášky o fondu kulturních a sociálních potřeb.

V následujícím příspěvku bychom se zaměřili na aktuální změny právních předpisů, které souvisejí zejména s daňovou, účetní a právní praxí neziskových subjektů a které byly přijaty na konci roku 2019 s účinností od počátku roku 2020. Jednotlivé právní předpisy budeme probírat chronologicky, jak byly zveřejňovány ve Sbírce zákonů.

Právnické osoby soukromého práva, které nejsou založeny za účelem podnikání, a jejichž právní život reguluje zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník “)1), se vyznačují organizační strukturou, tedy systémem statutárních, nejvyšších, kontrolních a dalších orgánů. Ty jsou v drtivé většině obsazovány fyzickými osobami. V praxi se již dlouhou dobu řeší otázka souběhu výkonu funkce v orgánech těchto právnických osob a pracovního poměru. Existuje nepřeberné množství případů, které byly v judikatuře řešeny, zejména v oblasti obchodních korporací. Nejvyšší soud se však již vyjádřil k této problematice i v případě, který se týkal neziskového sektoru.

Poslanecká sněmovna dne 23. 1. 2019 schválila dlouze diskutovanou novelu č. 35/2019 Sb. , zákona č. 234/2014 Sb. , o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní službě “), kterou následně dne 31. 1. 2019 podepsal prezident. Účinnosti nabyla patnáctým dnem po vyhlášení ve Sbírce zákonů ČR. S ohledem na čerstvé datum nabytí účinnosti je účelné podívat se na změny, které tato novela přinese. Z pohledu služebních úřadů a jejich personalistů se v některých ohledech může jednat o vítané výjimky a zjednodušení, v jiných případech o komplikace nebo zřídka se vyskytující zvláštnosti.

Jedním z cílů kladených na zákon č. 234/2014 Sb. , o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní službě “), v době jeho přijetí byla i profesionalizace státní správy. Hlavním prostředkem, jak tohoto cíle dosáhnout, je zvýšený důraz kladený jednak na vzdělání státních zaměstnanců, jednak na jejich další vzdělávání v průběhu trvání služebního poměru.

Zákon č. 234/2014 Sb. , o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní službě “), v ustanovení § 116 odst. 1 ukládá služebním úřadům povinnost vytvářet podmínky pro sladění rodinného a osobního života státních zaměstnanců s výkonem služby. Kromě nejzákladnějších úkolů, které služební úřady podle zákona o státní službě mají – zejména dbát o řádné plnění služebních úkolů – tak vyvstává do popředí i povinnost služebního úřadu jako jednoho typu zaměstnavatele dbát o své zaměstnance a jejich potřeby ve vztahu k mimopracovnímu životu. Při své činnosti a postupech je tedy mimo jiné povinen tento svůj úkol respektovat.

Jednou z nejzásadnějších odchylek od zákona č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, v zákoně 234/2014 Sb. , o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní službě “), je institut kárné odpovědnosti státního zaměstnance. S tímto institutem pak neoddělitelně souvisí proces projednávání kárného provinění, kterým je kárné řízení. Kromě příslušných ustanovení zákona o státní službě (a subsidiárně dalších předpisů, zejména správního řádu ) je nutné při aplikaci tohoto institutu přihlédnout i k metodickému pokynu náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 3/2016, kterým se stanoví podrobnosti kárné odpovědnosti státních zaměstnanců a kárného řízení (dále jen „Metodický pokyn“). Je nezbytné rovněž sledovat rozhodovací praxi kárné komise druhého stupně a výhledově i příslušnou judikaturu.

Výběrové řízení je jedním z nejkomplikovanějších institutů zákona č. 234/2014 Sb. , o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní službě “), a představuje značně administrativně náročnou disciplínu jak pro uchazeče, tak zejména pro personalisty služebních úřadů. Jde o velice formalizovaný proces, s různými speciálními ustanoveními v závislosti na obsazované pozici, charakteristice uchazeče i fázi řízení. Účelem tohoto textu není představit ty nejzákladnější atributy výběrového řízení, neboť s nimi jsou již služební úřady dostatečně obeznámeny. Zaměřuje se spíše na problematické otázky vyvolané jednak veřejnoprávní povahou zákona o státní službě , jednak nedokonalostí samotné právní úpravy.

Služební hodnocení představuje nejzásadnější nástroj personálního řízení státních zaměstnanců podle zákona č. 234/2014 Sb. , o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní službě “). Aby mohl být služebními orgány efektivně a řádně využíván, je nezbytné dobře porozumět jeho účelu, podstatě a úpravě. Přestože se jedná o relativně nový institut, bude letos prováděno již potřetí, a je tedy možné vyhodnotit i některé jeho problematické aspekty.

V předcházejících číslech časopisu UNES jsem publikoval sérii článků zaměřených na aktuální téma nové právní úpravy státní služby. V jednotlivých článcích jsem se nejprve věnoval složitým okolnostem přijetí této přelomové právní úpravy a následně jsem podal základní výklad k nejdůležitějším institutům zavedeným zákonem o státní službě . V minulém čísle jsem se zaměřil na právní úpravu práv a povinností státních zaměstnanců, související otázky služební kázně a kárné odpovědnosti včetně procesu řízení o kárné odpovědnosti. V nyní předkládaném článku, který je již posledním ze série, podám výklad k otázkám odměňování a služebního hodnocení státních zaměstnanců a k některým zbývajícím pasážím zákona o státní službě 1), zejména pak k jeho přechodným ustanovením.

V předcházejících článcích na téma nové právní úpravy státní služby jsme se věnovali výkladu nejdůležitějších institutů zavedených zákonem o státní službě 1). Naposledy jsme podali stručný výklad k právní úpravě služebního poměru, jeho vymezení, vzniku, změnám i zániku. Předmětem mého zájmu byly i procesní otázky spojené s obsazováním volných služebních míst a také nově zaváděná úřednická zkouška. V tomto článku se zaměříme na další pasáže zákona o státní službě , především práva a povinnosti státních zaměstnanců, jejich kárnou odpovědnost a s tím související záležitosti.

V předchozích článcích na téma právní úpravy státní služby jsme se věnovali především okolnostem spojeným s přijetím zákona o státní službě 1) a dále pak předmětu úpravy a rozsahu působnosti zákona, vymezení služebního úřadu a státní služby, osoby státního zaměstnance, představeného a služebního orgánu. Předmětem výkladu již byly také základní organizační záležitosti státní služby, především úloha Ministerstva vnitra ČR a vymezení obsahu pojmu systemizace. Nyní se zaměříme na otázky spojené s právní úpravou služebního poměru.

Přijetí zákona o státní službě 1) předcházela řada peripetií. Rovněž přetrvává poněkud rozpačité hodnocení obsahu zákona, které se mimo jiné projevilo návrhem prezidenta republiky na zrušení zákona, nebo jeho jednotlivých ustanovení, podaným dne 7. listopadu 2014. Bez ohledu na všechny výhrady, rozporuplné skutečnosti i podanou ústavní stížnost je zákon o státní službě jako celek od 1. ledna 2015 účinný. Proto se nyní budeme podrobněji věnovat obsahu některých jeho ustanovení.

U právnické veřejnosti i v řadách státních zaměstnanců je věcí všeobecně známou, že služební zákon přijatý v roce 2002 představoval určitého legislativního dinosaura, který byl zákonodárci udržován v jakémsi podivném stavu umělé hibernace. Mluvíme o zákonu č. 218/2002 Sb. , o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) (dále jen „služební zákon“ nebo „zákon o státní službě“), jehož několik málo ustanovení (např. ta týkající se Generálního ředitelství státní služby a generálního ředitele) nabylo účinnosti vyhlášením, tj. již dnem 28.5.2002. Účinnost služebního zákona jako celku byla však pětkrát odložena, naposledy zákonem č. 445/2011 Sb. na 1. ledna 2015.